#1
alto_textblock
#1
rakteru, ale i rozsáhlau zběhlostí w oboru wšech
nauk sauwěkých.
#2
alto_textblock
#2
František Palacký, 1870.
Hus zemřel jako hrdina s pravou mužnou
odvahou za své přesvědčení; jeho smrt dobyla
mu slávy mučennické u jeho stoupenců, získala
mu vážnost a obdiv i u jeho náboženských od-
půreů a může s ním smířiti i ty, kteží rozhodně
musí kárati jeho národní přehmaty . .. Poprava
tohoto českého kněze, ať se říká co říká a at
se vykládá glejt jak vykládá, zůstává věčnou
skvrnou hanby pro Zikmunda, jenž se haneb-
ným způsobem zpronevěřil svému královskému
slovu a slibu.
#3
alto_textblock
#3
Ludwig Schle singe r, 1869.
Šestoje ijulja 1369 goda oznamenovanov
istorii čelověčestva roždeniem odnogo iz silbněj-
šich borcov za svobodu sověsti: Čech Jan Hus
iz Husinca prinadležit k rědkim javlenijam,
otměčennym pečatju mirovago veličija. Sosto-
vljaja dostojanije vsego mysljaščago čelověčestva,
on svojim imenem prinosit česť narodu češskomu,
jego sozdavšemu, i svojimi uběždenijami sostav-
ljajet slavu pravoslavnoj ideji, jego vskormivšej.
IV. A. Bilbaso v, 1869.
V češskom reformatorě poražajet nestol'ko
sila mysli, ne stol'ko logika, stol'ko sila cha-
raktera, energija, uběždennosť v pravom svojego
děla, predannosť idejě i eta-to sila charak-
tera, sozdajuščaja voobšče istoričeskich dějate-
lej ... Hus imějet svoje značenije v nacional' noj
češskoj istorii ... Čech, i slědovatelno, Slav-
janin, Hus vyros vsetaki na počvě zapadnoj
kul'tury, byl jeja produktom, chotja i stalv
oppozici onnoje otnošenije k odnoj iz jeja
osnov.
#4
alto_textblock
#4
N. Karěje v, 1898.
V tomto proudu národního pokroku rost
i Hus, kterýž pocházeje z rolnického rodu, při-
šel do Prahy na učení. Živá, ohnivá jeho po-
vaha pudila jej přirozenou měrou k lidem po-
dobného rázu. Co divu, že stál s horlivci, kteří
vidouce vlastního jazyka potupu a českého ná-
roda ponížení, vydali se na to, aby právům ná-
rodnosti své zjednali ve vlasti náležitou plat-
nost? Však nepěkný to pták, co své hnízdo
kálí — bídný to člověk, jemuž srdce nevře po
svém jazykul
#5
alto_textblock
#5
Sám jsa velmi vážný, horlivý a přísných
mravů, cítil se vnitřně puzena k boji proti vše-
mu zlému a nesvatému a zdvihal hlas svůj
hlavně proti hříchům duchovenstva, které arci
v oné mravně kleslé době velmi zhusta se při-
blížovalo kněžskému ideálu jen nepatrně a zvlá-
ště v Čechách bylo zesvětštělé a rozmařilé.
touto reformatorskou horlivostí pojilo se vřelé
české vlastenectví a jako bylo Husovi křesťan-
ství nejvyšším náboženstvím, zrovna tak se mu
zdál český národ nejznamenitějším a nejkřesťan-
štějším celého světa.
Biskup Hefel e, 1869.
Svému národu byl Hus oddán zhouc
láskou.
Kardinál Hergenröthe r, 1885.
Nikdo z filosofů nesnesl — praví se —
smrt s myslí tak statečnou, jako tito (Hus
Jeronym) plameny.
#6
alto_textblock
#6
Papež Pius II., + 1464.
#7
alto_textblock
#7
Denní literatura.
#8
alto_textblock
#8
* Před lety podivoval se Francouz Denis obecné
úctě Čechů k velikému mučenníku kostnickému; sro-
vnával úctu jeho v Čechách s úctou Panny Orleanské
ve Francii, která podlehla podobně inkvisici anglické
jako Hus v Kostnici utrpěl smrt podle všech pravidel
německého Schwabenspieglu. Denis výslovně vytýkal
jak nejkatoličtější český učenec, nestor české historio-
grafie, W. W. Tomek, nedal si nikterak brániti svým
přesvědčením náboženským, aby co nejskvěleji a nej-
lépe nevylíčil působení Husovo v monumentálních
svých dějinách města Prahy. A tato úcta po čtvrt sto-
letí stoupá a roste; viditelným toho svědectvím jsou
nejenom slavnosti a projevy veřejné, nýbrž i literární
trh, jenž ve dnech Husových takřka jest zaplaven
literaturou čistě Husovskou.
Arci nebývají nová díla vždycky nejlepší
mnoho by se lépe našlo v dílech starších a mnohdy
nejnovější dílo bývá mnohem horší, nežli některé
práce minulého, ano i předminulého století. Také
v těchto dnech marně bychom hledali na trhu knih-
kupeckém díla, jež by podstatně naše známosti roz-
siřovalo nebo- rozmnožovalo. Jest v oblibě zvláště
»prohlubovati« a »zvyšovati« dojem starších prací
i to jest sice záslužné, ale přece jen trochu po
#9
alto_textblock
#9
hodlné.
#10
alto_textblock
#10
(Spisy Husovy).
#11
alto_textblock
#11
hodlá vydati veškerá díla Husova. Zasedají v ní dv,
rada Kvíčala, jenž s Palackým účastnil se nejdůleži-
tějšího díla Husovského v minulém století, vydání
totiž slavných »Document«, bibliotěkář Patera, obje-
vitel několika spisů Husových, kustos Tadra, vyda-
vatel soudních akt konsistorních, neocenitelného
pramene historického pro dobu Husovu, docent No-
votný, jenž poprvé podrobně rozebral veškeré listy
Husovy a jiní vesměs mužové, jichž jmena sama již
ručí za to, že dílo podniknuté zdárně bude dovedeno ke
konci. Jest nyní na vědeckém dorostu našem, aby se
práce té uchopil aspoň s takovou silou a důkladností,
s jakou v minulém století svou práci vykonali Pala-
cký a Erben.
Komise akademická sama ještě práce své nepo-
čala, ale za to zjevila se řada prací Husových ve
vydáních nových. Není sice mezi nimi žádné publi-
kace nové, ani žádného nového překladu, ale ko-
nečně i tyto otisky mohou konati svou povinnost.
Bohumil Mareš otiskl nově z Comenia Listy
Husovy. Toto druhé vydání uspořádala »Samo-
statnost«, náleží jistě k nejdůležitějším publikacím
nynějším, ale podrobný referát musím odložiti, ježto
dílo samo dosud nepodařilo se mi obdržeti.
Vedle »Samostatnosti« firma Neubertova v Jile-
mnici vydává dále »Spisy Husovy«. O prvém
díle referoval jsem již čtenářstvu loni; ukázal jsem,
že jest založeno docela na vydání Erbenově; z to-
hoto dílu otiskuje nyní Neubert jednotlivé spisy
zvlášť; nově vydal v druhém díle Husův »Výklad
víry«. Jest to vydání takové jako ostatní. Otiskuje se
Erbenův text i když jest rozhodně chybný, a i když
správný text byl již uveřejněn jinde; rovněž to, co
v úvodě vyloženo, representuje stav našich vědomostí
asi z let šedesátých minulého věku. Totéž plats
o jednotlivých otiscích — otiskuje Husovo »Jádroe
zrovna tak, jako dříve, ač od té doby již byl nalezen
a otištěn text nový, lepší a úplnější. Jsou to právě
vydání jen knihkupecká,
Mezi spisy vlastně náleží i jiné dílko F. Žilkys
»Duch spisů Husových«, jež ve třech sva-
zečcích vydala rovněž firma Neubertova. Je to práce
velmi dobrá a velmi vhodná, třebas by zase docela
spočívala na pracích Erbenových a Marešových.
Neboť není to »duch spisů Husových« vůbec, jak by
se mohlo podle titulu zdáti, nýbrž jen duch spisů
českých (z latinských jen toho, co přeložil Mareš)
a to jen potud, pokud je vydal Erben. Největší část
důležitých Husových výroků tu tedy chybí. Také
zpracování je velmi nekritické: pod č. 687 uvádí se
na př. citát ze sv. Augustina — a ne přispěvek
k životopisu Husovu. Úplnosti rovněž nehleděno, také
ne vždy vhodně vyhledáno heslo řadící atd., ale
přece knížka může mnoho prospěti a mnoho poučiti.
#13
alto_textblock
#13
(Dila o Huso vi)
#14
alto_textblock
#14
Kanovník Borový, 1872.
#15
alto_textblock
#15
Při vyslovení Husova jména sejmul pro-
bošt se šedivé své hlavy barvy fialové solideo
a ukloniv se, dodal: »Mistr Hus byl jedním z
nejlepších Čechů, muž nábožný a mravný.«
Probošt vyšehradský, Václav Štu le
(uvádí E. Jelínek, Slovanské návštěvy, 1889).
#16
alto_textblock
#16
Díla Husova jsou arci nejlepší jeho a nej-
jistější památka. Jest tedy nepochybnou povinností
seznamovati národ Husův se životní jeho prací. To
může se díti trojím způsobem: vydáváním děl dosu
nevydaných nebo překládáním prací latinských do
češtiny anebo konečně popularisováním děl českých,
v plném starším textu málo přístupných.
Tu na prvním místě jest vytknouti zřízení nov
komise při České akademii pro vydávání spisů Hu-
sových. Akademie vydala loni podrobný soupis ve-
škerých spisů Husových z péra referentova a podle
jeho náčrtku sestoupila se v lůně jejím komise z
členů prvé a třetí třídy, jež dle určitých pravidei
#17
alto_textblock
#17
Mnohem úrodnější jest pole rozmanitých prací
o Husovi. Rozmanité strany národní a sekty snaží
se poučiti široké vrstvy ve smyslu svém, často na
úkor pravdě, vždycky na úkor objektivnosti.
Strana katolická má tu práci největší; probošt
kapitoly vyšehradské, dr. Lenz, v kalendáři »Sv.
Hostýn« na r. 1901 má obšírnou (74 sloupce) studii »M.
Jan Hus«. Bylo by zcela převrácené počínání, chtíti
snad nadávkami zlehčovati práci, která ve mnohé
příčině svědčí o důkladném studiu i hlubokém nábo-
ženském přesvědčení stařičkého autora. I to jest po-
chopitelno, že hierarcha římské církve nemůže Husa
#18
alto_textblock
#18
jeho pozvednutý profil se širokou tonsurou na
temeni, rozešel se nejen v hojných rytinách
barvotiscích po Čechách, ale také v plastické,
ne právě šťastné transposici A. Procházkya
všech jejích nápodobeninách.
Na reversu zmíněných mincí objevuje se
M. Jan Hus z pravidla ještě jedenkráte v celé
postavě, na hranici stojící, ke kůlu jejímu pevně
přivázán, prostovlasý nebo s posměšnou mitrou
na hlavě, nejčastěji celý obnažený, pouze s rou-
škou bederní, nebo také v dlouhém rubáši.
Naši miniaturisté z pravidla líčí tutéž scénu
tragický a mučennický skon horlitele betlem-
ského byl pro ně a jejich pobožné zákazníky
výjevem ze života Husova největším, na jich
mysli nejpůsobivějším. Toto martyrium na bře-
zích Rýna bylo pečetí, ověřující svatost Husovu.
Ve všech třech zmíněných kancionálech nalézá
se tento výjev. Husa objímají už dlouhé pla-
meny, pochopové a katané horlivě pečují o hra-
nici, vojsko, panstvo a duchovní stojí kolem.
Malují scénu, jaké bývali snad sami někdy
svědky. Neznámý malíř miniatur litoměřických
jde však dále. Dým hranice stoupá vzhůru.
mění se v oblaka, v nichž Hospodin s anděly
trůní a duše mučenníkova, dvěma okřídlenými
posly boha provázená, vznáší se k laskavému
tvůrci do nebes. Onomu mistru byl Hus svatým.
Obtáčí také hlavu jeho svatozáří. Maluje však
mimo to ještě jeden výjev ze života Husova,
kdy tento na povýšené kazatelně duševné se-
středěný, vykládá a obhajuje svoje názory
učení před koncilem. Je to scéna velkého rysu,
produševnělá a při tom prostá, zrovna lapidární.
Hus na popravišti a Hus před koncilem
jsou themata, jež zdědilo nové umění od sta-
rého, kdykoli chtělo jeho vznešenou postavu
učiniti středem velké komposice, počínaje onou
dobou, kdy se narodila nová malba historická,
výtvarná rekonstrukce minulosti. Jenom že s ní
se ihned dostavily politické a policejní zákazy,
censurové mentorství svatokosliční a absoluti-
#19
alto_textblock
#19
stické, které s plamenným a zvláště trestajícím
mečem bránily vstup do celého období husit-
ského. Lpěla na něm kletba kacířství a vzpoury
proti řádu státnímu i církevnímu.
Litografie Machkovy kroniky, které jsou
jakýmsi uměleckým účtováním za první dvě
desetiletí minulého století, dobíhají až k sa-
mému Žižkovi v jakési historické anekdotě
o jeho vtipu, a pak přeskakují vše, co se v Če-
chách od 1410 až do 1450 událo. Dobrému
A. Machkovi sotva tato vnucená mezera byla
po chuti. Druhá serie historií českých na stě-
nách hořejšího sálu v Belvederu zná z událostí
husitských jen katastrofu lipanskou. Objedna-
vatelé a politické poručenství druhého absolu-
tismu hrozili se stejně úzkostlivě velkých po-
stav a činů českonárodního vzplanutí.
M. Jan Hus navzdor této úzkostlivosti
opatrnosti vstoupil na půdu malby historické,
ne zde, ne v Praze — v Düsseldorfu. K. F.
Lessing, vznícen četbou o dějich husitských
v knize Menzelově, vytvořiv před tím (1836)
»Husitské kázání«, vystavil velký obraz »Hus
před koncilem«, který ihned správa frankfurtské
galerie zakoupila. Jeho umělecký čin, výbojný
postup v novém kolorismu a historické karak-
teristice, objevivší se v dobách nově vzplanu-
tých bojů mezi církví a státem, ovšem mu
přinesl nejen proslulost, ale také nejprudčí ná-
jezdy ultramontanní. V rodině Lessingově udržela
se tradice českého a protestantského původu, a
Jan Kollár neopomenul ve své »Staroitalii slav-
janské« zaznamenati, že české její jmeno bylo
asi Lesník. Lessing sám si byl své staré české
krve vědom. »Hus před koncilem« pochází
z roku 1842 a hned jako ohlas k němu obje-
vuje se na výstavě prážské příštího roku malé
poprsí Husovo, řezané ze dřeva zimostrázového,
jímž debutuje poprvé na veřejnosti Václav Levý.
Touže skoro dobou uzavírá liběchovský
pán A. Veith smlouvu s Ludv. Schwanthalerem
o sbchy zamýšleného svého Slavína a Hus je
#20
alto_textblock
#20
mezi nimi. K hotové soše z bronzu nedošlo,
avšak plastický náčrt byl proveden, jest ucho-
ván v mnichovském Museu Schwanthalerověa
1867 kreslil jej Jos. Mánes svojí markantní
fakturou pro staré »Květy«.
Roku 1847 byl na výstavě pražské relief
Spitzbergerův, umělce jinak neznámého, »Hus
před králem Václavem«, a mladý Karel Svoboda
už se blížil době husitské »Smrti krále Vá-
clava«, kdy nová reakce zase přísněji nahlížela
i do atelierů českých umělců. Za to venku,
v Němcích, Lessing vyslal do světa třetí velký
svůj obraz husitský, roku 1850 »Hus před
hranicí« na kolenou a na modlitbách, obraz,
který po třinácti letech Umělecká beseda za
ohromné účasti v Praze vystavila a který dřevo-
rytina Josefa Pokorného u nás zpopularisovala.
Dnes je v národní galerii v Berlíně.
Ku podivu však ani tento své doby pro-
slulý příklad Lessingův nenalezl u nás následo-
vání. Ne, že by byl Hus nezaměstnával obrazo-
tvornost českých umělců. Jenom jakoby se od-
vahy jim nedostávalo k jeho uvedení ve velké
umění. K. Svoboda z vlastního popudu a Petr
Maixner z programu těží jen pro illustrace
časopisecké a Zapovy »Českomoravské Kro-
niky«, první s vlasteneckým nadšením, druhý
s kronikářskou vážností a ovšem také — ve
spojení s Jos. Scheiwlem — mnohostí. Všichni
ostatní mlčí. Snad že je, správně, znepokojoval
právě vzor Lessingův, s nímž netroufali si ve-
jíti v závod, snad že dobré poznání ethické pod-
staty a velikosti zjevu Husova, jak je Palacký
byl vykreslil, zdržovalo je u vědomí nedosta-
tečné síly psychografické. V skutku také pokusy,
které se v letech sedm a osmdesátých staly o vřa-
dění Husovy historie do historického malířství
českého, byly podniky jen nezralé, ano diletant-
ské. Zašly bez povšimnutí.
Jenom jeden čin zvítězil, docela ojedinělý
a u nás bez předchůdců, Brožíkovo »Odsouzení
M. Jana Husa«, ono obrovské dílo, jež r. 1884