Číslo 164.

V Praze, dne 17. června 1900.

Ročník IV.

Hodakce, administrace erpedice: Praha, Pštrossova ulice, číslo 200—II. Kafrankované dopisy se nepřijímají, rukopisy se nevracejí. Hezapečetěnéreklamace jsou porta prosty. lnserty účtujeme levně a při častější insercí po- skytujeme výhody. Vycházejí denně o šesté hodině ranní. V pondělí a po svátku vždy o dvanácté dině polední. Jednotlivé číslo za 8 h

KAIUICKt Telefon redakce č. 1l26.

Slunce vychází ve 3 hodiny 52 minuty ráno. Slunce zapadá v 8 hodin 10 minut večer

Neděle:

S v. Adolfa. Čtyřicetihodinná pobožnosť v chrámu Páně v Košířích (hřbitovní kostel) od 14.—17. t. m. Předplatné pro Prahu s donáškou do domu: měsíčně. . . .. K 2.80 čtvrtletně . .. K 8.40 K 33.60 celoročně . . .. Pro tuzemsko poštou: měeíčně . . . .. čtvrtletně ... K 9.— celoročně.... K 36.— Předplatné do cizozem- ska: Německa a Srbska: čtvrtletně . .. K 12.— celoročně.... K 18.— Předplatné do Ameriky, Francie, Švýcarska, Ita- e. Belgie a Anglie: čtyrtletně .. K 18.20 celoročně ... K 52.80 Telef. administrace 1126.

Dnešní číslo jest o 12 stranách. Příští číslo vyjde v poudělí v obyčej- nou hodinu polední.

Rozdělení Číny V Praze, dne 16. června. Naprostá neznalost zeměpisných, hospodář- ských, politických a sociálních poměrů v Číně u nás Evropanů je příčinou, že máme pojmy o přítomnosti Číny naprosto mylné a že ale i přes to rozhodujeme již teď o budoucnosti této ohromné říše s takovou apodiktickou jistotou, jako by věci budoucí této říše před námi ležely jako hotové události, na nichž nelze nic více měniti.

Kolikráte bylo již mluveno o rozdělení Ture- cka mezi nedočkavé dědice, a přece Turecko do dneška existuje a je faktorem doposud dosti moc- ným v koncertě velmocí. Došlo konečně k tomu, že Turek přestal již býti nazýván nemocným mu- žem. Je to věru podivuhodná setrvačnost massy tolik ohromné, jakou do dneška turecká říše je. A nyní učiňme si přirovnání a minori ad majus. Čínská říše existuje již tisíce let, ona má svou samorodou a samorostlou vzdělanost, jež běheni tisíciletí rozvinula se na základě poměrů ethnografických; říše rozsahu takového nejsou vy- tvořeny pouze vůlí lidskou, nýbrž spíše jsou vý- sledkem poměrů mnohých. Kdož by si tu troufal tvrditi, že tento tisíciletý obr několika otřesy ze- vnitř a několika nárazy z venčí rázem se rozpadne do lůna číhajících Angličanů, Rusů, Francouzůa Němců. Rozpadávání a případné i rozdělování říší není věcí příliš nesnadnou. Co po celá tisíciletí přirozenou tíhou jako Alpy je spojeno, tak snadno se nerozpadne. Je sice pravda, že podařilo se rů- zným velmocím od říše čínské značné kusy odtrh- nouti, avšak tyto podobají se více balvanům, jež káddého roku ze skalních velikánů mrazem a de- štěm se oddrobují a bez nichž Alpy existují přece. Ano kdyby Čína byla zemí lidu prázdnou asi jako Transvaal, mohla by se annexe jeho škrtnu- tím péra provésti; ovšem Čína je komplexem zemí přes 300 milionů obyvatelstva čítajících. Kultura těchto je tolik zvláštní, že ji s kulturou evropskou vůbec porovnávati nelze a tím méně s ní jaksi amalgovati. Kultura čínská je se vzdělaností kře- sťanskou naprosto nesmířitelna zrovna jako kultura turecká a to právě Čínu před rozebráním pojišťuje.

Vkročí-li na př. Evropan do Šangaje, podiví se na počátku vzezření města veskrz evropskému. Všude je viděti krásné, výstavné činžáky, tovární závody, pohodlné náměstí a ulice. Evropanu na počátku budou dmouti se prsa hrdostí nad vlivem evropské kultury. Avšak klam ten trvá jen chvíli, dokud noha nezkušeného Evropana nepokročí dále do města obydleného pravými Číňany. Sotva že vkročí do tohoto, jaká to ohromná kontrastní změna. Chodee tu vnikne do labyrintu uzounkých ulic a uliček sotva dva metry širokých, plných špíny a smetí, v nichž se to lidstvem jen hemží, jako na mraveništi, jež na Evropana pohlíží jako s půdy, jako na nevzdělance a tvora inferiorního. Evropan bezděčně se diví, kterak možná žíti v této děsné atmosféře, do níž neproniká ani vzduch, ani světlo. Evropan se tu cítí jako ztracen a každý též odtud pospíchá, jak jen může a nepřeje si, aby s tím čínským mraveništěm přišel do bližších styků. A když Evropan opět ocitne se mezi svými, má dojem, jako by se navrátil z Danteova pekla. Ano, v Šangaji je vidět dva květy, jež nikdy se nesměsují. Evropan s Číňauem se nenavštěvují a neuzavírají přátelství; obchodují sice spolu, ale zůstávají si vždy cizími. Na jakési splynutí ple- mene žlutého s bílým nelze pomýšleti.

Staří Římané měli zajisté mnoho assimilač- ního. Smíšenina Římanů s národy gallskými vy- tvořila nynější Francii a Španěly, smísení se Němců se Slovany, ať si již křížem, anebo mečem, vytvořilo nové bujaré plémě; Španělové a Portu- galci v zámořských krajích dali původ novým ná- rodním odrůdám. Ano i s rudbchy bylo Evropa- nům možná se smísiti, toliko smísení s Číňany ne- lze provésti. Je to slovem plémě prazyláštní. A nyní tážeme se, k jakým koncům mohlo by násilné rozbití čínské veleříše vésti? Během věků smísil se i Turek s krví slovanskou, ale plémě žluté je tak samorostlé a při tom různo- rodé, že za celá století nepodařilo se smíšence s plemenem bílým vytvořiti. To bije přímo do očí. Představme si nyní, že by se spojenému úsilí evropských velmocí podařilo Čínu roztrhati a mezi sebe rozděliti. Co by tím získaly ?. Těch několik tisíc evropských vojáků: Rusů, Angličanů atd. by mezi těmi miliony Číňanů na- prosto zmizelo. Každý vítěz v zemi okupované snaží se k obyvatelstvu v přátelské poměry při- cházeti. Ano, Číňan je ve svém způsobu velmi zdvořilým, ale vždy zůstává svým. Hrstka Evro- panů zmizí v čínském moři. Číňan Evropana po- važuje za mocnějšího, ale považuje ho za cizince, jejž stejně nenávidí, ať si je Rus, Němec, Fran- couz, anebo Angličan, vše jedno. Číňan žije též v Americe. Zde ale má své ulice, své čtvrti a usazuje-li se kde, vytiskuje tam odtud plémě bílé, s nímž se nesměsuje. Konečně dospělo se v Americe k tomu, že Číňana třeba z půdy americké vytisknouti. Slavný missionář P. Huc procestoval celou Čínu okolo r. 1850. On sebral mnoho starých čínských znamenitostía tradic. Tentýž tvrdí, že vydobytí Číny Tartary před 200 lety je příčinou nynější dekadence Číny.

Pravý Číňan do dneška ještě Tartara nenávidí a byl by za to povděčným, kdyby ho byl zbaven. Číňan ani s Tartary se nesmísil. Jediné Rusko mělo by vyhlídky značný kus Číny se značným prospěchem odtrhnouti, protože s Čínou territo- riálně souvisí. A po Rusku přišlo by Japonsko, jež je s Číňanem spřízněno. Ostatní velmoci nemohou pomýšleti značné kusy země co nejhustěji zalid- něné odtrhnouti a též trvale podržeti. Proto se Angličané zuby nehty brání, aby Rusko o své újmě v Číně nezakročovalo. Anglicko bude vší mocí se přičiňovati, aby v Číně vše zůstávalo při starém, aby totiž každá velmoc na čínském pobřeží měla svůj přístav, svou obchodní sféru, v níž by s Čí- nou obchody vedla, avšak do Číny hloub vnikati Anglii se nechce. Ona má s Indií těžkostí mnoho a Ind není přece tolik zkostnatělý jako Číňan. Zatím ale věci v Číně dospívají k epochální krisi. Vždy hlasitěji se tam ozývá: smrteizinců m! Pronikne-li hnutí to hloub do národa, pak ná- sledky budou nedozírné. Co pořídí těch několik tisíc evropských vojínů v srdci Číny? Může se 20—30 tisíc evropských vojáků odvážiti hloub do Číny, do toho 300milionového mraveniště? Která velmoc má tolik peněz nazbyt, aby v Číně udržo- vaia a doplňovala stálou posádku? Víme, co Francii vynáší zabrání kouska jižní Číny. Ve francouzské sněmovně často se ozývají nářky, že Siam Francii přináší jen škodu. A tak uváží-li se všecko kol- kolem, evropské velmoci budou rády, vyváznou-li z Číny bez pohromy ven. Ano, kdyby se smělo doporučovati, Číňany vesměs pobíti, pak by to s vydobytím Číny šlo, stejně asi jako se střednía jižní Afrikou.

Kulturní Listy- V Praze, dne 16. června. K. — Již se Praha prázdní; kde kdo může, stěhuje se na venek. Praha dnes podobá se báječ- nému obru, jenž svou hlavou zasahuje až ke Krko- nošům; jednou nohou opírá se o Šumavu a druhou o Tábor; jednu ruku klade si na moravskou vyso- činu a druhou ztápí v karlovarském vřídlu. Praha dnes již vypadá jako — sit venia verbo — vyku- chaná husa. Brzy budou naše Krkonoše pokryty sa- mými papíry po uzenicích a uzenkách, a Šumava papíry po buchtách. Všude budou znáti stopy po pražských lufťácích. K podzimu zase Praha naplní se a scvrkne se ve svou obyčejnou podobu. A co zbude zde nám, odsouzeným polykati i dále pražský prach a dýchati všecky ty velkoměstské zá- pachy? Dnes tu ještě máme bratří Hagenbecků in- dickou karavanu, ale ta co nevidět spakuje svůj in- dický chrám do bedny, své bajadéry a své umělce s bubínky do vagonů a zmizí z Prahy. Variéte jest zavřeno, Národní divadlo bude míti letos delší prázd- niny, aby nové družstvo mělo dosti času, poříditi novou divadelní výbavu, kterouž mu staré družstvo odpírá. Zkrátka, Praha bude jako po vymření. Naši po- slanci měli by s námi pozůstalými míti útrpnost a jak jeden žurnalistický kollega navrhoval, měli by na Žofině uspořádati reprisu svého vídeňského koncertu ve prospěch Matičky za pětku vstupného. Sebralo by se několik tisíc. Tak aspoň by český národ něco z té muziky měl, která prý pana z Körberů řezala to- lik do uší.

Když jsem nedávno naslouchal těm sluch i hrud rozrývajícím zvukům indické karavany na Štvanici, pravil jsem k jednomu žurnalistovi, přišlému právě- z Vídně: takhle to asi vypadalo v parlamentě? — Co vás napadá, — odvětil mi — stokráte pestřeji. Hudba budoucnosti — pravím na to. — Schmerlingův parlament musí s takovouto muzikou býti doprovozen do hrobu. Škoda že Schmerling je již mrtev! Jakou by měl dnes radost z té slávy, jaká se mu v jeho parlamentě dělá. Pražský »Kurýr« měl to udělati trochu významněji, než pouhým zobrazením koncertistů českých. Měl vypodobiti pohřební průvod. V popředí by byla rakev, v níž by odpočíval Schmer- lingův parlamentarismus. Před rakví by kráčeli jeho zbylí velekněží Plener a Russ s přiměřenou assistencí starých parlamentárníků éry liberální. Hned za nimi kráčel by Wolf s celou svou ob- strukční kapelou a hrál by marš na píseň: Deutsch- land über alles. Za rakví by kráčeli páni ministři s celým ústaváckým příbuzenstvem. Za těmi by kráčela kapela česká, která by zase hrála Hej Slo- vané střídavě s kapelou Wolfovou. Za rakví mohly by kráčeti ještě tři sesterské dámy v hlubokém smutku: Byrokracie, germanisace a centralisace. V ta- kovém obrázku by byla aspoň nějaká myšlénka. Mám za to, že podobně asi bude všechen mo- derní parlamentarismus v Evropě pochován. Zemře smrtí nečestnou — na obstrukci. Obávám se však něčeho, co by mohlo z parla- mentární obstrukce se vyvinouti. Bojím se, aby z par- lamentů nepřestěhovala se do škol. Je to náramně svůdné pro školní pány kluky, aby časem také pá- nům učitelům nezahráli marš, aby je nevytrubovali ze školy. Ty nynější lavičky ve školách s pohybli- vými pulty jsou jako stvořeny k dělání obstrukce.

Kalamáře, pravítka, prkna k rýsování mají též k dis- posici, o trumpetky nemají též nouzi, — jak poví- dám, z parlamentů do škol je jen malý, pramalinký krůček. A konečně kdož ví, neužijí-li časem i panímámy obstrukce proti svým pánům manželům. Ženské mají veliké vlohy k dělání muziky tak zvané kočičí. Ženské umějí na puklice dělati znamenité koncerty. Pamatuji se na mnohé případy, o nichž ženské puklicemi vy- koncertovali své muže z hospody domů. Víme o jedné, která šenkýře pro Boha prosila, aby jejímu mužovi v hospodě vůbec nenaléval kořalky. A když ale na- léval přece, šla a nadělala mu rámusu přede všemi a vytloukla mu okna. Pak mužovi již nenaléval. Obstrukce s obligátní muzikou slavila vjezd skoro již do všech spolků. Rozbíjení spolkových schůzí je dnes nejmilejší muzikou, která přestěhovala se do parlamentů. Skoro všecken náš společenský život nalézá se ve znamení obstrukce. Dříve provozovala se obstrukce pouze v nej- užších rodinných kroužkách, když totiž hlava rodiny kořalkou jaksi rozkymácela se a doma ze všech ná- dob nadělala střepů, což ovšem stávalo se málo kdy a toliko v nejnižších vrstvách lidu. Avšak pokrokem všeobecné vzdělanosti obstrukce rozšířila se již do všech vrstev: do schůzí, do uni- versit a konečně i do parlamentů. Škoda, že nám kulturní dějiny nezjistily tu drahou hlavičku, v níž zrodila se první obstrukce v podobě dělání střepů.