Ročník XXXXIX.

V Praze, v pátek 15. ledna 1909.

Číslo t5

na měsie

Na ranní a večerní listy předplácl se V Praze v administrani: 2 K — na měsle na čtere lsta . . . . 6 K —h s dvojí doněškonr a měsje. . . . na dtvrt leta . . . . 7 K 62h ve MHálkácha 2K30n na měste- Poštou: na měsle. ne čtvrt feta : : . . 9 R o0nh s dvoji zásilko Be čtvrt iota : . . 1I K do

l

K

V drobném prodeji: ranní číslo o sobě . . za večerní . . . . . . . za 4h Va Aliálkách na venkově ranní čislo . . . . večerni . . . . . . . . 5b

lnseráty platí se hotově napřed Předplcení a insorty přijimá administrace v Marlanské ul., a Tam nacházají ss těi redakce, tiskárna a expedine „Národních Liste“ Rukopiny so novraesjí.

Slovanský Nový rok.

Dne 14. ledna zahajuje pravoslavná církev a s ni veliká většina slovanských národů nový rok. My Slované nebyli jsme nikdy miláčky Štěstěny a jestliže se kdy na nás na okamžik usmála, nebylo to nikdy předzvěstí trvalého blaha, nýbrž nekonečných dnů nového zklamání a útrap. A proto i naše novoroční přání jsou plna pochybností, odůvodněných právě prožitým zklamáním, nedopouštějícím, abychom aspoř při změně roku dovolili své obrazivosti rýsovati na růžovém obzoru blízkých dob konečné spl. nění našich tužeb a přání. Slovanstvu roku 1908 zasazena krutá rána v době, kdy ji nejméně očekávalo. Po ne- lidských pruských zákonech z r. 1907 o vyvlast- nění polské půdy v Poznaňsku a zákazu pol- ských řečí ve veřejných schůzích, ozval se po všech slovanských zemích výkřik hrůzy a jedno- svorného protostu. Staré domácí spory slovan- ské umlkly před dobře chápanou a všeobecně uznávanou potřebou, hájšti se proti společnému úhlavnímu nepříteli, germanismu, spojenými si lami. Vznikla krásná myšlenka všeslovanského sjozdu, který měl upraviti podklad pro kulturn a hospodářskou vzájemnost všech slovanskýeh národů. V půdě soucitu, vzbuzeného krutým opudem polských bratří v říši německé, símě slovanské vzájemnosti rychle se ujalo a vzrostle nadějeplným květem. Květnové porady v Potrohradě, k nimž za- vdal podnět příjezd tři rakouských politiků, dra. Kramáře, Iv. Hribara a dra. Glěbovického ukůzsly, že i pro ruské a polské politiky jest dána půda, na níž se mohou přátelsky stýkati a raditi nejen o věcech jim společných, nýbrž i o věcech, společných celému slovanskému světu. Červencová konference shromáždila již v Praze zástupce všech slovanských národů vypracovala řadu rosolucí z oboru osvětového hospodářského, jichž provodení závisí jedině o píle těch, kdož povinnost tu na sebe převzali. Oba hlavní škůdci Slovanstva, Němci a Ma- daři, s utajeným dochem sledovali pražské po- rady, dychtico po okamžiku, kdy si v Praze shromáždění zástupci slovanského svěla vpad nou po starém zvyku do vlasů a rozejdou se více znepřáteleni, než se sešli. A když se pře- svědčili, že se zklamali v takovém očekávání pátrali aspoň v zápisech o sjezdovém jednání není-li v něm podezřelého neb neopatrného slo va, z něhož by si mohli vzíti záminku k za kročení proti účastníkům sjezdovým. Ale ani toho nenašli. Účastníci konforence uznali po- třebu i možnost vzájemnosti za přísného šetřeni samobytněho rázu a volného kulturního rozvoje každého slovanského národa a sice uvnitř hra- nic té státní organisace, ve které se octnul řl zením osudu. Tak našim nepřátelům nozbylo nie jiného, než se zrakem záštím planoucím sle dovati jásot královské Prahy, když si v jejícl historických zdech podávali bratrsky ruku usmí- ření Poláci a Rusové. Maďarské listy zle tehda hartusily na ra kouskou vládu, že mlčky přihlíží, jak se sbra- třují ti, z jejichž sporů dosud nejvíc těžila. Zdá se však, že sbližovací pokusy slovanské a na- děje k nim připinané přišly právě vhod, ne-li vládě rakouské, tedy bar. Aehrenthalovi. V t dobu, kdy slovanská veřejnost byla úplně za- ujata diskusí o možnosti slovanské kulturní vzá- jemnosti, on za větrem připravoval onu ránu která měla rozbiti v prach všechny naděje, při- pínané k slovanskému sjozdu. Annexe Bosny

a Hercegoviny, dlouho počlivě a vypočítavě při pravovaná, překvapila dne 7. října svět a zvláště Slovanstvo jako blesk z čista jasna. Rusko, historický ochránce balkánskýe Slovanů, bylo seslabeno nešťastnou japonskou válkou a ochromeno dlouholetými domácími bouřemi, takže potřebuje leta míru, aby znovs sebralo své podlomené síly. I při nejlepší vůl Rusko nemůže se zastati svých bratří na Bal- káně jinak, než diplomatickým jednáním. Turecko, probouzející se po nekrvavé mladoturecké revoluci k novému, ústavnímu ži- votu, je rovněž neschopno, aby se zbraní v ruce zakročilo na uhájení zbytku práv, která mu po třicetileté rakouské okupaci zbyla v Bos ně a Hercegovině. Byly tu ovšem ještě dva samoslatné srbskí státečky, které mohly aspoň svým vlivem půso- biti na své soukmenovce v okupovaných zemích. Ale i tento vliv podařilo se bar. Aehrenthalov zmařiti praprostou, laeinou intrikou. Nastrojena známá pumová aféra, která na krev znepřáteliln černohorský panovnický dům se srbským a roze- štvala veřejné mínění srbské nejen na Černé Hoře a v Srbsku, nýbrž i v Chorvatsku a oku- povaných zemích tak, že celý srbský národ se rozstoupil ve dva nepřátelské tábory. Vždyt Černá Hora neměla na pražské konferenci zá- stupce jen z toho důvodu, že byli na ní zá- stupcové Srbskal O Bulhorsko konečně bylo také v čas po- staráno uznáním knížete Ferdinanda za krále neodvislého od Turecka království bulharského. Za takových okolností podepsány dne 5. řlina vlastnoruční listy spolu s manifestem k obyvatelstvu Bosny a Hercegoviny a dne7. října vyhlášeny. Posypaly se protesty; protesto- valo Turecko, protestovala Černá Hora a zvláště Srbsko, jež se vzpamatovalo a okamžitě nabídlu přátelskou pravici Černé Hoře. Ale annexe byla vykonána a dnes, kdy Turecko se prohlásilo uspokojeným peněžitou nabídkou Rakousko- Uherska, zmizela poslední naděje, že by evrop- ská konforence chlěla prohlásiti za neplatné, ce uznal činitel nejvíce interesovaný, Turecko. Ranný podzimní mráz spálil netoliko na- děje, jež si Srbsko činilo na Bosnu a Černá Hora na Hercegovinu, ale zahvízdal pronikavým. rušivým tónem i do harmonie slovanské vzá- jemnosti, tak šťastně naladěné na pražské kon- ferenci. V Rusku procitla stará láska k balkán- ským bratřím a shledávala neodpustitelným, že mezi rakouskými Slovany nejeví se dosti ener- gický odpor proti odvážnému kroku bar. Aehren thala. Ovšem i Rusy čekalo zklamání, jež jim nevolky připravil ministr Izvolský svou řečí v dumě, když se přiznal, že ruská vláda nemůže zabrániti annexl, ježto je vázána staršími úmlu- vami, annexi přimno připouštějícími. Rozlad zavládl i mezi Poláky. Čekali, že ruská duma aspoň v podzimním zasedání při- kročí k nejnaléhavějším jejich potřebám, že upraví otázku samosprávy a polského školství v království polském. Ale celé zasedání zabrala téměř jediná předloha o společném pozemkovém majetku v ruských vesnicích a na polské tužby nezbylo času. Rozmrzelost zachvátila i ony pol ské kruhy, jež nejvíce přejí dohodě polsko- ruské, takže vůdce polského kola v ruské dumě posl. Dmowski, vážně se zabývá myšlenkou vzdáti se poslaneckého mandátu. Taková je siluace ve slovanském světě na počátku nového slovanského roku. Smíme však zoufati nad spálenými květy svých mladých na- ději? Smíme dát za pravdu oněm srbským

zklamaným idealistům, kteří radí Srbsku k Bez- nadějnému boji se sousední velmocí, jež n vždy zmařila jejich luzné sny o spojení s bo- senskými bratry? Nikdy! Víme, že postavení Srbska je zoufalé; víme, že ani soud obyvatelů zabraných zemí není a dlouho nebude záviděn hoden. Ale není ve slovanském světě nešťast- nějšího národa nad poznaňské Poláky, kterým brutální moc odňala zdánlivě všechny podmínky národní existence. A poznaňští Poláci nezou- fají. Čím krutější jsou rány německé bezohledné pěsti, tím pevněji je odrážejí od svého rodin- ného krbu a na každou výzvu mají pohotově odpověď a hledí ve svou šerou budoucnost s pev nou nadějí, že obhájí svůj jazyk i svou půdu Minuly doby, v nichž bylo hrdinstvím za vlast umírat; dnes je hrdinou, kdo umi pro svou tý. ranou vlast platně žíti. Co nezmohlo a nezmůže brutální Prusko na severu, nozmůže na jihu ani německá a maďarská menšina v Rakousku

a Uhersku.

Bienerthovy pokusy o urovnání Česko-německého sporu.

V čele včerejšího poloůřadního »W. Abend. postu« uveřejňuje vláda Bienerthova roz- klad, kterým ohlašuje pracovní program na urovnání sporu česko-německéh a ohlašuje za tím účelem s vollání porad důvěrníků obou národnostl. Jinými slovy: baron Bienerth uvazuje se ve velmi nevděčné dědietví Beckovo, který 19. prosince 1907 v poslaneské sněmovně pro hlásil, že chystá předlohu zákona na upraven jazykové otázky v Čechách. Baron Beck tehdy spoléhal v pomoc všech členů svého kabinetu, ale šeredně se zklamal když již v lednu roku 1908 zesnulý dnes ně- menký ministr krajan Peschka pronesl ve Štyrském Hradci známou paličskou feč, ve které přes rozpočty Beckovy učinil jedinou větou nesmazalelnou čáru, prohlásiv, že »boj v Če- chách musí trrati tak dlouho, až jedna stran podlehne, ale Němci že to nebudou«. — Po tomto »uklidňovacím« projevu rozšířila se revolla německých soudců z Chebu po ce- lých Čechách, zostřila se ještě více německá zášť proti české národnosti a po marném vy- jednávání a chlácholení německých zuřivců byl bar. Beck nucen osnovu svého »smiřovacího zákona« uložit do stolku a učinil prohlášení, že v Čechách má býti zachován status qno ante Za poměrů, zhoršených jestů svévolnou německou obstrukcí na sněmu zemském a udá- lostmi ji sledujícími, chápe se nyní opět bar Bienerth zděděného úkolu a oblašuje dnes připravy vládní k urovnání česko německého sporu takto: »Nynější vláda přiznala se několikrát k zá sadě, že uspořádání sporných národnostníeh otázek v Čechách patří k nejnaléhavějším ne zbylnostem rakouským. Dalším trváním národ nostního sporu v Čechách jest netoliko politický uýbrž i hospodářský život ochromován a značno poškozován. Jest nebezpečí, že stát pozbude cenného politického a hospodářského kapitálu, potrvál neupravený stav těchto sporných otázek. Oby- vatelstvu musí opětně se namanouti myšlenka. že státní život nemůže býti ovládán výhradně jedinou touto otázkou, že též jiné zájmy maj stejný nárok na to, aby se bral na ně zřetel

Vláda neopomene zajisté ničeho, aby při- vodila uspokojivé a trvalé rozřešení této pro celý státní život tak významné, bohužel však též velmi nesnadné olázky. Vláda trvá i na dále na tom, že takového trvalého, proti všem náhodnostem a změnám politických mocenských poměrů zajištěného upravení národnostníeh poměrů obou národních kmenů v Čechách dá se dosáhnouti jen ve způsobě zákona, soudí, že tím vyhoví též nejlépe duchu ústavy. V té příčině, jak známo, přicházejí v ůvahu záležitosti, které podřizeny jsou jednak právo- moci řišské rady, jednak právomoci zemského sněmu. Pokud jde především o nynější aktu- ální olázky z oboru zemské ústavy volebního práva do zemského sněmu, byly již vypracovány a českému sněmu podšny osnovy zákonů o změně zemského zřízení a volebního řidu do zemského sněmu českého. Rovněž jedná se o uživání jazyků u zeměpan- ských a samosprávných úřadů, o zřízení krajských vlád a krajských zastuptelstev, jakož i o úpravu poměru škol menšinových. Vláda trvá na svém úmyslu, že podá totiž osnovy zákonů účelům těmto sloužící, jež jsou již ve všech podstatných bodech vypracovány, v nejkratší době povolaným zá- konodárným sborům. Nechce přede- vším překvapiti interesované kruhy jich předlo- žením, nemůže však již déle če kat na spontanní sbližení všech spor- ných stran. Vláda nemůže tudiž postrádat ani součinnosti zodpovědných politiků, ani není třeba velkého aparátu konfarence, poněvadž nejde o celé vybudování záležitostí, nýbržo otázky, jež považuje vláda, jak z osnov vysvítá, v hlavní věci za zralé k rozhodnutí. Proto se vláda domnívá, že by podstatně prospělo k dosažení kýženého elle, kdyby po- volaní důvěrníci zůčastněných stran vzali na vědomi připravované zákonné osnovy, dříve než budou po- dány v zákonodárných sborech a kdyby se ních navzájem poradili, aby před deflnitiv- ním rozhodnutím podali o zákonných osnovách své poradné votum. Takováto porady v úzkém kruhe osvědče ných znalců mohly by býti pro obsah zákon- ných osnov cennými a byly by jistě způsobi- lými dilo dohody podstalně podporovati. Bude samozřejmou povinnost! vlády pře- klenouti rozpory za těchto porad se vy skytnuvší. Po vyrovnání rozporu za prostředko- vání státní moci byly by takto sestavené osnovy nejbezpečnější zárukou pro jednotný poslup stran, v každém připadě pro jich prosazení koalicí stran Vláda zamýšli již v nejbližších dnech v dati pozvánky k témtu poradám a urychliti jich postup tak, aby bez odkladu a v době původne zamýšlené byla dána možnost předložiti osnovy konečně zákonodárným sborům, neboť zastup telstvu lidovému nemůže se nadále bráti muž- nost spolupůsobení a zvláště spoluzodpovědnosti ježto vláda, vypracovavší osnovu, učinila, co na ní bylo. Mysli, že takovýmto způsobem účinně bude podporovati zahájené dorozumívací dílo a přizná v každém sladiu jednání, ve kterém s ohjeví předpoklady shodného rozřešení, zúčast-

něným činitelům zodpovědnou spolučinnost. Tute povinnost vykoná tím raději, ježto dle její pře- svědčení tvořilo by zastavení národnostního boje v Čechách nejtrvalejší podklad nerušené a trvalé součinnosti stran v parlamentě a ve vládě. Z Vidně, 14 ledna. »Centrum« oznamuje k českoněmecké anketě důvěrníků, že zahájena bude asi 25. neb 26 ledna. Konati se má ve Vidni v t. zv. bílé dvoraně paláce minister- ského předsedy, kde také byly poslední česko- německé konference za Körbra r. 1903. Poslanci, kteři náleželi dříve »Národnímu klubu«, sejdou se 20 t. m. ke společné poradě ve věci té.

Reč posl. dra. K. Kramáře.

pronesená na t. zv. pracovním sjezdu zástupeů místních organisací národní strany svobodomysl- né dne 10. t. m., byla podle předběžných uji- štění oběžníku, o schůzi vyduného, přijata s mimořádnými projevý bouřlivého souhlasu zá- stupeů organisaci i přísluší jí také mimořádná pozornost ještě z jiných příčin. Jednou z nich jest, že byla pověděna takřka před samým dru- hým obdobím theoreticky positivní a prakticky negativní politiky českých stran, před druhým parlamentarisováním vlády, před druhou koalieí za účastenství vládních českých stran, bud všech, aneb jen dvou, jak možno z řeči samotné souditi. A tu dlužno konstatovati, že žádná jiná jeho řeč nepřesvědčila nás tak jako tato o tom, že zásadní omyl o positivní poli- tice, jejž dr. Kramář a jeho žurnalističtí i řeč- ničtí přivrženci učinili svým stěžejním tvrze- ním, jest nenapravitelný. Positivní po- litika jest politikou, získávající národu vliva moe a tuto politiku my provozujeme. Taková je these dra. Kramáře a soudruhů. Naproti tomu my tvrdíme: Vaše positivní politika, t. j. ta kterou provádíte, jest naprostým opakem politiky, kterou míníte. Nic není ani pod ví- deňským ani pod pražským nebem zřejmějšího, eklatantnějšího, křiklavějšího, takže po toli- kerých důkazech znovu dokazovati jest holou zbytečností, opakování ale málo platno. S týmž superiorním úsměvem ve tváři a opovržením k nechápavcům v srdci, znovu a znovu, kolikrát si kdo přeje, vystoupí dr. Kramář na novinář- skou anebo řečniekou tribunu a vždy bude opa- kovati: Politika, kterou ve Vídni děláme, je vý- tečná, neboť je to politika positivní, politika vlivu a moci. Politika positivní byla heslem všech myslících lidí ve straně, Eima i Kaizla. Je to politika postulátni, boj za první prá v každého národa, za právo jazykové. My jsme převzali úkol jazykové politiky na sebe. poněvadž tím vykonáváme svůj velký úkol v ná- rodní organisaci, který vždy bude naším čestným titulem v historii české politiky. Neboť doellili jsme něčeho obtížnějšího než každá strana, která dělá politiku hospodářskou anebo nanejvýš deklamuje o státním právua sice „na půdě tak těžké, kde Němei vědí, že ztrácejí kus historickéh postavení každým krokem, který m my postoupíme, v oboru vnitřníh jazyka.“ Toť několik hlavních bodů z úvodu proslavené a pochvalou zasypané řeči dra. Kra- máře ze dne 10. t. m. Bez dechu nasloucháme jim nyní také a úžas naplňuje nás do opravdy. sledujeme-li další vývody řečníkovy o úspě- ehu „positivní“ politiky na poli vnitřní řeči úřadní. „Poukážu jen na jednu věc,“ praví dr. Kramář: „Všude se nám

EUILLETON.

Literatura.

K bilanci české literární tvorby za rok 1908. Jest ustáleným a dávno osvědčeným zvykem snad ve všech možných pracovních oboreeh koncem každého roku sestavovat přehlednou bi- lanci, z níž by jasně vynikl celkový ráz, pře- hledný relief, základní povaha a vývojový prů běh bozprostředně minulého ročního období Takový stručný přehledný obraz jest potom ne jen statistikou předešlé snisony, ale i směrodat- ným ukazatelem do nejbližší budouenosti pro širai interesované kruhy. Všude se taková velepotřebná a velezajímavá i svrchovaně poučná bilance sdě- lává, jen o naši původní produkci literární jev se u nás zpravidía slabší zájem, než o kterýkol sebe podřadnější obor jiný. Jako by se měla u nás dnes stát opravdu už vyloženou pohádko- vou Popelkou. V té přičině nezbývá než doufat v odpomoc a dle možnosti k ni pomalu spolu- pracovat... Za čas snad i u nás vžije se sta- novisko všech velkých kulturních národů, kde soudobé literatuře věnuje se aspoň tolik místa, jako na př. tenoristům nebo footbalistům. Nám jde zde o vystižení hlavních proudů, udávajícíeh v literální tvorbě posledního roku u nás tón a pro ten účel stačí v přehledu si ještě jednou uvédo mit hlavní z publikovaných knižních projevů. A v tom směru vidíme nejdříve nápadneu převahu prósy nad verši. Během posled- ního roku vyšlo u nás pramalounko význačněj- ších básnických sbírek a mezi nimi ještě měně jest těch, jež by svým publikováním i uměle- ckou hodnotou v původní soudobé produkci zna- menaly literární, čin. Poesie jakoby dnes byla u nás pěstována jaksi jen mimochodem. Nej- mladší nedali nám ze svého středu posud vý- raznější i mohutnější tvůrčí individuality básni- cké, generace bezprostředně předcházející ozve se ve verších teď jíž dost zřídka a i začáleč- níci, debutanti, sáhnou ke svým spisovatelským pokusům »píše po drobné próse. Verš zdá s pořád zřejměji vypadat z obliby a současná doba projevuje i vyjadtuje se v literatuře pře- vážně orosou Homán. vovidka, novella a črta

jsou dnes vládnoucími i nejvíce pěstovanými obory v našem původním písemnietví. A v ton jdou ruku v ruce svorně příslušníci starších generací, jako členové táborů mladých i nej- mladších. Význačnější rapresentanti starších generaeí se s básnickou knihou téměř nepřihlásili (snad až na »Korálové ostrovy« Jar. Vrchlického) Mičel J V. Sládek, mlčel Ad. Heyduk (mimo »Sebrané spisy«), mlčela Krásnohorská a ne- přišli ani Klášterský, Kaminský, Leger. .. Veršo vané epos vůbec leželo ladem, z něhož za stá- vající nělady hned tak brzy nevyklíčí úrodnějsí semeno. A z mladších mlčeli Karásek ze Lvovie, Opolský. Wojkowicz, Dyk, Ot. Tbeer, J. Müldner Po sbirce veršů vydali jen Jos. Holý (Mračna) Karel Babánek (Zaváté cesty) a Jiři Mahen (Ballady), ze skupiny druhé Krofta, Zelenka několik podřadnějších. Mezi debutanty, jichž ostatně přihlásilo se velmi málo, významnějšího talentu nebylo . .. To jest jeden výrazný zjev právě uplynu- lého literárního roku: slabá účast veršů převaha prósy. V této zase už při zbůžném po hledu snadno rozpoznáme markantní zjev druhý značně velké procento knih povídkových i no vellových a poměrně málo rozsáhlejších skladeb románových. Román, zvláště společensko sociál- ního látkového zabarvení, nemá dnes u nás mnoho silnějších a závažnějších i důslednějších pěstitelů. V tom směru ani poslední rok nepřines vzestup, jsa na knihovém trhu znamenán spíše poklesnutim. Odečteme-li veliký, čtyřdilný spo- lečenský román F. X Svobodův »Řeku«, z niž není ostatně knižně ukončen ještě ani první di a povahopisné dílo M. A. Šimáčkovo, patříe- vlastně už Sebraným spisům, máme v oboru románovém čtyři knihy, jež nám dala posledn saisona a jež svým obsahem i zpracováním jdou nad průměr. Jsou to především »Loutky« Jar Vrchlického, jež jsou v dějinách českého ro mánu z poslední doby rozhodně nejzajímavějšími ač mají silné lyrické zabarvení. V. Hlads kovo »Vlnobití« pohybuje se celkem v téže sféře salonně měšťanské. A tak jako opravdu typické zbývají práce: J. Lajehtrova »Na přechodu«a Ant. Staškova »Na rozhraní«. V těch knižní tvorba románová za poslední rok vrcholila. Povidková a novellistická belletrie

také v tomto roce udržovala se ve znamení genru psychologieko-realistickém. Ve shodě s lim jest jen přirozeno, že obor historický stále více vypadá z obliby a jest domácími belletristy pěstován vždy řidčeji. Po velikém rozpjetí děje- pisného románu Jiráskova a Wintrova nastává jakási reskce. Loni vydáno knižně jen mytho- logicky podbarvená historická pověst Ře zní čkova »Vlasta«, F. J. Čečetkova »ž dovka« (z 18. stoleti) a Č Tondrový c »Patero historických povídek«, vedle snad ně- kterých zlomků méně na váhu padajicích. V pravdě dějepisná belletrie, jak jsme naní zvykli z vrcholných prací Jiráskových, nedala nám během roku 1908 jediné trvale důležitější knihy. Hlavní střed povídkové tvorby pohyboval se tedy zase kol bolletrie z denního život lál- kově čerpaně, realisticky nazírané a ve většiné připadů i psychologicky zabarvené. Knižních novinek, timto směrovým vymezením určovaných dala nám minulá saisona dost. Z nich jako nejvýznačnější možno jmenovat tyto: Deset povidek o manželství (K. Rožek), Zvonice (Q lido M. Vyskoči!), Kočka a jiné povídky (J. Svátek), Pověsti o hradech (Ad. Weníg), Chvíle lásky (Pavel List), Doše nezakotvené (Fel Téver), Farské historky (Jindř. Š. Baar), Písen o vrbě (V. Dyk) a Lipa (J. K. Š ejhar). Za to dost úrodným loňské roční obdob bylo na belletristické knihy našich současných autorek, z nichž snad až na Gabr. Preisovou s novinkou přišly skoro všecky známější: o Bož. Vikové-Kunětické (»Věřim«), Růženy Svo- bodové (»Černí mysliveř«) a Terezy Novákové (»S kamenité stezky«) až k Olze Fastrové (»Fata morgana«), Heleně Maliřové (»Ženy a děti«) Mari Calmě (»Sny jarních nocí«). Vrcholem ve směru speciálně uměleckém byla letos asi kniha Svobodové. V oboru cestopisně povídkovém byla loňská literární žeň zvlášť slabá a chudá. Kromě dvou knih Kořenského (»Na severu Nového Zélandu«, »V jižním moři«) byli to hlavně J. Svátek (»Helladou«) a Joe Hloucha (»Vzpo- mínky na Japonsko«), kteří v té sféře pracovali. Dost utěšeně se u nás poslední dobou roz- máhá povídka dětská, duševním obzorům dělským ideově přizpůsobená a dětem v první řadě určená za četbu. A jest správné i velm dobré, že právě na tomato pracovním poli mů žeme

konstatovat pokrok. Loni dva básníci zvláště obohatily novými knížkami naši původní lekturu tohoto tónu. Ze starších byl to Fr S. Procházka a z mladších O tido M. Vyskočil. Na nápadný nedostatek humoru v našt soudobě literatuře stěžujeme si už po dlouhou řadu roků, jako si naň současně stěžují i v pl- semnietvích jiných. Nedal nám ho mnoho ani rok poslední ale přece může konečná bilance zaznamenati několik zajímavých knižních produktů v tom oboru. Nejoriginálnější ukázky jeho byly ovšem opětné načerpány ze životného ústředí mlynář- ského a mysliveckého (J. Kleranda: Pracha broky. Červinka: Zelená krev), kde vtíp a ve- selost v původní staročesky svižné jarosti ucho- valy se poměrně nejdéle. Ale i sféry úřadnicky měšťanské a střední poskytly látku několika do- mácím beletristům k nové knize. Václav Štech vydal knihy dvě (Prožluklé historky, Předměst- ské humoresky), K. Šipek publikoval už čtvrtou knihu svých humoresek, rovněž Fr. Flos přišel s třeti částí svého humoristického cyklu (Na cestách životem). Mimo ně přihlásili se S. Ko- stelecký s »Bublinkami« a Ant. Nečásek s »Vlo- čkami«. Jednu však z nejzajímavějších i nej- originálnějších humoristicko-satyrických knih na- psal Roman Hašek svou »Historií modrého vel- blouda«. Nejhorší perapektivu nedává ani původn produkce dramatická, ač citelně uvědomu- jeme si v ní mezery a ač při nynějším počtu stálých činoherních scen spotřeba z daleka ne- kryje se s výrobou. Připočteme-li okolnost, že řada seenických prací svými premierami patří už posledním měsícům, podzimní saisoně roku 1907 (Vrchlického »Godiva«, Dykův »Posel «), není výsledek loňského roku zrovna nejzoufa- lejší. Zvláště ne v oboru vážného dramatu v němž »Poslední scéna« M. A. Šimáčka, Hor- kého »Vodopád Giessbach«, Abigail Horákové »Páni«, Jiráskova »Samota«, A. Dvořákův »Kniže«, Kolmanův »Zimní král«, Suchého »Slaboch«, Čečetkův »Bakalář« a Sokol- Tůmova práce »Z pod jařma« udržují celkem situaci. Ne sice bohatou a zvláštní, přece však ne nej- kritičtější ... Hůře bylo ovšem s veselohrou. Tady, nemluvíme-li o řemeslných výrobelch fra- škových, lze vážněji mluviti opravdu snad jen o V. Štochové »Deskovém statku«, K. Legrově

kuse »V zaklelém zámku« a o drobnůstce Jar Borotinského, nazvané »Za reformu manželského práva«. I v oboru u nás literárně nejzanedbávaněj- ším: v kritické essayistice a kriliekýeh monograflich můžeme za minulý rok zazname- nati několik dobrých, knižné vydaných praci. Jsou to především nedávno ukončené životo- pisné memoiry F. Strejěkovy »0 Svatopluku Čechovi«, k nimž čestně se druží obě knihy s látkovými thematy francouzskými: »Melancho- likové« od Hanuše Jelinka a V. Hladikova »o současné Francii«. Ruským sujetem obírá se knížka Vil. Mrátika: »A. F. Pisemskij«. Novu- dobým otázkám výtvarnickým, domácím i cizím, věnován druhý svazek K. B Mádlova »Umění včera a dnes« .. . Domácí soudobé literární zjevy odbyty tu ovšem zase macešsky. V produkci belletristů moravský ch dlužno s důrazem vytknouti zvlášť J. Merhau- tovo posmrtné vydání »Básní« a »Feuilletonů«, Ot. Zamrazilovu románovou studii »My«, J. Dý- movy »Povídky a bizarrerie«, E. Sokolův ro- mánek »Slunce«, drobné realistické povídky M. Jahnovy i Vikt. Jeřábkovy a Sokol. Tůmov »Pana závodního«. Novou sbírku hanáckých obrázků vydal J. Vyhlídal, ze slezského ovzduší čerpal Fr. Sláma k své knize »Zvoňte na mraky« a na moravském Slovácku jednají belletristické črty A. E Menšíkovy, publikované pod společ- ným záhlavím »Moravský kraj« . . . Moravská belletrie utrpěla sice úmrtím J. Merhauta i J. Ubra a dočasným odmlčením se Mrštíků i Preisové, ale i tak činila se loni dost. Značné procento v knižně vydávané belletrii zabírají soubory spisů, na nichž jsou už dnes činně zúčastněni autoři všech starších ge- nerací: Čech vedle Vrchlického, Sládek s Hey- dukem, Jirásek se Svátkem, Třebízským i Brod- ským, Arbes vedle Klecandy i Klostermanna. K nim posledním rokem přistoupili ještě Herites s jedné a M. A. Šimáček, F. X Svoboda i Rais se strany druhé .. . Tyto »Sebrané spisy« zna- menají samy o sobě už dost vydavatelské energie a dost početnou knižní produkci. — Z velikých děl encyklopedických a monografických, jež byly loni po dlouhých letech vycházení ukončeny. jmenují zvlášť »Outův slovnik naučný« i ná Dl . kladné »Čechy«.