Číslo 21.

ŽENSKÝ LIST.

Strana 3.

Jediné východiště, jak zameziti vliv i rozši- řování této otravné četby, je zavésti kolportáž dobrých románů sešitových, případně knih obsahu poučného, avšak psaných tak srozumitelně a zajímavě, aby i méně vzdělaní čtenáři, ženy i dívky dělnické atd. se zájmem je mohli čísti. Ovšem nelze očekávati, že krvavé romány budou brzo vypleněny, avšak dá li se širším vrstvám lidovým toutéž cestou lepší náhrada, může býti vykonáno mnoho v směru tomto. O nakladatelů, kteří čítají jen na zisk, možno se jen málo nadíti. Důležitějším je vliv spolků vzdě- lavacích, knihoven kočovných, obecních atd., dále pak rozšiřování dobré lidové literatury, jež hlavně svou lácí a srozumitelností si cestu musí pro- klestiti.

Avšak při všech těchto prostředcích, jichž možno zevně užiti od povolaných činitelů, zůstává nejdůležitějším úsilí ženy, zvláště ženy dělnické uvnitř domácnosti samé: nestrpěti v dom mizerného škváru, hubícího ducha i srdce, kalícího mysl a fantasii. Zádným lákavým chvalo- řečím prodavačů krváků neposkytnouti slechu,a hlavně se vší opravdovostí a promyšleností zne- možňovati krvavou četbu u sousedek, přítelkyňa známých zapůjčováním četby ušlechtilé. A hlavně též míti dozor na četbu dětí: čím hrneček za nova navře, tím páchne, praví přísloví a neříká tím nic jiného, nežli že vkus z mládí zkažený se těžko naprmvuje. Falešný romantismus, zkažená fantasie a zvrácené názory mnohých dospělých lidí mají svou příčinu v tom, že v mládí se opí- jeli četbou krváků. Budiž tedy naším heslem Pryč s krvavými romány z dělnických domác- ností!

FEUILLETON.

Oslice. Z knihy Gabriely Zapolské: »Lidský Zvěřinec- Ottova »Světová Knihovna-

(Pokračování.)

A když konečně — opuštěna, zapomenuta od svého svůdce, jemuž darovala s jakousi po- korou klenot svého panenství, stala se matkou — zakusila hluchou nenávist, hněv v mysli na toho člověka. Nepronásledovala ho, nechodila za ním a porodila děcko zaťavši zuby — a v duši své nahromaďovala celé moře jedu, které hrozilo každé chvíle přetékáním. Teta uvědomila ho sice o narození děcka ale hezký ženich jen něco zabručel a pokrči rameny.

Když Kazimierzova výjev před pelechem šestinedělky napodobila, Honorka div na ní oči nenechala. »Lump,« vypravila skrze zaťaté zuby. Poprvé vyslovila na hlas na něho nadávku. Umlkla uleknuta. Avšak zvolna podněcována Kazimierzovou dá- vala průchod svému hněvu. Zapomínala, jak vy- hlížel původce jejího neštěstí neviděvši ho tak dlouho, nepocifovala již podmaňující vliv, jakým svou vznešeností, elegancí a celým svým chová- ním na ni působil. Žoufalost naplňovala jí srdce a hýbala jí celou. Pohled na děcko ji dráždi, Chvílemi se jí zdálo, že je schopna zavražditi muže, který brutálně porážel ji k zemi, aby po- zději — při zprávě o její nouzi a utrpení po- hrdlivě pokrčil rameny. »Psí mrcho!« — řekla zatínajíc nehty až do krve do prsu mlékem na- běhlého — »zhyň! pojdi! oslepni! shnij až na kost!« Připadalo jí, že láska, jakouž chovala pro Theodora, vymizela v ní již dávno, že nic, mimo žalost, hněv a nenávist v hloubi své duše ne- chová. Při zprávě o sňatku ženicha propukla vní konečně všechna vzteklost, v jakou toliko trpě- livé a nesmělé osoby upadnout mohou. Kazimierzova vemluvila jí ten nápad překa- ziti veselku a způsobiti veřejný skandál. Chytila se tohoto projektu okamžitě, nedočkava, rozčilena — klnouc neustále. Ani jedné slzy neuronila chvilkami zdála se pomatenou. Theodora, jehož obrysy v představě její zcela zmlhavěly, představovala si jako nenáviděné zvíře, odporné, špinavé, kterému chtěla vyškrá- bati oči a zašlápnouti je za křivdu utrpěnou. Nevidouc ho — cítila se silnou, pevnou, ač cosi v jejím nitru škublo jí poplašně, když teta zavo- lala ještě ve světnici »je na čase! . ..« Avšak zde — v kostele, před oltářem zářivě osvětleným v studeném ovzduší svatyně — na- plňuje ji zvolna podivná nějaká moc, která ja- koby bolest její mírnila. Nemodlí se a přece se jí zdá, že kdosi kolem ní šeptá modlitby, otče- náše .. Nešeptají však kolem ní modlitby, nýbrž vtipy, poznámky, slova nedočkavosti. Celý dav chvěje se touhou po takové »veliké ostudě«. Taková podívaná se často nenaskytne. Konečně hrkot přijíždějících kočárů oznamuje příchod svatebních hostí. Ne drožky — ale kočáry přivážejí svateb- čany a četnou družinu, kočáry s bílými opra- těmi, čisté a lesknoucí se v paprscích slunce. »Přijeli! přijeli!« Tím křikem chce patrně obecenstvo podrážditi Honorku, aby způsobila »ostudu«. Jako vyhlado- vělé zvíře vrhá se na zdechlinu, tak zástup chtivý