#1
alto_textblock
#1
ve všem chváliti — a Lenz haní někdy velmi ostře
a slovy nevybíranými. Ale Lenz dovede se také po-
klpniti před jeho zásluhami národními i literárními
— to pak aspoň omlouvá některé příkré výroky.
s nimiž nestranný posuzovatel nemůže souhlasiti.
Lenz arci se stanoviska přísného kanonisty vykládá.
že Hus nezemřel za své přesvědčení, že není mu-
čedníkem atd., správně, pokud se církevních kanonů
dotýče. Ale přece každému pozorovateli jest patrno,
že Hus za své přesvědčení zemřel, že ho Čechové
obecně za mučedníka pokládali — jsouť i jiná hle-
díska oprávněna. Lenz také opakuje starou fikci, že
Husa upálilo rameno světské, že církev prosila za
šetrné potrestání — je to asi taková fikce, jako když
pruský generál dával ve Francii rozkaz přísně po-
trestati zodpořilé vesnice: velící důstojník pak pálil
a vraždil, ač mu takové »potrestání« přece výslovně
nebylo nařízeno. Otcové shromáždění věděli přece
dobře, co Husa čeká, a rozmlouvali se Zikmundem
v soukromí o Husově upálení jako věci docela spra
vedlivé i náležité a nijak se nehleděli přimlouvati za
ušetření jeho života.
Výtah jakýsi z díla Lenzova jest »Mistr Ja
Hus« od Františka Libora. Tendence i výklad je
stejný. Jest to přísně a krátce vymezené stanovisko
římského katolictví proti husitství, ponenáhlu mohut-
nějícímu.
Toto husitství v rámci katolickém, arci staro-
katolickém, představuje nová brožurka dra. Išky
»Kazatel betlemský«, jež rovná se celkem
staršímu spisku »Mučedník kostnický«. Dále
již stojí knížečka Fr. Žilky »Památce Husově«,
jež Husa líčí ve smyslu protestantském. A to ve
smyslu tak rozhodném, že věstí dokonce nové boje
prý význam Husův bude stoupati a stoupati, až ko-
nečně národ přilne zase k reformátorským zásadám
a odtrhne se cele od Říma. Zdá se při tom, že p.
Žilka zapomněl na známou poučku historickou, že
dějiny se neopakují.
Ale ještě dále došel Fr. J. Musil-Černo-
horský. Tento u firmy »Václav Havlíček, křesťan-
ské nakladatelství« začal vydávati »Galerii českých
reformátorův a bojovníků Páně« na 500letou oslavu
r. 1415. »Kniha I.« této galerie přináší »Sebra né
básně. M. Jana Husi životopis a povaho-
pis doby tehdejší«. Je těžko říci, jakým do-
jmem toto patrně široce založené dílo (32 str. veli-
kého formátu je patrně jen prvý sešit) na čtenáře
působí. Již konfusní titul (neboť v díle nejsou »se-
brané básně Husovy«) a taková též knihkupecká r-
klama (podobizny prý budou »na velikém foliant u«)
působí podivně; ale ještě hroznější jest obsah. Aby
chom předně o »sebraných básních« se zmín li: jsou
to básně náboženské, nad něž plody nebožtíka Stulce
vynikají ještě jako Chimborasso nad krtčí hromádku.
Na okus předkládám čtenáři úryvek z básně, jejíž
autor skromně zůstal neznám; opěvá »politiku bez
Krista« a praví mimo jiné:
#2
alto_textblock
#2
»Chcešli by tvá politika
Byla spásou národům,
Nenásleduj ukrutníka,
An se koří přeludům,
#3
alto_textblock
#3
Nevinnou krev lidskou střebá,
Co zubřice litá,
Nepřeje svým dítkám chleba,
Slepec — i kdy svítá.«
#4
alto_textblock
#4
vzbudilo nesmírné nadšení a stalo se také vlast-
nictvím národa. V. Brožík, kterého od mládí doba
husitská vábila, volil scénu, jak už víte, ne-
novou, znova postaviv Husa proti shromáždění
koncilu, jenom že šel dějově dále, až k samému
rozsudku, ke chvíli, kdy proň, Brožíka, všechno
nepřátelství protivníků Husových kulminovalo,
kdy tento vůči nim jako zkrocená a zatracená
oběť stojí. Potom pouze A. Mucha v trefné illu-
straci k francouzské knize dějin a Václav Černý
ve velkém, z reprodukcí známém kartonu, šli
dále, až na popraviště za Kostnicí.
První si vede jako dovedný a obratný kom-
ponista pitoreskních scén, druhý si možná při
pomněl Piglheinův obraz »Morituri in Deo«
když koncipoval svého Husa na hranici a oblačný
zjev Krista, čelo přesvědčeného horlitele líba-
jícího a, bezděky sblížil se tu zároveň s minia-
torem litoměřickým. Na místě historie — apo-
theosa. Švéd C. G. Hellquist byl, pokud vím,
poslední, který (1887) Husa postavil do histo-
rického obrazu. Také jej, podobně jako před
tím Lessinga, přivedla k němu cesta od zauja-
tosti pro děje protireformační, přišel k němu
od svého »Plenění Wisby« a od švédských
reformátorů a jako Lessing volí moment před
vstoupením J. Husa na hranici. Rozdíl mezi
nimi tvoří právě těch pětadvacet, třicet let, jež
malířství bylo prodělalo. Historická ideovost a
snaha po dějinné velikosti ustoupila jednoduché
realistice, umělost koloristická snaze po pravdi-
vosti světla a tonu, epičnost realistní karakte-
ristice.
Na konci tohoto chvatného a neúplného
přehledu stojí nerozluštěná otázka Husova
pomníku v Praze. První pokus o její uskuteč-
nění přinesl r. 1894 asi tucet konkurenčních
projektů, z nichž žádný nedospěl k té zralosti
a výraznosti, jakou máme všichni v představě
o tomto monumentu. Druhý, letošní pokus je
dosud v živé paměti všech, kdo jej vidéli aneb
o něm četli. Musí dojít, jak známo, k novému,
třetímu. Co ten přinese, tají v sobě budoucnost.
Karel B. Mádl.
#5
alto_textblock
#5
Takovými »básněmi« prokládá autor text; ale
text je, možnáli, ještě zajímavější nežli tyto básně.
Text jest hotový chaos: mluví se v něm trochu
o křesťanství a trochu o valdenství, trochu o pravo-
slaví a trochu o pohanství; něco o coelibátu, něco
o papeži — všechno na úrovni jazykové a vědecké,
jak se psalo asi před padesáti lety. Autor čerpá brzv
z čítanek, brzy z německých brožurek XVIII. století.
brzy konečně z novin a letáků; nemá žádného vlast-
ního úsudku a píše klidně, nehýbaje brvou, největší
historické nesmysly. Sám dokonce reformuje, arci
nevěda proč a nevěda jak; ubohého Pia II. píše —
bůh ví podle jaké předbřeznové brožury — stále
»Silwiuse; zrovna tak píše »Witěbsk«,
»Wilno« atd.; Matěje z Janova nazval »Matiá-
šem«; ale čtenáři zase ukázka postačí k charakte-
ristice:
»Viklef sepsal mnoho spisů a obstaral překlad
biblí. Vše to bylo v Anglicku úplně zničeno, ale
Lollardé zanesli jich hojné do Čech, kde Hus byl
již zápas svůj zahájil, a ač Zbyněk Abeceda k
200 svazků spáliti jich dal, přece zachovány jsou
téměř všechny a nalézají se v císařské knihovně
ve Vídni, kamž se dostaly příhodami válečnými.
Je to hotové povídání u džbánku. »Spisy« Vikle-
fovy nezanesli Lollardé do Čech, nýbrž opisy jich
vznikly v Anglii a v Čechách od Čechů; jistě nej-
větší část Zbyněk spálil a proto nejsou zachovány
téměř všecky; nejsou v »císařské«, nýbrž ve »dvorní«
knihovně vídeňské (a jsou i v Praze, v klementinské.
v Olomouci, ve studijní atd.) a nepřišly tam »pří-
hodami válečnými«, nýbrž při rušení klášterů na
rozkaz císařský. Také v Anglii nebylo »vše úplně
zničeno«, Hus »zahájil zápas« až po donesení knih
Viklefových atd. Je to všechno holé povídání — a to
ještě jedno z nejlepších. Klassické jsou autorovy vý-
klady o pravoslaví v Čechách před Husem, o valden-
ských atd. atd. Ale kniha jeho musí se čísti pomalu
plete rozum a točí se nad ní hlava.
Nejdále v takových pouhých frásích, většinou
neztrávených a nezpracovaných, pokročil Frant
Horálek: Význam M. Jana Husi pro člo
věka každého století (jsou i jiné další bro-
šurkv). Každá jiná knížka jest poučnější — i z ne-
šťastné »Gallerie« se člověk více doví, nežli z těchto
brošurek.
Stranu radikálně pokrokovou zastupuje A. Hajn
Jan Hus; je ještě nejlepší ze všech těchto drobnýcha
strana národně-sociální vydala letáky: V. Cho
»Jan Hus, jeho doba, život a význam« a A. Ne-
čásek- Pazdernický: M. J. Hus čili kře-
sťanství a klerikalismus. Jsou to letáky
právě jen potřebám nejširších vrstev určené.
#6
alto_textblock
#6
III.
#7
alto_textblock
#7
Ostatek.
#8
alto_textblock
#8
Leč literatura nevšímá si jen přímého poučení
o Husovi, ať již se stanoviska jakéhokoli, nýbrž hledí
i sbírati, co o něm mluvili a psali jiní. »Co na-
psal K. Havlíček o M. Janu Husovi« otiskla
znova redakce časopisu »V boj« v Blatné«; totéž
spolu s míněním Sladkovského »O Husovi) vytiskl
Neubert v Jilemnici; nejcennější však ze všech je
dílo Jana Hejreta: Mistr Jan Hus (Posud-
kové o mučedlníku kostnickém od zrušení jesuitského
řádu), díl patrně prvý, str. 326 a 95. Je to velmi
dobrá snůška rozmanitých úsudků a básní o Husovi
od r. 1773 do 1900, ale arci značně neúplná. Dílo
patrně nebylo hotovo předem, není znáti žádného
plánu a thema se brzy značně rozšiřuje, někdy až
do nedohledna. Jsou to úsudky nejen o Husovi, nýbrž
i o Žižkovi, Husitech, Českých Bratřích . . . dílo se
ztrácí v mlhách. Rovněž není jasno, jak vybírány
básně; mnoho schází, mnoho uvedeno na nepravém
místě; »Adamité« Čechovi měli býti uvedeni dávno
před r. 1897, naproti tomu části Mokrého »Jiho-
českých melodií« neměly býti roztříštěny atd.: báseň
Palackého otištěna dvakrát, naproti tomu Krásno-
horská má čísel husovských mnohem více, nežli
u Hejreta otištěno. Výňatek z Vocelova »Labyrintu
slávy« unikl, unikla i první zmínka v »Šotku« Čechově,
vynechány různé narážky Nerudovy atd. Ale přece
i v této nedokonalé formě kniha jest užitečna, hodí
se zejmena pořadatelům různých slavností. Pro po-
kračování bych důrazně doporučoval omeziti thema na
zmínky jen o Husovi, neotiskovati zvláštních článků
(jako u Havlíčka), nýbrž jen registrovati, básně vy-
bírati jen skutečné (ne pobožná rýmování neb prázdné
fráse) a celek uspořádati přísně chronologicky.
»Kdo ctí národ — všeho rád si všímá« — a tak
ke dni Husovu zjevují se již i publikace neliterární.
dokumenty a vzpomínky různého druhu. Vyšly do-
pisnice husovské, vyšly plakáty transparentní, vyšla
»hymna Husova«; nejcennější ze všech těchto pa-
mátek jest edice »Společnosti přátel staro-
žitností českých«, jež vydala známý protestní
list panstva českého sněmu kostnickému pro upálení
Mistrovo. Reprodukce exempláře jednoho (bylo jich
osm) z majetku university edinburské provedena jest
velmi krásně; jest přidán i list s vysvětlivkami, pře-
pisem a překladem. Celek činí velmi úhledný dojem
a náleží k nejpěknějším plodům husovského týdne.
A tím bychom byli s přehledem u konce. Lite-
ratura husovská, jak patrno, rozlévá se do šíře
kvantum stoupá. Ale nestoupá vždy kvalita; vlny
jdou málo do hloubky. Snad časem svým vyryjí si
i hlubší řečiště. Doufejme!
V. Flajšhans.
#9
alto_textblock
#9
Hus a krajané v cizině.
#10
alto_textblock
#10
Známa je píseň našich exulantů:
#11
alto_textblock
#11
»Nevzali jsme s sebou
nic, po všem veta,
jen bibli Králickou,
Labyrint světa.«
#12
alto_textblock
#12
Exulanti také s pravou vroucností pěstili v ro-
dinách svých vzpomínku na Mistra Jana Husa, v pís
ních, modlitbách, ve vyobrazeních a jiných tradicích
Emigranti čeští založili r. 1748 osadu Husinec
pruském Slezsku, na Vratislavsku u Střelína.
Žádná osoba naší historie takové úctě se netěš
mezi zahraničními Čechy jako Mistr Jan.
#13
alto_textblock
#13
Jest přirozeno, že v památné Kostnici čeští ro-
dáci povždy vzpomínali Husova úmrtí, zvláště od
vystavění pomníku na počátku let šedesátých. Roku
1868 dleli zde čeští poutníci, mezi nimi Olakar
Jedlička, Jan Otto, Jaroslav Čelakovský, Sabina,
Podřipané, Sokolové, z Plzně Frant. Schwarza
mnozí studující; také Jos. Vclav Frič,
český exulant tehdy dlel zde. Odtud již častěji za-
vítávali sem krajané složiti hold národnímu světci.
V časopise zahraničních Čechů ve »Vlasti« roku
1876 dán podnět ke každoroční oslavě Husově. Odtud
vyšel i podnět ku pořízení Husovy desky v Kostnici.
Mnohé spolky zahraničné honosí se jmenem Hu-
sovým, tak českoslovanský spolek »Hus« v Halle
n. S., »Hus« v Hannoveru, »Husité« v Brémách,
»Hus« v Curychu« Kostnici atd. Spolky ty mezi
každoroční slavnosti své kladou Husovu oslavu.
Po známé debatě Husově na sněmu království
českého r. 1889 Čechové zahraniční účastnili se hor-
livě protestu proti výroku prince Karla Schwarzen-
berga a přispěli na zřízení pomníku Husova.
Na půdě svobodné země Washingtonovy krajané
naši rovněž se hlásí k Mistru Janu. I klerikálové
američtí jsou snášelivější ve svém úsudku o Hu-
sovi. Novoyorský českobratrský chrám byl r. 1888
posvěcen památce Husově. Američtí Čechové nejed-
nou zakročili na obranu českého národa v angli-
ckých novinách, špatně zpravených o nás a r. 1888
ve »Woridu« novoyorském podávají vysvětlení na
doklad významu národa českého, odvolávajíce se na
Mistra Jana Husa i nepřemožitelného Žižku a zakla-
datele vědy paedagogické Jana Amosa Komen-
ského.
Kostničtí Čechové zdobí každoročně pomník Hu-
sův, k němuž putují krajané z vlasti i jiných
zemí.
Horlivým šiřitelem kultu Husova v cizině byli
potomci Husitů a českých bratří, mezi nimiž evan
gelický farář ve Velkém Táboru v pruském Slezsku
Jos. Kačer (zemřel 25. ledna 1871), jenž v básních
opěvoval činnost a smrt obou mučenníků víry,i
všecku dobu husitskou a Jiříkovu. Těšil se, že za-
svitne Čechům opět lepší budoucnost v duchu
Husově.
V době všemohoucího absolutismu udržovala se
úcta Husova v cizině bezzávadněji, pokud leda ne-
byla zatlačována kultem Luterovým. V Německu ti-
štěny knihy, jež by nebyly za naší censury prošly.
Tak Palackého Předchůdcové v překladu Jordánově.
německé vydání Husových dopisů v Lipskn r. 1850.
I ve Vídni, tím spíše v Pešti prošla kniha s básní
neb pojednáním o Husovi, tak Kollárova Kázá ní
(s kázáním o Husovi) r. 1844 v Pešti a báseň hu-
sitská v »Žehrách« od Jonáše Záborského r. 1851 v
Vídni.
Čechové bělehradští v r. 1870 provedli předsta-
vení Tylova »Jana Husa«, jemuž přítomen byl ta ké
kníže Michajl. R. 1877 na 40 Čechů bělehradských
v den Husův dne 6 července přestouplo na pravo-
slaví za všeobecné pozornosti ostatních Čechů
a Srbů.
Na Rusi v tiskopisech českých nebo česko-
ruských vyličován Mistr Jan našimi krajany jako po-
kračovatel v díle velehradských pracovníků všesto-
vanských, sv. Kyrilla a Methodija, učitelů slovan-
ských a v duchu Novikova, Hilferdinga a jiných,
odvolávajících se též na Komenského, líčen HIus
jako pokračovatel slovanských apoštolů v duchu pra-
voslavné církve, stejně jako Palacký přiklonil se
k názoru, že kořeny hnutí husitského sahají hlou-
běji, nežli se obyčejně za to má.
Na Rusi v duchu tom pravoslavní tím okázaleji
oslavovali Husovu památku r. 1869.
Po prohlášení papežské neomylnosti nastalo
hnutí mezi Čechy k přestupování na pravoslaví a tak
přestoupilo 1. října 1870 prvních 14 Čechů petro-
hradských. Byli to: Uličný z Luže, Klofanda z Jano-
víček, Majer ze Straškovic, Kokeš z Hořovic, Zástěra
ze Skuče, Hampl z Jílma, Maršálek z Chrudimi (nyní
mnich v ruském klášteře). Václav Jezbera z Hořic,
Frant. Halat z Nového Bydžova, Růžička z Chru-
dimi, Fojtík z Knižovic, Slanička z Ryngolca, Sum
z Kutné Hory a Rostočil z Prahy. Přípravy a obřad
církevní konal sám rektor duchovní Akademie pro-
toijerej Janyšev, požehnání udělil metropolita Isidor.
Při slavnostní hostině vzpomínáno slovanských apo-
štolů a Mistra Jana. Podobně bylo za přestoupení
Čechů v Moskvě, na Volyni, na jižní Rusi atd.
V témže duchu jsou i složeny pravoslavné ka-
lendáře české na Rusi, v Kvjevě vydané, kde psal
zvláště Feodor Jareš a duchovní otec v Žitomíru
Manuil Němeček, rodák od Uherského Hradiště.
Dlužno zde ještě vzpomenouti dobrého přítel
našeho v Kostnici, městského rady Ludvíka Leinera,
čestného člena českoslovanských spolků zahraničních,
jenž zemřel 2. dubna v Kostnici. Byl ochráncem
Husovy a Jeronýmovy památky v Kostnici a Husova
památníku, jejž ozdoboval každého roku věncem.
Byl horlivým rozptylovatelem předsudků proti národu
českému u svých německých rodáků. Kdo nám tako-
vého šlechetného člověka nahradí?
Tak žije památka Husova u vděčné mysli našich
zahraničních krajanů, kteří v tyto dni opět dlí
s námi v duchu při oslavách Husových.
#14
alto_textblock
#14
Jan Hejret.
#15
alto_textblock
#15
POSTILLA MISTRA JAN
#16
alto_textblock
#16
HUSl.
#17
alto_textblock
#17
V novou češtinu převedl prof. dr. V.
FLAJŠHANS. S čet. barev. a čern. illu-
stracemi L. Nováka a s dekorat. ornam.
V. Skrušného. Starobylá typografická úprava. Dvoj-
barevný tisk. K 7.80, skv. váz. v plátně K 10.50,
v deskách z vepřoviny K 12.—. Nakladatelství Jos-
16690
R. Vilímka v Praze.
#18
alto_textblock
#18
J. HUS-PBOTI NĚMICŠM el
#19
alto_textblock
#19
(Obrana kutnohorského man-
dátu Václava IV.). Preložil
ZU.te. dr. V. FLAJŠHANS. 60 hal.
Nakladatelství Jos. R. Vilimka v Praze