#1
alto_textblock
#1
Hraběnka měla v rukou krásnou kytici a dodala,
bolestně se usmívajíc: »Pomyslete si, z Dráž-
dan mne vyhodila policie z paláce
ale přijdu zase!«
Ze Salepurku oznamují: Zpráva o náhlém
objevení se hr. Montignosové v Drážda-
nech působila na velkovévodském dvoře toskán-
ském jako blesk z čista jasna. Velkovévodská
rodina měla důvodnou naději, že poměr hra
běnky ke dvoru saskému utváři se příznivěji
takže se ji umožní v budoucnosti setkání s je-
jími dětmi, což následkem včerejší příhody jest
takřka vyloučeno.
Z Lipska, 23. prosince. Dr. Zehne vy-
slovil se k redaktoru »Leipziger Neueste
Nachrichten«: Princezna odjela z Florencie
z vlastního popudu přímo sem do Lipska, b ez
ohlášky. Toužila po dětech. Pouze proto se
odhodlala pokusiti se o vstup do paláce. Měla
úmysl zůstati v Drážďanech jenom několik hodin
a spatřivši děti, odjeti. Když poznala nemožnost
svého plánu, neprodleně odjela.
Ze Salopurku, 23. prosince. (Pův. telegram
»Nár. Listů«.) Zpráva o náhlém příjezdu hra-
běnčině do Drážďan stala se u toskánského dvora
známou včera o 7. hod. večerní a působila do-
jmem neobyčejně zdrcujícím. Rodina byla zprá-
vou tím více překvapena, protože v nedávné
době hrab. Montignosová psala, že jest ve Flo-
renci nadmíru spokojena, že vede tichý života
že se jí tam nesmírně líbí.
Hraběnka Alice Toskánská, zvěděvši o obje-
vení se hraběnčině v Drážďanech, schvácena
byla křečovitým pláčem a byla jen se značným
obtížemi uklidněna. Rovněž na arcivévodu, kte-
rýž v poslední době byl churav, působila zpráva
dojmem velmi krutým.
#2
alto_textblock
#2
O včerejším náhlém odjezdu hraběnky Montigno-
sové z Drážďan docházejí tyto další podrobnosti: Po-
byt hraběnčin v Drážďanech trval jen několik málo
hodin. O deváté z rána přibyla sem z Lipska, v pů
třetí odpoledne zase se tam náhle vrátila. Ve 2 hod
20 min. zastavily před hotelem „Bellevue“ tři ote-
vřené povozy (laudauery). Do prvého vstoupila hra-
běnka v průvodu svého právního zástupce dra. Zehma.
Jakmile se vozy před hotelem seřadily, obklopilo hotel
neobyčejné množství obecenstva, jež projevovalo hra-
běnce nadmíru srdečné a tklivé ovace. Policejní stráž
jen s těží zabránila četně dostavivším se drážďan-
ským damám, že k odjiždějící bývalé korunní prin-
cezně zástupem nepronikly. Do druhého z připrave-
ných vozů vsedl policejn president Koettig, oděn
civilní uniformou, do třetího pak ředitel hotelu „Belle-
vue“ pan Rounefeld. Povozy jely přes Packhofstrass
a Marianský most k novoměstskému nádraží.
V hotelu, kde hraběnka obývala salon č. 104 ve
druhém poschodí, přihlásila se celá řada osob, jež
žádaly býti připuštěny k návštěvě, nicméně však
žádné z nich nebyl přístup dovolen. Dva kriminální
žandarmové střežili dvéře do hraběnčina salonu ..
#3
alto_textblock
#3
a „Ku předu!“ zvolavše, zavedli jej k blízkým
#4
alto_textblock
#4
kasárnám.
#5
alto_textblock
#5
Byly to, náhodou, kasárny de la Popinaire.
Venku, v krásné, svěží zimě, která prostírala p
nebi modrý, ocelový plášť, přibitý nesčíslným
zlatými hřebíčky — přecházela stráž.
„Co chcete?“ tázal se vojín, uzřev tlupu.
uprostřed níž Patusset s velikou námahou drže
s2 na nohou.
„Vojíne!“ odpověděl kdosi z hodovníků.
„tu je jeden z vašich soudruhů, velmi ubohý
kterého jsme nalezli na lavici na ulici.“
„Do toho mi nic není,“ odsekl vojín, „tam
je plukovník!“
Uzřeli plukovníka, starého vousáče, který
hrál dámu v rohu místnosti, vedle talíře s uze-
ninou a láhví z polovice prázdných — všude
Vánoce!
„Co mi chtějí tito podivní lidé?“ bručel si.
„Přivádějí mi člověka? Ale já ho neznám. Ze
kterého pak pluku je?
„Nevím, plukovníku, a on sám to asi take
neví. Není-li pravda, Patussete? Ke kterému
pluku náležíš?“
„He, he —“ mručel Patusset, probuzený
poněkud zavoláním a prudkým zatřesením, „ja
nejsem voják ..
„Slyšíte, plukovníku, zapomněl všecko!“
„To je pravda... Pozoruji také, že se zbavil
téměř své uniformy, aby se podobal někomu
kdo nezná armády ani jejích povinností . ..
Uvidíme zejtra!“
A dva vojáci, uchopivše Patusseta za ra-
mena, vstřčili jej do policejního sálu.
„Hleďme“ — řekl si Patusset — „vystří-
zlivěl jsem trochu procházkou... Už jsem se
vrátil domů... ale vždyť nejsem ve svém po-
koji. Jistě ten bídník domovník mne vstrčil pod
schody, abych dělal rámus, a mohl mne sy-
#6
alto_textblock
#6
Včera, 22. prosince, byla tomu právě dvě léta,
kdy v Drážďanech pronikly na venek prvé zprávy
o útěku bývalé korunní princezny z jejího domova
v Solnohradě. Útěk sám, jak známo, udál se o několik
dní dříve. Úřadní list drážďanský oznamoval tehdy:
„Její cís. a král. výsost paní korunní princezna náhle
opustila v noci s 11 na 12. prosince patrně ve stavu
těžké duševní choroby Solnohrad a odebrala
se do ciziny, přerušivši veškeré styky se dvorním
příbuzenstvem. Veškeré dvorní slavnosti, pro toto
zimní období chystané, jsou odřeknuty. Rovněžo
Novém roce nebude král přijímati návštěv.“
Nesmiřitelný král. Jak totiž známo, uprchla prin-
cezna vzpomenuté prosincové noci ze Solnohrad,
kde náhodou prodlévala, do Švýcar, a událost byla
z prvu úzkostlivě tajena. Korunní prine
kyl také z počátku na váhách, má-li se
s manželkou smířiti čili nic a chtěl již
tak učiniti. Avšak tehdejší král Jiří se vší rozhodností
zakročil v této věci a prohlásil, že princezně mu-
sí býti návrat do Saska jednou pro vždy
znemožněn. Aby toho docílil, dal král zprávu
o útěku princeznině uveřejniti v novi-
nách 22. prosince, tedy za 11 dní potom, kdy se
skutečně udála a učinil tak jedině z úmyslu, aby prý
se „skandální afféra každému stala známou“... Ale
veřejnost jala se projevovati sympatie s princeznou,
litovala jí a prohlašovala, že se stala obětí jezuit-
ských kruhů a jejich intrik. Princezna obdržela tehda
přes 3000 dopisů ze všech vrstev lidu.
Smlouva mezi hraběnkou Montignosovou a krá-
lovským dvorem saským. Jakmile korunní princezna
přijela do Švýcar, zahájeno mezi ní a saským dvorem
vyjednávání, jež v právním zastoupení princeznině
prováděl ženevský právní zástupce Lachenal. Ujednáno
bylo: Manželství prohlášeno za rozvedené vinou prin-
cezninou. Soudním výrokem, jejž v této věci vynes
vrchní soud drážďanský opustila princezna Louisa
královský dům saský a stala se opětně příslušnice
rodiny habsbursko-lotrinské. Princezna podepsala li-
stinu, kterou se zříká veškerých práv, příslušivších
jí kdysi jakožto arcivévodkyni rakouské. Nejmladší
děcko ponecháno bylo péči a ošetřování princeznině,
ostatní děti byly jí odňaty. Korunní princezna zavá-
zala se, že nikdy více nepřekročí území rakouské
saské. Za to byla jí přiřknuta určitá roční apanáž
Zároveň tak bylo jí čestně zajištěno,
že se jí bude dostávati o jejích dětech
přesných a pravidelných zpráv.
A tato právě okolnost zavdala nynější hraběnce
Montignosové příčinu k náhlé její včerejší návštěvě
Drážďan, neboť po celý čas její odloučenosti ode
dvora nepodáno jí, přes nutkavé urgence, zpráv o ro-
dině ani nejmenšíc h.
Městem posledního pobytu hra-
běnky Montignosové byla Florencie.
Před tím obývala villu v obci Roršachu nad Bodam-
ským jezerem. Společnicí byla jí hraběnka Fug-
gerová,
S rodinou Toskánskou jest hraběnk
Montignosová plně usmířena. V poslední době uči-
nila hraběnka u příbuzných časté návštěvy a udržo-
vala s nimi hojnou korrespondenci.
#7
alto_textblock
#7
Rauchberg, Wieser, Turnwald et
consortes.
S několika stran najednou mobilisována
německá učenost, aby dokázala, že v království
českém náleží primat Němcům a že tedy marné
#8
alto_textblock
#8
hnati. Ale ne, neudělám mu tu radost, budu
rozumný. Vyspím se tady!“
A usnul proti dveřím, na tvrdé zemi.
„Ta—ra, ta—ta, tarata“ — druhý den
ráno, když trubka zazvučela, kaprál, mající
službu, otevřel dvéře policejního sálu; proud
denního světla probudil Patusseta, který si sedl
na svém tvrdém lůžku, a celý uděšený hleděl
před sebe.
„Nuže“ — zvolal kaprál — „Vstávejte
Co pak je to za občana? Já vás neznám! —“
„Já vás také ne“ — odpověděl Patusset —
„kde to jsem? —
„Dáhle, on se zbláznil“ — zvolal kaprál. —
„Vyhledám adjutanta!“
A zavřel dvéře. Adjutant právě náhodou
měl cosi na práci e teprve k polednímu vzpo-
mněl si, že má zjistiti osobnost tohoto nahodi-
lého vojína.
Výklad mezi nimi byl dlouhý a namáhavý.
Patusset mezi tím, co dvéře byly pootevřené,
uzřel v koutě sálu jakési lůžko, pokryté přikrýv-
kami — zabalil se do nich, a nechtěl ani se pro-
buditi, ani odpovídati, a zvláště opustiti toto
místo, kde se mu spalo tak dobře ...
Když konečně zjistili jeho civilní stav, mu-
sili jej v pravém slova smyslu z kasáren vy-
hodit.
A víte, jaká hluboká změna vzešla od této
noci vánoční v jazyku a zvycích tohoto neoby-
čejného jižního bohéma? Nezaklíná se nyní
jinak, než výrazy vojenskými; „Institut nazývá
„policejním sálem“ — akademiky „starými
vousáči“, a mluvě o sobě, o své dlouhé osobě
říká ochotně: „Za časů, když jsem měl čest
sloužiti v armádě francouzské! ...
Ohl ten Jih, ten Jih, který vykouzluje svým
sluncem tolik zázraků pro své děti — nevyjí-
maje ani za nocí vánočníchl
Přeložila Adéla Benešova.
#9
alto_textblock
#9
je naše úsilí, domoci se ve vlastní zemi rovného
práva a na základě tohoto práva poměrů tako-
vých, abychom jako národ, jehož dějiny jsou
totožné s dějinami této země, v domově svém
mohli bez překážky česky žíti a se vyvíjeti.
Poněvadž se stanoviska práva a politické sluš-
nosti nedalo se naproti našim až příliš skromným
požadavkům ničeho namítati, učinili pokus opříti
nároky své na nadpráví svou větší hospodářskou
zdatností a svými většími obětmi, jež přinášejí
prý v zájmu správy státní a zemské. Při tomto
vypočítávání počínali si ovšem s touže rafinova-
nosti statistickou a aritmetickou, s jakou počínali si
při rozdělování volebního práva a při vyměřování
volebních okresů. Se strany naší vyvráceno dů-
kladně, co vyvozují Němci ze šikovně seskupe-
ných nesprávných dat o německé berní sílea
dokázáno opět jednou, v jaké úctě mají různí
němečtí pseudovědátoři a »odborní« i dilletanti-
sující statistikové původu cislajtánského vědua
její vymoženosti. Národnostní mapa páně Rauch-
bergova visí nyní ve výkladních skříních všech
německých knihkupectví jako illustrovaný do-
klad k velikému švindlu, jenž se v tomto fa-
mosním státě se strany povolaných »vědců«
i z moci úřadní páše při zjišťování národností.
Tážeme se, kde sebral pan Rauchberg dáta
k barvičkové statistice a jaký byl mu po ruce
apparát, jímž zjistil poměr obou národností
v této zemi? Co mu bylo podkladem, když
natíral různé části této země buď žlutě, bud
zeleně a když jednotlivé kraje zbarvil modře a
jiné růžově? Což provedeno bylo kdy
v Čechách úřadní sčítání národnostní? Aneb
se snad postarala o toto sčítání nějaká
jiná instance soukromá? Chraň bůh! Německý
statistik provedl své dílo na základě statistického
švindlu rakouského, který pojem příslušnosti ná-
rodnostní substituje jazykem obcovacím. Již z to-
hoto důvodu jeví se býti práce Rauchbergova
zcela bezcennou. Kdyby tak snadno daly se
české menšiny v poněmčeném kraji ubít, jako
se podařilo panu Rauchbergovi potopiti je ve
žlutém moři na jeho mapě, byl by ovšem boj
národnostní v této zemi vlastně bezpředmětným,
nanejvýš že by šlo o Prahu a o předměstía
o několik obcí v hnědouhelné pánvi v severo-
západních Čechách a o Budějovice. Však se mu
dost asi ruka při tom vzpírala, když nucen byl
natříti Budějovice barvou, jež označuje, že je
tam Čechů mezi 50 až 70 procenty a když
rovněž barvou musil doznati, že přes sčí-
tání německých komisařů je v Duchcově,v
Mostě, Oseku atd. a v okolí tolik Čechů,
že se dnes již německým násilnictvím v Němce
předělati nedají. Za to ovšem pan Rauchberg
pojistiti chce Němcům v Praze a v předměstích,
kde tvoří, jak známo, v nejpříznivějším případě
asi 9 procent obyvatelstva s německými židy
dohromady, plné rovné právo s lidem českým.
A z jakého důvodu? Poněvadž Praha je hlavní
město, na které nároky má prý celá země, tedy
i Němci. A proč by navzájem neměli Čechové
nároky na celou zemi? Proč by neměl Čech
nároky na totéž právo v Liberci a v Teplicích,
v Chebu a v Ústí n. L., jaké činí Němciv
Praze? Tvoří-li hlavní město země výjimku
v theorii o národnostním rozdělení, proč by a
to nikoli s našeho stanoviska autonomistického,
nýbrž se stanoviska německého centralismu,
nemělo povinnost také hlavní město říše šetřiti
národnostních práv jednotlivých kmenů? A
jak se to děje, nejvýmluvnějším dokladem je
historie českého školství ve Vídni a měšťanská
přísaha vídeňská. Marně namáhají se Němci
zakrýti uměle sehnanými důvody, co jest jedině
účelem neurvalého boje, jejž vedou proti rovnému
právu. Jde jim o panství v této zemi a o její
poněmčení. Všechno, co tomu slouží, je jim
právem, co ne, prohlašují za křivdu na nich
páchanou. V příčině té, marně namahá se prof.
Wieser nešťastně voleným příkladem dokázati,
že Čechové nejsou oprávněni žádati, aby jejich
jazyk byl respektován v úřadech ve krajích vět-
šinou německých. Tak jako prý by bylo bez-
právím, když by ten, jenž velmi dobře nositi
může kabát můj i svůj — praví pan professo
— nutil mne, abych nosil kabát jeho, který
nositi nemohu — zrovna tak je bezprávím, žáda-
jí-li Čechové, jimž němčina nepřekáží, aby Němci
dali si líbit, tam kde domovem jsou, češtinu.
Pardon, tak se věci nemají. Právě naopak. My
Němcům naši češtinu vnutiti nechceme, ale také
si nedáme líbiti, aby na nás natáhli buršácký
flans. Nechť jen si chodí ve svém kabátě po
celé zemi, zrovna tak, jako my tak činiti chceme
ve své čamaře. To ovšem národním našim od-
půrcům není po chuti. Nejraději by stáhli s nás
— porovnává-li pan prof. Wieser různé kabáty