#1
alto_textblock
#1
Ročník XXXXVIi
#2
alto_textblock
#2
V Praze, v ponděli 24. února 1908.
#3
alto_textblock
#3
Císlo 54.
#4
alto_textblock
#4
Wa ranní a odpol. Hist,
předpláei se:
v Praze v administraei
a mřste . . . . ..
na čtvrt lota . . . . 6 K —
s dvejí donáškou
Ba měste
sa dot laa . . . . 7 K 50k
va slialkáck:
2 K30
na měsio . .
Pošton:
pri sle
na gvrt lj. . . .
l
s drejí zisllkae
přsl
t . . . . 1 K e
#7
alto_textblock
#7
V drobném prodejit
ranní číslo o sobě . . . za 8h
oddpolední
. . . . na žk
Ve fllalkách na venkovět
ranní číslo. . . . . . . . 10b
odpolodní . . . . . . . . 4k
Inserát
plati se hotově napře
Předplaconí a lnserty přijímá zdmlnl-
strace v Marisnské ulini č. J.
Tam nscházejí se též redalee
Uiskárna a oxpudics „Národnich L.lstů“
Rukoplsy se novracojí
#8
alto_textblock
#8
ls tsnzna
dov ke n ni
n
on
o
#9
alto_textblock
#9
go
en
o oo p
lt
oo
tomt n
P
o
#10
alto_textblock
#10
va
#11
alto_textblock
#11
s o o
#12
alto_textblock
#12
ud s
ej
el
l
ai al se
#13
alto_textblock
#13
Zalostnou, nad pomýšlení smutnou a svrchovaně kormoutlivou
lntt
.
l
oo o
na á Boe nauany. IIovots
oo t
ottaan mni
alsnejo se
l a op
#14
alto_textblock
#14
uI
#15
alto_textblock
#15
09 o e
l at s ud n
Ptro
lmdi
#16
alto_textblock
#16
o l o o
#17
alto_textblock
#17
n
v
j
e
n tl n
loe
ti
at e
pat loozlo
í
eno
#19
alto_textblock
#19
ta
#20
alto_textblock
#20
Jeho veliký.
v každém ohledu zářící, nevýslovně čacký duch povznesl se do říše nesmrtelných geniů všech národů
1908 o 7. hodině večerní. V tuto chvíli stihla nás všechny ztráta ohromující, ztráta nenah
Z řad pracovníků pro blaho, povznesení, čest a slávu českého národa odešel, skolen nelítostnou rukou osu
zápasník obdivuhodné tvořivé síly, borec velkolepý a slavný.
Spolu opustil náš tábor jeden z nejvěrnějších a nejoddanějších synů vlasti, národovec ze zlata a žuly, n
vroucí, nikdy nechladnoucí láskou k českému národu a rodné zemi, muž nevystižné šlechetnosti a dob
#21
alto_textblock
#21
n
ve
o
e
n
t
#22
alto_textblock
#22
Odešel jeden z největších našich lidí?
Památka jeho bude ctěna a slavena, dokud bude českého národa. Duch Svatopluka Čecha zůstane
Duch Svatopluka Čecha bude rozehřívati, povznášeti a síliti i dálná ještě pokolení českého lidu. Duch Sv
zářiti nad námi, bude svítiti vroucně milovanému českému lidu na další dráhu jeho života.
#23
alto_textblock
#23
u svého milého národa.
mezi námi, bude povždy
#24
alto_textblock
#24
ttvvne
#25
alto_textblock
#25
Jemu samu pak bude českým lidem žehnáno věčně
#26
alto_textblock
#26
nr
#27
alto_textblock
#27
Šedesát dvě lefa Čechova života leží před námi jako ote-
vřená klenotnice, plná děmantů božské pravdy, safírů moudrosti,
krvavých českých granátů ohnivého nadšení a perel mateřské mluvy.
Přes třicet let byl drahý náš Svatopluk Čech hlasate-
lem ideálů českého národa, přes třicet let třímal prapor
národních snah a cílů, ze všech básníků českých nejvýše.
Každou jiskru svého vulkanického ducha, každou vteřinu
svého života, celou svou existenci zasvětil duchovním službám
svého lidu, toho lidu, jehož prorokem a apoštolem se stal. Ode
dnů jaré mladosti až do svého zmiknutí, vnuceného mu trapnou
chorobou, byl bohem posvěceným pěvcem, jehož divukrásné písné
obsáhly všechny rejstříky záchvěvů a vášní: od nejjemnějšíbo,
cudného ševelu milostně touhy sz do nejprudšího rozhorlení muž-
ného hněvu a otřásajícího burácení a hřímání bromu.
A čím že tolik sehvátil srdce naše, že našel všude otevřenou
náruč a teplo nadšení? Ohlédněme se dnes letmo nad rakví
Jeho zpět
Za Svatoplukem Čechem rozvírá se dlouhá řada, ne stromů,
však mohutných žulových a mramorových sloupů, z nichž každý
značí jedno dilo mistrovo, každé umělecké a vznešené!
Vraťme se do dálav, v dobu, kdy náš milovaný básník v mla-
distvé a nezkrocené fantasii zatoulal se na moře nádhernou básní
»Bouře« a k nohám matky Noci svedl »Sny« — cyklus mistrné
komposice s tajuplných výšin snění. To byly základově jeho slávy
básnické, v nichž ještě neprohlédal básník národní, avšak básník
umělec, hotový a celý. Nebyla však chvíle daleka, kdy předivem
svého mistrného verše objal děje domácí a stvořil první české
epos »Adamity«, v nichž, byť krátce, zachytil postavu největšího
hrdiny českého, aby později v samostatněm eposu »Žižka« přivedl
jej před Prahu, které vyznal obdiv svůj a lásku ústy Rokycany
tak horoucně, jako nikdo druhý před ním i po něm.
Tu již byl Svatopluk Čech prohlášen za národního
básníka, za pěvce lidu českoslovanského, bo-
hem samým seslaného — —
A když pak ponořil se velkolepou novou epopejí v doby
pobělohorské, svým šeztizpěvem »Václav z Michalovic«, tu uznán
za básníka eminentně národního, za hlasatele evangelia všeho Slo-
vanstva. Od chvile té již Musa Jeho téměř výhradně se obírala
českým životem, ať veselým či trpkým, ať typem hrdé české po-
vahy — »Lešetínský kovář« — nebo »Václavem Živsou«, zmo-
dernisovaným Čechem.
Nemožno zastaviti se u každého kvádru ze žuly, u každého
obelisku, který hlásá neskonalý význam Čechův a zásluhy jehoo
všechen náš život národní, o vyzlacení a vytřibení drahé řeči ma-
teřské a povznesení české literatury na dnešní výšinu.
Život národní ve Svatoplukovi Čechovi našel svého apoštola,
ideální vzor poctivého, pravého vlastence. Ve vznešeném duchu
Jeho nebylo myšlenky a touhy jiné, než viděti český lid zdravý,
svobodný, srdcem čistý, paží silný, čelem hrdý; v Jeho srdci ne-
bylo jiného záchvěvu, lásky a hnutí než opět pro takovýto lid.
Opovrhuje sám hmotným ziskem, který jinýmbývá pakou všeho
života a opovrhuje všelikým vyznamenáním, po
němž také mnozí tolik baží, netouže po ničí chvále, po uznání
veřejnosti ani jednotlivců — měl Svatopluk Čech svrchované právo
přímo šlehat a kárat chyby a vady naší společnosti, chabosta
#28
alto_textblock
#28
skleslost povah, bičovati farizejce, otvůry, obojživelníky, varovat
napomínat celý národ !. — —
Křišťálové povaze, bez nejmenší poskvrny, čisté jako nedo-
stupný sníh alpského ledovce, byl tento úkol národního učitelo
spravedlivého soudce ne dovolen, ale příkazem.
Svatoplukovo pravé slovo v čas bezpočtukrále v dobách
těžkých a trudných ulevilo zkrušenému duchu a srdci českého
lidu a přineslo novou víru, novou sílu, novou naději. Mužné,
heroické zpěvy rozlétly se jako jiskry od požáru nekonečnou
ozvěnou po širých lánech rodné hroudy a vznítily oheň pohasína-
jícího vědomí a zmužilosti. Jako povolaný řečník promluvil tu
Svatopluk Čech, ba jako velitel armády jdoucí do boje.
Nezněla-liž tak hrdinně jeho slova:
#29
alto_textblock
#29
»Jen krokem zmužilým dál, k velké, jasné metě,
ven z šiku našeho, kdo skuhrá zbaběle —
nechť v bouři nepřátel jsme sami v širém světě:
výš čela bez bázně a k předu vesele!«
#30
alto_textblock
#30
Mluva naše mateřská děkuje Čechovi za všechna jeho díla,
neboť stkví se v nich od počátku až do konce ve svém vlastním,
krásném rouše, bez cizích a vypůjčených příkras a ozdob, ve vši
zpěvnosti, ve svých zvukových krásách i rozmanité barvitosti. Necht
mluvil Čech malebným veršem, nebo kreslil uhlem prosy, vždy
byla to hudba lahodná, sluchu milá, duši jímavá. Zněla něžně
sladce ústy matky skloněné nad kolebkou; zněla cudně a panensky
na rtech milující dívčiny; zněla akkordy zneklidňujícími, bureujícími,
onde velebnými, zdreujícími, nebo sopečnými z hlasů mužův
starců . ..
Všechny rejstříky varhan Svatopluk Čech mistrně ovládal; do
všech tajuplných krás a hlubin jazyka se ponořoval, každou vůni
a kouzlo řeči naši znal!
Nevssál těchto krás však pouze pro sebe, pro svou vnitřní po-
těchu a rozkoš! Po květech, z lip, hruší a jabloni českých se-
braný med opět rozdával.
Oslnivými prostředky, vzácnou dokonalostí jazyka postihoval
Čech i ve verši, co tisící z nás by nedovedl slovy vylíčiti, pohybem
znázorniti, vnikal do spleti lidských pomyslů, nepostihlých zjevů
a přece při tom zvonily struny jeho lyry střibrem jasnosti.
Umění Čechovo vedle krás, jež odhaluje čtenáři, vedle nektaru,
jímž jej napájí, zůstává pro nás vzácným odkazem převelikého vlivu
a významu. Uznáván po stránce klasické češtiny přísnými brusiči
i milován pro čarozvuk slova širokým davem, zůstane nesmrtelný
básník vzorem a učitelem spisovatelům, kteří snaží se docíliti ryzosti
jazyka, uhlazenosti slohu, hudebnosti rythmu a všech nezbytných
vlastností mluvy, jež činí ji libozvučnou, krásnou, umělecky lepou
a poutavou.
Jeho činnost literární připinati se bude povždy v dějinách
krásného písemnictví drahocennou sponou k starším, úhelným
pracím Jana Kollára a Ladislava Čelakovského. Úhozem na »první
strunu« — rozuměj národní — hrdými myšlenkami vlasteneckými,
skalopevnou vírou v budoucnost Slovanstva, vstoupil Čech do vzne-
šených kročejů velikého Pansláva a vyzlatil je novými myšlen-
kami, novými sny poetické duše. A současně, pro budoucno postavil
epigonům pilíře k mostu, o jehož smělých obloucích, splnajících
#31
alto_textblock
#31
Slovanstvo od Alhosu až k Baltu, od Adrie až k Urálu zdá se
české duši jenom v nejkrásnějších vídinách.
Svatopluk Čech jako nejvlastnějš! básník ná
politický a sociální v ušlechtilém slova smyslu, své poli-
tické Kredo odhalil v plamenných sbírkách, vesměs pod názvem
»Písní« — vydaných. Všechny tyto básně, vzniknuvše z půdy
horké, samy sebou vytrysklé z přeplněně duše básníkovy, sálajíce
plamenným vlastenectvím, jsou nejskvostnějšími epištolami k če-
skému lidu, jaké kdy vůbec napsány! Hrdý a sebevědomý, že
stojí na své vlastní rodné půdě, s ní žije a s ní umírá, právů
jako »Lešetínský kovář«, tak v nich zjevil se nám Sv. Čech, jsa
pěvcem svobody a rovnosti všech. Kde mohl, pobádal k vytrva-
losti v zápasu za staré ideály lidu českého a hněvivým, vášnivým
protestem se zdvihal proti všemu útisku, křivdám a násilí.
Nejpalčivější-písně Čechovy vzaly svůj původ v dobách nej-
pohnutějších, za doby obecného kvasu v lidu českém. Ačkoli
poměry — dvě léta trvající výminečný stav — nedovolovaly mu
zapěti tu pravou, nadšenou a bojovnou píseň svobody, přece řekl
básník mnoho.
Jeho »Nevěřme nikomu na světě širém!« pro-
mluvilo ústy statisíců českého lidu. Nevěřme ani nejslavnějším
přísahám, jenom sobě, své práci a píli, svatému nadšení v nás a
ve vítězství slovanské síly ! — —
Jako většina osvícených mužů před Ním, i On vysoko po-
zdvihl prapor svornosti a jednomyslnosti v národě českém. N -
rozuměl však svornosti onou slepou poslušnost k samozvané auto-
ritě — nýbrž žádal svornost ve veliké myšlence ná-
rodní a všeslovanskč.
Než nebyla to jen píseň svornosti, kterou hlásal Svatopluk
Čech! V letech velikého útisku právě v dobách politicky nejzávaž-
nějších, v dobách, kdy třeba bylo vzpružení hrdosti národní,
udeřil v struny svého varyta a pohněván nad skleslostí, sklíčeností
a ponížeností, zapěl své mohutné, velkolepé, úžasný rozruch vzbu-
zující »Písně otroka«. Dávno a snad nikdy před tím nedošla
v poesii české píseň o svobodě a volnosti výrazu tak vřelého, tak
vášnivého a slavného jako v této sbírce, posvěcené nejen duchem
velikého básníka, ale i žhavou bolestí ryzího, českého člověka.
Zde propukla bolest Čechova nad národní pokleslosti způsobem
nejmohutnějším a doznala ozvěny nejskvělejší tím, že úchvatné,
ohnivé dílo jeho dočkalo se třiceti vydání a právě v předvánoční
době loňské objevilo se v nejkrásnějším rouše svém — v repro-
dukci rukopisu Čechova.
Poslání, jaké »Písně otroka« vykonaly, patří k nejslavnějším
událostem v literatuře české. A kdyby ničeho jiného nebyl v život
svém napsal, stačilo by, aby Svatopluk Čech prohlášen byl za nej
národnějšího našeho básníka.
Není a nemůže býti prostými těmito řádky v okamžicích hlu-
boké, palčivé bolesti nad odchodem Jeho vystižena ohromná činnost
a význam jeho v životě našem! Vetchými zůstávají i nejhleda-
nější slova k jeho ocenění a stínem všechna posmrtná oslava, proti
jasu slunce Jeho slávy!
#32
alto_textblock
#32
oo