V nras, 21. Servenes.

LDOVE Novn

mk n-

Crcná HLÍDr

LIDov

VC

novi

Sklo z pouhého křemene.

Obyčejné sklo vyrábí se ze směsi křemene, vápna a sody (neb jiné slouče- niny sodnaté). Jiné druhy skla připravují se ze směsí, v nichž jest vápno zastoupeno klejtem (sklo olovnaté), soda potaší (sklo draselnaté) a pod., anebo v nichž jsou ještě některé jiné přísady. Vždycky však základní surovinou na výrobu skla jest křemen. V posledních letech začíná sev chemii i v průmyslu užívati skla, vyrobe- ného z pouhého křemene. Křemen, je-li úplně čistý a krystalisovaný, zove se ne- rostopisným jménem křišťál; z křišťálu zhotovovaly se již dříve různé ozdobné nádobky, ovšem jen tak, že se tyto ná- dobky z většího kusu křišťálu pracně vy- řezaly. Naproti tomu nádoby a vůbec předměty z čistého křemenného skla dělají se z křemene, který byl žárem rozpálen do takové míry, až sesklovatěl. Věc na pohled jednoduchá, ale v provedení pře- velmi obtížná. Tajeť čistý křemen teprve při vysoké teplotě 1700°, tedy při teplotě daleko vyšší nežli sklo obyčejné (toto taje kolem 1000°) a nežli většina kovů. Proto v obyčejné peci křemene neroztavíme. Po- daří se nám to jen v peci elektrické anebo v peci, vytápěné třaskavým plynem (smě- sí vodíku s kyslíkem). Také skutečně po- prvé proměněn byl křemen ve sklo v pla- meni třaskavého plynu a to roku 1839 Gaudinem. Ovšem to byl jenom pouhý malý pokus, který podobně tak jako roku 1878 pokus Gautierův k přípravě nádobz křemenného skla nikterak nevedl, poně- vadž získaný roztavený křemen neměl potřebné řídkosti a tvárlivosti. Lepšího výsledku docílil roku 1888 W. C. Boys. který připravil již lepší sklo tak, že kře- men rozpálil nejprve na 1000° a pak jej náhle studenou vodou rozptýlil v jemnin- ký prášek, který v plameni kyslíko- vodíkovém dal se dobře taviti ve sklo. K výrobě nádobí z křemenného skla však ještě ani tu nedošlo. Roztavené sklo kře- menné totiž velmi rychle chladne a tuhane, tak že zvláště větší předměty nedají se způsobem, jakým se obvykle sklo vyrábí, dělati. Kromě toho velikou potíž činila volba nádob, v nichž se křemen měl ta- viti: obyčejný materiál se při teplotě, na kterou nutno křemen rozpáliti, buď taví nebo porušuje, při čemž se sklo též zne- čisťuje. První nádoby z čistého skla křemen- ného začala vyráběti a uváděti v obchod roku 1899 hanavská firma W. C. Heraeus. Způsob své výroby s počátku sice tajila, nyní však jesť postup její znám. Křemen taví se v tyglicích, zhotovených ze vzác- ného platinovitého kovu iridia, který sám se taví teprve až při 2200°. Tyglíky posta- veny jsou v peci z vápna neb magnesie a zahřívány velikým plamenem třaskavého plynu. Upotřebiti tyglíků přímo vápen- ných neb magnesiových nelze, protože by se hmota jejich slučovala s křemenem. Iri- diem se křemen nijak neznečisťuje. Na po- čátku zahřívání, asi kolem 570°, křemenv tyglících se rozpraskává v drobné kousky, které, stavujíce se potom dohromady, uza- vírají do sebe bublinky vzduchu. Později však, když teplota dostoupila stupně mezi 1700 a 2000, hmota řídne, bublinky vzduchu ze sebe vypouští a začíná se vy- pařovati (páry křemenné srážejí se opět ve vločkovitou moučku). V tomto stavu se sklo zpracuje a to opět před dmycha- dlem kyslíko-vodíkovým, aby rychle ne- schladlo. Nádoby, které se Heraeusovi po- dařilo takto za spolupůsobení vynikajících foukačů skla zhotovovati, jsou kulovité baňky o obsahu jen asi 50 cm2. Větší ná- doby dělají se přitavováním několika ta- kovýchto koulí k sobě. Jiným způsobem chopil se výroby křemenných nádob W. A. Shenstone (tak- též r. 1899): křemenné sklo, získané me- thodou Boysovou, vytahuje v nitě, z kte- rých skládá nádobky a zvětšuje tyto po- stupným nanášením dalších nití. Větší nádoby z křemenného skla mo- hou se vyráběti teprve od roku 1904 podie patentu Angličanů Bottomleye a Sira Pa- geta. Výroba tato liší se od předešlých podstatně. Pece užívá se tu elektrické, a to otáčivé tak, že lze jí udělovati libovolně polohu svislou neb vodorovnou (tak jako při výrobě ocele bessemerováním otáčí se

konvertor). Pec, která je nejprve v poloze svislé, naplní se čistým křemenným pís- kem, který se navrství kolem grafitové tyče, a ta se pak elektrickým proudem silně rozpálí. Když se křemen roztaví ve sklo, pec se skloní a vytékající hmota chápe se dvojími kleštěmi, z nichž jedny, přední, mají v sobě otvor na dmychám stlačeného vzduchu a druhé, zadní, jsou plné. Vyfukování je stejné jako u obyčej- ného skla, kde se používá stlačeného vzduchu. Trubice vytahují se též volně jako obvykle, misky, baňky, mufle a pod. dělají se však ve formách. Křemenné sklo má před obyčejným sklem velikou výhodu v tom, že jeho kocíiccient roztaživosti jest velmi ne- patrný, obnášíť jen 1/1, koeficienta rozta- živosti, který má platina. To znamená, že zvětšování neb zmenšování objemu u skla křemenného jest při stoupající nebo klesa- jící teplotě velmi nepatrné. Následek toho jest, že křemenné nádoby snášejí velmi veliké rozdíly teplotné. Tak lze do nádoby z křemenného skla, když jest rozpálena do bílého žáru, nalíti studené vody a ne- praskne. Proto se nádobí křemenné dobře osvědčuje v chemických laboratořích. Další předností křemenného skla jest, že se neporušuje kyselinami (vyjímaje jen fluorovodíkovou a fosforečnou a tuto te- prve při 400°). Tím stává se křemenné sklo výborným materiálem na výrobu ná- dob, které se dosud z obavy, aby se ne- porušovaly kyselinami nebo aby se kyse- liny jimi neznečisťovaly, dělají z platiny, kovu jednak drahého a jednak přece jen do jisté míry podléhajícímu účinku kyse- lin. Jsou to v první řadě mísy a pánve na odpařování kyseliny sírové, nádoby na destilaci, mufle a pod. Naproti tomu jest sklo křemenné velmi citlivým za vyšší teploty ke kysličníkům. Rozežíráť sei zcela nepatrným množstvím alkalií, i tako- vým, které se potom na nádobu při do- tyku přenese. Proto nežli se v nádobě křemenné něco pálí, nutno ji pečlivě vy- čistiti a horké se již nedotýkati. Kovy, které jsou prosty nečistot, obsahujících kysličníky, dají se v nádobách z křemen- ného skla taviti úplně dobře, ba možno je v takovýchto nádobách i frakcionovanou destilací od sebe oddělovati. Na př. pálí-l se v nich dostatečně vysoko zlato, zne- čistěné stříbrem, destiluje napřed stříbro a teprve později zlato. Křemenného skla používá dnes též hojně průmysl osvětlovací: upotřebuje se ho na př. na zhotovování obloukových lamp rtuťových. Teninká vlákna z kře- menného skla slouží též ve fysice na zavě- šování magnetů v galvanometrech. Zajímavé jest, že při zpracování kře- menného skla cítiti jest zápach po kyseli- ně dusičné. Při vysoké teplotě, kterou nutno při práci udržovati, začíná se totiž již částečně ve vzduchu slučovati kyslík s dusíkem a tvořiti ve spolku se vzdušnou Kt. lhkostí kyselinu dusičnou.

Z dějin vozu a kočáru.

Vozy vyvinuly prý se ze saní, ke kte- rým se přidělala kola. Těžko o tom roz- hodnouti, neboť vozová kola i vozy na- cházíme zobrazeny již na assyrskýcha egyptských malbách z druhého fisícileti před Kristem. Z téže doby asi zachovaly se v evropských rašeliništích zbytky kol a vozů. Z doby bronzové našly se u nás dokonce vozy s koly ulitými z bronzuo 4—6 špicích. Naproti tomu užívalo se za- se ve středověku ještě zhusta plného kola dřevěného, ba takováto kola dosud mož- no viděti na poloostrově balkánském, kde na příklad Srbové říkají celému vozu prostě jen »kola«, poněvadž tu celý vůz není vskutku nic jiného než 4 spojená kola. U všech vozů známých nám z nejstarších dob jsou osy kol pevně přidělány pod kostrou vozovou, rovněž voj jest nepo- hyblivá. Nejhlavnějšího používání docházely vozy, a to ještě až do počátku novověku, ve válce. Jakou důležitost měly vozy ve válkách husitských, jest známo dostateč- ně. V starém Římě však sloužily již vozy též dopravě cestujících osob. Císař Comno- dus na příklad měl nádherný vůz, na němž byla otáčivá sedadla jako na dnešních automobilech, tak že »se sedící na nich

mohl dle libosti odvracetí od slunce neb vystavovati se chladícímu vánku«. Ovšem Římané také dovedli stavětí a udržovati pěkné silnice pro jízdu vozy. Proto když říše římská se rozpadla a stavitelství síl- niční pokleslo, vešlo do obyčeje opět cestování koňmo, paní pak zhusta dávaly se nositi v nosítkách. Osoby, které vidíme na obrázcích ze středověku, any sedí ve vozích, jsou většinou válečníci. Při tom vozy, jak již dříve praveno, jsou velmi pri- mitivní. První povoz, u něhož hořejšek ne- byl spojen pevně s osami kolovými, byl prý vynalezen ve vesnici Kocs (čti: Koč) u Rábu v Uhrách. Bouda vozová visela tu v řemenech, tak že sedící v ní byl ušetřen prudkých nárazů a otřesů, kterým byla vystavena kola a osy jejich. První takový vůz poslal král Ladislav roku 1457 darem francouzské královně. Po vesnici Kocs dá- no bylo těmto vozům jméno »kočáry« (ně- mecky »Kutschen«. atd.). Kočárů bylo při- rozeně používáno hlavně od velkých pá- nů, knížat, paní, nemocných atd. Jako každá nová věc rozšiřovaly se pomalu a obtížně. Známeť dokonce ještě z roku 1554 výrok, kterým římští páni chtěli omeziti užívání kočárů, poněvadž »zhýčkávají cestovatele a ničí silnice«. Brzdy v našem smyslu na starých vo- zech nebylo; uvádí se teprvé roku 1489 jako pozoruhodná novinka. Místo toho u- žívalo se ve starověku brzdícího řetězu. propleteného kolem. V XVII. století dělaly se vozy velmi nádherné a nákladné, jmenovitě povozy knížecí a zvláště kočáry svatební. Když přijela první manželka císaře Leopolda I. roku 1676 do Vídně, stál její svatební po- voz i s koňskými postroji 38.000 zlatých. obnos na tehdejší časy obrovský. I zaskle- né kočáry se zhotovovaly. Současně ob- jevily se též kočáry nájemné (drožky). V Londýně bylo kolem roku 1625 20 drožek. které zastavovaly před nejvznešenějšími hospodami. Roku 1718 bylo jich už přes 800. Do Paříže byly zavedeny kolem roku 1650. Nicolas Sauvage, který je tehdy mí- val v pohotovosti v ulici Sv. Martina ve svém »Hotelu St. Fiacre«, dělal jimi dobré obchody. Pařížané brzo pak nazývali drožky podle jeho domu »fiakry«. Roku 1565 objevil se v Paříži hlavní ubytovatel kurfista braniborského, Filip von Chieze se zvláštním pohodlným, dvou- sedadlovým vozíkem, který v Paříži se tak líbil, že podle něho začali dělati i vo- zíky jiné, nazývajíce je »berlíny«. Roku 1669 zaváděny byly v Anglii po- vozy na dopravu osob po venkově, tedy jakési první dostavníky. Tato novota byla však prohlášena za největší neštěstí, kte- ré se kdy zemi mohlo přihoditi. Dostavní- ky zničí prý se veškerý obchod: cestující nebudou již museti kupovati ani mečů ani pistolí, jejich šaty budou tak šetřeny, že nebudou museti tak hned obnovovati, a spotřeba piva a vína v hostincích se znač- ně zmenší. Lidstvo se zhýčká a schoulosti- ví, jelikož přestane jezdití koňmo a od- vykne si snášeti mráz, horko, déšť a sníh. Kdo by si tu nevzpomněl, jak podobně bránili se později mnozí zavedení železnic a jak hleděli trať železniční od měst co možná vzdáliti (příklad na dráze císaře Perdinanda z Vídně do Krakova). Po ně- kolika letech vystoupili odpůrci dostavníků též se statistickým materiálem, uvádějíce na doklad ohromného hrozícího nebezpečí národního, že mezi městy Yorkem, Che- sterem, Exeterem a Londýnem cestuje týdně 36 osob, což činí ročně strašnou číslici 1872 osob! Velikou událostí v pokroku povozové- ho dopravnictví bylo, když roku 1669 od- vážili se zkusiti, zda-li dostavníková pošta mezi Londýnem a Oxfordem, potřebující před tím k uražení této trati vždy dvou dnů, může konati tutéž cestu ve dni jedi- ném. Pokus, který se ovšem úplně podařil. vzbuzoval tehdy nemenší zájem nežli vzbuzuje dnes zahájení jízdy na nové že- lezniční trati. Vůz, který ve srovnání s našimi poměry, jel velmi pomalu, jel podle tehdejšího mínění až znepokojivě rychle. a nazván »létajícím vozem«. Poplatky za takovéto jízdy byly však poměrně veliké. Dostavníky nebo-li omnibusy v dneš- ním slova smyslu, to jest veliké povozys místy pro mnoho osob a zastavující na li-

bovolných místech dle přání cestujícící, s poplatkem pro osobu celkem nepatrným, vynalezeny byly v Paříži 1662 velkým fi- losofem Pascalem. Pascal vlastně dalk tomu jen myšlenku a tu uskutečnila jistá společnost, která zavedla tak zv. »Caros- ses cing sous« (kočáry za 5 sous). Po- něvadž však v koncesi této společnosti u- dělené bylo ustanoveno, že do kočárů ne- mají přístupu »vojáci, pážata, lokajové a jiné livrejované služebnictvo, jakož i děl- níci a nádeníci«, podnik v brzku upadl. Po- dobně vedlo se i omnibusům, později zno- vu zaváděným. Král Karel X., jenž seo tuto novotu velice zajímal, ťázal se jednou policejního presidenta pařížského, čím by se doprava omnibusy dala pozdvihnouti. Tázaný hbitě odvětil: »Musela by omni- busem jeti nějaká osobnost ode dvora.« Král tuto možnost od sebe prudce odmnítl, ale mladá vévodkyně de Rerry, která roz- mluvě byla přítomna, přes všechno zdržo- vání a protesty podnikla omnibusem jízdu po Paříži. Tento »čin« rychle se roznesl po městě a brzo omnibusy nestačily pojí- mati všechny hosty, tak že musily býti zřizovány nové. V Německu zřízeny byly první omni- busy roku 1825 v Berlíně jistým Kremse- rem, který zavedl do povoznictví zároveň pevné taxy. Jeho kočáry byly již na pé- rách a měly střechu. Menší měly 4 seda- dla, větší dvě podélné řady sedadel. Dosud v Berlíně nazývají se výletní kočáry, sto- jící u bran »Kremser«. Krytý dostavník se sedadly na střeše zřízen byl poprvé roku 1784 v Anglii Palmerem. Zajímavá jest též statistika neštěstí povozy a drahou, ukazující opak toho, co se tak často přívrženci »starých zlatých časů« tvrdí: Ve Francii vypočetli, že u poštovního vozu přijde jedno usmrcení cestujícího na 355.000 cestujících a jedno zranění na 30.000. Naproti tomu na želez- nici přijde jedno zabití na 26,720.000 a po- ranění jedno na 1.060.000 cestujících. Je te- dy bezpečnost na drahách proti poštovní- mu vozu 75kráte větší vzhledem k zabití a 35kráte vzhledem ku poranční. Kt.

(Zasláno.)

K

Skmady: Kakouská asťaltová akclová společnost, Brno, Nová ul. čís. 7 D.

Leobersdorfské a kolové strojirny v Leobersdorfu Patentní

Diesel-moton od 20- 1000 k. s. Max Pleschner, Praha I 15e Petrohradská 1.

Úplná zařízení továren na výroho

vápenopíshevád dhe

osvědčené konstrukce, v nejpečl- vějším provedení se zárukou dodává:

RNCIODÉ SPOLEČnOST STROJÍnN uřive 46ni Breitíeld, Daněk a zpol. v Blansi Sklady: Brno, Křensvá 28.

leje strojní, motorové, americké aruské. BenzIn, naftu pro motor

MMaZadla, tuky, vaselinu, laky, strolové barvy vlastní výroby. —

=Barvu cemenlové původní= zaručeně bezvadné jakost.

6455

. ZAMEGNIK, BRNO, čiskrava tříla čía 5

sklad a generální zastoupení firmy Rathenower Chemi R Farben-Industrie.

—

—