Strana 2. Číslo 232.

KATOLICKÉ LISTY.

Dne 24. srpna 1900.

Jako první řečník vystoupil de. Dlviš Zsilins zky, jenž vykládal oúlohách katolické společnosti. P. Akos Mihalyi] dovozoval pak nutnost zřízení katolické university, kterou prohlásil za úkol uherského episkopátu. Alex. Gieswein po- dával zprávu o křesťanském socialismu a odůvodňoval potřebu zavedení úplného nedělního klidu. Posledním řečníkem byl hr. Ferdinand Zichy, jenž mluvil o vývoji ka- tolického věroživota. Všecky učiněné ná- vrhy byly schváleny jednohlasně. Závěrečnou řeč měl hr. Jan Zichy ml., načež sjezdu udélil biskup Rimely požehnání. Bojí se kříže! Při kongresu červeného kříže a pomoci v době války vyslovili se delegáti proto, aby první odstavec úmluvy ženevské byl změněn v ten smysl, by slova »znamení červeného kříže« nahrazena byla slovy »heraldický znak červeného kříže«, aby prý se vyhnulo vší urážce národů nekře- sťanských. Jest toho potřebí, křesťanský kříž nahra- zovati znakem heraldickým? Vždyť celé zařízení čer- veného kříže povstalo na půdě křesťanské, jest to dílo křesťanské a nikoliv mohamedánské neb budhi- stické. Ovšem moderní páni pohané mohou urážeti křesťanské národy, jen aby nekřičeli Turci, Arabové, Číňané a snad také — židé? Co více důvěry v válce vzbudí, zdali znamení spásy křesťanské nebo nějaký heraldický výmysl, k tomu ať pánům delegá- tům odpoví ti, kteří stáli v ohni. Bylo by dobře de- legáty poslal místo do Paříže na výstavu na bojiště, pak by mluvili jinak. Bulharsko-rumunský spor pozbývá svého ostří každou hodinou, takže lze očekávati, že v době co nejkratší nastanou opět pravidelné poměry mezi oběma rozvaděnými říšemi. V Rumunsku přesvědčili se, že vláda bulharská nemá pražádné viny na vra- žedných, od Bulharů na Rumunech spáchaných skut- cích, tato pak slíbila, že i přes to zavede přísné vy- šetřování a vydá postižené vinníky zaslouženému trestu. Není pražádné pochybnosti, že tento vítaný obrat nadešel jenom následkem diplomatického zakro- čení velmocí ve Srědci. Lze mu jen blahořečiti, protože z válečné jiskry, která by snad v Bulharsku a Rumunsku zapálila, snadně by mohl vzniknouti požár, jenž by zachvátil nejen celý Balkán, nýbrž po případě i celou Evropu. Ale zároveň dostalo se Make donskému výboru poučení, že velmoci ne- hodlají sice stavěti se proti jeho snahám, které čelí k ochraně bulharských zájmů v Makedonii, že však pod žádnou podmínkou by netrpěly, kdyby Make- donský výbor pracoval k dosažení svých cílů cestou nezákonnitou. — Ze Srědce poslední došlá zpráva oznamuje, že přes prudkou mluvu rumunského i bul- harského tisku nikdo tam vážně nevěří, že by došlo k válce. Nebezpečí války zvláště však rozptylují zprávy o cestě krále Karla do Išlu a přijetí knížete Ferdinanda ve Wilhelmshöhe. Ivančev prohlásil vý- slovně, že Bulharsko chce mír zachovati. Král Viktor Emanuel vyšle do Cařihradu admirála Accinniho a do Srědce admirála Delibera, aby úředně oznámili tamním dvorům, že dosedl na trůn.

úpatí zataraseny jsou mřížemi nebo i zděnými příč

kami.

Po dlouhém hledání našel jsem sestup se zdia ocitl se před chrámem tváří v tvář mladému mnichovi řádu Lazaristů. Oděn byl obvyklým oděvem svého řádu, bohatý vous vroubil jeho tvář. Hlavu měl oho- lenou a s temene splýval mu bohatý čínský cop. Mnich ochotně uvedl mne do vnitř chrámu. Oltář, křížová cesta, celá vnitřní výzdoba nelíšila se mnoho od úpravy chrámů na západě, jen něco více pestrosti bylo všude patrno. Ve zvláštní kapli podivoval jsem se práci čínského katolického kněze, celou řadu obrazů svatých jím malovaných. Tyto živě mi připomínali Fra Angelica a všechny ony malíře-mistry středověku, kteří své sny o zjeveních svaté Panny v nejvyšší andělské kráse zobrazili způsobem nenapodobitelným. Mladý mnich, muž jarý a čilý, byl mi zjevem zajímavým. Čeho zde pohledával, jaký byl jeho cíl životní? Na konec nekynul mu než bílý náhrobek označující hroby všech apoštolů-mučeníků pravé víry křesťanské v této nehostinné zemi barbarů. Vědomsi svého nebezpečného postavení, s nadšením vypravoval mi o kulturní působnosti otců missionářů, Jesuitů, Banediktinů, Karmelitů, Františkánů a tu pociťoval jsem, že jsou tu jiné ještě mocnosti nežli Anglie, Francie, Japousko, Německo a Rusko, jež mají »oblasti vlivu svého« v království středu. Navštívil jsem také katolickou kathedrálu, velice imposantní to budovu, kterou mne provázel čínský mnich. Dlvil jsem se zde neméně velkoleposti stavby. jako úslužnosti a roztomilému vysvětlování všech vzácností, které kněz s copem podával. Týž neštastník dnes dávno již truchlí nad zříceninou velechrámu, ač-li jest ještě na živu.

Listy ze Saska. (Původní dopis »Katol. Listů«.) (Kdo asi posílá papežského nuncia z Mnichova do Drážďan a jak dařilo by se mu zde.) L 41. Ačkoliv novináři vůbec a novináři li- berální zvlášt mají hojnost zajímavé látky, o níž psáti lze zprávy napínavé — poskytujíť čínské bouře pěknou příležitost k výnosnému obchodu — přece ještě vymýšlejí zajímavé zprávy na vlastní pěsť. Bratr ně- meckého císaře, princ Jindřich, navštívil Řím a pa- peže Lva XIII. Co dělal by tam jiného, nežli že vyjednával, aby papežský nuncius přeložen byl z Mni- chova trochu blíže k Berlínu, na př. do Drážďan, pomyslil si některý žurnalista a honem poslal tenhle svůj vynález do světa. Ačkoli zpráva ta proběhla skoro veškerými většími novinami evropskými, nebral ji vážně ani je- den člověk, jenž aspoň trochu zná náboženské po- měry saské. Snad ani její vynálezce nemyslil to s ní vážně, bylať asi jen vtipem na zdejší poměry. Papežský nuncius prý by mohl býti v Drážďanech, protože zdejší královská rodina je katolická. Ovšem že je saský král katolík, ale ve věcech náboženských má poslední vesnický protestantský pastor saský větší moc, nežli král. Podám o tom jen malou ukázku. Když v Prusku za kulturního boje vyháněni byli odtud kněží katoličtí a řeholnice a biskupové žalářo- váni, vzpomněli si protestanté saští, že mohli by též karabáčovati katolíky. Rychle odhlasovány byly na sněmě drážďanském různé paragrafy, jež katolíkům vůbec a kněžím zdejším zvláště svazují ruce. Nežli se král saský nadál, došla řada i na něho. V Drá- žďanech je privátním majetkem královým několik rozsáhlých domů se zahradami. Zde umístěn byl dívčí pensionát a vyšší dívčí škola pro šlechtická děvčata katolická; protektorkou ústavu toho byla a je dosud saská královna Karola. Správa jeho svěřena byla katolickým řeholnicím »Sestrám křesťanské lásky«. Tu však z nenadání přišel ku králi ministr osvěty, osvícen byv čistým evangeliem zdejších dvojctihod- ných pánů pastorův a superintendentův i s nejcti- hodnější zemskou konsistoří luterskou, a spustil hezky s vysoka: »Vaše Veličenstvo, katolické řeholnice v ústavě »Josephinenstift« — tak jmenuje se onen ústav — zůstati nesmějí!« — »Ano, milý ministře, zůstati nesmějí,« opakoval překvapený král. A nežli se probral z překvapení, byly »Sestry křesťanské lásky« již daleko za saskými hranicemi. Aby neblou- dily světem, přijal je přátelsky kníže Lobkovica propůjčil jim svůj zámek v Nelahozevsi nad Vl- tavou, kde až dosud měly dívčí internát a vyšší dívčí školu. Co se stalo o letošním Božím Těle v katolickém dvorním chrámě drážďanském a v zámecké kapli wechselburské, je zajisté dobře známo. Král jedná, nebo spíše jest mu jednati, jak diktují mu ministřii ministři diktují, jak poroučí jim veřejné mínění, a ve- řejné mínění vyrábí se na protestantsko-luterských farách, konsistořích a v redakcích protestantských žurnálů zdejších. Zajisté každý soudný člověk lehce pozná, že za dosavadních poměrů byly by Drážďany pro papežského nuncia ohnivou pevninou, ano ne- zřídka i ohnivou sopkou. Značně příznivější poměry byly by pro něho u protestäntského dvora berlín ského, než u katolického drážďanského. — Kdežto v Prusku zákony a nařízení protikatolická z boje kulturního buď byly zrušeny anebo se neprovádějí, až na jesuitský paragraf, jsou v Sasku dosud v plné platnosti a síle, jak dosvědčují muohé doklady. Právě proto, že je Sasko pro katolíky ohnivou pevninou, dlí katolický kněz z rodu královského, princ Max, za hranicemi; a římské sandály nunciovy asi sotva by schladily žár její. Potom zajisté ještě výše a dále vyšlehovaly by z ní zhoubné plameny, které již nyní přepalují mnohé kraje rakouské na velikoněmecké škvarky známé pode jménem »los von Rom.«

Zprávy církevní.

Církevní slavnost. Sv. Bartoloměj, jehož slavnost dnes konáme, narodil se v Káni Gali- lejské a jest podle všeobecného přesvědčení Natha- naelem, o němž Spasitel vyslovil chválu: »Tentot jest pravý israelita, v němž není lsti.« Stav se apo- štolem Páně, kázal pak evangelium v Persii, Arabii, Indii a Armenii a obracel mnoho lidí na víru kře- sťanskou, stavěl kostely a ustanovoval biskupy. Když uzdravil dceru krále arménského, dal se král s ce- lým dvorem pokřtíti. Pohanští žreci však popudili proti němu bratra králova Astyaga, vládce části Ar- ménie, který jej k sobě povolal se záminkou, že by rád poznal křesťanství, a když nechtěl obětovati modlám, dal mu kůži stáhnouti a hlavu useknouti r. 71. Prine Max profesorem. Jak se z Drážďan oznamuje, princ Max přijal stolici kanonického práva a liturgie na universitě frýburské. — Vdp. prof. dr.

Zapletal, náš krajan tamtéž působící, zavítal přede- včírem do Prahy, kde se zdrží několik dní. Úmrtí. V úterý večer zemřel v Žalivě kněz řádu Praemonstátského P. Klement Josef Šandera, biskupský vikář střídnictví lipnického, děkan humpolecký, čestný občan města Senožat, ve věku 66 let. Zesnulý narodil se r. 1834, vysvěcen byl r. 1862. V prvých letech zastával kaplanské místo v Něm. Brodě, pak v Humpolci, později stal se farářem v Senožatech, odkudž povolán byl za děkana do Humpolce. Dlouhou řadu let zasedal též v městském zastupitelstvu humpoleckém. Pohřeb koná st dnes dopoledne. R. i. p. Poslední pouť na Svatou Horu vypravena bude dne 8. září na svátek Narození Panny Marie z nádraží smíchovského. Účastníci této pouti shro- máždí se asi o 6 hodině na nádraží smíchovském, aby po zjištění jistého počtu účastníků mohla býti slevena jízdní cena, načež v 6 hod. 50 min. vlak odjede. Na nádraží příbramském seřadí se poutníci a povede se průvod na Svatou Horu, kdež bude slavné přivítání poutníků. Návrat druhý den 9. září na svátek Jména Panny Marie po sv. požehnání prů- vodem na nádraží příbramské. Odjezd do Prahy o 6. hod., načež se poutníci na nádraží rozejdou. O hojnost družiček se prosí. Bližší zprávu podá Antonín Ullik, pořadatel této pouti a pí. Aut Ne- manská v Mostecké ulici u Hermannů.

Zprávy denní.

* Pan arcivévoda Rainer v Roudnici. Z Roudnice, 23. srpna. (T. k.) Jeho c. a k. Výsost pan arcivévoda Ruiner s chotí a paní arcivévodkyní Marií Immaculatou Rainerii přijeli sem včera k ná- vštěvě knížete Mořice Lobkovice. * J. Exc. místodržitel království Če- ského hr. Coudenhove vrátil se sem včera ráno z Vídně osobním vlakem dráhy císaře Fran- tiška Josefa. * Osobní. Ganerální inspektor vojsk generál jízdy princ Ludvík Windischgrätz přijel včera odpoledne rychlíkem dráhy Františka Josefa do Prahy s velícím generálem polním zbrojmistrem Fabini m. * K patronátním poměrům na českém západě. Píše se nám: Jak bídně duchovenstvo jest placeno zvláště na osadách menších a chudších, kde štolové poplatky na haléře se počítají, je dostatečně známo. Rovněž i známa jest stížnost do nemožnosti postupu na patronátech malých, na nichž pouze jedna nebo dvě fary se nalézají. Na takových patronátech prožije kněz, ať kaplan, ať farář, mnohdy celý svůj mladý život v bídě, vyčerpá tam své síly při platu přímo žebráckém, z něhož nemůže si dovoliti často ani duševní stravy — knih, kolik by potřeboval, stane se k další práci nezpůsobilým, mrzákem na těle a často i na duchu, ježto není mu možné v pří- tomnosti činiti potřebná vydání, ani jich nelze čekati v budoucnosti, poněvadž mu nekyne možnost z těch těsných pout patronátních se vyzouti. Žádá-li takový kněz na faru veřejného, tak zvaného císařského pa- tronátu, tu mívá přednost obyčejně kněz mladší, který již na veřejném patronátě působil, a dostane-li se jednou na takovou faru, vymění bídu za bídu, nebot to bývá obyčejně taková, o kterou nikdo z patronátu se nehlásil. Takový kněz z malého patronátu —a jest jich dosti — odsouzen je pro celý život jen strá- dati a trpěti, pro něco vyššího se rozohniti, povznésti se, nelze pro nedostatek a přece i on má své duševní požadavky, touhu po zlepšení, by mohl tužbu svou vyplniti. Známe na př. takového faráře, který v po- dobných poměrech již přes 17 let žije, podal již na tucet žádostí o fary veřejného patronátu a všecky mu vráceny s podotknutím, že »místa toho dostalo se ji- nému žadateli«. Když pak se na takovém malém pa- tronátu uprázdní beneficium lepší, tu těší se patro- nátní kněz, že bude přece bídy zproštěn. Ale běda, někdy stává se opak, jak dále bude vylíčeno. Kněz patronátní odstrčen a jiný, který na patronátu ani nepůsobil, beneficium takové uloví. Kterak nemá býti to kněžstvo potom roztrpčeno, když za svou snahu ku zvelebení osady, kostela i školy po celá desítiletí pracovalo, zápasilo s našim »bodrým« venkovským lidem a na úmor se utahalo, a za to vše se mu do- stane odstrčení? Nedivím se pranic, že konečně je přejde trpělivost a roztrpčenost. Kdo je tu vinen? Znám jeden patronát na českém západě, na němž jsou jen dvě fary — děkanství v městě a farka o 900 duší na vesnici. Na tomto patronátě městském zavládly od dávné doby zvláštní náhledy o obsazo- vání far, které tu patronátní spravedl- nost zrovna ve tvář bijí. Zdálo by se normálně myslícímu člověku, že ten, kdo má nějaké právo, má také jakousi povinnost a že jen z toho vzájemného poměru povstalo také patronátní právo. Jinak myslí ale výše zmínění páni patronátního úřadu. Uprázd- ní-li se ta farka na vsi, může o ni žádati kdo chce, a dostane ji, poněvadž o ni nikdo z domácích synků, také kněží nestojí. Uprázdní-li se však děkanství, tu