ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 19 4e9de3a0-8f0d-11dd-bd13-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 19
ALTO TextBloky — 56
#1 alto_textblock #1
16. brezna 1913.
#2 alto_textblock #2
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 74.
#3 alto_textblock #3
Strana 19.
#4 alto_textblock #4
Palisk vyhrazen
#5 alto_textblock #5
OBSAE,
#6 alto_textblock #6
Srbská národní piseň: Smrt matky Jugovičů. Čorovič Svet: . . . . . Přátelé. Novotný Oldřich: . . . Ballada. Walter Emil: ..... Mythus o dánském jaru Veger Jiří:. .. . .. . Otec a sya. Čechov A. P., . . . . . O dramatě.
#7 alto_textblock #7
Smrt matky Jugoviču.
#8 alto_textblock #8
Vuk. (Z Choroatska. ) Vkázka z právě vyšlého 2, dilu „Srbské národn epiky, překládané Joseřemt Holečkem,
#9 alto_textblock #9
Nastojte a nadiono vám sluchnl Když se slehlo vojsko na Kosono a v tom vojsku devět Jugovičů a desátý otec jich Jug-Bogdan, vzmodlila se Jugovičů matka, by ji báh dol oči sokolov ai bilá křidla labutina, oby vzlétla na Kosono rooné, viděla tam devět Jugovičd, desátého starce Jug- Pogdana
#10 alto_textblock #10
Modlila se, sobě vymodlila, že ji bůh dal oči sokolovy ai bíla křidla labutina, odletěla nad Kosono rovné, mrivých našla devět Jugovíčů, dezátého starce Jug-Bogdana, nad nimi ajl devěí tenkých kopi a na koždém kopl sokol ptače, a při každém kopi dobrý konik a lev litý u každého koně. Zořičelo devět dobrých konl řevem litých zořvclo loů dev a sokolů devět zahlektalo. I tu matka torda srdce byla ze srdce ni slry neprolila, ale jala devěj dobrých konl, i loů jala motka devět litých. i sokolů devět Řlektajicich. vrátila se do bílého doora,
#11 alto_textblock #11
Zdaleka ji snachy uhlidaly, povyšly ji vstřic a zaplakaly Zaúpělo devět sirých odonie, zaplakalo devět sirých dítek, zařičelo devěl dobrých koni řevem litých zařoalo loů devět i sokolů devět zaklektalo, I ta matka torda srdca byla. ze ardce ní slzy neprolila.
#12 alto_textblock #12
A když bylo v noci o půlnoc, Zelenko, káň Damijanůe zarždl. Matka přá se Daníjanovy chot „Snacho moje, choti Damjanova Zelenko proč Damijanův řehce? Po pšeníci bělici-ui lačnl, nebo žiznio zvečanské je vody? Damjanooa choť ji odpovidá- „Tchyně milá, malko Damjanov Syt Zelenko pšenice je bilé, žiznie není po zvečanshé podž. ale Damjan naučil ho zvylu do půlnoci drobný obrok žráli, po půlnoci ceston putovati. a on želi svěho hospodáře, že ho v sedle domů nepřinesl.“ 1 lu matka torda srdee byla, ze srdce ni slzy neprolila
#13 alto_textblock #13
A když bylo ráno na dsvt aj. doa leti černí havranové, hrvavá jim křídla po ramnena, na zobanech bilá pěna stojil
#14 alto_textblock #14
Mužskou nesou ruku usečenoa, na prstu se zlatá pečeť leskne. pustili ji do matčina křidla. Vzala ruku Jugoviča matka. obracela ji a převracelo, po té volá Damjonovu mladou: „Snacho moje, choti Damjanoua. zdaliž poznář, či je toto ruka?
#15 alto_textblock #15
Odvětila mladá Damjanova: „Tchyně milá, matho Damjanoval Našeho to ruha Damijana, po prstenu poznávám ji zlatém, bylí ten praten u oliáře se mnou
#16 alto_textblock #16
Vrala matká ruku Damijanova, obracela ji a přepracela po té ruce tiše hovořila „Má ručičko, zelené jabličkol Kde jsi rosilo, žde jsi učisnule Ej, tys rostlo na měm křidle měkkám, učlsnuto na Kosovu rovnénr.
#17 alto_textblock #17
křičí:
#18 alto_textblock #18
nou.
#19 alto_textblock #19
ného
#20 alto_textblock #20
dokud mu nohy nevypověděly službu, až pr samu horlivost už ani běžetí nemohl. Stálo úprkem a pořád se tluče do prsou a ustavično
#21 alto_textblock #21
„Kuku, bratře Marko, líto mi je tebe kuku, můj největší příteli! Konečně dorazil do domu Mirkovicova Stanul a tupým zrakem zahleděl se do kouta. kde ležel mrtev Marko se skříženýma ruka- ma na prsou. Přímo vrhl se k tomu místu Zadíval se do Markovy tváře, na ony zavřen oči, zaskřípe zuby a zaúpí. Celý bez seb padne na chladné tělo a začne je líbati. Jm se jím cloumati, volati je, hladiti. Rozžalost- něl všechny v domě. Malé i velké, vše přišl mu na pomoc, že pískot a vřeskot doléhal nebes. Jediný aga Markův, hospodář Tomo. nemohl se rozslzeti. Náhodou se tu zastavil aby vybral dosátky, podepřel se na vrata stojí tak. Jenom zatahal se za knír, vzal je do zubů a hryzli čelo svraštil jako prosinco nebe, z něhož ještě se nevysypal sníh. Za nějakou dobu odloučil se Petr Marka, narovnal se a pohlédl na čeleď. Obl- čej má červený, ztrápený, zamželé oči, roz- cuchané vlasy padaly mu do čela. Pohl tupý. Vzdychne jako nemocný, posadí se ohniště a podepře se oběma rukama. „O, můj Marko, což nám bylo usouzen abychom se takto rozešli?“ zašeptal. „ tak-li jsme žili! Nebyli jsme ani bratři, ai příbuzní, ale byli od malinka příbuzní . . . Hl- dali jeden druhého a milovali .. Byl by pokračoval v naříkání, kdyby ně- kdo z domácích mu nenabídl rakie. „Kdo by si byl představil, že bůh jeh duši povolá do nebeského carství a odejm život i zdravi,“ bručel, vzav číšku a kri žuje se. Vypil. Pobídli jej i ke druhé. Vypil i druhou. Tak se trochu ukonejšil. Lokty podepře o kolena, rukama podepřel hlavu a tak zu- stal, pomalu se kolébaje tu na tu, tu na on stranu, jako hodinové kývadlo. Ostatní mičeli. Nebylo nic slyšeti kromě popraskáván voskovice nad Markovou hlavou a přiduše- ného štkaní jeho vdovy, kterou odvedli str -
#22 alto_textblock #22
Venku začalo pršeti. Velké krůpěje po- čaly padati do malého, neprůsvitného, pap rem oblepeného okna a sousedě přicházejíc aby viděli nebožtíka, vcházeli trochu zmoli Každý z nich shodil s hlavy tlustou houni, p křižoval se a poceloval mrtvého na čelo, o stoupil stranou a usedl. Čeká na rakiji. Při r kiji každý zabručí několik slov a vypije d dna. A každý lítostivě hledí na Petra, jal sedí a nemění prvotní polohy. Nikdo se ne- opováží osloviti jej ani jedním slovem. Hlídj jej, jakoby se báli, aby něco svatého nezne- světil a vážíce si v této chvíli i jeho hoře- a ním i jeho samného.
#23 alto_textblock #23
Zase vše je klidno- Prší a déšť tluče do okna. Radoje Stoja- nov hladí si kníry a kašle. Stanko Jovin ula huje opánek kolem nohy. Ostatní kouří. Dýn se vznáší před nimi jako lehký oblak a z clání jednoho před druhým. Ba zaclání i s čku, že její plamen svítí jako nějaká vzdálen hvězda za oblačné nocii čelo nebožtíko osvětleno plamenem, vypadá jako půlměsíc. Na konec dlouhého mlčení starý Acin Hřebík, který opravdu velice se hřebíku po- dobal, zamele rameny a pozdvihne hlavu. „Což pop, přijde?“ zeptal s. „Nepřijde,““ odvětil Radoje. Stojanov. j mu to daleko a pohoda je zlá. Proto nemůže. Nikdo nic. Tak jakoby se byli nadáli t- kové odpovědi. Acim Hřebík nacpal dýmku, vzal klíštka- mi oheň z ohniště a zapálil ji. „Tož, lidé, pak jest třeba, abychom sami postarali,“ pravil. „Tohle jest náš člověk a hřích by byl, aby ležel nepochován. Musím jej vynésti a pochovati jako člověka a bratr křesťanského. Tu i on se sebral a rukou ukázal na čtyř sousedy. „Vy přineste žebřík,“ řekl. Sousedé na sebe pohlédli a zdvihli se. Vyšli před dům a obratem se vrátili s dlou- hým žebříkem, kterého se užívá, když s skládá na půdě seno, kukuřice nebo něcoji-
#24 alto_textblock #24
„Chopte se mrtvého!“ rozkazuje dál
#25 alto_textblock #25
Ačim. Ti čtyři přístoupili k němu. Dva uchopili jej za hlavu, dva za nohy a zdvihli mrtvolu Položili ji na žebřík a dobře utáhli konopím, aby se nesesula. Ačim vyklepe dýmku a čibukem založ
#26 alto_textblock #26
První přistoupil Petr, sňal čapku a cel skrušen nachýlí se nad mrtvým. Žměřiv jeho tvář, vzdychl, vzkřikl a padl na něj. „Pokoj tvé duši,“ zašeptal, políbiv jeh naposled. Na to vystřídalí se všíchní řadou. „Spusťte jej!“ pravil Ačim, ukázav číbu kem na hrob, když i sám jej byl políbil. Rozmotali konopí a osvobodili nebožtíka Na to spustili jej do hrobu. Tu ozvaly se údery motyk a zvuk lopa a každý chtěl třikrát hoditi zemí na svého souseda. Toliko Petr stál stranou, založil si ruce a žalostně hleděl do hrobu. Nic kolem sebo ani neslyšel, ani neviděl. Zdálo se mu, že skrze zemi vidí žluté líce nebožtíkovy a za- vřené jeho oči. Když odstoupili poslední dva, kteří n hrobem narovnali mohylku, Petr se vzpama- toval. Pohlédl kolem sebe a opět vzdychl Přistoupil ke hrobu a políbil zemi .. „Vstaň, Petře!“ zavolal naň gazda Tom vzdalující se již ze hřbitova Petr se sebral a vstal. „Tys byl nejlepším přítelem zemřeléh Marka,“ začal tíše Tomo, zrovna šeptem. uchopiv Petra za ruku. Ten smutně zakýval hlavou a nic neod pověděl. „A tedy jako jeho nejlepší přítel, víš, jak byl živ,“ pokračoval gazda, zvýšiv svůj tenký. zrovna dětský hlas. „Byl nejlepší ve vsi, ne- boť měl zemi jako nikdo druhý ... Jde-li tv dílo dobře, jeho šlo osmkrát lépe ... Vše sam černava! Nohy v ní pod kotníky zapadnou. když do ní zabředneš... „Tak,“ potvrdil Petr šeptem. Tomo jej stiskl ještě pevnějí a přitáh k sobě. „Ale je to moje země,“ vece, „a teď m ji nemá kdo obdělávat... Děti jsou maličké a ženy nemohou chlapsky pracovat... A je nechci, aby má země ležela ladem, nebot chci, aby mi něco nesla. Obchodník musí s tím počítati, jak by nel Proto vypovím děti z domu i ze země, ať si hledají přístřeží někde jinde - Petr se zastavil a pohledl Tomovi do očí „To je hřích,“ pravil, zrovna jej prose. Tomo se zasmál. „Jaký pak tu hřích,“ odporuje, „vždy někdo se o ně postará jako o ptactvo nebe- ské, které ani neoře ani neseje... Já sám z toho nemohu mít škodu, já chci svůj zisk .. Petr pokrčil rameny. „A ty jsi pořádný člověk,“ neúnavně pokračuje Tomo a zadívá se mu do tváře, „by bych pro to, abys si vzal tu zemi... Jsem rád, že tak i svůj dům zvelebíš, i své dět snáze chlebem nakrmiš... Toho všeho dosá- hneš, jestli si vezmeš ty pozemky ... Petrovi se zdálo, že snad špatně slyše a jakoby se ptal: „Je-li pak to vše pravda? pohleděl na gazdu, který se stále usmival maličkou hlavou pokyvoval. „Ja... to jsou trampoty...“ vytáčel Petr zamyšlenč. „Snadno se dohodneme.“ šeptal Tomo „Jen napní síly, až se ujmeš Markových dětí. Jest to nejlepší země ve vesnici ... Tak, o se ještě rozmýšliš, co tak vraštíš obočí?.. Jestli se tobě nebude chtíti, najde se druhý.. „Nešť... Nedávej to jinému,“ zabruče Petr, smířuje se s tím. „Jest to výborná ze- mě, pokud jsem viděl.. A vymanil svou ruku z gazdovy a dal s k domovu. Kráčel pomalu se svěšenou hlavou, přebíraje se prsty jako při počítání. Nepře- tržitě mu zněla v hlavě ona slova: „Jestli s tobě nebude chtíti, najde se druhý... „Gazda Tomo dává mi Markovy pozem- ky.“ pravil ženě, jedva vkročil do dveří. „Je to mnohem lepší země než naše, výtečná ze- mě!... Pravil: Nebudeme-li my chtíti, najde se druhý... Al.. chvála bohu... vždyt my máme své děti... hromadu dětí a ty přece jen jsou dražší než cizí, nutno se o ně posta-
#27 alto_textblock #27
ratí.
#28 alto_textblock #28
„Nutno,“ potvrdila žena
#29 alto_textblock #29
Ballada.
#30 alto_textblock #30
Zas, míláěku, tys nevešel, krok jejich byl to jen, jaž vůně mroucich kočtů chošl se hrůzou ullumen, zas přišli nutit žhavý ee- a vpit se v lásky sen.
#31 alto_textblock #31
Já sníla, ze zlatých jdež bra s bělostnon liliji až nejsi kroi postříkán zář hvězdná z rouch tvých maěl, toůj hlas jak sladké hudby va vytrysklý z ráje znt.
#32 alto_textblock #32
Mythus o dánském jaru. Napssl Enl W alter
#33 alto_textblock #33
(Mému drahému bratru Františkovi)
#34 alto_textblock #34
— Když bych chtěl Tebe velebit, má dán- ská zemi, pak bych chtěl zpívat hymny o Tvém jaru, nejpřemocnějším plodu Tvé tajné lásky s duchem přírody, o jaru zeleném a vlahém n Själlandě mezi kopci a údolími a rybníky. o jaru jutského vřesoviště a písečných pře- sypů, o jaru dobráckém a naivním od Bält k Úresundu. — O dánském jaru bych chtěl zpívat zvlhlém tisícerými krůpějemi skřivánčího hla- holu, o jaru silného dutí západních větrů oblevy v březnu, o jaru dánského sedláka jeho plavovlasé modrooké dcerušky.
#35 alto_textblock #35
Vyšla ven do lesa. Do lesa listnatého, bukového. Tisíce stonků sněženek zašlapávala svou houpavou chůzí v úzkých kyčlích. Žtěžka zdvihaly své rozkrušené hlavičky a posílaly z ní poslední vyčítavý pohled svými mnohými očky tyčínek, nežli svadly a oddaly se mlče- livému zármutku nad předčasnou smrtí. jejich družky soucitně pokyvovaly sněhobí- lými teleny a mízou jim projela smutná ra- dost, že pro tentokrát jich bylo ušetřeno. Bylo jich plno, bylo jich jako sněhu, který nedávno ještě chránil jejich klíčky před zimou a jen jim nyní přešel velmi útlými kořínky do míz- natých údů a v korunkách zůstavil bělost své někdejší podstaty. Tu a tam se dívka zasta- vila a chtěla trhat. Ale tu jakoby se všechny seběhly a nastavovaly svá zelená tělička, aby je vzala do náruči. V těch místech, kde se shýbala, bylo jich nejvíc. A trhala a trhala tiskla je ke rtům, a sněženky a bledule se roz- víraly teplem její radosti v náručí a zevlovaly všemi svými drobnými očky. Byly tak rády. že nebyly zašlapány a nezemřely v zapome- To bylo brzy na jaře... Ale když slunee ještě několikát obepialo zemi svými mohut- nými kotouči tepelné oscilace a vytáhlo z ko- řenů šťávy do větví, které po celou délku bez- útěšné zimy o sebe mlátily jako odumřelé hnáty, pak vyšla dívka znovu ven. šla zasedo lesa, do bukového. Jmenovala se Inger či Sigrid či Hildur Ville? Nejlépe by jí slušelo jméno ramého vládce Jara, věčně mladého s úsměvnými důl- ky v bezstarostných tvářích a se rty opojnými a vysilujícími jako nejsilnější víno. Vlasy j stékaly po ramenech dvěma silnými ručeii vlnivého zlata. Tížily ji nazpět k přímé chůzi s čelem jako nejjasnějším štítem jejího panen- ství. Hrdá a prostá. Bez gest na venek, ač hýřila v nitru nejneurčitějšími tušeními. Dmula se mízou silného předurčení, tančila v srdci tanec budoucího mateřství. V pronikavých vý- křicích jásavé a bolestné radosti, jež zmlkaly dříve, než vystoupily na rty, ozývalo se echo jarního rašení, pučení, proudění, kypění, vzrů- stu. Ústa chtěla vyslovit, co vodově modré oči zapíraly. Byla by se vrhla k zemi v bezmez- ném šílenství a bila ji útlýma rukama v hrud- naté prsy a svíjela se jako spitá bakchantka — kdyby si byla uvědomovala mysterium jara. Tušíla je, cítila to na dechu, jenž se krátil jakoby se jí srdce chtělo prodrat do saméh hrdla. Chvílemi se smála. Jindy se zastavoval a opírala hlavu o chladnou kůru ramenatých buků, jež nad ní zašuměly, až do kořenů pro- chvěty díkem nad jejím odevzdáním — obraz budoucího osudu.
#36 alto_textblock #36
nutí.
#37 alto_textblock #37
— — —
#38 alto_textblock #38
— O dánském jaru bych chtěl zpívat hymny, do akkordu se skřehotem žab a cvrli- káním kobylek, do rytmu nebesky nadšeného skřivana a bzukotu šíleného hmyzu ve vzduš- ných sítích a pazvuku tetelivých křídel vážek nad lesním rybníkem, v koncertu myriad hed- vábných jazýčků bukového listí a zašlého žustotu žlutého, tvrdého, spadalého. Do har- monického rytmu všech duchů přírody byc se chtěl sladit a chtěl zpívat Tvoji nádheru jara, má dánská zemil Chtěl bych křičet bezezvukém vytržení k hudbě vlažného větru o kmeny a větve buků pod korunami! A chte bych v rytmickém tanci s jarem libat prahnouc rty panenské Ingery, Sigridy, Hildury, Villy Všech dánských modrookých, plavovlasých. jež v pověrčivé úzkosti šly do lesa v předveče svatého Jana, aby natrhaly bukových rato- lestí a ozdobily jimi svou selskou světníčku n Sjšllandě, na Fyenu, v Jutsku. — Chtěl bych oslavovat písní odvážnou a neslýchanou porod bukových hájů v Dánsku a chtěl bych zpívat hymenaie dánských buko s jasnou severskou nocí v máji.
#39 alto_textblock #39
noci ...
#40 alto_textblock #40
Chvíle, z níž se radovalo slunce i nebe i země, Chvile porodu buků a porodu jpra . Noční vlhko se vzneslo nad koruny stro- mů, jen tu a tam vísela ještě kapka rosya větve jako krůpěj potu febrilního pracování k porodu. A staré matky sténaly němou bo- lestí, ha-ch — ach, ha-ch — ach, jež jim skří- pěla po všech údech. A chvílemi se zastavovaly ve svých mukách, kdy v horoucnosti nesnesi- telných bolestí se dostavil odpočinek krát- kého oddechu se studeným chvěním po těle, až se zase vrátily věčné periody konvulsiv- ního stahování a tlačení. V té chvíli se braly všecky za své sukovité paže a tiskly se v kře- čích, skřípajíce srdcervoucím skřípěním. Vítr je sjednocoval po celém lese v jednotný sten a úpění. A slunce se ještě nesmálo... Byla to veliká chvíle porodu buků. Ze všech pupenů vykukovaly sotva hla- vičky, když zadul vítr, dovádivě a horečně. Zadul, až prorazil tvrdou blánu rodících buků, blánu, jež praskla neslyšitelně a neviditelně po celém těle starých rodiček. — A z lůnu bukových větví se zrodilo listí. — Dujte větry od západu i od východu, spojte se živly nebe i země v jednotný výkřik veliké radostil A slunce, vládče a pane, raduj sel — Celou přírodu schvátila velikost okamžiku. Ze ztajeného dechu při porodu propukla v ho- roucí výkřik všech milionů a miliard znovu- zrozených sil, těch naivních, útlých, žlutoze- lených bukových lístků. — — Má dánská zemi! Ty, jež rodíš z ja- lového písku nízkých břehů kolosy buků as buky prožíváš při každém jaru zmlazení svých skrytých kyklopských sil, Ty, jež rodíš jaro, které překonává všechny pomysly a které se musí prožít v šílené explosi okamžiku, a z jara rodíš ženy a muže, jimž závidím, Ty drahá moje dánská zemi, zde vezmi můj nejhorouc- nější dík za své jaro, jež z rozmaru osudu bylo. mým nejlepším, jaro mezi zelenými buky jaro pod hvězdami krátké severské nocii — —
#41 alto_textblock #41
A Inger, Ellen, Karen? Ta šla do lesa, aby natrhala bukových ratolestí. Dívala se kolem sebe v bezstarostném údivu nad novou přírodou. šla lehkým, houpavým krokem s ru- kama sepiatýma vzadu. A zpívala o půvabné zemí s širokými buky, až rozechvěla zpěvem celý dutý prostor. Vše bzučelo a zpívalo a broukalo jarní vášní a mazlením. A slunce se radovalo s hůry ze svého díla, a shlíželo v ra- dostných záblescích na kvasivou vášeň a prou- dění citu všech bytostí živých i obživlých. Hřálo až na měkkou lesní půdu zelenou mo- saikou bukových haluzí v modrém nebí. Smálo se tak velice. A dívka vzhlédla k zeleným bukům, Hnědožluté výhouky elastických vět- víček, jež do nedávna ještě se klátily jalově ve větru, byly obaleny celými světy laskavě zelených droboučkých lístků, jejichž chloup- ky na žilkovaných bříškách byly jako měkoun- ké chmýří na hlavičce novorozeňátka. Byly zmoklé a slepené jako tělíčka právě vylihlých kuřat. A chvěly se rozpačitě. Slunce jim sví- tilo do očí a opalovalo s úsměvnou rozkošt jejich žlutozelenou kožku. A když každinký malý jedinec vymnul z oka poslední kapku rosy a rozbalil svou vlnivou nádheru pod jarní vibrací dobrého slunce, tu se rozhodla dívka že bude trhat. A trhala. Když chtěla utrhnout ratelístku, vzala jí do svých měkkých prstů v místech, kde se větvila od kmene boučku, a větvíčka zakývla — ano, chtěla být utržena její rukou, ještě jednou, dvakrát přisvědčila, až byla navždy odloučena od mateřských prsů. Natrhala bukových ratolestí, vzala je do náručí, co jich mohla pojmout. A když byl večer, vyšla si na lesní pahrbek, odkud viděla přes moře a přes les a jezero, a zabořila své planoucí tváře do zelených ratolestí. V té chvili nadešla plnost doby. Slunce poskočilo a země se zachvěla a moře vyslalo večerní pozdrav svých překotných zeleno- bílých vln. — Ticho. — Bylo bezvětří. Leč na západě začalo za- padat vítězné slunce. Ozlatilo na několik vte- řin horizont lesa, a mladé lístky pokynuly leh- kým chvěním na dobrou noc. Seděla tam ještě. Nevěřila kouzlu zapa- dlého dne. Nevěříla, až jí ze dvou modrých panenských očí vyrazily dvě dlouhé slzy ra- dostného hýření a tuchy jarního mysteria, — ach — jarního mysteria v jasné severské
#42 alto_textblock #42
Otec a syn.
#43 alto_textblock #43
Napsal JH V é ger
#44 alto_textblock #44
Zhroutila se matka Jugovičd, na sirou ze povalila zemi Terdě srdce velkým hořem puklo pro devět ji synů Jagovičů, desátěho starce Jug-Bogdana.
#45 alto_textblock #45
Přátelé.
#46 alto_textblock #46
Napenl Svet. corovie. Prcl. ze rbsllay J Z rána přišel člověk z domu Mirkovičova k domu Lambetovu, stane u dveří, otevře je dokořán a mrští jimi k ohništi: „O-o-oj. Petře Lambetol“ křikne mo ným a plačtivým, ale zvučným hlasem. „O-oj,“ ozval se hospodář od ohníště. „Nechť jsi zdráv, umřel nám dnes v no amidža Marko. Petr Lambeta vzkřikl, jako když jej ně kdo nožem probodne, a vyskočil ze svého mí- sta. Oběma rukama udeřil se do rozhalených kosmatých prsou, a pokud mu hrdlo sloužilo zaúpěl: „Kuku,) bratře Marko, kuku, líto mi je tebe. A tak, jak byl, neobut a neoblečen, běže do domu Mirkovicova. Pustil se maní nemaní cestou necestou, jen aby dříve stihl, běžel
#47 alto_textblock #47
1 výraz nářku u Jihoslovánů.
#48 alto_textblock #48
dveře-
#49 alto_textblock #49
„Poneste,“ praví. Následuje nářek. Zahořekuje žena, za- piští děti. Jeden maličký zavěsil se na žebřík a úpěl: „Béda mně, můj tátol“ Druhý ppčál tlouci nosiče a křičí: „Ne odnášejte po Neodnášejte ho. Děšť crčí, bije do tváří, stéká po žebříku a nosičům zatéká za krk. Hospodář Tom rozevřel deštník, drží jej nad hlavou, jakob se jím honosil. Ostatní se zamotali do houní shrbili se a spěchají... Vypadalo to, jako něco ukradli a pak s plenem chvátali, aby h zas nepozbyli. Dva, tři schlíplí psíci proběh jim mezi nohama, několik vran prolétlo jin nad hlavami a z průvodu nikdo se ani ne- ohlédl. Došli na hřbitov. Hřbitov byl stárý a spustlý, s rozvalený- mi hroby a pokřivenými kříži uprostřed huste trávy. Vedle některých křížů tu a tam chou se nějaký strom a bez listí vyhlíží jako obl- čený do smutku. U nejbližšího hrobu spustili nebožtíka n zemi. „Polibte se s ním, bratřil“ vece Acim Hrebík.
#50 alto_textblock #50
A tys to, drahý, nemlav o lásce nesměrné, ve věčnosí ozhoetlé z hořkých chai a beztěchého dne, jich obou mdlý to řepoť byl bolestí přížerné.
#51 alto_textblock #51
Já cilim cely svodlých ria hvést ohni na čel a hrvavých slz zátop dštět o zraky zatmělé, ach, Bože můj, co chtěji tn, když srdce puhlé j l
#52 alto_textblock #52
Proč lásku svou mi nyní lho přiboji něžných slou, když jistě dál své kletby Htoou na nesvěcený ro, v nějž sklál tě lásku nad lidskon milosrdnější kov.
#53 alto_textblock #53
Nechí nechají mne ráj můlj sni, když tebe vzali mi, jen do světla ehci probudit ze z bezkonečné tmy. kde věčné lásky hoří avi a jedno budemi my.
#54 alto_textblock #54
Oldřich Novotný.
#55 alto_textblock #55
Bylo to ráno. Bukové lesy plovaly v jitřní záplavě mlžných par. Bylo ráno po mlhavé noci na jaře. Noc byla mystická, zastřen kolem dokola. S keřů a útlých boučků kapaly kříšťálové kapky jako klenoty přebytku. Vše spalo ještě hluboce a těžce a slunce zatím při- pravovalo svůj div. Spřádalo své slabounk jitřní paprsky v silnější a silnější provazc tepla, hotovíc se k práci, na niž čekalo celý rok. Ta práce s emusila zdařit! — Oho! Už vy- nořilo z Úresundu čelo a protáhlo se rozespale o růžové nebe na východě. Ještě chvíli — a jedním vzmachem svého teplého vějíře roz- fouká mlhy z lesa a zaplaší je na luka a na jezera, kde ony ještě několikrát převalí be- mocně svá subtilní těla, až splynou se svým živlem. Bylo to lehké vítězství, jehož mohl milostivé a přemocné Slunce dobýt každý den. Proto neočekávalo s dychtivostí, až na svýc nebeských kruzích dospěje bodu prvního slu- novratu. Tam kdesi v nejzazší Thule mu moh vzdorovat mlžní duchové a svádět s ním rovné boje. Do Dánska šlo k porodu buků. — Smálo se dobrácky, přívětivě. Poslalo zvědavě několik kosých paprsků mezi kmen a větve lesa, až staleté matky zrudly cudným uzarděním. A celou lesní prostorou od suko- vitých robustních kořenů až po klenbu koru se nesl nábožný klid jako před velikým svát- kem. Bylo ješts ticho. Nastávala veliká chví.
#56 alto_textblock #56
Otec rozhodl dávno pro sebe osud dvou svých synů. Byl sedlákem a hospodařil na sluš- ném statku, neváznoucím od několika let žád- nými dluhy. Poslední platební povinnosti se zbavil vyplacením zbytku věna mladší sestře a oddechl si také tehdy, neboť se již navolil těch povinností. Hospodařilo se mu také od té doby lehčeji a svobodněji; kromě placení daní z počátku všechen výtěžek obracel ke zvelebení hospodářství. Všude nacházely se a postupně jakoby se zrovna množily nalé- havé nutnosti. Dům potřeboval opravy, sláje, kůlny i stodola, hospodářské nářadí bylo nut- no zaopatřiti téměř všecko nové, opraviti žen- tour, řezačku, koupiti nový mlýnek na čištění obilí, zkrátka požadavků a potřeb objevovalo se do nekonečnosti. Než teď bylo lehce, když v rozumném pořádku vše bylo možné. Koneč- ně došlo i k tomu, že první peníze putovaly do záložny — budoucí věna. Dva hoší, kteří se Tuzarovi narodili za těchto hospodářských oprav, plnili jen míru štěstí a život na Tuza- rovic statku plynul téměř vesele a lehce. Věna byla potřebná pro tři dcery. Dvě byly starší obou hochů, jedna mladší — jakoby pro radost. Než o dcerách netřeba více — řeč o nich nebude. Tuzar vládl laskavým, ale neoblomným rozhodováním. Byl přísný, ale právě ta přís- nost, kterou uplatňoval v prvé řadě na sobě, byla tím, co podmiňovalo zmíněnou veselos