Strana 2.

LIDOVE NOVIN

V Brně, 21. července.

Praha a Brno. Jsme vděční Tagesbotu, že u příleži- tosti pražských smiřovaček rozvinul p- rallelu mezi Prahou a Brnem a umožni nám ukázati, jak už za dnešního stavu má malá německá minorita v Praze mnohem větší práva, než veliká česká menšina v Brně. Příliš pozdě poznal pisatel článkův Tagesbotu, který ostatně vyniká obdivu- hodnou indolencí ve věcech politických a naprostou neznalostí poměrů brněnských, že v pravé chvíli upozornil na křiklavou nesrovnalost mezi požadavky Němcův Praze a tím, co se poskytuje nesrovnatel- ně větší a významnější české menšiněv Brně. A proto v dalším článku snaží se oslabiti dojem dřívějších svých úrvah a po- změňuje i obmezuje prvotní své vývody. Tak dovozoval nejprve, že podle analogi Brna, hlavního města Moravy, by se měla zavést dvojjazyčnost i v hlavním městě království českého a líčil věc tak, že se zdálo, jakoby dvojjazyěnost byla v Brně proto, že je to hlavní město; teprve když mu bylo jasně dokázáno, že z titulu hlavní- ho města nelze odvozovat žádné normy pro užívání zemských jazyků — skore všechna hlavní města rakouských zemi musila by pak být dvoj- i trojjazyčná — nýbrž jedině z početnosti minorit, tak jako jiných měst, počal shledávat nové dů- kazy pro oprávněnost požadavku, aby Praha byla dvojjazyným městem. Při tom opět prozrazuje Tagesbote naprostou neznalost skutečných poměrů v Prazea v Brně. O Praze mluví tak, jakoby dvoj- jazyčnost v přenesené působnosti se tam měla teprve zavést a o Brně tak, jakoby se tu zákon o dvojjazyěnosti skutečně pro- váděl. Zatím se v Praze v přenesené pů- sobnosti úřaduje také německy a Tages- bote podvádí své čtenáře, když líčí věc tak, jakoby to Němci musili teprve vymá- hat. A k tomu se v Praze úřaduje v přene- sené působnosti d vojjazyčně ve skutečno- sti a ne jako v Brně jen na papíře. Do- tyčné úřady obecní mají v Praze nápisv dvojjazyěné, v Brně jen německé; v Pra- ze odpovídají Němci německy, v Brně je třeba nutit je k tomu a toto nucení bylo dosud bezvýsledné. Upozorňujeme na to české zástupce v národně-politickém vý- boru moravském, neboť je zbytečno uza- vírat s Němci nové smlouvy, dokud nedo- drží staré, dokud nebukou plnit ustanovení zákona z r. 1906 o užívání obou zemských jazyků při samosprávných úřadech. Úřadování v přenesené působnosti je věc pro sebe, neboť tu jde o mimořádnou funkci obcí na místě úřadů státních. O to také není sporu, neboť, jak řečeno. Praha je v tom směru přísně dvojjazyčná už ny- ní. Hlavní věcí je úřadování obcí ve vlast- ním oboru působnosti, tedy ve věcech obecních. Když tu selhal Tagesbotu argu- ment, že Němci v Praze mají nárok na dvojjazyěnost proto, že bydli v Mlavním městé — argument, který by mohl na př. Čechům vídeňským znamenitě posloužit, kdyby ho Němci sami uznávali — utekl se list brněnské radnice k jiným vytáčkám: Praha je stará půda německé kulturní prá- ce, Němci pražští nesmějí se posuzovat podle své početní sily, nýbrž podle své hospodářské a kulturní moci. Jsou to zná- mé německé fráse. Nad první z nich možno se jen usmát. neboť je každému, kdo ne- chce dějiny falšovat, známo, že Praha byla vždy česká, že žila vždy svým českým ži-

votem a že jí jen v dobách sarového násil byl na krátko vtlačen uměle německý ráz. Praha by jinak vypadala, kdyby tu Němci byli domorodí a kdyby německá kultura byla kdy zde zapustia kořeny. Co se kul- turní moci Němců v Praze týká, vyčerpá- vá se ona jen tím, že je zde sídlo dvou ně- meckých vysokých škol. Vysokých škol, které vedle ostatních německých, hlavně veďle vídeňských, jsou bezvýznamné a je- jichž hlavní činnost spočívá v tom, že se na nich vydržuje řada studentů-buršákůk udržení pouliční representace pražských Němců. A co se hospodářského významu pražských Němců týká, je to stará šaleb- ná fráse o větší poplatnosti Němců. Je zjevnou lží, když se tvrdí, že Němci v Pra- ze mají převážnou většinu průmyslových závodů ve svých rukou a že proto platí víc daní. Každý adresář průmyslu a živ- ností v Praze dokazuje lichost tohoto tvr- zení. I když připustíme, že Němci mají v určitých oborech velkého průmyslu v Pra- ze jistou převahu nad procento jejich po- četnosti, je tento rozdíl mnohonásobněv ohledu daňovém paralysován tím, že indi- viduální živnosti a majetek realit opět je nepoměrně více český. Tedy žádný z dů- kazů Tagesbotových nemůže oslabit tu skutečnost, že Němci v Praze nemají žád- ných větších a zvláštních práv. Zbývá ještě argument práv histori- ckých. Němci sice jinak na historická prá- va kašlou, neboť vědí, že je vždy lépe mít v rukou moc, ta že je silnější než všechna psaná i nepsaná práva. Ale časem také se jmn hodí právo historické. Tak mají prý Němci právo, aby v Praze byly také ně- mecké nápisy ulc, neboť dříve tu byly.A aby důkaz byl úplnější, přidávají, žev Brně nikdy českých označení nebylo a že tedy je zcela v pořádku, když tu jsou ná- pisy jen německé. Důkaz je ovšem zase falešný. Bylo by zcela pěkné, kdyby Němci uznali zásadu. že historická práva jsou něčím, co se ne- smí porušovat. Oni ji ovšem neuznávají, zvláště ne vůči nesporným a nezaniklým historickým právům českého národaa proto se jí nemohou také dovolávat pro se- be. Dokonce už ne v takové věci, jako jsou pouliční tabulky; zásady pro to, v ja- kém jazyku mají být označeny ulice, ne- mohou odvozovat z minulosti pro Prahu, když se neodvozují také jinde, na př.v Brně. Kdyby pražským Němcům se mělo přiznat historické právo na německé ozna- čení ulic, musilo by se mu vyhovět takév Brně, neboť je holou nepravdou, když Ta- gesbote tvrdí, že v Brně nebylo českých úředních nápisů na ulicích. Již minule jsme řekli, že náměstek starostův Rohrer ji- stě ještě české tabulky v Brně pamatuje. Strhávali je, když mu bylo 26 let. V Brně totiž byly až do roku 1865 na nárožích ulic dvojjazyčné tabulky obec- ní. Na domech byla jen popisná (kon- skripění čísla). Ale po r. 1865, kdy za sta- rostování Giskrova dostaly domy čí- sla orientační, zůstaly tyto dvojjazyčné tabulky po většině na nárožích nezměně- ny a teprve za starostenství Winter- hollerova se odstranily. Jedna taková tabulka zůstala a jako výmluvný svědek německého znásilnění visí na kostele sv. Tomáše. Pisatel článků v Tagesbotuj spatři, když se trochu nahne z okna a je- ho vrchní velitel Rohrer mu potvrdí, žeto je obecní tabulka, jaké byly v Brně za je- ho mládí všude. Vůbec by se měl pisatel

trochu lépe o Brně informovat a k svému úžasu by zjistil, že kdysi měli Češi v Brně víc práv než dnes a že kdyby taková hi- storická práva se měla obnovovat, musila by radnice v tak mnohém směru změnit svoji násilnickou praxi. Nebyla by to tedy nějaká novota, jak myslí Tagesbote, kdy- by se v Brně zavedly dvojjazyčné tabul- ky; ale my se tu nechceme ani dovolávat minulosti. Početní síla české menšinyv Brně je důkazem, že německé tabulky jsou znásilněním přirozených práv. Ně- mecká minorita pražská taková přirozená práva nemá, je početně, hospodář sky i kulturně příliš slabá, takže nemůže činit nárok ani na to, aby obec ve vlastním oboru působnosti úřadovala česky, natož aby pouliční tabulky byly dvojjazyčné. Nechť tedy bereme srovnání mezi Prahou a Brnem z jakékoliv stránky, jedi- ný positivní výsledek z toho vyplývá: Lirstka Němců v Praze má už dnes více práv než jim přísluší, obrovská minorita česká v Brně je ve všech svých právech zkrácena a znásilněna.

Nové násilí Cuvajovo. Suspense srbské církevní samosprávy? Z Pešti, 20. července. Z Chorvatska a Slavonie dochází sem poplašná zpráva, která nebyla sice dosud potvrzena, ale také ne dementována. Jedná se, jak Lidové Noviny již předvčírem sdě- lily, o suspendování srbské církevní auto- nomie a o dosazení královského komihaře se sídlem v Karlovci. »Zastava«, orgán ra- dikálních Srbů, dovídá se dokonce, že již na den 1. srpna svoláni jsou zástupci všech metropolitních ústavů Uher a Chorvatska, aby jim předloženo bylo příslušné nejvyš- ší rozhodnutí. Není ovšem ještě jisté, zda-li toto datum je správné, nicméně dovídá se váš zpravodaj ze zasvěcených kruhů, že na rozhodujících místech se plán suspendování srbské církevní auto- nomie a dosazení královského komisaře skutečně ventiluje. Ostatně plán tento není starý. Již hrabě Khuen-Hederváry byl je- ho stoupencem a v poslední době je to královský komisař Cuvaj, který o jeho uskutečnění zvlášť usiluje. Bude tedy monarchie míti o jednoho královského ko- misaře více. Je pochopitelno, že se srbského oby- vatelstva po těchto zprávách zmocnilo ne- popsatelné vzrušení, které se stupňuje pří- jezdem státního sekretáře Jovanovice do Karlovce. Jovanovič byl totiž do Karlov- ce vyslán, aby zde provedl revisi a sku- tečně také již po několik dní kontroluje všecky účty srbského církevního fondu. přes to, že v zákonu stojí, že vláda smí revidovati jen účty, které schválil církevní kongres. Dle práva měl být v prvé řadě svolán církevní kongres, aby provedl re- visi a pak teprve mohla do věci zasáhnoutl vláda. Vláda však kongres nesvolala a sa- ma ihned nařídila revisi. Kdo ví, jak je Srbům církevní samospráva svatou, po- chopí, jakou ránu Cuvaj tímto novým opatřením celému srbskému lidu zasazuje a jak těžké následky bude míti suspendo- vání srbské církevní samosprávy. Srbské strany i celý srbský klerus chystá se při- rozeně ke krajnímu odporu proti komisa- riátu a proti episkopátu. Bylo by věru nejvýš žádoucno, aby na rozhodujících mí-

stech dobře uvážili pravý stav věcía vnitřní zmatky a boje v Chorvatsku ne- stupňovali.

Bosenský sabor a vládní většina. Bn. - Ze Sarajeva, 19. července. Od několika dnů je bosenský sabor uzavřen. Stalo se tak na podnět ministra financí, ryt. Bilinského, který po svém na- prostém neúspěchu v Bosně nemohl se pře- ce odhodlati k rozpuštění saboru a pouze jej na neurčito odložil. Na vládní kruhy vídeňské učinil ne- úspěch ministra Biliňského velmi nemilý dojem, tím větší, ježto se čekal zcela jiný, výhodný výsledek, pro který byla učině- na již zvláštní opatření. Ministr, sám roz- trpčen nad nepoddajnými Bosňáky, doufá ještě stále nalézti cestu k dohodě se sabo- rem a proto svůj referát u císaře stále od- kládal. Je vidno, že ministr Bikňski za svého pobytu v Bosně nedal si tolik práce a ná- mahy, neb se mu to nepodařilo, aby situ- aci správně seznal a pochopil. Neboť jinak není skutečně možno vysvětliti si jeho po- čínání. V takové situaci nebylo nic jedno- duššího, než rozpustiti sabor a vypsati no- vé volby. Po zmařeném vyjednávání mezi ministrem a poslanci byli v první řadě vo- ličové kompetentními rozhodnouti o dal- ším. Votum voličstva ministr odmítl odlo- žením saboru: hledí získati času k založe- ní vládní většiny. S tou saborskou většinou má se to však velmi podivně. Tři směrodatné skupi- ny saborské, srbská, hrvatská a musul- manská, vystoupily ve spontanním sjedno- cení proti programu ministrovu. Přes to ministr nevzal tento projev vážně, doufá stůj co stůj, zejména svůj železniční pro- gram v Bosně prosaditi. Odvrací pozor- nost bosenských zástupců od skutečného významu vládou navrhovaných železnic, od jejich významu strategického a poli- tického a líčí nové dráhy jako základk rychlému povznesení země ve směru kul- turním a hospodářském. Sabor pochopil však na štěstí velice dobře, že nové dráhy mají sloužiti jen záměrům vlády: vyko- řisťování Bosny říší a otevření volné cesty dále na Balkán. Ani v nejlepším pří- padě dobrého úmyslu vlády nemohly by nové železnice, tak jak je ryt. Biliňski ho- dlá stvořiti, přivésti pravého užitku zemi, jako je Bosna, na kulturním a hospodář- ském poli tak slabě rozvité. Stanovisko bosenského saboru je zde tudíž zcela správné, žádá-li, aby stavba železnic byla v souhlasu s potřebami i finanční silou ná- roda, neboť jen na ten způsob mohou pak nové dráhy prospívat. Oněch 400 mi- lionů korun, jichž bude zapotřebí k prove- dení programu ryť. Biliúského, je příliš ohromnou sumou pro ubohou Bosnu, a to ještě v této sumě není ani zmínky o nej- vážnější otázce: agrární. Ta se při tom odložila ad calendas graecas. Proto bosen- ští zástupci ve svém spontanním projevu předložili ministru hlavně tyto dva poža- davky: 1. saboru budiž dána od vlády ú- plná záruka nejrychlejší úpravy agrárních poměrů; 2. vládou budiž zaručena lhůra, ve které provede se konečné osvobození bosenských kmetů. Jen po uskutečnění těchto podmínek stanou se železnice v z-

mi ta dovolená utíká. Ještě mám osm dní dvanáct a půl hodiny. Teď jsem vypořád doma děti, až mě ruce bolí, podivám se do trhu, něco uvaříme a pojedeme ven. Jsme celé dny v lese, na poli a u vody. Polévku si vezmeme do džbánu, maso do papíru. nasbíráme někde šišek a uděláme si oheň, jidlo se ohřeje, pak si poležime jak cikáni, potom zas brousíme po lesích a večer totva vypiju jednu, už se mně chce spat. .- »Štastný člověče!« vzdychl Karlíček »Vidíš, jen s tebou nic není,« dodala Karlíčkova žena. »Loni měl zápal mandli, tak aspoň dovolenou proležel.« »No, co mám pro Krista pána dělat. když je teď v létě den nejdelší. Jako pan vrchní rada na Hutisko si zajet nemohu, do lázní teprv ne, každý den chodit do Obřan nebo do Líšně a dívat se na krávy a na brambory, to člověka taky omrzi. Nejšťastnější je ještě Božek, Jede s ma- minkou kamsi za Dačice; tři dny trvá cesta po železnici tam, tři zpátky a půl dovole- né je pryč. Co mám dělat třeba dnes do- poledne? Děcka nemám, abych je pořádal jako ty, po městě chodit nechci, ještě by mě policajt sebral; člověk je hned pode- zřelý, když chodí po ulici a má dlouhou chvíli.« »Teď dopoledne můžeš dělat na pří- klad s paní koláčky,« odvětil s úsměvem Václavíček. »Koláčky? Jak to mystíš? »Dobře. Koukni, zrovna tu jde Lí- šeňka.« Václavíček obrátiv se jako na obrtlí- ku, zavolal na mimojdoucí obstarožní paní mámu: »Tož, co to nesete, pajmámo, do- brého?«

»Střešně, černý jahody, višně, poró- čijó, só dobrý na koláčke.« »Dnes třešně, dvě kila. To ti stačí na celé dopoledne. Odpoledne běž do Kohou- tovic, lehni si na stráň a zítra se uvidíme. S bohem, nemám už čas.« Toho dopoledne lepil Karlíček koláčky. My všední lidé, kdož jsme ztratili smysl pro poesii života, říkáme skoro sprostě — knedlík. V rozdíle oněch obou slov: kolá- ček a knedlík leží kus úpadku. Už Hus sta- věl se ostře proti slovu knedlík. Věky pře- šly, knedlíky zůstaly a v době nynější po- litiky je knedlík většinou vítězem. Koláček zbyl jen v chaloupkách venkovských a ne- zkažených vrstvách lidu. Neruda psal o švestkovém knedlíku. To je jen protežé z velké, jedné rodiny, jenž svou nízkou popularitou zastínil bra- try, strýce, koláčky marhulové, třešňové. s jahodami černými, hruškami a jablky. Koláček je nejnádhernější květ léta. Místo pelu skví se tvarohem, medová šťá- vá nahrazena je máslem a kalíšek květný těstem oslnivé běli a vábné křehkosti. Och koláčky, knedlíky! Než zafučí ze strniska, jako první jiři- na připomínáte podzim, čas úrody a hoj- nosti. Jste splynutím lidské duše s příro- Karlíček seděl dvě hodiny u »nudr- plétu«, žena krájela hedvábné čtverečky těsta, on na ně klade třešně, zkoumaje, ne- kryje-li se pod jejich měkkostí zrádný červ, načež zase ona zavinovala toto potě- šení smyslů na onom místě, které velebí biblická Píseň písní, přirovnávajíc je jed- fou ke koflíku vína, podruhé ke stohu pše- ničnému, obrostlému kvitím.

dou.

Než se Karlíček nadál, bylo poledne Po obědě si zdříml a odpoledne putoval dle rady přítelovy do Kohoutovic. Den by krásný, neboť hodinu musel Karlíček vy- třepávat mravence z nohavic, načež hez- ky zmokl a byl doma nucen se převlékat. čímž zapuzena byla nuda do večera. »Bylo to všecko pěkné,« sděloval na- zítří Václavíčkovi, »až na ten dešť. To jsem dostal.« »To je právě dobře. Honem si kupte nějaký párek, půjdeme za chvíli na hříbky. Hubé je až až.« Pfi. Karlíček našel na hádecké také hříbek, ale byl velmi starožitný, slimáky obežraný, ale on měl přece jen radost. Zlo- mil sice při lezení po stráních nový dešt- ník, avšak zábava stála za to. Jednou se vypravil Karlíček s Václa- víčkem na ryby. Protože neměl lístku, chy- tal pro přítele koníčky. Jindy hledali opět zeměžlučové kořínky, protože však Deiso- vi zabíjeli husu a jehnický pivovar je u- prostřed lesů a drůbky jsou lepší do ža- lůdku než zeměžluč, upustil od původního předsevzetí. Od svého předsevzetí upustili ještě jednou. To když se vydali na velkou stu- dijní cestu, aby prozkoumali řeku Svitavu od Obřan výš. V Obřanech naskytla se jim totiž příležitost vyslechnout odborný vý- klad o plavbě na maňásku. Poštěstilo se jim theorii zkusit v praxi a sušili se v ko- várně u Kowarstálu s pěknou vyhlídkou na vodu, kopce a podlitiny po komárech. Když oschli, pokračovali ve své cestě. Ne však dlouho. V ohbí řeky nalezli tábor polonahých lidí a v něm opět jiného dru- ha Tesaře, který se sem chodil koupat. Karlíčkovi se zalíbilo koupání nejvíc. Od

nynějška opustil Václavíčka a chodil sem. Strávit půl hodiny v řece na písčině bylo velice příjemné. Člověk dostal hlad jako vlk a porcelánka chutnala jako regalitas. I o jinou zábavu nebylo na tomto krásném pobřeží nouze. Obecní hotař honíval po druhém břehu výletníky, kteří dávali před- nost pastvě před koupelí. Hotař mluvíval vybraně o právu soukromém, držebnosti vysedění, lidé bněnští odpovídali smíše- nou řečí. Konečně se octly v louce víchy a dramatických výjevů ubylo, leč zábava neutrpěla újmy. Chodila se totiž na ono místo koupat nedoceněná umělkyně, plavi- la tu svého buldoga, aristokrata a manžela své přítelkyně. Ježto si počínala jako víla Meluzina, na kterou upomínala zejména svým hlasem, těšila se všeobecné pozor- nosti, zejména když se pomocí svých čet- ných přáte! oblékala. Nu a jednou sem přišel i pan Šotlíkz Brna s celou společností. Koupali se všich- ni v plné toiletě, vařili na louce, popíjela panímáma Petlaška, kterou unesl is verglem, necítila obou rukou. U řeky utíkala Karlíčkovi dovolená jako voda. Nebylo dne, aby nepřinesl změnky a poslední byly nejvděčnější. Slun- ce pálilo na louce tropicky. Karlíčkovi zčervenala záda i hlava jako rak, potom se utvořily na něm plaskýře jak balonky. Když bylo Karlíčkovi nastoupit zase do práce, byl nucen s těžkým srdcem ohlásit. že je nemocen. A byl. Loupal se, loupal jako had. »Vy jste ale docela jako nový člověk,« řekl mu pan rada, když ho poprvé včera spatřil po dovolené tiššího a pokornějšího než jindy. Karlíček si pouze sáhl na záda.