ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 2 50450200-fd9e-11e8-9984-005056825209
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 2
ALTO TextBloky — 10
#1 alto_textblock #1
Strana 2. Číslo 40
#2 alto_textblock #2
KATOLIOKÉ LISTY.
#3 alto_textblock #3
Dne 11. února 1900.
#4 alto_textblock #4
má dalekonáhlé účinky v celém postupu strany. Jestliže zástupcové strany staročeské tehdy přistoupili na podmínky smíru, stalo se to pouze proto, aby na- staly utěšenější poměry na radnici pražské, aby se zahostil opět klid v domácím hospodářství, kterému se měla věnovati hlavní péče. Pohnutky tohoto kompromissu byly tedy poctivé, nezištné a čisté, neboť strana se podrobila pro- spěchu celého města, a tím tedy prospěchu celého národa, poněvadž měla za to, že tato její šlechetná snaha bude také plnou měrou uznána; a uznání toho také právem zasluhovala. Strana se odhodlala k to- muto obětavému kroku, poněvadž se domnívala, že se jí nejedná o osobu, nýbrž o věc, o prospěch města i celého národa. Bylo vždy neštěstím, když se záviselo příliš na osobě, byly-li cíle té které strany příliš osobními, poněvadž tohoto stanoviska nikdy není možno schváliti. Ne osoba, nýbrž věc a prospěch veřejný má býti vodítkem politických stran. Staročeská strana zachovala se v celém tomto volebním boji čestně, což jí možno veřejně konstato- vati. Z celého jednání jest patrno, že jí nezáleželo na panství na radnici pražské, poněvadž kdyby tak byla chtěla jednati, byla by tak učinila již před třemi roky, neboť právo nepopřeně bylo na její straně. Stála-li strana na tom, aby tentokráře z její řad byl vybrán kandidát na odpovědný stolec purk- mistrovský, nechtěla tím dojíti pouze práva svého, nýbrž hlavně jí šlo o to, aby byla dodržena smlouva, která byla před uplynulým obdobím učiněna a která jí zaručovala, že tentokráte bude zvolen staročeský purkmistr. Že nebyla tato záležitost precisně a určité formulována, není vinou staročeských zástupců, po- něvadž ti ve své přímosti se spoléhali na ústní pro- jednání a na smírnou náladu, která tehdy zavládla mezi příslušníky obou sporných stran na radnici. Poněvědž pak veškery pokusy ke smírně do- hodě o volbě pražského starosty mezi oběma stranami nevedly k cíli, následek toho bylo zrušení kompro- missu. A to jest bez odporu dobrý výsledek všech těchto bojů. Staročeská strana má nyní volné ruce a není vázána k nižádným podmínkám a bude se nyní zajisté tím svobodněji, volněji a utěšeněji roz- víjeti; a jest také naděje, že tento rozvoj bude ceny trvalé, poněvadž rozvážní mužové přicházejí k po- znání, že vlastně celý obrat, který nastal ve vedení našeho národa, neměl pro nás nijakého úspěchu, ano že se nacházíme zrovna tam, kde jsme byli před 10 lety. Strana staročeská měla za svůj cíl politi ku drobečkovou, mladočeská však politika po ne- zdařených pokusech dobyti státního práva jedním rá- zem, spokojila se politikou etapplo vou, jak ji nazval sám vynikající poslanec mladočeský. Proto se nedivíme hlasům, které právem volají, že náš národ by byl stál lépe na tom, kdyby byl zachován tehdejší železný kruh pravice, kde »Český klub« měl zajisté vázné slovo, a kde jedině možno bylo pro náš národ ústupky získati, poněvadž beze spojenců se tak státi v Rakousku ve prospěch náš nemůže a ježto tehdejší poměry byly také národu našemu příznivější, nežli nynější rozháraná doba po- litických vášní a prušáckého neurvalství na straně německé. Že dr. Vladimír Srb přijal volbu primátora král. hlavního města Prahy, nestalo se proto, že by
#5 alto_textblock #5
snad po starostenském křesle toužil, poněvadž svojí resignací před třemi lety zřejmě dokázal pravý opak toho. Také straně celé nejedná se o jeho osobu, nýbrž o zásadu, která v té věci na jevo vychází. Poměry na pražské radnici nejsou zajisté utěšeny z dnešní doby, proto tedy není po čem toužiti. A že dr. Srb nenáleží nikterak k bojovným povahám v městském zastupitelstvu, nýbrž k poctivým, nezištným, přímým a pilným pracov- níkům, jest z jeho dosavadní veřejné činnosti také známo. Týž jest rozhodným nepřítelem veškerého ne- potismu, proto bude jeho heslem vésti správu obce vždy beze zřetele na pravo nebo na levo, spravedlivé, aby tak byla protivníkům zbraň z ruky vyražena již předem. Jeho snahou bude mírně a klidně ku předu jíti a prováděti potřebné reformy ve správě obecní za součinnosti všech vážných spolupra- covníků, kteří nemají na mysli osobního pro- spěchu, nýbrž starají se o zájem královské veleobce. A vyslovujeme tu také pevné přesvědčení, že mezi obecními staršími se tyto snahy také všeobecně uzná- vají i uznají, a že bez bojů a vášní politických a osobních nastanou pravidelné poměry ve správě král. Prahy. Vždyť je to v zájmu národním, aby se tak stalo. Naši sousedé budou právem poukazovati na okolnost, kdyby se nemohly shodnouti obě strany zastoupené v obecním zastupitelstvu pražském, že my Čechové nedovedeme zavésti pořádku a jed- noty v obci, pročež že nám nebude možno uděliti práv ke správě celého území koruny Svatováclavské. K důvodům politickým připojí se u našich odpůrců státního práva českého také tento důvod nad jiné vážný, jejž nazývají logikové »argumentum ad ho- minem.«) Činnost dra. Vladimíra Srba bude ovšem závíseti na podpoře obecních starších. Kdyby se mu nepoda- řilo dokázati této součinnosti, kdyby pozoroval, že není možno vésti správy obce v duchu pokoje a míru, vyvodil by zajisté z této záležitosti důsledky. Ovšem, že není dr. Srb mužem, jenž by se zalekl terrorismu novin nebo lidí, kteří mají o cti jiné názory a jimž jest dovoleno házeti blátem po svých odpůrcích. Proto manévr takto nastrojený by se ovšem nikterak ne- zdařil. Ke konci dodáváme ještě některá životopisná data nového primátora, který zítřejším dnem zahájí svoji činnest, ovšem dosud jako první náměstek, poněvadž je třeba čekati na potvrzení císařské. Dr. Vladimír Srb jest právě ve 44. roca věku svého, tedy právě v nejlepších letech. Matkou jeho jest známá spisovatelka česká paní Věnceslava Lužická-Srbová, v Praze dosud žijící. Dr. Srb stu- doval na c. k. českém akademickém gymna iu v Praze a tamtéž na právnické fakultě. Prvá leta praxe advo- kátní strávil v čilé kanceláři p. dra. Tomáše Čer- ného, jenž byl také mezi prvními, kdo novému pri- mátoru pražskému gratulovali. Choť jeho, rozená Ka- valírová, pochází z vážené i vlastenecké rodiny, která na Sázavě daleko široko slyne štědrou lidumi lností. Ve sboru obeeních starších byl zvolen r. 1889, hned následujícího roku pak se stal členem městské rady, r. 1895—96 byl druhým náměstkem. Na po- čátku právě uplynulého období, totiž 23. prosince 1896 zvolili jej Staročeši za starostu, načež se podě-
#6 alto_textblock #6
koval ve prospěch dra. Podlipného, a stal se prvním náměstkem, kterýž úřad k všeobecné spokojenosti za- stával, se vzornou obratností i energií. V celém pražském sboru obecních starších ne- bude asi druhého, jenž by se mu po bok postaviti mohl, co se dotýče porozumění agend obecní, klidného úsudku a bystrosti ducha vůbec, jmenovitě však co se dotýče zá- ležitostí školskýcb, ve kterémžto směru jakožto dlouholetý zástupce veleobce v c. k. zemské školní radě nejednou skvěle již se osvědčil a široký rozhled svůj uplatnil. Právě proto, že dr. Srb výborně zná všechnyi věcné i osobní poměry na radnici staroměstské, co nejbezpečněji lze očekávati, že rychle, ve všech směrech a k uspokojení interesentů upraví hmotné poměry těch, kteří ne- jsou právě šťastně situováni ve svých obecních službách. Míníme t.a smutně postavené di- urnisty obecní a nižší úřednictvo. Se vším důrazem dokládáme, že organisace úřednictva i služebnictva obecního i magistrátního byla by již dávno celá pro- vedena, kdyby byl o věci rozhodoval jediné dřívější první náměstek starostův. Zároveň doufáme, že z radnice staroměstské od- klizen bude co nevidět onen byrokratismus v nejed- nom směru zkostnatělý, který z některých kancel áří obecních dosud čiší a poplatnictvo pražské obtěžuje, aby takto agenda zreformována byla dle vzoru cizích velikých obcí ve zdravém duchu moderním. V zájmu rozkvětu a pověsti velerbce pražské bylo by si přáti, aby činnost nového primátora praž- ského pana dra. Vladimíra Srba byla úspěšnoua utěšenou.
#7 alto_textblock #7
Zprávy politické. V Praze, 10. února. Českoněmecké konference. Také včerejší schůze českého oddělení smiřovací konference dála se ve znamení naprosté mírumilovnosti, rozumíme-li tomu tak, že nepadlo žádné příkré slovo ani z té ani z oné strany. Jinak však podobá se, že nedošlo na nějaký zjevný rozpor proto jen, že Némcům bylo až dosud ve všem, čeho pro sebe žádali, se strany če- ských delegátů vyhověno, kdežto všecky sporné otázky, kteréž jim nejsou po chuti, byť by z nich dýchala spravedlnost sebe větší, ponechána byla k vyřízení zvláštních podvýborů. Poněvadž pak zprávy, jež o svých schůzích veřejnosti podává výbor, jsou nad míru kusé a suchopárné, nemůžeme nikterak souditi, kterak čeští delegáti hájí oprávněné požadavky na- šeho národa. Byli jsme proti tajnosti porad konfe- renčních již hned od počátku a jsme proti ní ještě také dnes. Jednáť se dojista na nich o věc velikou: o smír dvou nejdůležitějších národů v říši a tudíž také o zdar a prospěch říše. Nač tedy utajování toho, co na konferencích se děje? Oba národové vědí, že jedná se o příští jejich osudy a nikoliv o budoucnost členů konference, kdože by mohl tedy upírati právo, aby pozorně mohl sledovati veškeré jednání? A pak zvláště přísluší právo toto národu našemu, nebot jedná se vlastně jen o jeho kůži a dokázala již pře- smutná zkušenost z r. 1890, že uměle vychovávané taj- nůstkářství nevyplatilo se mu ani dost málo. Nemů- žeme z té příčiny shodnouti se s českými delegáty,
#8 alto_textblock #8
osloviti ji: Milostivá, ráčíte míti na líčku saze. Ru- sové prý chodí s nosy omrzlými a my v Praze s nosy od sazí pomazanými a čítá se též ke skutkům milosrdným, zastaviti někoho a upozorniti ho, že ráčí míti něco na nose. Říká se sice: čistý jak padlý sníh, Pražané však znají jen sněhové saze. Jaké to bývalo topení pouhým dřívím! Aby se teplo v kamnech po celou noc udrželo, hospodář rouru před spaním zastrkoval, a nebývalo slýcháno, že by se byl kdo zadusil. Proto též na počátku to- pení uhlím bývalo velmi často slýchat, že výpary plynovými se zadusili. Lid dlouho nechtěl chápati nebezpečnost plynu. Na krkonošských horách v zimě do dneška se topí pařezy, kde jich totiž mají. Pařez pohořívá po celou noc. Topívá se i roštím — kde není dříví. Na horách mají v syrovém roští znamenitý protože ne- klamný tlakoměr. Byla-li venku vánice, srážela-li me- luzína dým komínem dolů do světnice, anebo když čoud z roští před deštěm z pece rozvaloval se do celého domu, tu bývaly světnice plny dýmu, jenž v očích čpěl jako mýdlo. Byla-li však zima, nikomu nenapadlo otevříti dvéře, anebo okno, nýbrž když kouř nejvíce řezal do očí a skoro již dusil v krku, tu naši horalé kladli se na podlahu, kde čoud tolik nedusil a čekali trpělivě, až roští v peci se rozhořelo. Na horách nebývají případy řídké, že chudý člověk sedláku z lesa ukradne smrček, jejž večer rozseká, přes noc na kamnech pousuší a hned druhého dne jím topí. Syrová polénka sice syčí, toho však horal nedbá. — Syč si, jak chceš, — myslí si — však ty se rozhoříš přece.
#9 alto_textblock #9
Před 50 lety kamen plotnových nebývalo. Ho- spodyňky vařívaly v pecích. Kde bylo mnoho do- bytka, tam naše babičky na malých vidlích za ucha strkávaly hrnce do pece pod měděnce, v nichž ohří- vala se pro dobytek do paření voda. Topení ze svět- nice zavádělo se teprv později. Když pak bylo po vaření, tu říkal hospodář: hoďte do pece kus »ko- hátu«, aby tu bylo teplo. A ten kohát kamna pořádně rozehřál. Snad se na to mnozí ze starších čtenářů dosud pamatují. Ani pekaři, ba ani kováři uhlí kamenného ne- znali. Pekaři vytápěli pece výhradně dřívím a kováři hned za vsí dělali si milíře, vyrovnali hranici dříví. pokryli ji popelem a hlínou, načež dříví na uhlí du- sili. Proto tehdy každý kovář vyráběl si uhlí sám eo nejlacinější. A světlo jsme měli též díla veskrz domácího. Horští přádkáři přádávali při louči, kterou si každý mohl vyráběti sám. Pětčtvrtiloketní bukový anebo olšový »krč« (pařez) rozštípal se na široká polena, načež dal se na horká kamna k rozpaření a pak se připevnil na kozu. Dva silní mužové chopili se pak dlouhého hoblíku a dělali louč. Jiného svétla na horách nemívali, toliko do chléva užívalo se svítilen s lojovými svíčkami, jež si tehdy mohl každý ulíti sám. V každém větším ba- ráku byla formička na lití svíček. Řepkový olej tehdy byl pro rolníka příliš drahý. Olejem si svítili jen Němci. Mnohý se bude ještě pamatovati na ty dře- věné svícny pro lojové svíčky po hospodách, pod nimiž byla schránka na fidibusy. Studenti před lety padesátými vesměs vystudovali při lojových svíčkách a nezkazili si zrak, jako stu-
#10 alto_textblock #10
denti dnešní při světle plynovém. Kolem tříkrejcarové lojovnice, z níž vyčníval knot jako červený jazýček, sedávali jsme na gymnasiu čtyři. Fidibusu na svícně po venkově nebývalo. Tam si každý kuřák zapaloval loučí a když si fajku za- pálil, louč buď strčil pod botu, anebo žhavý úhel smáčkl v pratech. Horala to nepálilo. Otýpka bukové louči — 32 kusů — stála tehdy dva krejcary šajnů a vystačila na dva i na tři dni. Při světle louči, jež obstarávali školáci, přádávala děvčata ze vsi, zpívala, smála se a vypravovalasi pohádky. Když večer bylo po poklidu, děvčata brala přádky s přeslicemi a pověsila na záda a šla na přástvu do nedalekého většího statku, kdež se přadlo asi do desíti. Aby jim sliny při přádle ne- vyschly, přinášel jim hospodář mísu kyselého zelí, červeného jak rubín. Proto do dneška se ještě říká: jíti na přástvu jako na táč. Vlákno naši horské příze mělo tu cenu do sebe, že při přadení bylo navlažováno ústy přadlen. Toliko babičky, jichž slinové žlázy byly vyschlé, mívaly na přeslici viseti hrneček s vodou, v němž si prsty na- vlažovaly. Úkolem tedy dětí bylo, udržovati ve svícnu lou- čové světlo. Jakmile louč dohořovala, musil ji nahra- diti jinou, ale při tom pozor dáti, aby ji nerozsvitil proti třísce, sice nehořela. To bylo zvláštní u bukové louči, že při malém ohnutí vyvstávaly na ní třísky. Měla-li louč dobře hořeti, musila býti rozsvícena po třísce, nikoliv proti třísce. Čeledín ve statku přísti nemusil, za to ale musil paličkou na špalku tlouci len, aby byl prost všeho pazdeří a byl hezky vláčný, eož dalo mu práce ne-