V Rrně. 21. červenc.

LIDOVÉ NOVINY,

Strana 9.

Moda, společnost a domácnost.

Štěstí v manželství.

II. Dobré vzdělání jest nejlepší dar. který mohou rodiče dát dětem pro život a ovšem i pro manželství. Dobré vzdělání a dobrý karakter jsou hlavní pilíře urov- naného života a mohou být nevysýchají- cími prameny šťastného manželství. Velmi silnou, výchovnou složkou je tu vzájemný poměr rodičů a radostný rodinný život. Jablko nepadne daleko od stromu. Všichi žijeme v maličkostech i velkých rysech podle fazóny svých rodičů. Dobrý man- želský poměr rodičů vypěstí v dětech smysl a úctu pro spořádaný život rodin- ný, naučí je hřát se v teplém koutku milé domácnosti a mít radost v tom, v čem jiný pociťuje jen obtíž a nutné zlo. — Povinno- sti, jež ženě jsou manželstvím a mateř- stvím ukládány, vyžadují zvláštní průpra- vy výchovné. V té věci stále ještě neumí- me určit zlaté středné a pořád vlastně ko- lísáme mezi 2 hlavními názory, jež dneš- ní vzdělání dívčí řídí. Na jedné straně jest názor zosobněný v mnichovském hygieni- kovi Grubrovi, který žádá, aby děvčata byla vychovávána, vlastně pěstěna pro manželství a mateřství jako »mladé krá- vy a kobyly« a proti němu stojí příkře dru- hý názor představitelek ženského hnutí, který chce, aby děvčata byla vychová- vána asi ve směru našeho středoškolské- ho vzdělání. Manželství a mateřství jest jich přirozenou povinností, ale nikoliv je- dinou a výlučnou. Grubrův názor jest ná- zor rasového hygienika, který chice mít

Obr. 2.

boněný materialism, je pochopitelno. Idea- lism se svými nevysýchajícími touhami a nedosažitelnými cíli jest stálý a bezpeč- ný pramen vzpruhy životní a radostí ze všeho, co den přináší, kdežto materialista jest jakoby spoután svými určitými, příliš lidskými zájmy. V dobrém manželství bý- vá muž spíše materiálněji založen, kdežto žena bývá veselou idealistkou. Přináší to tak poměr obou manželů k světu a lidem a je to tak dobře. Hůře je, je-li tomu na- Milicu a povolání jednohoz manželů může mít na manželství dobrýi špatný vliv. Nehledě ani k materiální strán- ce tohoto momentu, jež může usnadnit anebo naopak stížit živobytí až k nesnesi- telnosti, může povolání a s ním související společnost působit přímo tvořivě a naopak zase bortivě na manželský poměr. V té příčině uvádí Loewenfeld jako význačné dva extremy manželství umělců a man- želství evangelických pastorů. Nešťastná manželství umělců, dobrodružná ve svých začátcích a ovšem i koncích, a na druhé straně příkladná manželství evangelických pastorů i u nás dosti známá jsou ovšem především výrazem obou osobností manželství žijících, ale jsou také výrazem charakteru povolání a společnosti. Lehký a dobrodružný názor světový, v umělec- kých kruzích tak častý, pohrdající — abych tak řekl — materiáliemi světa, ne- znající jiných povinností než k sobě samu, ztrácí půdu v manželství, jež chtěj nechtěi po umělci žádá, aby respektoval, jako sám chce být respektován. Manželství je pro něho jako hra pro člověka hry špatně zna- lého. Prohraje. Každý člověk má své zvyky, jimiž si zpříjemňoval život dříve, než vstoupil v manželství. Známe dobře příkladyz denního života, že zvyky dovedou člověka spoutat v hotového otroka. Pro manžel- ství mohou se stát špatné zvyky velikým nebezpečím. U mužů je to alkohol, kar- ban, nemírné kouření, zlozvyky, jimž že- na těžko může rozumět a těžko odpouštět. U žen to bývá luxuriósnost, které uvykly

opak.

v otcovském domě. Jest nebezpečno vstupovat v manželství se zlozvyky a rozumí manželé uváží dobře, jsou-li s to pevnou vůli stlačit své zlozvyky na míru přípustnou. Mohlo by se zdáti, že pohla vni život manželů před sňatkem jo důležitým momentem, ba snad jednímz nejdůležitějších, na nichž šťastné manžel- ství vyrústá. Ale není tomu tak. Nehledč ani k tomu, že v určitých třidách spole- čenských (na venkově, dělnictvo) se po- hlavní život za svobodna přijímá jako ně- co přirozeného a samo sebou se rozumí- cího, není ani ve středních a vyšších spo-

Obr.1.

silné a zdravé pokolení. Nelze mu upřít mnoho oprávnění, ale na druhé straně nutno pochopit, že dnešní kulturní muž chce v ženě mít nejen souložnici a sousto- lovnici, ale i nejlepšího a nejpoctivějšího kamaráda, a k tomu je nutno akceptovat pro divčí vzdělání mnoho z požadavků fe- ministek. Konečně nelze přehlédnout, že mnoho žen se ku svému jedinému určení — manželství a mateřství — nedostane,a jest povinností také těmto odmítnutým po- skytnout podmínky radostného života. Dívčí vzdělání, má-li se sťát jedním z pra- menů manželského štěstí, musí jít za he- slem, že přirozeným a tudíž prvním poslá- ním ženy je manželství a mateřství a že oba tyto úkoly vyžadují velikého pěstění těla i ducha. Mohla by být otázka, pokud nábo- ženství, projevené určitou konfesionál- ní příslušností, by mohlo být štěstí v man- želství ku prospěchu, nebo ku škodě. Po- kud náboženství, jakožto poměr člověka k bohu a bližnímu, jest naplněno krásnými ctnostmi ducha i srdce, může i ve svém projevu hluboké pocítěné a promyšlené zbožnosti státi se pramenem důvěřivé spo- kojenosti a štěstí. Ovšem takovéto nábo- ženství nemá co činit s konfesí a proto bezkonfesijnost manželů nemá na jejich manželské soužití žádného nepříznivého vlivu, naopak spíše příznivý, protože je zbavuje konfesijní zbožnosti na oko, jež nemá nikdy daleko k farizejství a slabo- dušství. Že idealism sdružený s veselým pojfmáním života může spíše být podkladem šťastného života, nežli zaka-

Obr.3

Obr. 4

lečenských vrstvách v této věci jednot- ného názoru. Muž i žena dospívají pohlav- ně dříve, než vstupují v manželství. A tu jest otázka, zda-li je mravně přípustnoa zdali pro příští manželstvř není nebezpeč- no, žije-li muž i děvče před siatkem po- hlavním životem. Nutno rozlišovat potřebu pohlavního styku u muže a u ženy. Kdež- to pro muže jest pohlavní styk namnoze kategorickým imperativem přírody, jest pro ženu spíše slabou chvilkou srdce. Na tomto názoru zakládá se také poměr ště- stí v manželství k pohlavní čistotě muže a ženy před sňatkem. Muž panic i muž svě- ták mohou mít stejně mnoho mravnosti při sňatku. Jen snad by mohlo být takové vy- bouření před sňatkem známkou nedosti u- kázněné vůle. Se ženou je to jinak. Panen- ství jest pro muže nejen pojmem fysiolo- gickým, nýbrž také psychologickým. Že- ně jest láska životem a ztráta panenství neznamená pro ni jen fysiologickou poru- chu, nýbrž poruchu veškeré její duševní bytosti. Přes to tedy, že dva lidé před sňatkem žili každý svým pohlavním živo- tem, přes to, že mohou jakožto následek tohoto pohlavního života před sňatkem přinésti do manželství úplný rozvrat těles- ného zdraví, přes to, že mohou být zba-

FEGILLETON.

Podstata lásky. Zajímavou přednášku o podstatě lásky měla před několika dny spisovatelka Rů- žena Mayrederova ve vídeňské Uranii. Máme za to, že problém sám je věčně za- jímnavý; když pak o něm hovoří žena, vy- zbrojena poznatky mužů, musí být její vý- vody dvojnásob zajímavé. Proto podává- me zde naším čtenářkám i čtenářům trest přednášky zmíněné dámy. Lidská řeč sbrnuje pod slovem „láska“ tolik různých událostí, že je nutno nejprve zcela přesně si uvědomit, o kterém způso- bu lásky chceme mluvit, hodláme-li filoso- fovat o podstatě lásky. Když mezi pohlav- ní a nepohlavní láskou není essencielního rozdilu, i když platí o druhé vše, co lze říci o prvé, máme na mysli v této stati lásku, stávající mezi mužem a ženou. lásce, jíž k sobě lnou pohlavně rozdílní li- dé, ukazuje se feusmen, láskou zvaný, nej- zřetelněji. Naše vědění o lásce je polo- empirické, poněvadž úsudky na základě pozorováni sebe sama jsou zcela nedosta- čující. Jsme-li zamilováni, nedbáme příliš na to, abychom se pozorovali a kontrolo- vali, poněvadž by to náš duševní život ru- šilo a my bychom se cítili ve svém vzta- hu ne zcela volnými. Již Balzac napsal: »Čím více posuzujeme, tím méně milujem.« Ostatně momenty a události, které jsouv záležitosti lásky rozhodující, odehrávaji se vesměs pod prahem vědomí.

Hybnými silami všeho dění na světě je přítažlivost a odpudivost, ve světě cito- vém a dojmovém pak synipatie a antipa- tic. U člověka nabývají duševní pochody, představující se ve formě lásky a nená- visti, svou určitou intensitu v jistém věl n. Slovo sebeláska je výrazem zcela nejs- ným, poněvadž láska a egoismus jsou pro- tiklady. Láska je požitkem z existeny ně- jakého objektu a proto může láska zname- nat stav buzený něčím mimo nás; lásku nutno tedy pojímat jako vztah mezi sub- jektem a objektem. Leibnitz označil lásku za radost ze štěstí druhého člověka a Men- delssohn kdesi napsal že láska je ochota, radovat se ze štěstí druhé osoby. Láska však není jen pocitem blaha; vedle rado- stí přináší tolik utrpení, že by se jí musel chránit každý, kdo by v ní hledal jen po- těšení a radost. Žádný nešťastně zamilo- vaný nedal by se od své vášně odvrátit vyhlídkou na jiný prostředek, jímž by se potěšil Schopenhauer vidí v lásce jen jedno- strannost a shrnuje problém nesobeckosti v lásce v tuto otázku: »Láska, že je něčím nesobeckým?« Stirner, zakladatel indivi- dnalismu, nechce nic vědět o protivě mezi láskou a egoismem. Nesobeckost v lásce nespočívá dle něho v tom, že egoismus je vyřazen. Milující člověk není nezištný. ale zveličením svého citu překonal rozdíl mezi sebou a druhou osobou. Nietzsche pak vychází z potřeby člověka po doplně- ní sebe sama a tvrdí, že rozhodujícím mo- mentem není přítomná chvíle, ale temný pud připravit následující generaci. Nikly

nezapírá milující sebe sama, ale poddává se z potřeby po doplnění sebe sama. Pro- to oběti, které přináší, nebudí jeho nevůli. Láska vyvádí nás z našeho osamocení. A Hebbel řekl to jinak; láska není ničím ji- ným, než snahou v jiném dobýt sebe sama- Podstatou lásky je schopnost nejen štěstí, ale i utrpení druhého člověka cítit jako své vlastní. Apoštol Pavel praví ve svém hymnu o lásce: »Snese vše, doufá ve vše, věří všemu, strpí vše.« A dle Mojží- šovy formule »Miluj blížního jako sebe samého«, máme s druhou osobou citit jeho radosti i jeho strasti. Nirvana, jak ji rozumí budhistický světový názor, nemá s láskou nic, ale zhola nic společného. V ekstatických fan- tasiích o lásce, jak si v nich liboval samý středověk, je láska k Bohu výrazem osob- ní oddanosti. Taktéž je tomu v ranní ro- mantice. Láska nutí jednotlivce z jeho stranění se a způsobuje změnu i rozšíření vědomí sebe samého. Kdo necítí svou o- samocenost jako nepříjemnost nepocítí vy- svobození z ní jako blaho; pro něho není láska stupňováním života a pro takového člověka platí, že je nejsilnější sám. Láska je subjektivním polem vědomí. U milujícího nepřichází k úplnému anulo- vání vědomí rozdílu mezi subjektem a ob jektem, láska je jen přizpůsobením, jímž individuum je s to utvořit s jiným dušev- ní jednotku. Počátek lásky v sobě samém pozorovat nemůžeme; víme jen, že láska je doprovázena sesílením všech psychi- ckých funkcí. Metfysika a přírodověda, tyto dvě nepřátelské sestry, přiznávajl

že základ láskového zanícení, které dvě osoby k sobě poutá, dlužno hledat mimo tyto osoby. Zatím co se milující domní- vají, že si svou volbou slouží sami sobě a hovoří o harmonii duší, o splynutí duší, o vzájemném porozumění, je v pravdě to, co je k sobě poutá, jen účel, zajistit život no- vému tvoru, nové generaci. Ovšem, že si tohoto účelu vědomi nejsou a proto ho- voří známým a uvedeným způsobem. »Příroda snaží se individuu vštípit jistou pošetilost, za účelem dosažení svého ú- čelu,« napsal Schopenhauer. Ale proč by měla příští generace mít nároky na větší zájem, než generace současná? Při meta- fysickém výkladu lásky je jednotlivec od- byt příliš macešsky. Ale také přírodověda nepočíná si líp. Prohlašuje lásku za taju- plné poznání toho, co je pro druh nejlepší a nejúčelnější. Láska je touha po určité osobě. V prvním stavu lásky je pohlavní moment podřadného významu. Často zůstává lá- ska duševním požitkem možnosti býts někým jiným s druhou osobou ve společ- nosti. Dle řeckého filosofa Platona by člověk původně dvojí bytostí, kterou Zeus rozdělil ve dvě zvláštní. Lidé snaží se tento prapůvodní stav zase dosáhnouta proto hledí se muž a žena vzájemně dopl- nit. Známý psychopatholog Kraft-Ebing napsal: »Pro vědátora není svazek srdcí a harmonie duší žádným mysteriem lásky. Mezi mužem a ženou stává individuelní sympatie, která je k sobě svádí, erotický fetišismus.«. Kraft-Ebing tvrdí ze zkuše- nosti, že o duševním rozčílení jedné oso-