Strana 2. Číslo 225

KATOLICKÉ LISTY

Dne 17. srpna 1902.

níky, aby akci tohoto sdružení všemožně podporovali, čímž zároveň pracovati budou k štěstí našeho lidua vítězství křesťanského socialismu. (Bouřllvý potlesk.) Nelíčeným jásotem přivítán, ujímá se slova posl. dr. Stojan. Pochváliv snahu Čechů, přispěti k roz- šíření idey cyrillo-methodějské, uvádí jednu rozmar- nou historku jako svou omluvu. Studnař ten vykopal studnu, ta se mu ale nešťastnou náhodou zasypala. Co teď? Svlékl kabát, pověsil jej na keř a sám se skryl za druhý keř. Lidé šli kolem, a vidouce zasy- panou studnu a kabát na keři, ruče dali se do vy- hrabávání studně, v předtuše, že v ní je studnař po- hřben. Když studnu úplně zase vykopali, vylezl studnař ze svého úkrytu a pěkně se jim poděkoval. Já — praví řečník — chtěl jsem to také tak udělat jako onen studnař; chtěl jsem totiž, aby někdo jiný o mém předmětu pojednal. Když to ale nešlo, jsem přece jen nucen učiniti tak sám. »Hvězdy dvě jdou od východu,« tak praví se v jednom krásném sboru našem, v němž líčí se ústup pohanství před křesťanstvím ve vlastech našlch. Každý národ — dle slov našeho Procházky — prodělává veliké změny ve svém životě, ale největší z nich za- jisté jest obrácení jeho na víru křesťanskou. Tato jest nejdůkladnější, poněvadž vliv její zasahuje až do nej- menších podrobností života národního. Tento obrat provedli u nás sv. Cyrill a Methoděj, proto plným právem zaslouží sobě díků 1 chvály veškerého potom- stva. Slovo Kristovo bylo i národu našemu světlem zářícím, v jehož zlatých paprscích on k novému omladnul žlvotu, neboť i v sociálním ohledu přivodili tito svatí věrozvěstci změnu blahodárnou.

Jeden král měl velikou knihovnu, kterou na ce- stách svých vozil s sebou na velbloudu; bylo to ale nepohodlné, proto vybrali jemu jen nejdůležitější spisy z ní a nakládali je na mezka. Ale i to bylo mnoho, proto odhodlal se král jen jedinou knihu s sebou vzítl; když ale i ta mu byla nepohodlná, vybrána z této jediná průpovídka králi na cestu. Takovou prů- povídku nesli s sebou 1 sv. Cyrill a Methoděj byl to kříž. Tím, že přinesli kříž, přinesli všecko, neboť on obsahuje v sobě celou knihu, ba i celou knihovnu. Oni postarali se také o to, aby všicknl Slované Panně Marii byli zasvěceni. Proto také ve všech slovanských národech jest úcta Marianská v krvi veškerého lidu. Svatý Augustln jako tři hlavní idey označil ideu pravdy, dobra a krásna. Nositely těchto byli u nás sv. Cyrill a Methoděj. Pro nás ovšem jest při idel Cyrillo-Methodějské hlavní snahou: zachovati víru svatou, po otcích zděděnou. K tomu potřebí jest, abychom předevšíma saml, každý z nás pracoval, stal se apoštolem. Tu třeba, aby každý začal sám u sebe. A každý, ať v kterém- koliv je stavu, může působít. Toulám se tak tím svě- tem a slyšel jsem kdes, že naše století jest stoletím světců. To také osvědčuji, že ve všech stavech na- lezneme dnes lidi svaté, kteří i stínu hříchu se vyhý- bají. Tedy začněme i my — každý nejprve sám u sebe. Mnozí ovšem ze Slovanů se od víry sv. Cy- rilla a Methoděje odtrhli, nazýváme je rozkolníky.

líto je nám toho, ale musíme pracovati, aby opět došlo ku sjednocení. Za dětských let jsem rád čítával proroctví slepého mládence, který předpovídal, že prý svět bude jednou celý zdrátovaný (telegraf) a obruči pobltý (železnice). Tomu již dnes jest tak, ale třeba ještě také pracovati k sjednocení ducha, jednotě u víře. I francouzské řeholnice jsou již na Balkáně (v Bosně), ale se slovanskými se nám to nemůže po- dařit. Na panáčky a koně je naše Haná požehnaná, ale s řeholniceml se nám to nikterak nedaří. A přece jaké lásce a pozornosti těší se Slované u sv. Otce! Roku 1881 při pouti Slovanů do Říma byli jsme svědky všech těch důkazů jeho nevšední lásky k nám, kterouž jsme jemu však dosud ničím neoplatili. My Slované se vlastně dosud neznáme. Proto se podjal chvályhodné úlohy apoštolát sv. Methoděje, který snaží se přlměti mladé, horlivé pracovníky ke studlu některého slovanského jazyka, aby se tím sblížení naše podporovalo. Také tl, kdož pérem vládnou, měll by v tom smyslu připravovat silnice a chodníčky pro budoucí poutníčky. Buďme apoštoly! Proto se křesťanství všemi sta- vidly valilo do tehdejší společnosti, že nejen učení pé- rem vládli, ale i prostí (vojín, chůva, otrok, kupec a j.) apoštovali. Právě ti získali si ohromných zásluh o brzké a rychlé rozšíření křesťanství. Mladost, mla- dost, ach to je radost — užijte tedy zvláště vy mladí doby té a apoštolujte každý na svém místě.

Četl jsem kdysi, že v Nebrasce v Americe střílí se do mračen, aby se spojila, zhustla. I do nás kato- líků začínají teď hodně střílet, dejž tedy Pán Bůh, abychom i my se spojili a z mračen naších aby hojný déšť spadl a hojné přinesl úrody. »Lásko Boží, lásko — kde tě lidé berou — na horách nerosteš — na poli tě nesejou — zpívají u nás; na ohni Božské lásky roste láska, budeme tedy o ni prosit, aby na- plňovala celé nitro naše. Ruku k dílu a Boha prosme o vydatnou rosičku. Nebuďme jako ten velbloud na poušti, který postavil se proti přijíždějícímu vlaku, jako by se ptal: co ty tu chceš, zde jsem já pánem. Nejen říkat, my jsme páni, slce i přes nás půjde vlak, proud doby. Kříž jest naše spása. Nové jsou poměry, ale my je musíme Kristu posvětlti a v jeho službu uvésti. Přijď království Tvé! V tom je pokrok, jaký musíme podporovati. Víra není proti pokroku. V potu tváře své pracoval Adam, neznal kolo, ani telegraf, poněvadž to vše vynalézti uloženo bylo — duchu lidskému, Bohem přisouzeno. Budeme-li vše v službu Boží uváděti, nebudeme zpátečníky, nýbrž pravými pokrokářl. Řečník na to končí vhodným použitím národní písně: Už mou milou do kostela — k oltáři — od oltáře — vedou. Také vy ještě nejste nic, dokud ne- budete skutky svými osvědčovati, že vám idea cyrillo- methodějská přešla do krve, dokud neponese ovoce. Tenkrát teprv má panenko budeš má . . .« Dojem řeči posl. dra. Stojana byl veliký. Bouře potlesku, opravdového, nadšeného potlesku, byla dů- kazem, že dovedl slovutný řečník udeřiti na pravou strunu srdce svých posluchačů. Dobře že to neudělal

jako onen studnař a přišel. Ides cyrillo-methodějská zajisté nových a horlivých nalezne přispěním jeho apoštolů. Pan Hovádek (za p. předsedu, který zatím za úřadem svým byl nucen se vzdáliti) upřímnýml slovy poděkoval p. dru. Stojanovi a shromáždění mu nadšeně třikrát provolalo slávu. Jednatel dp. Janda přečetl na to důkladně sestavenou zprávu o činnosti sdružení za uplynulý rok, kterážto zajisté čtenářům z občasných zpráv v listě našem uveřejňovaných jest s dostatek známa. Zpravodaj litoval jen, že ze 72 spolků pražské arci- diecése pouze — 36, tedy polovice jich dosud k sdru- žení přistoupilo. Doufejme, že oprávněný tento stesk nebude musit v přiští valné hromadě býti opakován. Činnost sdružení byla také předmětem delší de- batty, na níž podílu brall dpp. a pp. P. Vídenský S. J., Jindra, P. Dlouhý-Pokorný, P. Schmidt, Princ, Vít, Hovádek, Hák a Myslivec. Výboru sdružení dáno tím hojně pokynů pro další úspěšnou činnost. Z pokladniční zprávy, přednesené dp. Stejskalem vysvítá, že mělo sdružení příjem K 314.64 (v čemá obsažen jest též obnos 200 K, darovaný nejdůst. p. kardinálem arcibiskupem Skrbenským), vydání kor. 6.96; zbývá čisté jmění kor. 307.68.

Při vykonaných volbách zvolen jednohlasně před- sedou pro další období opětně velezasloužilý dosa- vadní předseda monsgr. dr. Jos. Burian; rovněž jednomyslně zvolen byl znovu dosavadní výbor, s ne- patrnou jen změnou. Valné hromady súčastnili se delegáti 34 spolků, jakož i četní hosté z Moravy, Dol. Rakous, Sedmi- hradska, Saska atd. Zájem, který osvědčovali všichni účastníci prů- během debatty, opravňuje k nadějím, že zemský svaz v následujícím období rozylne blahodárnou činnost v prospěch naší svaté katolické věci. Ať soptí nepřátelé vztekem sebe více, ať slinou jizlivostí snaží se sní- žiti vše katolícké, tolik jest a zůstane pravdou, že dnové 14.—17. srpna zůstanou písmem zlatým za- znamenány v dějinách ruchu katolického u nás a že bohdá hojná z nich vzejde žeň. Pořadatelé těchto slavností mohou s nimi býti úplně spokojení. A. ted s pomocí Boží k další neunavné práci ke ctl a slávě Boří a vítězství obrodných zásad učení Kristova v našich milých vlastech slovanských. Jubileum Jednoty katolických tovaryšů v Praze. Konec! Loučení! Ale neradi jistě loučí se s Prahou, mátí měst, hosté J. K. T., jistě neradi, ne- boť tu byli mezi svými, zažili družnost, pocítili žár bratrské lásky, posílili se pro další boj za víru, vlast a krále.

zotvírány všecky dvéře. Každá panička snaží se v pře- pychu svou sousedku překonati, a nemůže-li, nemá-li muž k tomu prostředků, má domácí peklo. Snadná příležitost ku vzdělání dívek přepych ten podporuje. Sotva že dívka se dozví, co je to aestetika, geografie, astronomie, a sotva že si dovede z nouze ledacos nakresliti, již myslí, že její ruce nesmějí se hadru dotknoutl a ješitná matinka ani se neodváží slečinku k neckám postaviti. Radějí se na ni dře sama. Dívky dnes vyrůstají v neblahém domnění, že jsou vyššími bytostmi, na něž čeká někde nějaký prine — ale z roští. Žíti, utráceti nad svůj stav, stalo se horečkou naší společnosti. Ovšem, bylo by to hezké, kdybychom byli národem bohatým, kdyby naše lodě pluly po všech mořích a naši obchodníci měli faktorle v Honkongu, v Kalkutě a Sidneji, pak by to bylo šlo. Pozorujeme venkovské děvče, když se mu po- štěstí (!) dostati v Praze službu. První peníze, jež si vyslouží, věnuje na parádu, aby se mohla vyrovnati jiným. Hlavní věcí je rozčechrati si podle jiných hlavu a na ní posaditi fešácký klobouk, třeba by na sobě neměla poctivé košile — pak je z ní již slečinka a v krámech jí neříkají jinak než slečinko. A slečinka taková měla by pak vzíti na záda putnu anebo do- konce jíti někam s nůší! Asi před 12 lety přišlo takové venkovské děvče do velikého města, mlaďoučké, zdravé, urostlé, hezké — jak by je vymaloval. Čítalo sotva 14 jar — spa- dlo jako nedopéřené pískle z hnízda a zapadlo do Prahy, kdež se brzy kolem něho jako dotěrní vrab- číci shrnula — gigrlata. Započalo svou karleru jako tisíce jiných dívek z venkova, chůvou. Z chůvy po krátkém čase stala se — ošetřovatelka (!) ve všeobecné nemocnici, pak sklepnice ve kterési vlnárně a při národopisné výstavě stala se volavkou

v ochutnávárně, kdež kolem ní sletovali se šviháci. Po výstavě šla opět do vinárny. Asi před třemi roky zařídila si svou vinárnu v Praze. — — — Za několik let z venkovského děvčete vyvinula se dáma, za níž se velkoměstští hejskové honili. Parádnictví přímo báječné pomátlo jí hlavu. Svou toaletu brala přímo z Paříže. Galantní páni zahrnovali ji pe- nězi, jež ona uměla plnýma rukama rozhazovatl. Kte- rýsi pán měl prý pro ni míti anebo měl souboj, v němž zahynul, zanechav prý jí 40.000 zl., kteréž ona v krátké době rozfofrovala. Jezdila prý i na koni, ale konec její byl nedávno — na pathologli. Střelila se. Bylo jí teprve 26 let. Toto děvče z venkova stálo by za to, aby žlvot jeho byl vylíčen jako na výstrahu, avšak mám za to, že u žen moderně vychovaných všecka výstraha jest marnou. Právě střední stavy jsou zachváceny horečkou žíti nad svůj stav. A což ty vyšší stavy? Jindy ta horečka lomco- vala i jimi, avšak nyní stala se tam chvalitebná změna. Kdo má příležitost nahlédnouti do domácnostl mnohých šlechtických rodin, přesvědčí se, že tam pa- nuje spořivost, prostota, skromnost i skrovnost. Před několika dny noviny přinášely zprávy o mládí nynější anglické královny Alexandry, která prý se svými sestrami v domě otcovském — vévody šlesvicko- Holštýnského — musila pracovati jako dívka z mě- šťanského rodu, šíti a spravovati sama si prádlo, snad i šaty, předělávati klobouky, upravovati toaletu. A pa- pínek prý se neostýchal sám choditi na nákup do trhu a do krámů. Tak se ten svět točí. Dříve žili páni nad svůj stav a poddaní pod svůj stav, nyní zase títo žljí nad svůj stav a páni pod svůj stav. Snad se přece jednou svět ten zatočí tak, aby každý žil podle svého stavu.

Dva poslední dny věnovány jednak valné hromadě Zemského sdružení katolických spolků v král. českém, o níž na jiném místě přinášíme zprávu, jednak závěrečným slavno- stem. Včera odpoledne konala se přátelská schůze všech účastníků v domě Jednoty na Anenském nám. načež byla prohlídka dómu sv. Víta na Hradčanech. královského hradu pražského, památné a světoznámé Lorety, obsáhlé a bohaté knihovny kláštera strahov- ského a nádherného Petřína, spojeného s Nebozízkem. Večer po sedmé hodině za přečetné účasti pořá- dáno v bohatě vyzdobeném sále Jednoty na Anen- ském náměstí slavnostní představení, k ně- muž nadšený proslov napsal J. Š. Baar. Sehrán za přítomnosti četných vzácných a dalekých hostů Šam- berkův obraz ze života »Josef Kajetán Tyl«. Proslov zdařile přednesl p. F. A. Kotrba. Souhra byla velice pěknou, a z účinkujících vynikaly hlavně pí. Vanda- sová a slč. Vothova mimo několika pánů. Režil měl p. Kotrba, za jehož vedení obraz ten sehrál drama- tický odbor Jednoty.

A dnes — dnes v pravdě loučení — na rychlo. O 8. hodině ranní slouženy služby Boží za zemřelé členy a dobrodince Jednoty v chrámu Páně u sv. Jiljí. A po službách Božích sešli se zbylí účastníci s praž- skými členy, aby si prohlédli historlckou radnici staro- městskou, památné, krví českou prosáklé náměstí staroměstské, prostorný a cizinci hledaný chrám Panny Marie před Týnem, jakož i bohaté na drahocenné sbírky museum král. českého. A odpoledne budou dozvuky jubilejní slavnosti v bazaru Svatováclavské záložny s bo- hatým programem při hudbě Šrámkově. Při dozvucích účlnkuje dramatický odbor Čechů vídeňských z »Je- dnoty sv. Methoděje«, koncertní pěvec p. Bučlnaa pěvecký odbor Jednoty pražské. U večer pořádán bude taneční vínek ve veliké dvoraně záložny Svatováclavské. Závěrek slavnostl — dnové uplynuli v radostech ale vzpomínka potrvá dlouho, dlouho a nevymizí hned tak z pamětl. Nuže, v brzce na shledanou! Bůh žehnej počest- nému řemeslu !