6. číslo.

ŽENSKÝ LIS

Strana 5.

dí? Proč má tento první věk tak veliké vděky, jež okouzlují, dojímají a nikdy neomrzí? Rozmilé stvoření! Jeho první vstup do světa, jeho první pohled je znamením míru, obrazem jasnosti. Po- hleďte na ně: ani mráčku na jeho čele, nezná minu- losti, přítomnosti, usmívá se vstříc a spěchá do bu- doucna; zdá se unášeti vše s sebou. Při vychování šetřme spíše toho, aby nad mládeží naší obloha se nezkalila, aby zlaté slunéčko lásky vždy zářilo nad malými jejich hlavičkami a rozehřívalo nevinná srdéčka jejich radosti, by očka jejich zářila a úsměv štěstí ne- zmizel. Nežertujme před trestem dítěte, nemazleme sé po trestu. Jen ať naše znovu projevená láska zahladí trpký pocit, který jinak často po přestálém trestu proti vychovateli v dušince dítka vězeti zůstává. Ten život lidský tak všedně utíká, proč nepopřáti tedy aspoň dětem, aby jim milé upomínky na dětství zůstaly. My vyrostli již z těch let šťastných, drsnosti života setřely jemný pel mladistvé obraznosti — ale upo- mínky zbyly přece. Julie Koubová.

Různé zprávy.

Pavel Singer zemřel dne 1. února v Berlíně po krátké chorobě, jsa 67 let stár. Singer stál čtyři desetiletí v popředí německého dělnického hnutí. Rozený taktik, byl téměř před- určen k tomu, aby svými rozumnými, vždy jasný přehled vyzrazujícími radami byl rádcem strany v nejtěžších a nej- choulostivějších dobách. Celé své značné jmění věnoval straně, a obětavost jeho neznala mezí. Byl zastancema mluvčím v důležitých případech, jsa vždy v popředí boje. Vzdor své obětavosti byl podezříván. Požíval neomezené důvěry dělnictva. Byl zvolen do říšského sněmu i do rad- nice berlínské a houževnatému úsilí jeho podařilo se pro- sadit mnohé ve prospěch dělnictva. Singer byl známou a všeobecně váženou osobou. Na všech socialistických sje- zdech mezinárodních předsedal a v Kodani bylo všeobecně litováno, že nemoc mu zabránila se dostaviti. Nad rakví dobrého člověka a muže truchlí nejenom sociální demo- kraté Německa, kteří ztratili v něm politika a vůdce nad jiné schopného a nadaného, ale socialistické dělnictvo ce- lého světa. Čest nehynoucí jeho památce!

Žižkov. (Besedy mládeže.) V neděli 12. února přesně o 2. hod. odpol. jest pokračování besed mládeže. Program: 1. O významu básnické činnosti J. S. Machara. Přednášeti bude slč. Pokorná. 2. Recitace Macharových básní. Paní Hübnerová. 3. Čajkovskij: „O, zapěj mi, matko“, Dvořák: „Když mne stará matka“, na klavíru přednese slč. Kubrová. 4. Blodek: Arie z opery „V studni“, Novák: „Stesk“ (slovenská lidová píseň), Dvořák: „Žalo děvče“, za- zpívá slečna Krásenská (s doprovodem klavíru). 5. Recitace. 6. O školách jinde. Cestopisná přednáška p. učitele Obsta. (S promítáním obrazů skioptikonem.) Místnost, kde se tato beseda bude pořádati, oznámena bude na programech, jež se rozdávají, a v „Právu Lidu“. Sál bude řádně vytopen. Mládež škole odrostlá má přístup volný.

Významný podnik chystají se letošního roku uskutečniti soudruzi naši na Kladensku. Na oslavu dvacetiletého jubilea vycházení krajinského časopisu „Svoboda“ a organisačního hnutí, projektují uspořádání „Jubilejní dělnické výstavy živ- nostenské, průmyslové a hospodářské výroby v Kladně, 1911“. Výstava bude uspořádána na rozsáhlých projektech obecních, přiléhajících k Dělnickému domu, jež byly po- řadatelstvu obcí kladenskou bezplatně propůjčeny. Výstava kladenská stane se zajisté po svém otevření cílem četných hromadných výprav i soukromých návštěv našich soudruhů. Cyklisté sjedou se dne 13. srpna r. 1911 ku společnému sjezdu na Jubilejní dělnické výstavě živnostenské, hospo- dářské i průmyslové výroby v Kladně. Zahajte všude agi- taci, aby den 13. srpna sťal se manifestačním dnem děl- nických cyklistů na výstavišti. Hornický den na výstavě kladenské projektován jest na 16. července 1911. V den tento stane se kladenská vý- stava dělnická, na níž hornictví bude zastoupeno svým sa-

mohly. Jindy obratný a ziskuchtivý obíhal, obslu- hoval aneb za stolem seděl s hostmi svými; dnes však velebnou tvář časem k nebi obraceje, časem k zemi skloňuje přecházel a z pohybování jeho bylo souditi, že zvyklé modlitby odříkává. U chaloupky v malé besídce seděla dcera jeho Lea. Fantasticky spíše než přiměřeně oděná, vy- soká, štíhlá postava. Bílý, řasný šat, až přes bosé nohy dosahující, byl přepjatý černým, stříbrem protkávaným pasem. Hlavu měla velikým turec- kým šátkem ovinutou dle dávného způsobu žen- tin svého národa, bydlících v krajinách východ- nch, a husté černé kadeře padaly pod pokrytem tínto kolem bledé, krásné tváře na bílou šíji. Jast zářily veliké černé oči, upřené do nekonečné dálky avšak nepohnutý její hled do pustého mo- dra a podivný význam obličeje srovnány s oble- kem jejm — a snadno bylo uhodnouti, že na roz- umu posatena jest. Ruce její hrály si nevědomky s nějaký, kvítkem, roztrhujíce lístky jeho. Třetí soba, každodenní host v hospůdce té- to, byl staý vysloužilec, známý v končinách těch co nejlepší vypravovatel. Jestli se kdy údolím modrý kabát s červenými výložky zablýsknul: ji- stě to byl on, a děti mu z chaloupek vstříc vybí- haly, žádajíce ho, by jim něco vypravoval. A on jim tohonikdy neodepřel, nýbrž zakroutiv si dlou- hé knírya na zemi se mezi ně usadiv, dlouhé po- věsti vyravoval, třeba i něco pilně na práci bylo. Mimo to měl ještě jiný výnosnější úřad, totiž v zámku, pede vchodem do údolí nedávno vystavě- i jiné nehody, aby dokonaly klam ten, vytvořily uzounká v ní okna.

Některé chaloupky — jestli se těch as šest neb sedm chatrčí tak nazývati může — opírají se po různu o tyto po stráni hustě se nacházející kameny; a mnohá z těch chatrčí jen přední stra- nu má z netesaných trámů sbitou, ostatní její díl jest vnitřek dutého kamenu. Uzká pěšinka vede mezi rozsedlinami skala hustým křovím až dolů do údolí k úzkému sice, avšak dlouhému a hlubokému jezeru, na jehožto modravé hladině vodní lilie rozkládají své široké temnozelené listí, a bledé jejich květy plynou co stříbrné korunky nad temným zrcadlem vod. Jestliže, jak mnozí učenci jistí, v pradávných ča- sích celá země česká jen jediné veliké jezero byla: tedy jest toto malý pozůstatek z oné nesmírné vodní hladiny, a ploché, úzké břehy jeho jsou z obou stran veliké stupně písčité skaliny, která, kdo ví jak daleko, se ztápí v prohlubeň vodní; neb dle ujišťování tamějších obyvatelů ještě žád- ný nenalezl dna ve vodě této. U jezera tohoto, na výtoku malého potoka stojí mlýnec, kteréhož jednozvučné klepání v spol- ku se šustem a hvizdem přelétajícího ptactva pů- sobí, že tato samota ještě pustější, mrtvo kra- jiny této ještě hroznější se zdá. Časem jen pro- nikne nápěv neviditelným pastevcem pronesené národní písně, a jakoby potěšená z toho krajina kolikráte po sobě si opětuje zpěv jeho temným temnějším ohlasem.