#1
alto_textblock
#1
Číslo 40.
#2
alto_textblock
#2
V Praze, dne 11. února 1900.
#3
alto_textblock
#3
Ročník IV
#4
alto_textblock
#4
Redakoe, administrace
oxpedice:
Praha, Pštrossova ulíce,
číslo 200—I.
Hefrankované dopisy se
nepřijímají, rukopisy se
nevracejí
kexapečetěné reklamace
jsou porta prosty.
Inserty účtujeme levně
a při častější inserci po-
skytujeme výhody.
Vycházejí denně o šesté
hodině ranní
V pondělí a po svátku
vždy po dvanácté ho
dině polední
Jednotlivé číslo za 8 h
Telefon redakce č. 1126.
#6
alto_textblock
#6
ULICKt LlS
#7
alto_textblock
#7
Předplatné pr
Prahu
o donáškou do
dome
2.80
měsíčně. . . ..
8.40
čtyrtletně . ..
celoročně . . ..
88.60
Pro tuzemsko
oštou:
měsíčně . . . ..
8.—
8.—
čtvrtletně . ..
celoročně . . ..
K 36.—,
Předplatné do cizozem-
ska: Německa a Srbska:
2.—
čtvrtletně . .
celoročně.... K 48.—
Do Ameriky, Francíe,
Švýcarska, Italie, Bel-
ie, Anglie a Ruska:
2e.
Stvrtletně . ..
celoročně
K 52.80
Telefon redskoe č. 1126.
#8
alto_textblock
#8
7 hodin 20 minut ráno.
Slunce zapadá v 5 hodin 9 minut odpol.
#9
alto_textblock
#9
Slunce vycházív
#10
alto_textblock
#10
Neděle:
Sv. Eufrosina, panna. — Sv. Severus, biskup.
#11
alto_textblock
#11
Čtyřicetihodinná pobožnost v chrámu Páně
u sv. Vojtěcha (v Jirchářích) od 10.—14. února.
#12
alto_textblock
#12
Dnešní číslo jest se zábavnou a poučnou
přílohou »Nedělí« o 14 stranách pro Prahu i pro
venkov. — Příští číslo vyjde zítra v pondělí dne
12. února o 12. hodině polední.
#13
alto_textblock
#13
Boj o Afriku.
#14
alto_textblock
#14
V Praze, 10. února.
Dnes celý anglický národ cítí, že nalézá se
v epochálním zápase o panství v Africe, a tím
též i o všecku svou slávu a světovou moc. Je-
dině tímto lze vysvětliti si ohromné oběti, jež při-
náší k udržení té moci. V Africe lze pozorovati
něco podobného jako v Asii. Zde totiž postupuje
ku středu od severu Rusko a od jihu Anglie.
V Africe zase od severu Francie a od jihu opět
Anglie. Ve Fašodě byla by málem mezi oběma
stala se srážka. Pozorujme na postupu tom kulturní
úspěchy obou.
Francie vydobyla Alžír asi před 70 lety a asi
před 20 Tunis Zdaž podařilo se Francii srdce
Arabů za tu dobu získati? Na to lze dáti od-
pověď tuto: Dnes je zášť Arabů proti Francii větší,
než kdykoliv jindy. Arab vůbec evropskou a speci-
ficky francouzskou kulturu nenávidí. Arab má
skrovné životní potřeby, jež ho činí nezávislým.
On s opovržením hledí na evropskou kulturu, jejíž
nosiči honí se za požitky světa. On je na svůj
prostý, podnebí přiměřený spůsob života hrdým.
Jeho jedinou touhou je, cizí vetřelce, ať jsou kdo-
koliv: Francouze, Angličany, Španěly, Vlachy,
Němce při dané příležitosti ze země vyhnati. Arab
opovrhuje i křesťanstvím, lépe řečeno, nekře-
sťanstvím, jež Francouzové svým nekřesťan-
ským životem uvádějí v posměch. Arab plně věří
starému proroctví, že se mu jednou podaří, nená-
viděné jho cizácké svrhnouti. Arab sice posílá své
děti i do francouzských škol, ale sotva že z nich
vyjdou, jest jeho první snahou, to franconzské po-
zlátko se sebe setříti. Nejhorlivější, ba přímo nej-
fanatičtější jsou při tom arabské ženy, které vůbec
žádného vzdělání nepožívají — až na nepatrnou
menšinu těch, které z dlouhé chvíle čtou Duma-
sovy a Zolovy romány. Odhodlá-li se otec syna
svého odchovati la franca, stará se matka vše-
možně, aby z něho po návratu zase učinila ryzího
Araba. Vypravuje ho na pouť do Mekky, aby se
tam z francouzského nátěru očistil. Největší pře-
kážkou evropské kultury je však Islam. Mezi
evropskými kolonisty a Araby nevyvine se nikdy
přátelství. Při vší na odiv stavěné zdvořilosti Arab
Francouze nenávidí. U Arabů je příslovím: ne-
chej v kotli dohromady vařiti Araba
#15
alto_textblock
#15
a Francouze, ani ta polévka z nich
nesmísí se.
Tatáž zášť panuje i v Egyptě mezi Moslim
a Angličany.
Arabský reformator Es-Zenussi (+ 1859)
vštípil svým krajanům do paměti slova: chci při-
pravovati den, v němž jednou ranou budou zni-
čeni křesťané i Turci (smlouvající se s křesťany)
a v němž opět obnoven bude zlatý věk arabských
kalifů. — S tohoto stanoviska lze i posuzovati
kruté boje Angličanů s Araby v egyptském Sudanu.
V poslední době francouzská vláda snaží se
v Alžíru protežovati islam na útraty křesťanství,
leč ani to jí nepomáhá. Arab dobře vidí, že to
činí pouze ze zištného farizeismu a že samaje
neznabožská. Z té příčiny též úspěchy francouz-
ských missionářů na půdě africké jsou velmi
skrovny. Co ten nejhorlivější missionář s nesmír-
nou námahou vystavi, to rázem zničí neznabožský
zednářský úředník.
Slovem: kulturní úspěchy jak Francouzů tak
Angličanů na půdě africké jsou velmi nepatrnéa
lze proto vším právem se obávati, že zášť proti
Evropanům od Arabů přenešena bude i na čer-
nochy, a to tím snáze, budou-li do Afriky přichá-
zeti takoví kulturträgři, jakým se osvědčil německý
princ Arenberský.
Konečně i Afričan začíná čísti noviny a kdyby
je i čísti neuměl, dovídá se od cestovatelů, za ja-
kými účely Angličané a ostatní evropští národové
svou kulturu po všem světě roznášejí. I africký
polodivoch ví dnes, že Angličan ve všech dílech
světa vede válku jen pro bavlnu, jen pro zlatoa
pro opium. Ví to Číňan, ví to Ind, vědí to tu-
zemci i na Javě (panství holandské)
— My jsme národ kupců! — ohlašuje Angli-
čan svým chováním všude, kde vystoupí. Zdaž
Angličan někde vynaložil šilingu na zájmy čistě
kulturní? Když Wolseley dal rozstříleti Alexandrii,
listy anglické psaly sice, že se to děje k uvolnění
Egypta z tureckého jha, ale i poslední Fellah vě-
děl, že se to dělo pro bavlnu. Jsou to vždy jen
zájmy obchodní, čili nenasytné chtíče po zbohatnutí.
I když Angličan přichází v průvodu angli-
ckých kazatelů a diakonissek, rozdávajících bíble,
ví tuzemec, že se to děje v zájmech kšeftu. V Bir-
minghamu jsou dokonce továrny, v nichž fabrikují
se indické bůžky, amulety a pod., jež dovážejí se
na indické trhy — vše jen bussiness —— všecko
jen kšeft.
A tatáž zášť proti Evropanům šíří se též
v Číně a v Japonsku, kdež jednou vyšlehne v
#16
alto_textblock
#16
hrozný žár. Tak zvaný evropeismus jest na
smrt nenáviděn jak v Asii, tak v Africe.
Na Anglii může se snadno splniti, co se na-
plnilo na světové říši španělské. Nevykonala své
poslání a proto byla zavržena. Slunce sice v říši
té nezapadlo, — ale zapadla všecka jeho sláva
a moc.
Na obzoru evropském zvedá se nová světová
moc — Německo. Při všem na odiv stavěném
přátelství k Anglii německý císař vší energií pra-
cuje na zmohutnění německého loďstva. Se stano-
viska prusko-německého energie tato zasluhuje
všeho uznání. Prozatím německé armádní sbory
nás v Rakousku zaplavovati nebudou, protože Ně-
mecko má teď starosti veskrz jiné. Jeho všecko
myšlení jde na moře, do jiných dílů světa. Prine
Jindřich vrací se přes Vídeň do své německé vla:
sti, za jakým účelem?
Němci u nás dobře sledují veliké cíle Ně-
mecka. Wolfovci ovšem chtějí, aby Rakousko
k němu bylo politicky přivtěleno, pokrokáři
však prozatím spokojují se těsnou německou ra-
kouskou aliancí. A se stanoviska tohoto hleďme
na nynější vyjednávání mezi Čechy a Němci.
Kromě německých konservativců všichni Němc
šmahem touží po splynutí Rakouska s Německem.
Kterak by se tu mohly splniti staleté tužby naše po
rovnoprávnosti, po státním právu atd.!
Prusko-Německo pro své loďstvo budoucnosti
nebude míti dosti hlubokých přístavů doma, ono
potají touží po přístavech na Adrii, aby mohlo
činně zasáhnouti do boje o Afriku. V ohledě tom
neoddávejme se růžovým nadějím. Ve chvíli, v níž
Auglie již již se unavujíc snaží se zardousiti
Boery, v pozadí číhá Německo, aby v daném oka-
mžimu Anglii kořisť vyrvalo.
#17
alto_textblock
#17
Dr. Vladimír Srb.
#18
alto_textblock
#18
Dokud nebylo zasedání poradních konferencí, oč
všech příslušníků našeho národa byly obráceny k hlavě
staroslavného království českého, zlaté Prahy, kde
těchto dnů byl bojován krutý boj mezi oběma hlav-
ními stranami. Čím byl tento boj? Byl následkem
kompromissu, který v řídkých případech nese dobré
ovoce. Zástupcové strany staročeské se nikdy nebyli
nadáli, že bude tento kompromiss kamenem úravu
stávajících poměrů.
Rozvážní činitelé této strany právem zrazovali
od něho, aby se nevcházelo v takovou smlouvu, která
vlastně nebyla nikterak ku prospěchu její strany, po-
něvadž tím byl dán z ruky mohutný prostředek, který
#19
alto_textblock
#19
Kulturní Listy-
#20
alto_textblock
#20
V Praze, 10. února.
K.— Kdybych byl filosofem pronesl bych hlubo-
kou myšlénku, jež by zněla: Ze všech přátel, jež člo-
věku zbudou, nejvěrnějšími jsou — kamna. Co jsou
kamna?
Kamna bych nazval obráceným čili vzhůru no-
hama postaveným člověkem.
Člověk nosívá — ne vždycky — hlavu nahoře
a nohy dole, u kamen je to obráceně. Ústa kamen
jsou dole a látky nespálené odcházejí horem.
Čím člověku jsou kamna, poznali jsme nejlíp po-
slední tři neděle. Kterak se k nim všichni tulí.
I kdyby člověk sám do sebe nic neměl, jen když
má kapínek uhlí do kamen.
A čím starší člověk je, tím kamna jsou mu mi-
lejší. Kožich a kamna! Rus má přísloví: Do sv.
Ducha nos kožucha, a po sv. Duchu choď v kožuchu.
Na stará kolena aby člověk z kožichu a od kamen
ani nevylézal. I my Češi máme podobné přísloví
Březen, za kamna vlezem, duben, ještě tam budem a
až bude máje, půjdem do háje.
Je tomu asi týden, co se kamna v mé dílně na-
lézají jaksi ve špatné míře. Došlo mi uhlí a tu jsem
— jen tak na zapřenou — začal topiti v kamnech
známými surogáty. Člověk by myslil, že kamna jsou
tělesem nebybným, mrtvým, hloupým, avšak přesvěd-
čil jsem se, že tomu není tak. Kamnář ve své formě
vytlačil na mých kamnech andělíčka a kolem něho
#21
alto_textblock
#21
několik růžic. A nyní bys, čtenáři, neuvěřil, tvrdím -li,
že v posledních dnech ten andělíček nahoře začal se-
bou vrtěti a se mračiti. Právě to dělá ve chvíli co
řádky tyto píši.
— Pověz mi přece, — oslovuje mne, — čím
mne to krmíš? To přece není uhlí.
— Jak pak by nebylo, — dělám se nevědo-
mým, — podívej se přece: je to černé jako uhlí
leskne se jako uhlí.
— Ale není to uhlí, já to přece poznávám podle
chuti. Musíš to přece cítit sám. Zapáchá to, jako
kdybys do pece hodil své přezůvky.
Marné bylo zapírání, musil jsem doznati, že mi
došlo uhlí a že jsem musil topení »zahájiti« tou uhel-
nou gumou. Měl jsem za to, že ta hloupá kamna
nějak ošidím, ale neošidil jsem.
Byl jsem též plné tři dny bez uhlí. Topil jsem
tedy pouze tvrdým dřívím. A tož si měl, čtenáři, toho
andělíčka na kamnech viděti. Dával se do zpěvu a
do skoku. Kterak to vesele v kamnech praskalo!
Tisíce starých upomínek na starší doby, jako kvítka
v jarním slunci probuzovalo se, o nichž kamna ještě
nevěděla, co je uhlí.
Pokolení nynější dřívím topit již ani neumí.
Tehdy ale bývala kamna též jinak zařízena. Teď se
kamna podobají více bubnu, do něhož nahází se uhlí,
ale před padesáti lety v lepších domech bylo v nich
několik chodbiček k zadržení tepla; tehdy podobala
se malému labyrintu, jehož chodbičky vyzařovaly
#22
alto_textblock
#22
teplo.
#23
alto_textblock
#23
—
Čím to dnes topíš? — tázal se mne andě-
líček na kamnech.
— Co se ti zdá? —
— Zdá se mi, jakobych jedl samé cukrovinky.
— Ah, tak! — směji se, — víš tedy co je do-
brého, dnes topím pouze dřívím, avšak pamatuj si, že
všeho dobrého je pomalu a že časem musíš bráti
za vděk — těmi gumovými cihlami.
— Brrr! — ošíval se andělíček,
— jenom
ty ne!
Člověk poznenáhla zvyká si všemu, zvyká i bez-
uhlí. Teď již lidé na potkání se nepozdravují: »Máte
uhlí?« Praha je hojně zásobena dřívím a kdyby lidé
z moderní školy jen trošíč u počítali, uměli by si vy-
počítati, že vaření kávy, kaše, masa, že pečení a sma-
žení při pouhém dříví přijde značně laciněji, nežli ci-
hlami, otravujícími ovzduší bytů.
Lidé si dnes myslí, že to bez uhlí vůbec nejde,
ale jde to a velmi krásně. Sto milionů Rusů černé
démanty skoro ani nezná a na našem českém ven-
kově namnoze doposud se topí hlavně dřívím. Bylo
mi řečeno, že na Křivoklátsku je na tisíce metráků
tvrdého dříví a že pánům hnije, protože se po něm
nikdo neptá.
Naše městské obyvatelstvo je uhlím vlastně roz-
mazleno. Naše stověžatá Praha podobá se časem ve-
likánskému cepouchu. Lidé ze sebe vykašlávají saze,
saze usazují se chodcům na nose, na tvářích, vlétají
do očí, mažou límce a nezřídka chodec na Ferdinan-
dově třídě přichází do pokušení, zastaviti dámu a