#1
alto_textblock
#1
Strana 2
#2
alto_textblock
#2
o0el
#3
alto_textblock
#3
NÁRODNÍ LISTY.
#4
alto_textblock
#4
24. února 1908. Císlo 54
#5
alto_textblock
#5
Svatopluk Čech se narodil 21. února
1846 v Ostředku u Benešova. Otec jeho, Fran-
tišek Jaroslav, jako hospodářský správce meškaí
na rozličných místech a proto Svatopluk navště-
voval nejprve vesnickou školu v Litni u Berouna.
později ve Vraném u Slaného, odkud dán do
Litoměřie na hlavní školu a do I. tř. gymnasijní.
Oslatní ukončil v Praze na Novém městě u pia-
ristů, načež, věnovav se studiím právnickým
s výtočným prospěchem odbyl státní zkouškya
z částí rigorosa. Již jako student obrátil na sebe
pozornost drobnými básněmi a většími pracemi:
Husita na Baltu (v „Ruchu“); Kandiotky (ve
„Kvělech“) a Bouře (v Almanachu českého stu-
denstva, jehož byl spoluredaktorem), obecné
uznání si získal. Od r. 1869 byl feuilletonistu
„Pokroku“, načež od r. 1871 byl spoluredakto-
rem „Světozora“, uveřejnil zde řadu svých
duchaplných prací prosou i veršem. Pozdějí vě-
noval se právnické praxi a vstoupil r. 1873 do
advokátní kanceláře ve Slaném. Té doby uve-
řejnil v „Májí“, almanachu Umělecké besedy.
velkou báseň Snové a v „Lumíru“ epickou bá-
seň o 7 zpěvech Adamité (1873), jejíž objeven
stalo se literární událostí. Zanechav právnické
praxe, stal se ke konci r. 1873 spoluredaktorem
„Lumíra“ a setrval zde do r. 1876, kdy opět
vstoupil do advokátní kanceláře, až konečně
r. 1879 spolu s bratrem Vladimírem a drem.
Servácem Hellerem založil měsíčník „Květy“.
kde dosud uveřejnil většinu svých veršovaných
i prosaických prací (Ve stínu lípy, Dagmar.
Zpěvník Jana Buriana, Václav Živsa a pod.),
z nichž větší čásť vyšla pak o sobě. Od r. 1881
až 1882 byl feuilletonistou, později krátkou dobu
redaktorem feuilletonu „Nár. Listů“. Své drobné
práce uveřejňoval též pod četnými a různými
pseudonymy, jako: Fr. Bažant, Otakar Čerych
Jan Kazda, Václav Malina, Palát, A. Rousek
J. Stára, Volavec, Giovani Vranini, Jan Vraný.
Orlando Furioso, Viola Těšínská a p. První sbír
ka joho veršovaných prací, nazvaná Básně
věnovaná rodičům básníkovým, vyšla r. 1874.
Obsahem jejím jest: fantasie Bouře, řada básní
Snové, výpravná báseň Adamité, biblick, sen
Anděl a Menší básně. Roku 1880 vyšla jeho
Nová sbírka veršovaných prací, věnovaná strýe
básníkovu Jindř. Rakovi a obsahující výpravné
básně: Čerkes (poprvé v „Lumtru“, 1878), Jan
Žižka; Ve stinu lípy (obě ve „Květech“, 1879);
Handžar („Lumír“, 1876); upomínku Na hrob
Havlasův („Česká Včela“, 1878) a Zimní noz
(„Květy“, 1879). Sbírka tato vyšla r. 1882 p
druhé a r. 1886 po třeli v „Poetických bese-
dách“. Hned potom následovaly: báchorka Petr-
klíče („Poet. besedy“ 1883); Hanuman („Poet.
bes.“ 1884); Lešetinský kovář („,Poet. besedy“
1884; epos Slavia („Kabinetní knih.“ 1884).
epos Dagmar („Kab. knihovna“ 1885, původně
ve „Květech“, 1883—84). Za přičinou studi
k poslední básni podnikl cestu do Anglie a Dán-
ska. R. 1882 uveřejnil ve „Květech“ výpravnou
báseň Václav z Michalovie, jež r. 1886 vyšla
o sobě po třetí, pak následovaly satirické básně
Pravda (1886) a Sotek („Květy, 1886), lyrické
sbírky Jitřní písně („Poetické besedy“, 1887a
1888 po druhé, Nové písně („Poet. bes.“ 1888)
a v r. 1894 „Písně otroka“. Po požáru Národ-
ního divadla uveřejnil Čech ve prospěch jeho
znovuzřízení báseň Dva požáry. Neméně plod.
ným byl jako beletrista, vydav o sobě 4 díly Po-
vídek, arabesek a humoresek („„Salon. bibl.“
1878—83); humoristický román Kandidát ne
smrtelnosti (1884); obrázky z cesty na V, chod,
kterou pomocí Svatoboru podnikl r. 1876 a jež
nezůstala bez vlivu na jeho tvorbu, Kresby z cest
(1884) a Upomínky z Východu (1885, dříve ve
„Kvělech“ a „Nár. Listech“); dva sborníky, ob
sahující po 11 pracích Hlumoresky, satiry a drob-
né črty (1887) a Různé črty žertovné i vážné
(1887); satiru prosou Pravý výlet pana Broučka
do měsíce (1888); sbírku Několik povídek a růz-
ných črt („Kab. knihovna“, 1880); Nový epo
chální výlet pana Broučka, tentokráte do patná
ekého století (1888) a konečně Pestré cesty po Če
chách (1890). Za své zásluhy Čech zvolen za
čestného člena Umělecké besedy a jiných korpo
rací a řádného člena České akademie.
#8
alto_textblock
#8
Čech, ač jako spisovatel byl přímo po
ukázán k pobytu v sidle literárního ruchu ná-
rodního, ačkoli Praha byla předmětem jeho ho-
rouci lásky a nadšení tolikráte v jeho spisech.
zejmena básnických a také prosaických, zvlást
historicko-satyrických, nemiloval velkého města
a byl jako samotář zu zásady velikým přivržen
cem pobytu na venkově, ve všemožném zátiší.
Jeho příchylnost k mimoměstskému (uskulu.
jichž měl za svého života několik, jest známa
Z počátku hleděl se Cech všemožně vy-
hnouti vlastnímu středisku městskému, i by-
dlel nejraději na periferii městské, původne
na Královských Vinohradech, na samém počátku
nynější Palackého třidy, která přestávala ješté
nízko nad samým náměstím Purkyňovým a jejíž
jedna strana hleděla do polí, prostirajících s
až k saměmu Kravínu. Koncem roku 1893 pře-
stěhoval se Cech z Vinohradů, kvapem vzrůsta-
jících a krásnou vyhlídku z okem mu hradielch,
na Letnou, jejíž luznou panoramu, která mu
tento byt činila tak drahým, zvěčníl Čech ve
svém »Druhém květu« úchvatným místem básní-
ckým. Později couvl i odtud před vzmáhajleím
se ruchem velkoměstským dokonce i z obvodu
pražského až do Obříství u Mělníka, život svůj
dokonal ve ville Havrance u Troje. Vždy stra-
nou od davu od jeho oslav, vyhýbaje se uznání
a poctám s úzkostlivostí až výstřední. Jeho od-
mítání titulů, vyznamenání a stipendií ovšem
svědčilo o pevnotě jeho křemenného karakteru
a křišťálovém smýšlení Čechově, který hluboce
eítil přikoří, nepřátelskou vládou na národu pro-
vozované a svému hořkému názoru o tom zje-
dnal několikráte neklamný projev, jako opětov-
ným odmílnutím státních stipendií a členství pan-
ské sněmovny. Při oslavě jeho čtvrtstolete
básnické činnosti roku 1893, kteráž spadla
v jedno se čtyřicátými narozeninami Vrchlického.
seházel Sv. Čech. Vyhnul se všem manifesta-
cím, směřujícím k jeho oslavě a ujel z Prahy.:
Mnohdy ovšem trpkost Čechova byla více než
odůvodněna, jak tomu bylo zvláště po jeho
fenomenálním, a co česká literatura literaturou
ojedinělém úspěchu »Písní otroka«. Způsob, ja-
kým nabldnuto a v městské radě odůvodňováno
bylo propůjčení čestného pražského měsťanství
Čechovi, zasažení místodr. Thuna do literárních
oslav básníka písní otroka roztrpčila Čech
tak, že vrátiv Praze její čestné měšťanstr
na připisu a 50krejcarovým kolkem bez adání
#9
alto_textblock
#9
důvodů, vzdal se i členství Akademie i svého
říšského mandátu i ujel do Italie. Vrchovatým
způsobem odvděčil se Čechovi za všechna utr-
pená přikoři národ oslavou jeho 50tých narozenin.
kterouž životopisec Čechův nazývá právem témět
národním svátkem.« Poslední oddíl jeho básnické
činnosti jest označen thematickým dílem básni-
ckým »Sníh«, z něhož zřejmými hlasy mluví
básníkova životní resignace, ale stejnou silou
nezlomná jeho láska k lidem s přísvitem poesie
vánoční. Program, který si Čech položil ve
»Sněhu«, hledí reslisovati v posledních svých
pracích: »Pohádka o čarovném pavouku«,
která hlásá kult pravdy a lásky k lidstvu
mohutností, předstihující každou dřívější práci
Čechovu, a „Modlitby k Neznámému“, kteréž
obsahují takřka Čechovu závěť. V tu dobu spu-
dají jeho přípravy k soubornému vydání jeho
spisů, až r. 1897 přikročil k dílu, kteréž jej lá-
kalo již od samého jeho mládí, 1. číslo „Květů“.
ročníku 1898, počátek největší dosud práce Če-
chovy „Roháč na Sioně“, dramatické básně, po-
činající předehrou na bojišti lipanském. R. 1903
vydal Sv. Čech sbírku básní „Sekáči“, žárem
mohutností upomínající na „Plsně otroka“, ale
přece jen harmonicky vyznívajících jako „Sníh“.
„Není snad mohutnějších písní“, píše životo-
pisec Čechův prof. Flajšhans, „nežli některé
refrény, ,takhle kosou máchnout do všeho“ . ..“
#10
alto_textblock
#10
O posledních okamžicích ži-
vota Svatopluka Čecha.
Šedesáté narozeniny, jež připadly na rok
1906, zastaly Svatopluka Čecha již churavého
Trpěl srdeční vadou, kterážto choroba často jej
na lože upoutala. Minulé léto trávil Svatopluk
Čech na své vile v Troji, kdež o zdraví jeho
pečoval p. dr. Heiní, lékař v Kobilisích, který
potom docházel také k Čechovi do zimního jeho
bydliště v Šimáčkově ulici č. 908 v Holešovi-
cích. Poslední dobou se zdravotní stav Svato-
pluka Čecha zdánlivě zlepšil. Dne 21. února
oslavil Svatopluk Čech své 62. narozeniny
v kruhu svých drahých - bratra p. Václava Čecha,
sester Zdenky, Milády a Růženy a neteře sleč.
Vandy Rakovy. Svatopluk Čech byl toho dne
ve velmi dobré míře a těšil se, co vše zařídi
a jaké přípravy učiní, jakmile se počasí trochu
zlepší a on zase do Troje se přesídlí. Ještě
včera, v neděli ráno, byl velmi čilý a chystal
se odpoledne na procházku do Prahy.
Po 10. hodině dopolední začal sí však
stěžovati na nevolnost. Ulehl na lože, v domnění,
že je to jen chvilkový rozmar nemoci a proto
také k sobě ani lékaře nezavolal. V poledne
neměl žádnou chuť k jidlu a odpoledne po-
hřížil se ve hluboký spánek. O 7. hod. večerní
slečna Zdenka, která bratra svého s neobyčejnou
láskou ošetřovala, přistoupila k loži Svatopluka
Čecha. V tu chvíli Svatopluk Čech otevřel oči.
pohlédl na sestru s úsměvem, jakoby ústa jeho
zašeptati chtěla vroucí díky, pak se oči jeho
zavřely a z prsou vydral se mu mocný vzdech
— bylo to vydechnutí poslední; Svatoplnk Čech
zemřel! Bez smrtelného zápasu, klidně, jakoby
byl usnul.
Přivolaný lékař p. dr. Fähnrich pokusil s
injekcemi probudit srdce k činnosti, ale bez-
výsledně. Konstatoval, že smrt nastala následken
srdeční vady.
Obličej zesnulého Svatopluka Čecha nejeví
pražádné stopy útrap a bolestí. Dnes ráno byl
obleknut do smutečního obleku a položen do
rakve.
Jak se dovídáme byl Svatopluk Čech čin
ným i ve své chorobě a velmi pilně psal. V led-
novém sešitě »Květů« uveřejnil báseň »Do š-
rého světa«, podepsanou pseudonymem V. Ja-
nata. Měl jedinou ještě snahu — dokončili »Ro
háče«.
Svatopluk Čech nezůstavil žádné posledn
vůle. »Vždyť se byl zdravotní stav jeho tak
zlepšil, že Svatopluk na brzký konsc svého ži-
vota ani nepomyslil«, praví slečna Zdeňka Če-
#11
alto_textblock
#11
chova.
#12
alto_textblock
#12
Prof. dr.
#13
alto_textblock
#13
Jan Palacký.
#14
alto_textblock
#14
K veliké, otřesivé ráně, s jakou na veřejnost
českou dolehla zpráva o úmrtí nejnárodnějšíhu
pěvce, miláčka všech, našeho drahého Svato-
pluka Čecha, připojila se včera ještě druhá:
syn otce národa Františka Palackého, prof. Ph.
a JUDr. Jan Palacký zemřel! Ačkoliv vě
77 let už výší svou jest „mementem mori“,
přece překvapila zpráva ta svrchovaně, nebo
ještě před třemi dny dr. Jan Palacký meškal
v museu a pracoval jako kdy jindy. Náhlá smrt
ochrnutím srdce zasáhla ho z rána se soboty na
neděli. Prof. drem. Palaekým odchází ze života
našeho muž nad míru zajímavý, hluboce vzdě-
laný, učenec vzácného rozhledu, vědátor úžasné
paměti, živý konversační lexikon. Přičte-li se
k odborné zeměvědně činnosti jeho i účast na
ruchu politickém a v organisaci hospodářského
ruchu, veliká řada jeho děl geografických a
zeměpisně biologických, zůstává činnost jeho co
do všestrannosti ojedinělou. Životopisná data
jeho znamenají značný kus historie let předbřez-
nových i potomních. Narozen one 10. října 1830
v Praze, nabyl základního vzdělání v domě
otcovském a teprve do šesté třidy gymnasijní
vstoupil na akad. gymn. pražské za ředitele Jos.
Jungmanna. Domácím učitelem byl mu V. v
Tomek. Již v časném mládi osvojil si frančtinu,
vlastinu a angličinu. Na universitě pražské stu-
doval filosufií a práva. Před tím vykonal cesty,
r. 1838—39 s rodiči do Říma a Nenpole, v zimě
r. 1845 a 1847—48 s matkou do Nizzy. Vraceje
se z druhého pobylu v Nizze, jel do Pontebby
v rychlíku, jímž dopravována též státní pokladn
rakouská s velkým obnosem, které nezmocnili
se povstalci jen z té přičiny, že nepokládali P.
na prohlášení jeho v plynné vlaštině učiněné za
Rakušana. V Praze nastávaly při příchodu jeho
pohnuté doby r. 1848, jichž se účastnil. Se Šafa-
ríkem byl původcem slovanské trikolory a jako
akademický legionář byl v červnovém boji zajat
a vyměněn za ministra Thuna. R. 1850 byl po-
výšen na doktora filosofie, jsa ještě posluchačem
práv, v zimě r. 1853 pak studoval v Paříži, kdež
za jeho dobrozdání, podané vládě v olázce černo-
horské, nabidnuta mu čestná legie, kterou všal
odnl. It. 1854 ztal se doktorem práv, načel
#15
alto_textblock
#15
odbyl tříletou praxi advokátní a u zemskéh
soudu. R. 1856 stal se prostředkováním prof.
Höflera docentem zeměpisu na pražské univer
sitě. Za účely studijními dojížděl do ciziny, pra-
cuje v knihovnách a museích, v Italii, Německu.
Francii a Anglii, při čemž procestoval i Skotsko
a Norsko a zvláště často byl v Berlíně, kdež stu-
doval u největšího geografa tohdejší doby, Karla
Rittera. Delši dobu pracoval v král. knihovně
v Mnichově (1859). R. 1859 oženil se s Ade-
lincu rozenou Ilämplovou. Roku 1860 dědil po
matce velkostatek Lobkovice a přídal se hned ke
konservativní straně národní, v níž byl výhorem
a která kandidovala jej do sněmu za velkostatek.
Z příčin politických zastavil r. 1866 přednášky
universitní. Na světové výstavě pařížské mě
účinné zastoupení české orby a téhož roku na-
vštívil Moskvu. R. 1867 zvolen byl poslancem
na sněmě českém z kurie velkostatkářě a spolu
náhradníkem v zemském výboru, r. 1870 zvolen
byl opět do sněmu, r. 1871 a 1872 znsedal
v zemském výboru, v němž si získal zvláštn
zásluhy o zlepšení zemských ústavů zdravotních
a zvolen ze sněmu také do říšské rady, kde však
nezasedal, účastně se tehdejší abstinence če
ských poslanců.
R. 1878 obnovil svoji docenturu, při děleni
university pražské na českou a německo“ přeše)
na onu, na níž r. 1885 jmenován mimořádným
a r. 1891 řádným profesorem zeměpisu. Vymě-
niv r. 1883 svůj velkostatek Lobkovice za domy
v Praze, zasedal ještě na sněmě v obdohí 1883
až 1889, avšak potom vzdal se činnosti politické
Od té doby věnoval se činnosti vědecké - učitel-
ské a s obzvláštní horlivostí řízení zeměpisného
ústavu české university. Při tom podnikal roz
sáhlé cesty studijní, takže kromě střední Evropy
procestoval Dánsko, Bosnu, Dalmacii, ŘRecko
evropské Turecko atd. Rovněž účastnil se věde
ckých sjezdů pro zeměpis, geologii, botaniku.
ornithologii, zoologii, národopis, anthropologi
a j., jichž navštívil přes 20 a na nichž kona
přednášky (v Paříži, Londýně, Antverpách, Pešti.
Bernu, Janově a j.) i volen k různým hodnostem
Tak zejména byl místopředsedou mezinárodního
botanického sjezdu v Antverpách, mezinárodníhe
ornithologického sjezdu v Pešti atd. Na mezi-
národním sjezdu „de l'assistance publique“ v Pa-
říži měl hlavní zásluhu o založení mezinárod-
ního výboru a zdárně působil pro úřady práce.
Palacký byl členem české společnosti zeměvědné
(čestný člen), francouzské a německé společnosti
zoologické, vídeňskych sdružení přírodověde-
ckých: společnosti zeměpisné, zoolog.-botanické.
ornitholozické, geologického říšského ústavu.
společnosti pro výzkum Orientu, Oriental klubu
v Londýně (čestný člen), přírodopisné společnosti
v Moskzě, německé botanické společn. v Řezně,
botanické v Antverpách, ornithologické centrálky
král. uherského v Peští (čestný člen) a j. v., od
r. 1858 jest mimořádným členem král. české
společnosti nauk. Bývalého svého účestenství na
českém životě spolkovém musil pro churavost
v poslední době zanechati.
Palacký byl literárně neobyčejně plodný.
Vydal řadu spisův, uveřejnil přečelné prá-e
v pullikacích vědeckých společnosti, jichiž byl
členem a psal od mládí skoro do všechi časopisů
českých, jakož i do mnobých politických a vědc-
ekých listů cizích. K činnosti politické vedia je
vodle tradicí rodinných pohnutá doba národa če-
ského, do které padá jeho jinošský a mužný věk
V politických názorech Palacký byl konservati
vec směru v základě umírněného, chlácholivého
a smiřujícího, dle okolností a potřeby však také
rázného a neústupného. Veřejně mluvil málokdy
avšak v mnohých politických důležitých událo
stech měl vynikajíci účastenství.
Tak zvláště provedl ve fundamentálkách
territorialní rozdělení velkostatku, přijaté po-
zději pro říš. radu a v zásadě r. 1901 i pro
sněm, veliký podíl měl na vílězství konserva-
fivní strany ve velkostatku, Mnoho pracoval v
komisích, kde všestranné jeho vědomostí do-
cházely hojného ocenění. Politické své myšlenky
o veřejném životě uložil v přečetných novinát
ských článcích, brožurách i samostatných spi
Jako majetník Lobkovic Palacký obrátil po-
zornost k organisaci hospodářského ruchu
Čechách a ke snahám po povznesení zeměděl-
ství, tak že dle vlastních svých slov byl prvním
agrárníkem v Čechách. Křísil a obnovil jako
hospodářský jednatel kraje pražského hospodář-
ské spolky, jichž schůze byly od místodržitelstvi
podmíněny jeho přítomnosti a zodpovědnosti. Do
tohoto odboru jeho činnosti spadá také jeho
účastenství při zakladání Živnostenské a Národní
banky, dále jeho působnost jako censora Hospo-
dářské banky, správního rady Prvního vzájemně
pojišťovacího ústavu proti ohni a krupobitl
který již roku 1863 získal českému živlu, jed-
natele a později předsedy hospodářského spolku
brandýského. Zvláštní péči věnoval chovu koni.
za který byl vyznamenán stříbrnou medaili
Avšak nejdůležitější činnost v ohledu tomto vy-
víjel při opravé daně pozemkové jako člen zem-
ské a pak ústřední komise v 1. 1880—82, kdež
měl hlavní účastenství při snížení daně pozem-
kové v Čechách. I v tomto směru Palacký na-
psal řadu statí, článků a samostatných spisů
většinou populárních. Palacký získal si o če-
skou zeměvědu veliké zásluhy i horlivou péči
o zeměpisný ústav české university a jemuž
opatřil pěkně sbírky, zvláště geografický herbár
o více než 12.000 druhů, snad jediný toho
druhu na světě.
Konečně dlužno podotknouti, že přeloži
Gnizotovy Dějiny vzdělanosti v Evropě a Seri-
beovu veselohru »Milovánu býti nebo umříti.«
Není výčtem tímto obsažena ovšem celá
veliká činnost Palackého, není zachycen celkový
jeho význam; neboť k tomu zapotřebí by byl
obsáhlé studie vědecké a povshopisné, vystihu-
jící současně i neobyčejnou duchaplnost, vtip
nost a svéráznost, jakou se Palacký honosil
současně i přímost a neobalenost úsudku vůč
každému a všem.
O posledních jeho okamžicích se nám sdě-
luje: Dr. Jan Palacký trpěl srdeční vadou,
která v poslední době zvláště jej skrušovala.
Nieméně neulehl a jak již podotčeno, téměř do
poslední chvile byl činným. V noci ze soboty
na neděli se mu přitížilo. Přivolaný lékař dr.
Samohrd o 1. hod. ranní konstatovati mohl již
smrt, nastalou ochrnutím srdce. Mrtvola zesnu-
lého bude převezena z bytu jeho v Klieperově
ulici na Král. Vinohradech do chrámu sv. Lud-
mily a odlud zejtra (v úterf) o 3. hod. od-
#16
alto_textblock
#16
sech.
#17
alto_textblock
#17
polední převezena do Lobkovic, kde koná se v
středu dopoledne pohřeb.
#18
alto_textblock
#18
K poslednímu jazykovému rozhod
nutí krajského soudu v Chebu.
(Z kruhů odborných.)
#19
alto_textblock
#19
Odůvodnění nejnovějšího rozhodnutí c. k
krajského soudu v Chebu, jakožto soudu rekurs
ního, kteréž tyto dni v »Národních Listeche
uveřejněno bylo, musí každý odborník uznati
prohlásiti za akt naprosto tendenční, sdělaný a
vydaný za tím účelem, aby setřen a okleštěn
byl dosah zákonodárství z roku 1848, poku
se týče stejného práva obou zemských jazyků
před soudy v celém království českém.
Jak se každý přesvědčiti může z in-
strukce vydané pro manipulae
u krajských soudů, uveřejněné v dekrelu
ze dne 11. října 1791 (vydaném v souboru po-
litických zákonů císaře Leopolda II., 3. svazek,
strana 96) a dále z dekretu dvorní kan
celáře ze dne 23. dubna 1807 (sbírka poli-
lických zákonů, svazek 28. čís. 49), spočivalo
v těchto dobách vyhlašování zákonů na tom zá-
kladě, že zákony vyhlašovány byly
politickými úřady pomocí podřízených
úřadů obecních a úřadů farních, při čemž pu-
blikace zákonů těch tiskem v nějaké sbírce ne
byla nutna, ačkoli se to v poslední, shora uve
dené době z pravidla dělo. Byl-li pak nějaký
zákon (nebo nějaké nařízení) do nějaké officialní
sbírky pojat, bylo tím zároveň také na úřadě
dosvědčeno, že vyhlášení zákona platným způ-
sobem již se stalo.
Tak zvaná normální nařízení, vy-
daná jakožto předpisy spíše jenom pro úřady.
jakožlo direkliva k používání a šetření, než pro
poučení stran, měla býti uveřejňována a rozši-
řována v oboru justičním (dle příkazů dvorního
dekretu ze dne 17. června 1825 čís. 2107
sbírky zákonů soudních, a ze dne 16. listopadu
1827 č. 2319 téže sbirky) apelačními cirkuláři,
totiž oběžníky čili cirkulárními výnosy apelačních
soudů.
Avšak výklad zákona pro stran
musil býti vyhlášen čili publikován vždy jenom
politickým úřadem, v zemi guberniem.
A nyní: co stalo se roku 1848
Obyvatelé města Prahy podali, jakožlo
přední zástupcové českého národa, za účelem
zlepšení stavu českého národa císaři Ferdi-
nandovi dvě pelice, a na druhou jich paticí
vydal eísař resoluci, tedy rozhodnutí v
formě kabinetního listu, svědčícího předsedovi
ministerstva a ministru vnitřních záležitosti bar
Piller dorfovi ze dne 8 dubna 1848. Cisař naři
zuje tu (»fordere ich Sie auf), že mají býti
poslanci příslušnou cestou u vi-
doměni o těchto koncesích, které císař udě-
luje, aby dal svým věrným Pražanům důkaz
svého oteovského smýšlení a svojí pěče
o blaho království českého (to jest
že uděluje cisař českému království tyto kon-
cese):
1. Česká národnost má se státi za úplné
rovnosti českého jazyka s jazykem německým
ve všech odvětvích státní správy a veřejného
školství základem;
2. budoucně mají všechny veřejné soudy
všechna soudní místa obsazovány býti jenom
osobami, které jsou obou zemských jazyků
znalé.
Baron Pillersdorf, vykonávaje nejvyšší roz-
kaz (»in Vollziehung des Allerhöchsten Be-
fehles«) vyhlásil kabinetní list intimalem na po
slance s dodatkem a projevem plné naděje, »že
petenti v ústupcích, jež císař udělil (Zugeständ-
nissen) shledají svrchovaně uspokojivé záruky
(Garantien) pro žádoucí vývoj konstituce svoji
vlasti.
Guberniální praesidium pak dalo celý intimá
ministra vnitřních záležitostí i s cisaťovým kabi-
netním listem na vědomí všem podřízeným
úřadům dekrelem ze dne 12 dubna 1848 č. pr.
2786 a koordinovaným úřadům připisem téhož
data s vyzváním, aby je dále sdělily úřadům
sobě podřízeným.
Celý tento státní akt byl pak vy-
hlášen a otištěn ve sbírce zákonů provineiálníeh
pro království české na rok 1848 pod č. 74
strana 107—112.
Není tedy tato publikace řádně proveden
dle zákonů té doby platných a shora uvede-
ných ?
Avšak dále! Apelační soud pro královstv
české vydal oběžné nařízení (Zirkular-
verordnung) ze dne 30. května 1818 apel. č.
9555., kteréž ve smyslu shora uvedeného de-
kretu dvorní kanceláře ze dne 23. dubna 1807
(sbírka polit. zákonů svazek 28 č. 49) se svo-
lením zemského gubernia pod čís. gub. 31.792.
uděleným publikováno číli vyhlášeno a rozšířeno
bylo, a úvod k tomuto nařízení vyznačuje obsah
i účel jeho tak jasně a přesně, že žádná sof-
stika není s to jej zfalšovati. Praviť se tu: »Dle
vyřízení, jehož došly petice obyvatelů hlav-
ního města Prahy, vyzvalo c. k. ministerstvo
spravedlnosti c. k. český apelační soud, aby —
pokud záležitost spadá do působnosti soudů
sice v příčině rovného práva českého zemského
jazyka (Gleichstellung) s německým zemským ja-
zykem před soudy — vydal pro podřízené in-
stance vhodné poukazy (geeignete Weisungen)
Následkem tohoto vysokého rozkazu a v důsledku
dalšlho ministerského rozhodnut
ze dne 22. května 1848, čís. 721 J. M. se tedy
Jako každému jest na vůli dáno,
všeliká soudní podání buď v če-
ském anebo v německém jazy ku
předkládati, tak jsou všech n
soudní úřady povinny, protokoly
o soudních aktech anebo ústní projednávání
každého druhu v tom zemském jazy ku
konati, jakož i všecky nálezy v tom
zemském jazyku vydávati, klerého
mocna je strana, od níž písemně podání učiněno
bylo anebo s kterou soudní protokol byl za
ložen a pro kterou usnesené vyřízení anebo
učiněný nález (das geschöpfte Erkenntniss)
určeny jsou, tedy české straně česky
německé německy.
Všecky dosavadní, tomuto na-
řízení odporující předpisy ane bo
zvyklosti se následkem vysokého
#20
alto_textblock
#20
nařizuje:
#21
alto_textblock
#21
zmocnění tímto prohlašují za
zrušené.
Tohoto rozkazu mají poslušny býti i hospo-
dářské úřady, pokud jim obstarávání justičních
záležitosti svěřeno jest.«
Toto nařizení apelačního soudu jest vy-
hlášeno a otisknuto ve sbírce provincjalních zá-
konů pro království české na rok 1848 pod
čís. 119 strana 261—262. Jest tedy zjevno,
že i § 13. řádu soudního z roku 1781 ode dne,
kdy toto nařízení vydáno bylo, platnosti pozbyl,
pokud by totiž — což ovšem se popírá —
tomuto novému právnímu řádu vůbec byl na
#22
alto_textblock
#22
odpor.
#23
alto_textblock
#23
Stávka zřízenců pražských
elektrických podniků na obzoru?
#24
alto_textblock
#24
Zpráva »Národních Listů« o rozhodnutí správní
rady elektrických podníků, jímž se odmílá seznam
požadavků zřízenců, předložený Zemskou jednolou
zřízenců drah, vzbudila veliké zklamání mezi zří-
zenci. V jejich řadách převládalo mínění, že ve sta-
novené liůte desíli dnů dojde od správní rady od-
pověď, alespoň z části požadavky zřízenců splňující
a zatím už třelího dne dostali odpověď naprosto od-
mítavou! Nutno vzpomenouti průběhu schůze zří-
zenců na Střeleckém ostrově, kde byla vášnivá ná-
lada slávková a ihned dohodnouti možno, jaké ná-
zory převládají po odmítnutí požadavků.
Situace včerejška předvídala sláv-
ku určitě a bezpečně a sice má být za-
hájena zejtra, v úterý ráno. Tato chystaná
krajní akce zřízenců ovšem nemalou měrou dotkne
se zájmů všech vrstev obecenstva a proto považu-
jeme za nutné, informovati veřejnost o všech po-
drobnostech nejnovějšího hnutí zřízenců elektrických
drah pražských.
Z krubů členů správnírady elektri-
ckých podniků se nám sděluje: Způsob předlo-
žení seznamu požadavků vzbudil u nás naprostý
odpor, neboť nemůžeme uznávati žádnou organisaci,
která sestává z lidí, stojících mimo podnik obce
pražské. Jsem (pravil oslovený člen správní rady)
zastancem zájmů drobných lidí a podporoval bych
některé požadavky zřizenců, které také budou splněny,
ale postup zřízenců nepoklá lám za správný a tak
nedojde ani ke splnění toho, co mohlo být spl-
něno. — »O báváte te stávky?« byl člen správní
rady dotázán naším referentem. — Odpověď zněla:
»Nikoli, ani v nejmenším. Především pochybuji, že
dojde ke stávce úplně. Víme, že zřízenci
nejsou solidární a že všichní povelu ke stávce ne-
uposlechnou. V tom případě zastaví se doprava na
podrožných tratích a na blavních tratích věrný per-
sonál dostačí. A i kdyby všichni zřízenci bez vý-
jimky zahájili stavku, netřeba se toho lekati. V krátké
době opatří se tolik personálu, že plná potřeba bude
hražena. Kancelář podniku jest stále zaplavována
žádostmi o místa, lakže jedno místo desíli uchazeči
možno obsadit. Jest zapotřebí jen tolik času, aby se
nový personál vycvičil.« — Jiný přední člen pod-
niků na otázku, co se zařídí po prohlášení stávky,
odpověděl: »Podniky vydají vyhlášku s vyzváním
všech stávkujících, aby se na svá mísla dostavili,
jinak že bude na uprázdněná místa přijat nový
personál.«
Jaké názory převládají mezi zřízenci, možno
seznati z následujících interviewů. Jistý zřize-
nec pravil: »Pane, u mne to je velmi těžká věc,
abych se zúčastnil stávky. Nemohu říci, že jsem úplni
spokojen, ale pracuji s danými poměry. Jinde jest
ještě hůře a kdo ma doma rodinu, nehazarduje s mí-
stem. Jest nás na této trati několik, kteří stávku ne-
zahájíme!« Jiný zřlzenec líčil situaci takto:
»Zahájíme boj a vime, že jeho zdárné vyřízení jest
odvislým od solidarity. Mezi 650 zřízenci jest jick
s tva 50, kteří do stávky nevstoupí, ale těchto 50
nic neznamená, s nimi se vozba provozovati nemůle.
Hlavní podmínkou ovšem jest, aby všichni zřízenci
byli jednomyslní a nezradili se navzájem, Slyšeli
jsme, že správní rada elektrických podniků pošle do
schůze parlamenláře k vyjednávání o ústupky, ale
vyšle je pouze tehdy, když sál Suřeleckého ostrova
bude naplněný.«
Jeden z personálu na vlečných vozech povídal:
»My jsme úplně z obliga. Jestli nás ti první po-
tábnou (motorové vozy), tak my pojedeme. Když zů-
stanou stát, stojíme rovněž-
Když deputace Zemské jednoty odevzdala soupin
požadavků zřízenců v presidiu rady městské, upo-
zornil je náměstek starosty p. dr. Štych, že presi-
dium a rada městská nemůže do této záležitosti za-
sáhnouti přes hlavy členů správní rady, la že jesl
jedině kompetentní k rozhodovaní o námezduích po-
měrech.
V Zemské jednotě ziízenců drah konala sev
sobotu večer porada o tom, co se má státi po od-
mítavém rozhodnutí správní rady. Usneseno, aby
o 12. hodině v noci z pondělí na úterý konala se
schůze ztízenců elektrických podniků pražských na
Střeleckém ostrově. Na jednotlivých tratích zřízenc
netajili se tvrzením, že zřízenci usnesou se na za-
hájení stávky a že v úterý ráno do remis vůbec ne-
příjdou.
#25
alto_textblock
#25
Volební ruch.
#26
alto_textblock
#26
Zármutek a žal realistických pokrokářů. Pokro-
kovi kand dáli prof. dr. Masaryk a dr. Bouček konali
včera odpoledne schůzi v Platýze, poslední na Sta-
rém městě před volbami. Slesky velké tam pronášeli
na »hlubokou pokleslost politického boje«. Lamento-
vali, že v poslední době jedinou schůzi nemohli mit
bez kravalu. Něco tak špatného prý nečekali a dr.
Bonček pro boha prosil ony voliče, kteří hluk pro-
vozovali, aby jej nevolili. Prof dr. Driina pravil, že
na Králohradecku jsou lepší poměry na schůzích než
v Praze. Boli ho to velice, ale věc se ještě může na-
pravit. Usmíří se, když oba pokrokovci budou zvo-
leni. — Panům dlužno jednou konečně říci pravdu.
Kdo pak pánům pokrokarům dal právo komandovati
a urážeti? Když pak se jim stejnou měrou oplácelo,
to už dle jejich názorů bylo sprosté. V žádné schůzi
politické nebyto slyšet tolik urážek, co jich pronesli
pokrokoví kandidáti. A když voličstvo nemičelo
bránilo se, vyčinili mu slovem-i liskem. Jestli tedy
půnové z realistické strany nyní, před jistým pro-
padnutím nařikají, nechť nezapomenou, že neslý-
chané toto špatné bejií oni zaseli.
#28
alto_textblock
#28
Redaktor Karel Slan. Sokol, kandidovaný demo
kratickými státoprávními stranami, představí se dnes
v pondělí večer na schůzi „U anglické královny“
(Vladislavova ulice). Jeho kandidatura byla symra-
ticky přijata ve voličských schůzích „Na Bojašti“,
„u Trajců“ a „u Bucká
#29
alto_textblock
#29
Z Břevnova. Na úterý dne 25. února 1908 usla-
novena v obci zdejší druhá volba poslance do zem-
ského sněmu. Volba provede se opělně v „Sokolně“
čp. 206 a započne táž o 9. hodině dopol. a skonči
odovzdání hlasů o 12. hodině polední.
#30
alto_textblock
#30
Denní zprávy.
#31
alto_textblock
#31
— Prof dr. Emil Přersche uveřejňuje jme-
nem »německého centrálního volebního výbora
pro Prahu a předměstí« v orgánech kasina také
v neděli plamenný vzkaz německým voličům
Prahy, Smíchova a Karlina, aby dosvědčili, že
také v »našich městech« němectví tvoří pozoru-
hodnou součást obyvatelstva. Pan prof. Pfersehe,
jeden z morálních původců listopadových bouří
1897, volá k německým voličům poukazem na
nastávající volební opravu, k níž mají Němci
pražští, smichovští a karlinšti dokázati, že mají
plné právo na přiměřené politické zastoupenía
spolupůsobení na zemském sněmu: »Každý ně-
mecký hlas má tu důležitost, ani jediný
Němec nesmí scházeti. Každý Němec, který
svého hlasu neodevzdá německému kaudidátu