Ma cba lllsty předplácí ne: VBrně v adminístrací na měsíc. . . . K 2.— na čtvrt roku. . K 6.— v Brně a denáškou do domu dvakrát denně o 40 bal. měsíčně více. V prodejnách v Brne i na venkově mě. síčně bez donášky K 2.50 Požtou s jednou xacilkou pa měsíc . . . . K 2.50 na čtvrt roku . . K 7. 50 5 úrolí zásilkou * 60 hal. na menic více,

Za 8 hal,

VE

Za 8 hal.

V

V drobném pr Velký list . . . 8 hal Malý liat . . . 2 hal v Brněi na venkovi. Jedon z obou Histu zviám nelze předplatiti. Předplatné a inserty splatny a žalovatelny jsou v Brně. Redakce, administrace, tiskárna a expodice: Rudolfova ulice čís. 6. Telefon: Redakce č 12a, administrace č. 12b. Číslo účtu u poštovní spořitelny 60.739.

Ročník XX.

V krně, ve čtvrtek dne 12. září 1912.

Čísl3 251.

Dnešní číslo jest o 12 stranách.

Vrchlický v parlamentě. Básníci a umělci bývali v rakouské panské sněmovně vždycky jen tím, čím je chtěla vláda míti, když je tam povolala: neškodnou okrasou. Byly časy, kdy tam za Němce seděli Grillparzer, Anastasius Grün (hr. Ant. Auersperg), Fr. Hahn (bar. Münch- Beilinghausen), Ferd. Saar a jiní a nebyli (kromě Grüna snad) než dekorací. Jak by tomu mohlo býti jinak u umělců českých, vyšlých z prostředí nejen sociálně ale i ná- rodnostně od domu lordů tak odlišného. Měli jsme tam Dvořáka a Vrchlického a do- sud máme Myslbeka a když členství přijali, nikdo od nich nečekal, že by se míchali do politiky, spíše se každý divil, že se jim za- chtělo okusiti hodnosti, která jim na slávě nemohla ničeho přidati. Vrchlický by byl umřel bez panské sněmovny tak velký, ja- ko umřel s jejím členstvím, ale v našich malých poměrech, kde mecenášství vůči umělcům zachovalo si vždycky ještě pří- chuť almužny — vzpomeňme jen povahy a jednání takového Hlávky! — měla ostat- ně i malá ješitnost Vrchlického jako doži- votního paira svůj smysl. Stačil však těm- 1o lidem jistě jediný pohled do společnosti, ve které se ocitli, aby pozbyli nejmenší ak- tivní ctižádosti. I Dvořák, naivnější než Vrchlichý, nedal si imponovati panskou sněmovnou. Když vyšel z první schůze, které se súčastnil a ve které se odhlasoval zákon o margarinu, bylo první jeho slovo v kuloáru: »To jsem to rozsekal, co!« A víckrát tam nešel. Vrchlickému jistě také nenapadlo, že tam bude jednou řečniti. Jakoby to včera bylo, vidíme jej ještě dnes před sebou p šesti letech, vyznávajícího se z láskyk všeobecnému a rovnému právu hlasova- cimu. I té jeho lásce, třeba že ji snad pro- jevil jen pod suggescí vzrušujících parla- mentních a veřejných bojů a v představě, že také tím přiblíží se svému miláčkovi, Viktoru Hugovi, budiž vzdána čestná pa- měť. Je to jediné jeho a české literární kul- tury vystoupení na onom foru a nebylo nám k necti. Pan dr. Alb. Pražák ve svých tak svrchovaně zajímavých vzpomínkách na mistra v Lid. Novinách uveřejněných pro- jevuje domněnku, že byl Vrchlický k řeči vyzván. Víme, že je to správné. Obratná režie tehdejšího ministrpresidenta bar.

Becka slavila triumf přemožením veške- rého odporu v panské sněmovně proti vo- lební opravě. Také řeč Vrchlického byla článkem této režie. Listujeme-li teď proto- koly panské sněmovny z těch dnů, nará- žíme všude na divy této režie. Báječně byly rozděleny úlohy, někteří členové schválně akcentovali napřed oposici, aby tím větší dojem působil jejich pozdější obrat ze Šavlů v Pavly, jiní, kteří se přihlásili za řečníky kontra, mluvili tak, aby se jen ne- zbytnost volební opravy projevila a toi nejzatvrzelejším odpůrcům. A pro každou spornou a kritickou otázku měla vláda v reservě své posily. Tak na př. Unger, Randa a nebožtík Gomperz byli ur- čeni k potření návrhů na plurální volební právo, ale mohli se všichni vzdáti slova, když bar. Chlumecky s největší energií proti pluralitě vystoupil a rozhodnutí bylo již nepochybné. Vůbec byl osud volební re- formy rozhodnut, když Vrchlický s řečí koncipovanou jako vroucí a pathetický apel ujal se slova a to nejvíce znemožnilo mu nějaký řečnický úspěch. Nebyl by ho měl ovšem ani jinak. Bylo to ve schůzi 21. prosince 1906, kde volební oprava byla panskou sněmovnou přijata ve všech třech čteních. Schůze trvala s malou odpolední přestávkou od 11 hodin dopoledne do půl 12. hodiny noč- ní a v análech této sněmovny sotva bylo zajímavější. Sněmovna byla naplněna jako snad nikdy, galerie nabity všechny a ze- jména poslanci byli četně přítomni. Refe- rentem komise, která navrhovala zamít- nutou pluralitu a schválený nume- rus clausus pro panskou sněmovnu byl bar. Czedik a v debatě mluvil velkou řeč ministrpresident bar. Beck, kníže Schönburg jedovatě dotíral na demo- kracii vůbec, kníže Thun — tehdy ještě hrabě — dal »krváceti svému srdci« nad neodvratnou reformou, pro niž na konec sám hlasoval, hr. Harrach, také již ne- božtík, kritisoval nespravedlivost rozdě- lení mandátů vůči Čechům, bar. Plener ještě jednou na vysokém oři vyharcoval proti předloze, mluvili dr. Mattuš, nidle a chabě, dvorní rada Lamma sch opa- trnicky, hr. Clam-Martinic účinně polemisoval s Thunem — všechno bylo již na vrcholu napětí a řeč Vrchlického, sotva že se ujal slova, byla pociťována jako zbytečný průtah. Auditorium měl Vrchlický velké, jako všichni mluvčí toho dne. Kolem 10. hod. večer vyvolal president kníže Windisch-

grätz jeho jméno. »Pan profeso Frída« ho tituloval. Vrchlický stoupl si, trochu nemotorně se uklonil a četl z při- pravených archů. Řeč měl připravenu mnohem delší a cítě sám nepříjemnou si- tuac) pozdní hodiny, zkrátil si ji o více jak polovinu. Začal poetickým obrazem, který dojem předem seslabil. Německy mluvil s pronikavým českým přízvukem. Rodová aristokracie, kolem něho shro- mážděná, která snad většinou ještě ně- jakého básníka ani neviděla, bavila se zřejmě jako v divadle. My v žurnalistické loži cítili všechno, nevhodnost doby i prostředků a přece chtělo se nám demon- strativně básníkovi zatleskat. Několik ci- tátů z řeči dnes historické: »Naše východní a středozemské polo- žení v Evropě způsobuje, že všechny kulturní zjevy a vymoženosti přicházejí k nám skoro o celý lidský věk později. Je to však důvod stavěti se proti nim. když sem konečně dojdou? Naopak! Myslím, že musíme jin hleděti směle v tvář a ne- smíme se jim vyhnouti, protože jsou nám snad nepohodlné. Naše posice (v panské sněmovně) vyžaduje, abychom se zabý- vali jak s nebezpečenstvími tak i s výho- dami těchto myšlenek a posuzovali jez vyššího stanoviska. Že by všeobecné vo- lební právo znamenalo však nebezpečí pro stát a konservativní kruhy, nevěřím. Pohled na Německo a Italii může nás po té stránce upokojiti.« »Čekám od schválení vládní předlohy. že občan, malý muž, který byl dosud tak- řka proletářem, bude se citit mravně po- vznesen a v tom smyslu souhlasím se slo- vy Viktora Huga, která pronesl v památ- né schůzi Národního sbromáždění 20. květ- na 1850: Jaká radest, jaký přírůstek du- szojnosti každého jednotlivce a tím celé mravnosti, jaká satisfakce a jaké uklidně- ní následkem toho! Všeobecné právo hla- sovací je... právo vzpoury zničené prá- vem svobodného hlasování.“ « »Ovšem není to všeobecné volební právo dokonalé. Zejména my Čechové to cítíme. Jsme vždvcky těmi, kdož z po- háru každé vymoženosti polykají jen nej- trpčí kapky.« »Mé stanovisko k všeobecnému vo- lebnímu právu je prosté a je dáno. Je dá- no dějinami českéhonároda, jehio staletými krvavými i duševními boji za osvětu, bratrství, lidskost v nejkrásnějším smyslu, za pravou demokracii, za rov-

nost, spravedlnost, za svobodný rozvoj jednotlivce i celého národa. Kdekoli, pá- nové, otevřete dějiny české, všude cítíte, jak přes všechno mučednictví, které ná- rod vytrpěl. dýchá touha po lidské a ob- čanské důstojnosti, která byla a je rysem povahy českého lidu. A také celá epocha našeho obrození od sta let není než po- kračováním v těchto ideích. Idea rovnosti a spravedlnosti to byla, za kterou jsme podstoupili všechny i nejtěžší oběti.« »Já, pánové, ačkoli jsem básník, nepa- třím k těm, kteří si představují, že snad přijetím nového zákona přestane svára boj mezi národy, jako kouzelnou hůlkou Merlínovou. Vím velmi dobře, že tomu tak nebude. Čekají nás ještě mnché a dlouhé boje, ale věřím přece v ideál, že k tomu dojde a dojíti musí. Velectěným odpůrcům všeobecného a rovného práva hilasovacího dovoluji si citovati slovo zmíněného básní- ka Viktora Huga: »Zlomku nepřísluší niči- ti ani opravovati dílo společné!« A co je ji- ného všeobecné a rovné právo hlasovací, nežli skutečně společné dílo, přání všech vrstev a všech národů rakouských? Třeba že nynější osnova nepřináší vše, zůstane přece velkou etapou ve vývoji politických a sociálních poměrů Rakouska, a bude dob- rým nástrojem k hledání dalších cest. Z těchto uvedených důvodů budu hlasovati pro všeobecné přímé a rovné hlasovací právo.« Snimovní protokol zaznamenává za touto řečí »potlesk«. Nebylo jej ve sku- tečnosti ani slyšeti. Mladý hr. Nostitz, stojící před Vrchlickým, několikráte za je- ho řeči pokyvoval ironicky nahorů na ga- lerii, kde seděli čeští poslanci, jakoby chtěl říci: »Proč jste to připustili?« Tu a tamuí se kašlalo, lokty se setkávaly; dr. Pacák seněl klidně na ministerské lavici a po- slouchal. Reč trvala sotva půl hodiny. Brzo potom počal pracovat hlasovací automat o jednotlivých paragrafech a Vrchlický, s nakloněnými již rameny, v černém mnálo přilehavém kabátě, vytrvale vstával a sedal . .. Český národ, jak známo, prodělal na vo- lební opravě mnoho. A musí se styděti za leccos z politiky, která se dělala v tu dobu, před rá a po ní. Za demokratické vyznání víry svého největšího básníka ve shromáž- dění aristokratů, finančníků a generálů a vetchých ministerských emeritů, styděti se K. Z. Klima. nemusí!

FEGILLETON.

Dopis z Prahy. Viktor D yk. Přeplněný vlak vrhne vás na nádraží pražské. Massy, valící se z nádraží, vle- kou vás na pražské dláždění. Je noc; zde však je hlučno hovory těch, kteří se vra- cejí, a těch, kteří čekali. Drožky a fiakry čekají; zaslechnete cinkot tramwaye. Je to Praha. To je tedy Praha. Jak je možno, tážete se, jak je možno dýchat, lak je možno žít v dusném a zkaženém vzduchu, v městském shonu, kde se tře bída o bídu a hlad o hlad? Zatoužíte náhle po velikém tichu, po velikém klidu. Odejit. Utéci. Všemu utéci. Osaměl jste. Jen drožky a fiakry zbyly s vámi. Nocjde. Třeba, abyste šel

též.

dostřeliti, zvěř prchá, ale nemůže prchnon- ti, někdo bije, ale nemůže udeřit? Všech- no je v pohybu, ale nikdy se nedokončí tento pohyb. Ustanul na den, na měsíc, na rok; ustanul, dokud nepřijde princ z po- hádky! Ale bůh ví, kde ten dosud bloudí! A bůh ví, zabloudí-li sem kdy — — Vše jako bylo; známé, důvěrně známé. Ulice rozryté, jako vždycky v tuto dobu. Parčíky, tak madé, že vkročíte-li do nich, nejste si jist, podaří-li se v nich umístiti druhou vaši nohu, jsou zasypány listím se žloutnoucích stromů. Potkáváte zná- mého a prcháte zděšeně: chce vám dopo- věděti anekdotu, které jste ušel před šesti týdny. Jdete okolo redakce denního listu; je pondělí, včera byly matche kopané. Tučnými písmenami napsán na vývěsní tabuli výsledek a pod ním: »Soudce pod- placen, neuznal dva góly!« Ne, nic se nezměnilo. Nanejvýš že při- šlo něco lidí, ochotných vypravovat vámo svém létě; byli tak daleko, viděli toho tolik. Nechtěl byste vpravit jejich dojmy do sloupců žurnálů nebo, ježto vše má hlubší pozadí, raději do revue? Lidé dnes cestují. Mnoho cestují. To je dobré. Ale píší také o svých cestách a to už není

A literatura! Také pro ni začíná sezo- na. To jest... kdysi mi to definoval kte- rýs nakladatel: literární sezona je doba, kdy se knihy také nekupují, ale kdy se aspoň inseruje. Je tomu tak? Není tomu tak? A je-li tomu tak, kdo vinen? Literatura nikdy u nás nenadělala mnoho hluku. A je tomu tak lépe. Nebot hluk u nás znamená málokdy co dobré- ho... Víc hluku natropí divadlo. Divadelní sezona! Premiéry! A dokonce české pre- miéry! Vedou se stesky, že se nehrají původní kusy, a vedou se stesky, že se původní kusy hrají. Ale to už je věc va- šeho divadelního zpravodaje!

rají Národní Listy. Toto nové enfant terrible je také alter Knabe, jak říkají Němci. Nevadí. Slavische Korrespondenz odhalila zase kousek naší mizerie. Par- dousku však už se jí za to dostalo. Byla degradována na kachní líhe ň.

Ale co nás zde v Praze nejvíce těší, je přece jen venkov. Vidite, v Domažlicích odehrává se tak tklivé divadlo. Bude tam doplňovací volba do sněmu. A strany co dělají strany v době tak kritické, jak slyšíme? Čekají na pana purkmistra. Pan purkmistr domažlický má totiž kandido- vat; není však jisto, na jaký program Bude pro smiřovačky, bude proti nim? Strany čekají, voličové čekají, všech- no čeká. V Domažlicích vyvinula se zá- bavná společenská hra. Sázejí tam na stranu, pro kterou se pan purkmistr rov- hodne. Malá — velká? Co se mne týče, doufám, že se pan purkmistr rozhodne pro velkou stranu. Přeji mu, aby mu to šlo k duhu. Voličům bych to přál též.

A příštího rána vstanete. Neodešel jste, neuprchl jste; zůstal jste ve vzduchu, kterého nelze dýchat, a v hluku, kterého nelze snésti. Slunce záříjové vám svítí do oken. Májové slunce opojovalo více. Ale také záříjové slunce má půvab. Usmiřuje. Vyidete na ulice. Včera jste byl ještě ci- zinec, který soudí — dnes už jste domoro- dec, který se pokouší hájiti. Jak byste se necítil doma, když je všechno tak krásně při starém? Když ten shon a hluk je zdán- livý a skrývá vlastně naprostý, úžasný klid? Klid zakletého lesa, v kterém spala Růženka, než ji vysvobodil princ? Obrazy z pohádky vás napadají; správné, ne- správné, nepamatujete se dobře. Je prav- da. že v té pohádce někdo střili a nemůže

dobré.

Mluvil jsem o zakletém lese. Patrně jsem se mýlil. Neboť začíná u nás sezona. Pro vše možné začíná sezona. Dejme to- mu pro athletiku. Slavilať strana národně- sociální patnácté výročí svého vzniku zápasem Šmejkala s Bahnem. Úmysl byl při tom dobrý: konečně Čech, který po- loží Němce! O kopané jsem už mluvil.A zase zde vše při starém: řevnivost, tře- nice, malichernost v české kopané. Proč ne v české kopané, když všude jinde?

Lidé v Praze stále skákají do jedou- cích tramwayí a smiřují se stále s Němci. obojí skončí zpravidla špatně. Dostal jsem se k politické sezoně. Můj ty Bože! Poli- tická sezona je u nás vlastně stále. V září však nutno vnésti do politiky čilejší tem- po. Slavische Korrespondenz se obětovala s heroismem mučenníka. To přece víte, co je enfant ter- rible? Enfant terrible je dítě, které říká věci, jež se neříkají. Takovému dítěti mnohdy je to už starší dítě, ale to nevadí — dostane se od maminky nebo od tatín- ka časem malého pardousku. Ale napravit se nedá. Příště bude zase prostořeké. Ku podivu, kolik má mladočeská stra- na takových dětí. Pamatujete se ještě na novobydžovskou řeč dra. Schauera? Bylo to takové staré, prostořeké dítě. Akční výbor musel ho zapřít jako Petr Krista. Řekl, co se neříká; dokumentoval příliš jasně bídu dnešní mladočeské politiky. Akční výbor zapřel dra. Schauera. Také pana cisařského radu Penížka zaní-

Kpolské otázcev Uhrách. Kdesi četl jsem v »slovanské rubrice« českého listu o boji polsko-slovenském, který prý, jak se tam praví, »dá se nej- stručněji vyjádřit jediným jménem: Spiž (sic). O toto důležité pohraniční skoro město (?) i s celým stejně významným krajinným okolím zápasí totiž dnes v pří- čině národnostní pět živlů: Slováci. Po- láci, Maďaři, Němci a židé. Nejvážnější jsou ovšem první dva.« Mezi nimi vede prý se dávný, nyní obnovený bol. z nčmž