#1
alto_textblock
#1
Strana 6.
#2
alto_textblock
#2
ŽENSKY LIST
#3
alto_textblock
#3
3. číslo
#4
alto_textblock
#4
Totéž potvrdil i průvodčí můj, jehož vyhlídky.
jak jsem tušil, byly však větší než moje.
Okolo sedmé hodiny nacházeli jsme se v pro-
storném, dvoupatrovém, několika málo lampami
osvětleném sále.
Nemilý dojem učinily na mne holé, ničím ne-
ozdobené stěny, překvapovalo mne to, že tam ne-
byla žádná křesla, ba ani lávky pro hudebníky,
mužové i ženy stáli ve skupinách, odděleni od
sebe jako v kostele.
Zvláštní to zábava, zvláštní také ta španělská
veselost! Schází jí upřímnost, nenucenost, volnost,
které nacházíme v lidových zábavách jiných národů.
Všude jinde chodí se na večerní hodiny zažer-
tovati si se soudruhy, zazpívati, popíti.
Ve Španělsku se jenom tančí. Nezpívaji,
nepijí. Ale za to také tančí, šíleně, divoce a bez
jediného slova!
Lid chudý a hrdý, který nemoha neštěstí zmoci,
zná jen vášnivou zábavu a hudba jeho je živáa
smutná právě tak, jako jeho duše.
Zástup sestával z různých lidí, byl pestrý.
Červeně barvené kazajky, šedé klobouky, modré
pásy, žluté kalhoty převládaly. Hlavy Katalónských
pokrývaly dlouhé čepce z lesknouci se vlny, až po
uši stažené, Hragonští, zaobaleni do červených
plášťů, nosili široka ombrera s ozdobami z černého
aksamitu. Všichni měli kratké kalhoty, aksamitové
kabátce, z pod kterých vyhlédala modrá vesta,
zdobená bílými třásněmi.
Když jsme vešli, kapelník poctil nás hlubokou
poklonou a obraceje se k druhům, zvolal velitel-
ským hlasem:
„La jota arogonesa!“
Spustili hudbu plnou nejprudší vášně. Muži
skočili ke skupině žen, každý objal svou beze
slova, bez úsměvu a počal vášnivý tanec. V kmi-
tavém jasu světla bylo viděti únavou zbledlé tváře
jiskřící se oči . . . Rej při výkřicích olle! olle
stával se stále prudším, až proměnil se v divoký
vír; náhle byl konec, páry se rozdělily, nastalo
ticho!
Stěží lze poslouchati jímavou tuto hudbu bez
pohnutí. Zdá se, že to není hudba, není tanec, ale
jásavé plesání, jež obsahuje celou radost a celý žal
světa zároveňí . .
Zvědav, jak působí hudba a tanec na súčast-
něné, pohlédl jsem na sál.
Pozornost mou zaujala mladá, neobyčejně hezká
dívka, jež nezdála se sdíleti všeobecný ples.
„Toť Juanita — vysvětloval mi průvodčí —
nejbohatší dcerka z celého okoli. Ženich její Šebe-
stián nejde — ptoto as ten její smutek.“
Za chvilku dodal:
„již jest tu!“
Úkázal na sličného mladíka, který s dvornosti
opravdu šlechtickou přistoupil ku své zbožňované.
Nerozvážná napadla mně myšlenka. Otázal jsem
se průvodce:
„Mohu snad hezkou Juanitu požádati o tanec?“
„Zdejším zvykem jest, že snoubenka smí tan-
čitl jen se svým nastávajícím. Ale yy, pane, jste
cizincem a nemusíte to věděti . . . Španělové jsou
pohostinní . . . Možná, že pro cizince učiní vy-
jimku. Ale.
„Co ale pe
„Radím, buďte opatrný! Šebestián jest velice
žárliv.
Jakýs junácký duch vstoupil do mně. Přiblížil
isem se k ní. Usmála se a výmluvným pohledem
#5
alto_textblock
#5
otázala se snoubence. Kývnul na znamení, že svo-
luje, hlavou. Byl příliš hrdým, než aby byl odepřel.
Pustili jsme se do tance. Valčík pokračoval
v opojném rytmu. S neznámou mi rozkoší a vděkem
spočivalo tělo její v mém objetí. Dívka ovinula se
kolem mně jako vonící, pružný svlačec, byla le-
hounká a tak při tom poddajná, že nelze vylíčiti,
jaká slast ovívala mne z té mladostí a životem sá-
lající postavy.
Odvedl jsem Juanitu na místo, a za čtvrt ho-
diny na to stanul jsem opět před ní s němou pros-
bou ve tváři.
Tentokráte svolila bez předcházejícího se do-
hodnutí se snoubencem, který vrhl na mne po-
hrdavý úsměv.
V šileném letu kroužili jsme sálem. Lidé se za-
stavovali, s údivem patříce na tak podivný pár.
Brzy vše se ztišilo. Muži chopili se kytar, ženy
zase, bujně pokřikujíce, dávaly takt, tleskajíce
v dlaně.
A v koutě sálu Šebestián kousal cigaretu se
špatně tajenou lhostejností, v očích však plály mu
blesky hněvu, nenávisti a uražené hrdosti.
Předvidaje nebezpečí, chtěl jsem ukončiti od-
vážnou hru, opájeje se patrně svým úspěchem a
vzbuzenou žárlivostí.
Když jsem se vrátil na místo, zašeptal průvodce:
„Buďte opatrný, to může špatně skončit!“
Odvětil jsem s úsměvem:
„Snad mne neprobodne?“
Falešný stud nedovoloval mi ustoupiti. A při
tom jsem cítil, že celé shromáždění mne si váží,
s opovržením pohližejíc na Šebestiána a očekávajíc
živéjší, rozmanitější zakončení.
Když jsem šel kolem Šebestiána, zaslechl jsem
k němu pronesená slova:
„Tak? Nevěsta se přenechává prvému, lepšímu
cizozemci? . . . Jsi baba!“
„Ano! Jsi baba!“ — zašeptalo několik hlasů
vyzývavě najednou.
Vztýčil se hrdě.
„Ticho!“ zvolal. „Jsem-li baba, přesvědčíte se
brzy.
Zmizel nám s očí, průvodce radil, abychom
toho využitkovali.
„Nejvyšší čas zmizeti!“ připomínal.
„Pozdě!“ odvětil jsem. „Odchod teď rovnal by
se útěku. Konečně, kdo ví, nečíhá-li na nás někde
za rohem. Ač byl to šílený nápad, přece jeho ná-
sledkům se nevyhnu. Nejsem dítě. Dokáži, že Polák
právě tak jako Spaněl neleká se nebezpečí.
„Tato marnivost nás zniči!“ naříkal průvodce.
„Opustíš mne snad v rozhodnem okamžiku ?“
otázal jsem se, pohlížeje mu do očí.
Stiskl mně silně ruku a řekl krátce:
„Zůstaneme.
Nastalo mlčení, ono dusné mičení zřejmě před-
povídajíci, že se něco bude díti.
Skutečně! Hudebníci zanotovali valčík. Nikdo
netančil, nikdo nemluvil. Úsměvy odumřely na rtech
žen, očekávajících krvavý boj. Muži prohlíželi si
mne z daleka, bez nenávisti, ale i bez soucitu.
Konečně.
Dvéře se otvírají. Šebestián stojí na prahu.
Živě přichází do prostřed sálu a zde se zasta-
vuje. Postavu jeho halí černý plášť, z pod kterého
vyhlédá lesknoucí se rukověť dýky.
Mé malířské Já zaráží téměř vznešenost jeho
pohybů! Ten chlap vypadal jako oni romantičtí
bohatýři — hidalgové.