ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 2c42d8f0-661f-11dc-b3b2-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
ALTO TextBloky — 19
#1 alto_textblock #1
1.
#2 alto_textblock #2
prosince 1901.
#3 alto_textblock #3
edělní zábavná příloha „Národních Listů k číslu 331.
#4 alto_textblock #4
Strana 9.
#5 alto_textblock #5
Orozbitémcylindru. Vzpomínka. — Napsal V. Mrštík.
#6 alto_textblock #6
Mimoděk jsem si vzpomněl na první svou kvartýrskou. To jsem byl ještě docela malounký hošíček s buclatou prý tváří, mžouravýma očkama s krčkem tenounkým jak slámka. Kvartýrská byla velmi stará maminka. Byla domovnicí a měla nesmírně ráda svého Pepšla. To byl její syn, usedlý kdesi u Znojma. A měla veselého dědečka za muže. Když se nejvíce zlobila, seděl dědeček na posteli a usmíval se. Machálková (tak se jmenovala) vidět ho nemohla s těmi bafavými chuchvalci kouře, ve kterých ploval blažený jeho úsměv. Všechno její opovržení stlačoval prstem do své dřevěnky, tam na prach spálil všechny její výpady a zase se usmíval. Nancjvýš ještě tak hlavou pohodil a řekl: »ínu, bárei!« urovnal polštář pod sebou a zase se usmival. Kvartýrská (mívala vždy čepeček na hlavě, spichnutý z několíka hadříků, jaké nosí staré už, dávno z mody vyšlé pajmámy, byla jinak dobrá ženská a já ji měl rád. Měla ona vám jeden starý, velice starý eylindr na lampu. Baňatý, nafouklý, ne tal dlouhý, vytáhlý jak fabriční dýmník, jaké mi vají teď, ale ten starý, břicbatý, tak podobný řepě. Měla ho už pět let a dosud ji neopustil. Moe dobrý cylindr. Nikdo nesměl lampu roz žihat jen ona. Bála se o ten cylindr jak o svůj život. Když rozžala, udělala napřed malý plamínek, pak větší, zas větší, až jsme viděl »jako ve dne«. Ta tvář při tom bez úsměvu nikdy nebyla. — Když jej cídila, nikdo nikdy neviděl a už vidět nebude, že by ruce tak opa- trně hmataly po skle, jako ruce její. Všechno prstem vytřela a div jazykem do něho nevlezla aby zmizely i ty skvrny zašlé až dovnítr, Nemohli jsme se jí jednou dočkat, Kle- pala někde a bylo tma. Chtěli jsme už rozžehnout a učit se. Domovnice nikde. »Co budeme na ni čekat, rozsvílime sami.« »Pravdaže.« A rozžehli jsme, jak rozžihala ona: na před malý plamínek, pak větší a větší, až jsme vidělí v knize, že amo amare jmenuje se mi- lovat a clamo clámare křičet. Bývali jsme tři v malěm tom kumbálku s velikým oknem do dvora a v přízemí: já. bratr a ještě jeden kandidát učilelství. Jeden z nás lihal na pohovce, dva na jedné a Machálek na druhé posteli. Machálková spala v kuchyni. Kvartýrská přišla, a rovnou do pokoje, Blikla po světle a neřikala nic. Ale celá se třásla, viděli jsme to na ní. Kdyby se nebyla hanbila, byla by snad hned přiskočila ke stolu a prohlédla cylindr, není-li mu něco. »Nie se nebojej, pajmámo, nic mu není Přece taky umíme rozžíhat.« ore Ale Machálková už nevěřila. Na druhý den přinese lampu a cylindr už docela jiný, nový a ne už tak baňatý, ale tá- hlejší a vyšší Usmáli jsme se na sebe a hlavou hned do knihy Destino — destinare, oppono — opponere — ale mrzelo nás, že nám cylindr vzala. Ten nový ani už tak dobře nesvítil. Machálková svítila si svým už jen sama v kuchynl. Vypravovali jsme o tom dědečkovi. Když přišel domů na večer od kaštechra *) s »půl- číkem« v sobě, vysvlékl se a jak míval ve zvyku, v podvlékačkách seděl s dýmkou v zu bech na své posteli: ten se nařehtal na té po- steli a za každým výbuchem nového smíchu přimáčkl vždycky popel ve své dřevěnce, ja- koby tam někoho škvařil. »Bože, ty ženské jsou hloupy — žádného srovnání s nimi není« — byl jediný jeho úsu dek o celé překrásné polovici světa ... A pře valíl se na postel v celé délce své zavalité, jak kariatida v ramenou vypjaté a na sáh vysoké postavy. Machálková byla maličká. Všechno zas utichlo. Ale netrvalo dlouho a Machálková večer při světle prala. Lampu měla přistavenu na »ěpajse« a drhla jako děvečka. Mydlin plná vanička. Ignororo — ignorare, liquido — liquidare .. Najednou slyšíme z kuchyně: »Prask !« utíšení za dveřmi. Přiskočíme k skleněným dveřím od kuchyně odhrneme záclonku a tu tvář vidět budeme do smrti. Měla na tisíce na drobno rozžíhaných vrásek, ale v tu chvili třásla se každá. Ta skle- něná, bezbarvá očka měla vyvrácena vzhůru na lampu a ruce mokré jako mrtvé visely jí nad zamydlenou vaničkou. Bylo tomu tak. Plamínek hořel, hořel, ale cylindr byl ten tam: komínek jako by diamantem naříznul, baňka byla celá, ale komínek byl pryč. »I Jezu Golt, Jezu Gott !« naříkala kuchyní a jak slepička pobíhala sem tam, jakoby hle dala a nemohla nie najit. Myslili jsme si: »Kdyby někdo byl psal: Pepík, syn zemře — nebyl by ji tak polekal jako to, že jí prask její eylindr. Byla jak omráčena. Starý na posťeli tak sebou házel, jak se řehtal, že až do kuchyně ho bylo slyšet. Sťará se do něho dala. Celá obrana dědečkova byla, že si sed', nohy spustil s postele do přichystaných na zemi pantoflí a jak tak blinkal dřevěnkou po prsou, pořád mačkal popel. Nejprve tam smačkal, c je u kaštechra dlužen za kořalku, potom tam smačkal 4 kr., které mu dala zase na tabák, pak zas, že neumí, než ležet a hnít a konečně (a tu už palec důkladně přitlačil), že jí jen krve užírá a bude li to trvat tak dál Kdyby byla matička věděla, co bude dál ! — Když se starý přestal smát, přestala i kvartýrská se zlobit a znamenalo to zrovna tolik jako, kdyby byl řekl: že už by mohlo být jednou ticho, má toho tak zrovna dost. Nebyl on tak lenošný a zbůhdarma živ jak rozkřikovala ona, tčch beden a baliká v komissionářském skladě natahal se za den dos a dost.
#7 alto_textblock #7
9) Kas stecher = brněnský hokynář.
#8 alto_textblock #8
Machálková uklídila se zas do své kuchyňky a tam naříkala už jen pro sebe. »Mein Gott, mein Gott! Takový cylindr už nebudu mít ! Takový už nedostanu ! Takové se už nedělaj“! Takové cylindry už nejsou . . . Jak se jimi ušetřilo! Můj bože! Nikdy nepraskl, ne- musila kupovat nový, ty nové čert bere a ten trval pět roků, pět celých roků a svítila jím den jak den! Nové cylindry opravdu bral čert. I když sama rozžehala, pod rukou se jí rozsýpaly, ne- musila ani přitlačit. Nebýt toho neštěstí, ani tý- den by nebylo tryalo a byla by nám vrátila zase ten starý, krásný cylindr s baňkou tak po- dobnou řepě. Bůh ví, spala-li vůbec v tu noc. Slyšel jsme ji dlouho v kuchyni se převracet. Na druhý den, když puklý cylindr sundá vala dolů, naříznutý komínek spad a jak se dalo očekávat, roztříštil se na tisíce kousků. Zbyla jen ta baňka bez komínku. S bídou, ale svítila jím i tak. Jen ten okraj nahoře ji mrzel., By- zubatý, křivolaký jako zříceniny hradu s cim
#9 alto_textblock #9
buřím, A to jí dodalo. Přijdeme jednou ze školy a v úžase zůsta neme na dvorku stát. Machátková sedí přede dveřmi na dvorku jako Turek a sehnutá k zemi brousí a brous o kamení ozubený cylindr. A tak s horlivě, jak jen brousit může člověk posedlý tak bláznivou myšlenkou, jakou posedlá byla ona: ty zuby. ty zuby, ty. chtěla mít pryč, ty že ona nesnese a ty že musí zmizet. 0A brousila zas, až pot jí vyrážel na čele. Ubohá — ztratila rozum, či co? Copak se to dá A dobrousila, chuděra, nadobro. Cylindr se jí pod rukou rozsypal celý zbyla z něho hromádka. e Tu teprv se jí spustily slzy s očí. A jak tak seděla s nohama podsunutýma pod sebe jak Turek, plakala a hořekovala nad cylin- drem v Pánu, slzy cúrečkem tak jí kapaly po tvářích dolů. Co se potom naplakala a naplatila za cy- lindry nové; to zas ví jen jediný bůh. Ať kou- pila »aušus« nebo dobré zboží, cylindry opra- vdu čert bral«. — I když je sebe opatrněji brala do ruky a třebas i jazyk do nich strčila, nie platno, dvakrát, třikrát rozžala a bylo po cylindru zas. bivanjev ulaletoaq nonlot Ne, takové cylindry už se nerodí, takový úž nebude mit. Mein Gott, mein Gott v l.nu.3 Pet roků ho měla, po celých pět roků ., Starý — ten se nařehtal.hu lsdv lolaěm v monb miabola
#10 alto_textblock #10
Deštník paní Mály.
#11 alto_textblock #11
Oříšek psychologům. Podává Fr. Flo s.
#12 alto_textblock #12
Pan Kadeřávek, městský tajemník v P . .., jest zanícený milovník přírody, ale jen živé přírody, a všecko, co v přírodě běhá, lítá nebo leze, uvádí ho v nadšení, ale láska jeho jest sobecká, Netěší se pouze z přerozmanitýeh tvorů, ale rád by je měl, rád by je aspoň na chviličku pochoval, po hlavičce pohladil, na čumáček políbil, zkrátka rád by se s nimi po- mazlil. Pan tajemník má sice doma ženušku jak z másla uplácanou, kulaťoučkou a svěží, ale ta nemá k mazlení chuti a pan tajemník ne- sčíslněkrát protáhl usmívající se svůj obličej v kyselé ušklíbnutí, když rozvrkaný dočkal se od ctěné choti odmítnutí způsobem velmi ne- lichotivým. Dětí jim Pánbůh nedal a proto není divu, že širokým svým láskyplným srdcem ob- jímal ostatní tvory přírody, kteří sice někdy drápali, klobali, nebo i jinak neslušně se cho- vali, ale nikdy nehubovali jako ctihodná jeho paní Mály. A podivno, ačkoliv paní Mály neměla ma- zlení sama ráda, nepřála panu manželi, aby se maziil s něčím nebo s někým jiným a když se v neděli odpoledne vybrali spolu na pro- cházku, nestačila neposedného pana manžel okříkovati, aby už jednou jako rozumný člověk si vedl a neběhal jako klouček za hmyzem aby nechytal žab a nemáchal se v každé kalu- žině. Pan tajemník poslouchal na slovo, ale jen na tak dlouho, než mu přes cestu něco ne- přeběhlo nebo nepřelítlo. Vadění a rozmíšek nebylo konce, a aby pan tajemník nemohl všude ve skulinách strome a v kalužinách šťourati, musil nechávat hůlk doma. Ale stalo se jednoho krásného odpoledne když se vybral pan tajemník se ctihodnou chot do polí, že zastihl kdesi na mezi rodinu křečků. která tu na teplém slunéčku odbývala siestu. Pan tajemník stál chvíli v udivení. Srdce mu zabuchalo a pak se tak stisklo nevýslovnou touhou, až mu blahem a žádostivostí slzy vhrkly do očí. Takového jednoho křečka musí mít, kdyby to stálo nevím eo Byl to ale rozkošný obrázek. Ti tři mlad byli jako nejkrásnější koťátka, ale co koťátka Jakživ pan tajemník nic krásnějšího neviděl marně se namahal vysvětliti ženušce, čemu se nejvíce a vlastně takový mladý křeček podobá. »Bože, lakového malého křečka míti doma Málinko, srdíčko, já bych se zbláznil radost A čemu všemu se dá naučiti takové zvířátko!« Pan tajemník četl a slyšel o křečeích věei zrovna báječné a líčil je s takovým ohněm, že ctihodná paní Mály ráčila se vysloviti, že to snad ani není možná a že ta zvířátka k tomu ani nejsou. Pan tajemník byl na koni. Tolik zájmu nezjevila paní Mály, co byli spolu, jindy se jen pohrdlivě odvrátíla a slovem sekla. Křečci chvilku poseděli, ale pak, shledavše nejspíš, že ti pošetilí lidé nějak příliš drze pro- hlížejí jejich toilettu, což je každému slušnému živočichu trapným, vsoukali se beze spěchu do štoly. Poslední vlezl do přibytku domáci pán, ale chytrá jeho očka vykukovala z otvoru. Pan tajemník litoval, že na tu hromádk křečků rázem nepadl a některého nechytil, ale ted se měl k činu. Bystré jeho oči vypátraly
#13 alto_textblock #13
druhou štolu a tu požádal ctihodnou paní Mály aby na ni šlápla, sám pak snažil se chytit pana domácího, ale ten okamžitě zmizel. »Však já tě dostanu!« vykřikl pan tajem- ník a ohlížel se po něčem, čím by otvor štoly rozšířil, ale nikde nie. Oči jeho padly na deštník paní Mály a jal již byl v ohni pan tajemník, odvážil se požá- dati paní manželku, aby mu deštník půjčila. A stal se div. Paní Mály byla zachvácene horečkou honební a deštník půjčila. Co se stalo, dá se vypočísti na prstech Pan tajemník vrazil deštník, hedvábný deštníl s rukojetí koštěnou (byl to svatební dárek o kterési přitelkyně paní Mály) do otvoru hluboko a pak — rup — a vytáhl koštěnou rukojeť ven to ostatní zůstalo ve štole. Slzy mně kapou na papír, ne — nemohu dále. Teď měla paní Mály sólo a měla je něko lik dní ještě po tom. Rodina křečků nebyla již nikdy znepokojena. A ten průvod k domovu pan tajemník v jedné ruce povlak s péry, druhé rukojeť, hlavu na prsou rozvlněných vzde chy a paní Mály jako furie; směl bych snad pokračovati a rozdírati vaše srdce? Slavně a na kolenou přísahal pan tajem- ník, že do nejdelší smrti nebude dobývati křečků a parazol že koupí tákový, který bude hrát devět kusů. Ten deštník mu přišel draho, míval je k snídaní, k obědu i k večeři a aby paní Mály ve své mírumilovnosti na událost onu nezapo- mněla, položila smutné trosky tohoto užitečného nástroje v jídelně na opěradlo pohovky. Zřejmo, že pan tajemník, jehož vzácnou osobu jsem vám sice nepopsal, byl dobrák — od kosti a ke kosti dobrák, ale paraple křečky proklel do sedmého pekla. A zrovna, jako z udělání, nemohl se vy praviti do Prahy, aby tam nový deštník zakou- pil, neboť odjinud nesměl býti než z Prahy, jako byl ten první. Ale konečně se přece uvolnilo v kancelář a šťastná chtěla tomu náhoda, že pan tajemník i v jiné záležitosti do Prahy musil. Koupil znamenitý deštník, tak znamenitý. že mu k němu v obchodě přidali plátěné pou zdro a milý pan tajemník s radostí za tisíe zlatých odjížděl domu. Pan tajemník jest nejen milovníkem přírody. ale též přítelem každého, kdo na něj pěkn promluví.o en So únbp Má již takové štěstí, že se potkává se s mými hodnýmí lidmi. Tak se stalo i při jeh návratu z Prahy. Zrovna proti němu sedí velmi slušný pán Slovo dá slovo a pán tajemník se doví,“ že má čest s panem inženýrem Kukačkou, který jed kamsi vyměřovati kdesi cosi a páni se bav velmi nenuceně, ba srdečně. Pan tajemník má z nákupu takovou radost. že se musí pochlubiti, co veze nejmilejší pan choti. Vytáhl z pouzdra deštník, vypověděl celou historii o křečeích a ted, mna si ruce mezi ko leny, směje se a těší na to, s jakou ho Málink přivítá, nebo tohle je deštník, tohle je pr tomu starému pometlu pán, skvost — učiněný klenot ! »Člověk by ani neřekl, co teď všecko lid dovedou a za pár grošů, na mou duši, za pár grošů, tenhle deštníček stojí všeho všudy s pouzdrem 18 korunek.« Pan inženýr Kukačka je slušný a zdvořilý pán; pochválil deštník a vyjádřil se, že je uni- kum, pan tajemník že je také unikum a ještě jiné a jiné řeči pěkné vedl. Páni seděli spolu dvě hodiny a semlel všecko možné. Schylovalo se k večeru a pan inženýr se těšil, že dorázi kcíli své cesty ještě za světla, ale pan tajemník vzdychl, že pojed ještě hodinku a pak z nádraží že pocape ješte půl pěšky. Pan inženýr Kukačka sebral své věci a roz loučiv se srdečně s panem tajemníkem, vy e stoupil. A teď se stalo něco, co si nedovode pan tajemník Kadeřávek do dneška vysvětliti a c si nevysvětli do smrti, leda že by se někdy se- šel s nějakým psychologem, který různé stavy duševní dovede vysvětliti. Pan tajemník pomáhá si při vysvětlování vlastním výrazem, on totiž tvrdí, že i nejmoudřejší člověk má okamžiky naprosté pitomosti — ano pitomosti, kdy dělá a neví co. Zkrátka pan tajemník hledí se zalíbením za odcházejícím inženýrem, najednou se podívá na protější sedadlo a spatří tam v kouté stát deštník. Vytrhne okénko a rozkřikne se jako tur »He, hola, pane inženýre, hola, pane Kukačko! A když se pan Kukačka obrátí, kývá trhá sebou, tu pan tajemník rozkřikuje se jako zběsilý: »Pojďte sem, ke všem kozlům, pospěšte«, a když udivený pan inženýr Kukačka se vrátí a táže se očima, co že se stalo, po dává mu milý pan tajemník deštník, směje se na celé kolo a hovoří: »To byste tomu dal. podívejte se, co jste tady nechal,« a když se údiv ve tváři páně inženýrově stupňuje, roz chechtá se pan tajemník a šťouchaje pana inže- nýra deštníkem do ramene křičí: »Tak si to přece vezměte, ke všem kozlům!« Co zbylo panu inženýru jiného, než vzit deštník. Strojvůdce zahvízdl, vlak se hnul a pan inženýr, který se k slovu ani nedostal, stojíu kolejí a drží v ruce deštník — před několika hodinami koupený pro paní Mály. Pan tajemník spokojeně usedl a přemitaje o zapomnětlivosti některých lidí, velice se duchu podivoval, ale najednou jako když do tmy padne ostrý paprsek světla, tak šlehla jeho mozkem vzpomínka na deštník paní Mály. Vyskočil, sáhl do sítě a chopiv prázdné pouzdro, zasténal a zvrátil se na sedadlo, jako by mu někdo nohy podrazil Řekl něco strašlivého, ale protože to adre- soval sám sobě, ohlédli se jen spolucestující neznajíce dobře poměru, v jakém sám k sobě pan tajemník stál, ničeho proti tomu nenamí tali; jeden se jen ušklibl, jiný rameny pokrčil. Zhroucený, zničený a svinutý jako ježel dojel pan tajemník domů.
#14 alto_textblock #14
Po cestě, kterou konal pěšky, vymýšlel ti- síceré lži, vše zdálo se mu chytřejším nez pravda, ba chtěl se dopustiti též podvodu koupiti v městečku deštník jiný, ale než doše domů, byly krámy zavřeny a pan tajemník s těž kým srdcem vešel do bytu. První výkřik paní Mály byl radostný, al jen první, jakmile však viděla, že přichází pan manžel bez deštníku, křičela méně radostně. Duch svatý na pana tajemníka sestoupil. Vymyslil a vypravil ctihodné paní Máli, že v celé Praze nic kloudného nalézti nemohl, čím by dosti své srdéčko potěšil, ale že dal udělati deštníček, jak se říká, něco »epes rares«, že obchodník slíbil dodati jej poštou nejdéle v týdnu. Zdálo se, že jest etihodná paní Mály upo- kojena, ale když druhý den našla v kapse svrch niku plátěné pouzdro, vzepjala se v mírumilovné duši její hydra podezření. Pan tajemník jel po nakloněné ploše lž jako po klouzačce a lhal dál, jako když tiskne vždyť se nyní cítil jistým. Hned ráno odeslal z kanceláře objednávku do Prahy a důtklivě vybízel obchodníka, aby co nejdříve na adressu milované choti jeho poslal deštník, nic lacinější než za osmnáct nebo dvacet korunek. Oba manželé nemohli se dočkati zásilky až najednou, kýho výra, přinese listonoš prů- vodní adressy poštovské dvě! Na jedné označena firma »Kut a Perča« na druhé »Alex. Kukačka, inženýr« jako zasí latel a oba zasilají deštník. Nešťastný Kukačka prozradil všecko, nebo připsal na druhé straně průvodní adressy tato slova: »Podařilo se mně dopátrati se vaší adressy Doufám, žejste poznal již svůj omyl, neboť te musil býti jen omyl, an jste se po celou cestu jevil člověkem dosti normálním. Ježto jsem svo- boden, nemohu damského deštníku potřebovat a vracím vám jej s díkem !« »Táák! Kadeřávku, Filipe! Ty' s byl jer dosti normálním? No, ty's musil vyváděli věcil Ale potěš tě Pánbůh — a rozluč se s Prahou e To byl dík něžné paní Mály a pan tajem- ník, vzpomínaje na všecky svizele, od nešťast- ných křečků počínaje, opíral čelo na okenní rám a hlasitě škytal.
#15 alto_textblock #15
Chudák učitel. i V jasu upomínek ze zavátých let vstává mnohá příhoda a vybledlé barvy roucha jejiho oživují v mysli, kouzlice před zrakem zašlé ty doby šťastného dětství. Má to býti náhradou za tak rychle prcha jící mládí? Jak je ťomu dávno, co jsem chodilad školy A přece ne tak dlouho, abych zapomněl těch, kdož první v útlém rozumu budili pocho pení pro život a práci, kteréž ten život vy žaduje. Všech učitelů svých vzpomínám s klidným uspokojením, vděčně kvitujíc všechnu námahu. již mně kdy věnovali. Ale vzpomínka na jednoho z nich vynořuje se smutná, ponurá, jako ty mlhy v podzimu jež v listopadových dnech těžkou melancholi plouží se po vihké zemi Tohoto učitele nemohu si připamatovali. aniž bych ho v duchu neodprošovala za každou malou zlomyslnost, z dětské svévole na něm spáchanou Měl nás žaček ve své třídě skorem šedesát většinou samých diblíků neposedných, kterýmž bylo pravým mučením, seděti hodinu klidně. A on, i když se zlobíval, nedovedl tvá své dodati oné přisnosti, z níž bychom byly vycítily jeho autoritu. Postavy jsa prostřední chodil ještě poněkud schýlen, tak že se zdá o hodně menším, než ve skutečnosti byl. Žlu tavě bledé lice, vroubené hodně prošedlým, nikdy neupraveným plnovousem, s vystupujíeími kostm licními, jevilo rysy trpné povahy, hotové vždycky bez odmluvy ustoupiti. Velké modré oči jeho byly jako závojem slz potaženy, ve mdlém lesku jejich tajilase snad všechna ta morální i hmotná bída jeho pro niž tenkráte my, svěřenky jeho, neměly jsme pochopení. Dnes chápu celý ten dosah obrovskéh jeho přemáhání i sebozapření, jehož mu bylo k tak těžkému životu i povolání potřebí. Vždycky chatrně oblečený, téměř s křiči- eími nedostatky odřené toaletty, budil spiše úsměšky naše, než politování, jehož plnou měrou zasluhoval. Nejvíce zlomyslných šípů dětské vyzýva vosti zatknulo se do zimníku jeho, který zrovna strašil formou svojí a úctyhodným stářím, jevi- cím se zřejmě v zelenavých odstinech, nedopřá- vajících posudku, jakou barvou se původně kabát honosil. S jakou láskou ten chorý kus garderoby svojí opatroval! Neoblékl jej dříve, dokud vše cinko chmýří s něho jemně dlaní nesetřel, pak zbožně ho navlékal jako roucho, určené k po svátným obřadům. Řikávaly jsme, že vlastně tak činí ze strachu aby se mu kabát v rukou nerozsypal. Tenkráte nedovedla jsem si v hlavě srovnat, jak je možno, aby »pan učitel« chodili v tal bídném kabátě, o němž se vypravovalo, že snad ani nikdy novým nebyl, když nás domovník chodil jako baron oblečen. Pochopila jsem to záhy a pochopeníto vrhlo jeden ze trudných stínů na další pouť, p niž souzeno mi bylo kráčeti. Jako sta jiných dětí nosívaly jsme i my do školy různý proviant, ve formě namazaného krajíce, housky neb ovoce, jenž pak navzájem čile byl vyměnován. Stávalo se často, že kachní dětský žaludek nemoha se dočkati pausy k nasyceni ustanovené. hlásil se dříve než lhůta vypršela. Nezbylo než jej upokojit. To dělo se z po- čátku potaji, když ale chuť jídlem rostla, beze všeho ostychu klidně jsme konejšily hladovou tu část svého »já«. Z počátku to učitel trpěl, dělaje nevidomého. Pak přišly doby, kdy bez
#16 alto_textblock #16
Z dávných upomínek Ley Ostrovské.
#17 alto_textblock #17
milosti začal zabavovati příčinu nepozornosti k slovům jeho a na výstrahu druhým sebran housky do velké skříně zavíral. »Což o to, ať si to zavře«, řekla mnohá ze vzdoru, »však v pause nám naše vrátí — Ale učitel nevrátil. Bylo to jakýmsi zostřením trestu, že po- stižená měla toho půldne o hladu vydržeti. Než jsme si jakémusí pořádku v jidle na- vykly, spolykala skříň značnou čásť našich při- lepšení, jež nám z domova dávali. Při tom všem vypozorovaly jsme tolik, že zabavení proviantu děje se jenom u žaček ma- jetnějších, o nichž učitel věděl, že takto potre- stány, doma si vše vynahradí. »Tam už musl být housek, celý krám,« vzdychla mnohá, když nová kořisť ke starým přibyla . .. Jakým překvapením nám bylo, když jednou zapomenutý klíč, trčící ve dveřích skříně, nás svedl, abychom v taje její nahledly Zela nám vstříe prázdná, jenom hromádka starých sešitů krčila se v koutě, po hledaném nikde ani stopy. Padla slova »Učitel housky odnáší. Proč a kam ?e Záhada tato rozvlnila v nejvyšší míře zájmy naše. »Ne, snad je odklízí školník«, ozvalas jedna z rozvážnějších. »Přesvědčíme se,« vybuchla s překvapu- jící rozhodností seniorka třídy, maličká sice po- stavou, ale nedostižná ve zlomyslnosti. S napjetím očekávaly jsme, jak se věe rozluští. Nyní mi teskno při pomyšlení, co se ten- kráte stalo. Vedl nás po vyučování dolů jako staro- stlivý otec, rozhlížeje se po dětech, péči jeho svěřených. Sotva sešel s několika schodů, zastavil se rázem a zděšená jeho tvář přinutila nás, že jsme se nesmály. Stál bez hnutí, mezitím co z rozpárané kapsy a podšívky zimníku koulely se ztvrdlé housky, harašíce po schodech. Malá zlomyslnice upravila mu potaji kapsu tak, že v chůzi musil z ní vše vytrousiti. »Seber to,« ozval se pánovitě, pokynuv nejbližší, »a odnes dolů, ať to dá školník že- brákům.« Nikdy nezněl dobrácký jeho hlas tak ostře, jako této chvile, když k nepoznání změněný tékal očima po nás otázkou, jak se zachoráme v této situaci Nemohu zapomenouti pohledu jeho, když střetl se s tichem, v němž snad poprvé ubíraiy jsme se ze školy. Chvělo se tolik vděku v očích jeho a tolik smutku zase, že bezděky padali na nás a změnil se v pravou soustrast k uči- teli-chudáku, když jasně jsme pochopily příčiny jeho jednání. V několika dnech na to přišla jedna z na šich spolužaček, děvče to nadmíru živé a ve selé, nápadně zamlklá do školy »Co je ti, Mařko, co se stalo?« dorážely jsme na ni. Rozhledla se pátravě po kroužku svých nejdůvěrnějších a teprve promluvila: »Víte, děvčata, že minulý týden jsme s přestěhovali do domu, kde bydlí náš pan uči- tel. A včera naše maminka si povídala se sou- sedkou na chodbě, jakou on má zlou ženu, že mu ani najíst nedá, že všechno utratí za pa- rádu se svými deerami, které strojí jako na di- vadlo. On jako oukropeček že si nosí domů tvrdé housky, které prý koupí vždy včerejší, aby jich dostal více. A ještě že se o ně dělh s dětmi pradleny, co bydlí ve sklepě.« Kdyby se byl učitel namáhal sebe více jistě by si byl nezjednal tolik úcty, jakou o této chvile pocifovaly jsme k osobě jeho. Vyrostl v očích našich tím, že sám hladov dělil se ještě o skrovné sousto svoje, že hrdinně snášel jho zlé ženy, pro niž mírná povaha jeho nacházela omluv plno- Slaboch, řekne snad mnohý, velikán v od- řikání dodávám já, který cenou vlastního sebe- zapření vyvažoval klid domácnosli svojí . .. Jak bychom byly rády snášely mu nyní pochoutky svoje, ale ode dne trapného výjevu na schodech mohly jsme mezi učením dásně svoje namáhati sebe více, zdálo se, že nepozo- ruje nepřistojností, zůmyslně páchaných. Jak dobře ta dětská srdce naše bídu jeho chápala a byla tak málomocna jemu pomoci. Chránily jsme se od té doby něčim jej po- hněvati; když přece někdy byl nucen důtku uděliti, bolel nás všechny pohled jeho, němou výčitkou naplněný. Jistě že pochopil snahu naši, tak tklivě se loučil ke konci roku s námi, uji- šťuje, jak milými žačkami jsme mu byly, ž dlouho nás v paměti uchová — — —
#18 alto_textblock #18
* .
#19 alto_textblock #19
Přešla jsem na ústav jiný, dětské dojmy vnímavé duše ustoupily pozvolným starostem, ale na učitele chudáka jsem nikdy zapomenouti nemohla. Potkávala jsem jej často, zdálo se, že osud. vyrýsovav všechnu svou bídu do líce jeho, ne- může ji už změniti. Stále táž schýlená postava, totéž oko, za střené utajovanými slzami, a v zimě ten ubohý jeho kabát, útrpnost naši již před lety budivši Pak stalo se cosi neuvěřitelného. Jedně zimy potkala jsem chudáka-učitele — v novém zimníku Jen starý kabát srosti tolik s představami o něm, že toto zdálo se něčím nepochopitelným A výsvětlílo se zcela prosaick Marnivá žena mu zemřela, dcery se pro- vdaly a on na sklonku let sám mohi si dopřáti, čeho dříve těžce postrádal. Však netěšil se dlouho slasti té. Ani celou jednu zimu nebylo mu přáno stkvíti se v novém kabátě. Nejspravedlivějším snad v celém jeho životě byl k němu osud v tichém jeho skonu. Smrt přišla z nenadání, bez bolesti zavřela ty mdlé oči jeho a zastavila tlukot šlechetného srdce, jehož památce světím prosté řádky své