1
masthead
V Praze, ve čtvrtek dne 15. září.
Praha
2
masthead
K číslu 255
číslo v Praze za 2
a na venkově za 3h
Praha
3
article
Na »Národní Listye
ranní a odpolední
předplácí se
v Praze
v administraci
na měsíc 2 K — h
ve filiálkách
na měsíc 2 K 30h
Poštou:
na měsíc 3 K 20h
s dvojí zásilkou
na měsíc 3 K 80 h
Praha
5
article
Mandžurská dráha a uhlí.
Z Vídně, 15. září. »Neue Freie Presse«
uveřejňuje tento přípis: »Poněvadž obsazení
dolů jantajských Japonci přikládá se veliký do-
sah a já jsem prodělal cestu dráhou sibířskou,
podotýkám, že uhelné doly tyto v pří-
tomné době nemají pro želez nie
žádné ceny, jelikož všechny loko motivy.
které jezdí z Port Arturu nebo z Dalného až
k jezeru Bajkalskému, jsou zřízeny jenom na
topení dřívím a poněvadž uhlí se neužívá
ani k vytápění vagonů ani baráků vojenských
při železnici. Hamburg. Ludvík Sojka ze
Šanchaje.«
Kuropatkinova zpráva o bojíchu
Ljaojanu.
Artur
Sojka
Kuropatkinův
Vídeň
Hamburg
Šanchaj
Neue Frei Presse
6
article
Z Petrohradu, 14. září. (C.-B.) Pokra-
čování včera večer vydané depeše. Te-
legram generála Kuropatkina, z-
slaný císaři dne 11. září, hlásí dále: V údoli
říčky Tanhe zpozorováno tou dobou, že prová-
ději Japonci značnými silami pokus, a by
postavení našeho levého křídlau
Anšančanu obešli. Uvedl jsem všechny
armádní sbory do nejpřednějších posic u Ljao-
janu, použiv posice u Liandiansianu a Anpinu,
abych času získal a nepříteli těžké ztráty způ-
sobil. Pro hornatost území a účinkem rozmoče-
ných cest byl dvoudenní pochod n
Ljaojan velmi obtížný a proveden byl
jenom uznáníhodným sebezapřením všeho muž-
stvá na východním křídle v plném pořádku.
Pri tom byl celý oboz a viechen
dělostřelecký materiál sé nevý
slovnou námahou přes hory pře-
praven. Ještě obtížněj'ším byl pak
pochod rovinou.
Na levé a střední koloně podařilo se nám
dopraviti šťastně všechno dělostřelectvo a vozo-
tajstvo do Ljaojanu. Zvláště obtížným byl po-
chod pravé kolony na západní straně železné
dráhy. Tím časem udeřil nepřítel zhačnou silou
na náš zadní voj, jenž s ním těžké boje pro-
dělati musil. Jedna z batterií dostala se při dal-
ším ústupu do boje. Batterii této musila být
poslána posila a aby ji kryl, zůstal zadní voj
generál-majora Rutkovského déle ve své posici,
než by jinak bylo potřebí bývalo. Oddil tento
doznal těžkých ztrát. Generál Rutkov
skij sám a plukovník Raden padli.
Kuropatkin
Japonec
Rutkov
Raden
Petrohrad
Ljaojan
7
article
Navzdor všemu úsilí a všem obětem musila býti
batterie na bojišti zůstavena.
Dne 29. srpna byla armádau
Ljaojanu shromážděna. Jeden ar-
mádní sbor obsadil posici na pravém břehu
řeky Tajce, ostatní pak sbory obsadily posice
na levém břehu. Dne 30. a 31. srpna útočili
Japonci svrchovaně prudce na naše postavení,
ale byli všude s nesmírnými ztrá-
tami odraženi. Na našem pravém křídle
a v středu provedeny mezi tímto bojem četné
protiůtoky, při nichž se strhl boj na bo-
dáky. Musily býti povolány zvláštní reservy.
jakož i části zálohy obecné.
Dne 31. srpna přebrodily se na pravý břeh
řeky Tajce značné oddíly armády Kurokiovy. Dne
30. a 31. srpna bylo naše levé křídlo, proti
němuž musila armáda Kurokiova postupovati, po-
měrne slabě napadeno. Dalo se proto právem
předpokládati, že hlavní voje Kurokiovy byly
úrčeny k obejití našeho levého křídla a k od-
říznutí našeho spojení. Za takových okolnosti
rozhodl jsem se stáhnouti vojsko s našich nej-
přednějších posic k hlavním posicím, sloučiti
tak značné voje proti armádě Kurokiově a za-
tlačiti ho k Tajce, kterou lze jen na několika
místech přebroditi. Manévr ten byl proveden
s dobrým výsledkem. Neznepokojováni Japonci,
vyklizovali jsme nejpřednější posice, které nám
už prokázaly velké služby tím, že umožnily ne-
přítele velkými ztrátami oslabiti. Díky učiněným
Ljaojan
Japonec
Tajka
8
article
LSIí
LSIí
Předplacení
a inzeráty
přijímá administrace
v Marianské ulici,
číslo 3.
am je též redakce
a expedice.
9
article
opatřením podařilo se, ač byla noc temná, ve-
škeré naše vojsko, určené k útoku dne 1. září,
přepraviti na pravý břeh řeky Tajce. Teprv
k večeru téhož dne obsadil nepřítel námi vykli-
zené nejpřednější posice a zahájil palbu z děl
na Ljaojan. Do rukou nepřítele nedostaly se pra-
žádné trofeje.
Pro akci vojska, dopraveného na pravý břeh,
sestavil jsem tento plán: Armáda měla se roz-
vinouti mezi Sinkvantunem a pahrbky u uhelných
dolů jantajských. Tyto mělo obsaditi oddělení
generálmajora Orlova záležející z 13 praporů.
Já jsem zaujal postavení uprostřed u Sinkvantunu
a armáda měla zabočiti v levo, aby napadla
posici Japonců u Tajce u vesnice Kvantunu
směrem k pahrbkům jantajským. Útoky počaly
dne 2. září. V noci na 2. září oznámil mně velitel
armádního sboru na pravém křídle, že Japonci
učinili v noci útok a že zabrali pro nás velice
důležitou čásť posice severovýchodně od Sin-
kvantunu.
Poněvadž pluk, hájící tuto čásť naši posice,
byl donucen k ústupu, musil jsem akční plán
změniti a pro 2. září učiniti hlavním úkolem
opětné dobytí oné posice. Teprve k večeru toho
dne byly pahrbky u vesnice Sinkvantunu a Sa-
maje opět v našich rukou.
K 6. hodině večerní počal útok na výšinách
severovýchodně od Sinkvantunu. Z počátku ne-
měly naše útoky žádného úspěchu. Ale přes
úplnou tmu bylo v rozhořčeném boji pokračo-
váno. Dobyli jsme několikráte výšin, ale byli
jsme vždy opět donuceni ustoupiti. Poněvadž se
jednotlivé vojenské naše oddíly smísily, bylo
těžko udržeti v rukou vedení. Po opětných úto-
cích se nám podařilo konečně posice definitivně
dobýti a tím byl pro 2. září úkol pravého křídla
splněn.
Na levém křídle směrem k dolům jantajským
zaujalo oddělení generálmajora Orlova téhož
dne na výšinách, na jihu dolů velice pevné po-
stavení s frontou na jih. Rozkázal dvěma bat-
Japonec
Sinkvantun
Tajka
Sina
generálmajor Orlov
10
article
FEUILLETON
FEUILLETON
výlet.
Byl to divný výlet, na který mě jednou
čerti zatáhli až do Šárky. Nechtěl jsem jít,
protože už v poledne pantatíček Mráz ne-
milosrdně mi stahoval chřípí a svíral uši, no, ale
jaká pomoc!
— Je neděle a ty bys seděl doma, peci
vále — povídá mi dobrý přítel a zimou se
choulil do ošumělého zimníku s jedním kno-
flíkem.
— Dobrá — povídám a šli jsme. Byli jsme
Řadou moderních ulic a v nich chumelic
lidských figurek, spěchajících o překot, jakoby
každá z nich se bála, že zmešká vlak.
Přešli jsme Malou stranu, plnou starostli-
vých i blahobytem zářících lidiček, šedivých,
s životem spokojených pensistů, plnou malých
okének a dusných, krňavých hospůdek.
Přeběhli jsme smutným Pohořelcem, kde
jen tvrdé hlasy vojínů zaznívají a řezavé řin-
čení šavle rozpadá se studeným vzduchem.
Mrazivý vítr zafičel nám do tváří a vehnal
slzy do očí.
Jako stará babice zasmála se na nás
smutná, zimně holá příroda. Beze slov, tichými
kroky šli jsme dále, až zapadli jsme v malou
venkovskou hospůdku. Bylo tam útulno a milo,
hospodský se smál a pestrá hrstka hostů se
smála též. Seděl tu ramenatý, v obličeji rudý
sedlák, malý zedník, který se chlubil, že je so-
cialistou, ačkoli právě vystěhoval chudou ro-
dinu z podruží na mráz, poněvadž mu nezapla-
tila nájemné. Byl tu šaty se lišící zednický mistr
poštovní poslíček s lysým temenem, nosem na-
hoře nemilosrdně splácnutým a dole nadbytek
rozšířeným, na kteréžto části seděly šikmě roz-
viklané brejle, nějaký selský synek s opáienou
Šárek
Mráz
Pohořelec
11
article
čtyři.
tváří, které orličí nos propůjčoval smělé vze
zření.
A co řeč, to ostrá kosa na kámen.
Jen úřadně vážný finančník, od těchto ve-
selých lidiček stranou sedící, nemísil se do
řeči a ani svalem ve ztuhlém obličeji nepohnul.
Víno bylo dobré, zmrzlé údy se rozehřály
a řeči, od srdce plynoucí, rozjařily nás tak, že
jsme se dali do zpěvu. Zpívali jsme celou duší
veselé i smutné písně, české i slovácké. Přítel
jeden nás na flétnu doprovázel.
Ani jsme nepozorovali, jak husté šero se
již choulí okolo malých okének. Zaplatili jsme
a srdečně se rozloučivše, vyšli jsme ven. Příte
s jedním knoflíkem u zimníku se nějak pode-
zřele potácel, jakoby mu nohy v roztoužení
chtěly uletět k bledému měsíci, který se na nás
škaredil, jako jediné, strašně dopálené oko sta-
rého generála.
A hvězdičky na nás šelmovsky mrkaly
z bezedné noci.
Mrzlo, vzduch řídl a my cítili, jak krev se
v žilách staví a hlavou zbrkle se prohání re
bláznovských myšlenek.
Šli jsme vozovou cestou, lemovanou křovi-
nami, plnými potměšilých stínů a bručíce si ně-
jakou směs z národních písní, došli jsme do
Tam přítel s flétnou rozdýchal se na prsty
a hrál nám. Teskný nápěv, sladce roztoužený
rozběhl se do tmavé noci a rozplakal se ve ska
lách.
Naslouchali jsme, i přítel s jedním knoflíkem
přestal se kutálet s vršku a pochvaloval: „to jé to
hhezký“ a tiše se rozesmál.
Měsíc jakoby byl stanul a rozléval po ska-
lách tak divně své namodralé světlo, že se nám
zdálo, jako bychom se byli octli v nějakém
rozbořeném hradě.
Flétna umlkla a my ještě dlouho seděli.
majíce tváře nastavené mrazivému větru. Ko-
nečně jsme se zvedli a šli dále.
skal.
Tama
ko
12
article
S kopce a zase do vrchu přes širokou pla-
ninu. Tam přítel s jedním knoflíkem podepřel
ruce v boky, tvář co nejvznešeněji upravila
s pathosem deklamoval: — Na hnědé hroudy
bílými pruhy leje bledý měsíc své choré světlo
a — — — Tu se přítel zarazil, svěsil v zadu-
mání hlavu a přemítavě pokračoval:
— Měsíc světlo své? Měsíční světlo je
světlo sluneční. Kdo pak to ale ví? Přece měsíe
svítí a ne slunce, tak to je přece světlo měsíční.
No, ano? Ale vykašlu se na to! Je známo, že
mozek má 25 fosforu. Fosfor, hahaha?! Měsíc
je také z fosforu. Do téhle hlíny se také dává
fosforová moučka, tak zvané umělé hnojivo!
No, já jsem dneska také umělé hnojivo!
No ne? Kdo říká, že ne?
Ohledl jsem se. Byl jsem s řečníkem sám.
— Jsi umělé hnojivo — povídám a beru
mu z ruky napřaženou hůl.
— No, ty jsi přece přítel, až budu velkým
pánem, udělám tě svým tajemníkem — od-
povídá a hladí mne po tváři.
Povzbuzen tak skvělou budoueností, vzal
jsem přítele za ruku a šli jsme ku Praze, nad
níž bílá zář visela. Ještě podnes cítím při vzpo-
mínce na tehdejší cestu, jak mně pravá ruka
brní od tíže přítelova těla.
Tak jsme přišli až do měho studeného po-
kojíku. Seškrábal jsem poslední zbytky uhlí, za-
topil a hrnek s vodou postavil na plotnu.
Sklenici horkého čaje bez cukru a bez
rumu skončili jsme divný ten výlet.
Příteli s jedním knoflíkem, nezlob se na
mne, že před tvou smrtí otiskl jsem jednu
z tvých nejkrásnějších řečí. Ostatně, třeba se
uzlob, vidím už, že nebudu u tebe tajemníkem,
tak tě vezmi třeba kozel.
Stanislav Minařík.
Minařík
Praha