Ročník Xl.

C. Budějovice, 29. února 1912.

Císlo 9.

Předplatné na celý rok . K 4.80 na půl roku . K 2.40. na čtvrt roku K 1.20. Německo rok K 5.48. Ostatni státy K 6.88 Vycházíi každý čtvrtek s belle- tristickou přílohou. Redakční uzávěrka v úterý veče V drobném prodeji číslo 8 h.

JIHOČESKÝ ORGÁN ČESKOSLOVANSKÉ SOCIÁLNÍ DEMOKRACIE.

NOVÝ JIHOČESKÝ

LNIK Redakce, admini- strace a expedice č. Budějovice. Dělnický dům. Účst poštovní spořitalny č. 58. 697 Inserty platí se při objednání. Majitzlé XVI. a XVII. kraj socišlné demokratické organisace vČechách. Zodpovědný redaktor a vyda- vatel Rlois Křiř. Stižnosti na Permana Jan Delnický konsum č. Bodšjovice iskne knlhüiskárna Edmund Janda Strakonine

K smrti provazem

V Budějovicích odsouzen by Josef Rezníček, 41 roků sta- rý, pro zločin vraždy úklad- né k trestu smrti provazem.

Novinářská tato lokálka proběhla v mi- nulých dnech všemi denními a většinou kra- skými a místními časopisy. Před soudci z lidu stál člověk, obviněný ze zločinu nej- hroznějšího, zločinu vraždy úkladné. Zabil ostřím těžkopádné sekvry svou ženu, která však nebyla jeho ženou zákonnou, ženu, kterou našel před časem v přirozeném pudu člověka-samce a která dobrovolně sdílela s ním společnou domácnost, vzdor tomu, že znala jeho život, který byl jednou, jedi- nou a hroznou tragedií. Za život — život! Logika našeho trest- ního zákonníka je tak přesná a jasná, že soudcové z lidu s klidným svědomím řekli své ano, které pro obžalovaného zname- ná — provaz, smrt anebo v nejpříznivěj- ším případě — doživotní těžký žalář. Porota soudila čin, určitý článek v ži- votě jednotlivce, soudila mnohokráte tresta- ného Josefa Rezníčka, který zabil ženu. Bu- dějovickou porotní síní vanul 23. ledna 1912 vánek smrti. Ale na lavici obžalovaných neseděl Řezníček sám. To, co povídá žaloba a co soudu povídal Řezníček sám, svědčí o tom, že na lavici obžalovaných seděla v tutéž chvíli soukromo-kapitali- stická společnost lidská, která je- dincům dává miliony, a desetitisíce jiných vrhá na dráhu zločinu. Kdo byl Řezníček?

Ve svých generaliích řekl sám, že od 8. roku svého života musil starati se sám o sebe. Nedostalo se mu vzdělání žádného a život jeho jediným jest utrpením. Dřel se na dvorech a ve chlévech a prostředí, ve kterém žil, nemálo prospělo k tomu, že vznětlivá letora těžko nacházela hranice zá- kona a že styky s paragrafy byly až příliš časté. A žalář člověku ušlechtilosti nepři- dá. „Poslední tragedií“ nazval Řezníčkův obhajce soudní akt ve své obha jovací řeči, a jistě že měl pravdu. Řezníčkův život byl tragedie! A osudem svým nebyl sám vinen. Společnost lidská nepostarala se o jeho vy- chování, ale společnost lidská soudila a usoudila. „Postrachem obyvatelstva“, tako- vé vysvědčení dal odsouzenému starosta je- ho domovské obce. A tento „postrach obce“ o němž ze soudních spisů se konstatovalo, že značnou část svého života trávil v žalá- řích, pouštěli klidně ze žaláře, a ani jed- nou nenapadlo pány, jestli by nebylo lépe, místo na svobodu, dáti prozkoumati jeho duševní stav a dáti ho tam, kde by lidské společnosti nebyl nebezpečným. Nestalo se to, a tragedie Řezníčkova života má dle mrtvé litery skončiti na šibenici! Trestem smrti má býti vykoupeno za- dostiučinění Řezníčkovy ženy. A spravedl- nost bude upoko jena. Sociální demokracie je proti trestusmrti vůbec. Tímse zločin-

Kuchyňské náčiní Úplné výbavy pro nevěaty již od so nosta vraždy neodstraní. Kultur ní státy jiné, již dávno trest smr- ti odstranily a nahradily ho usta- noveními humannějšími Deite lidu základy hospodář- ské existence, možnost výchovy a náležitého vzdělání, a nebude zločinců, dejte lidu kulturu a ne- bude třeba — trestu smrti!

Sociální poměry Slovanů.“) Ve středním věku na jevišti historickém obje vili se téměř současně s Germány Slované. Měl již stálá sídla od řeky Labe až ku Volze a k Cernému moři. Zaměstnáním jich bylo polní hospodářství, později obchod a řemeslo. Právě, rolnictví vytvo- řilo u nich svéráznou povahu, lišící se od Ger- mánské. Nemilovali válek, byli pokojní, srdce jich bylo nakloněné k lásce k bližnímu, která po tisíciletí jim zůstává a budí v nich smysl pro humanitu, v sociální otázce to velice důležitý moment. Proto u nich s otroky a zajatými li- štěji se zacházelo nežli kdekoliv jinde život jejich jak státní tak hospodářský líši se v prvních stoletích po Kr. od germánského. Rod a rodina jsou základnou pro jich sociální, hospodářský a pölitický život. Vládne u nich na- prostá rovnost, osobní svoboda a touha po ne- odvislosti, což potvrzuje u lihoslovanů řecký spisovatel Prokop Cesarienský v 6. stol. slovy, že od starodávna po demokraticku žijí, nemajíce společného panovníka. Podobně píše byzantský císař Mauricius (582—602), že nechtějí nad se- bou míti panovníka, že však i svobodu po čase dopřávají zajatcům ve válce; co jinde jako otroci živoří, u Slovanů mohou dle libosti se vykoupiti, neb vymoci si návrat, neb zůstati u nich jako svobodní.

Totéž potvrzuje jiný byzantinský císař Lev Moudrý (886—911) a císař Konstantin Porfyro- genetos (946—957) opakuje tvrzení ta. O lásce ke svobodě, o rovnosti a demokratismu u Slo- vanů polabských, polských a českých mluví za- se němečtí kronikáři. Činí tak Vidukind, Dětma Meziborský (* 1018). Ale i slovanští kronikáři líčí totéž jako Bohuchval, biskup poznaňský (+ 1253), jenž zaznamenal o Slovanech polských, že neměli nad sebou panovníka, ale že volili si v kmenu rozumné, sobě rovné muže, kteří jim vládli přátelsky. O Češích vypravuje totéž Pa- lacký. Jednota politická nebyla u Slovanů, neměli jednotného státu, jeďnotného zřízení státního, ani Slované jednotného kmene. Byli rozdrobeni do podrobna. Tvořili množství obcí různě ve- likých a samostatných, jež sami řídili, které by- ly mezi sebou nezávislé, navzájem potřeby si vy- měňujíce — něco podobného, o čem sní anar- chisté. Nechtěli míti panovníka nad sebou, ale také netoužili někoho podmaniti. Když však ne- přítel hrozil podrobiti si je, sjednotili se; zm- zelo-li však nebezpečí, zase žili jako dříve. Vládlo u všech ještě na úsvitě historie zřízen rodové — rodový nebo rodinný kollektivi- *) H. Jireček: Slovanské právo. Praha 1863. V. Bogišič: Právni običaji kod Slovena. Záhřeb 1867. P. Šafařík: Starožitnosti slovanské ulánové a plechové nádobí koupíte nejlevněj u nové firmy korun výše. Na požádání zašlu cenník. České Budějovice, Šternekova ulice (u mostu). por

smus a u mnohých s malými změnami u žel se až do dnes Náčelníkem rodu byl zvolený starosta — vla- dyka, starešina, hospodář. Tento starosta spra- voval společný majetek rodový, ukládal členům práci, vedl obchod výměnný, chodil na sněm kmene. Neměl práva přivlastniti si nějaký ma- jetek na úkor druhých, nebyl pánem ostatních jako byl jím na př. patriarcha u starých rolni- ckých nebo pasteveckých národů; všichni čle nové rodu měli oproti němu stejná práva. TT' en to stav umožnil, že i žena měla lepší sočiäli postavení, ač vládlo i mnohoženství, nežil ůj- ných národů; žena byla v rodě dělnicí jako jiní a vážená jako jiný člen; stávala se i kněžnou, jako u Čechů Libuše. Sociálně byli si členové rodu rovněž úplně rovni, měli stejné povinnosti a stejná práva na svůj rodový majetek, na němž společně praco- vali a jehož společně užívali. Statek, pole, past- viny, luka, voda patřila všem členům rodu nejen přítomným ale i budoucím, dědilo pokolení po pokolení. Výtěžek z hospodaření dostávali čle- nové rodu — a byl jich vlastnictvím. Zřízení to mělo veliký význam sociální: nebylo žebráků a chudáků, nebylo u jedněch bídy a u druhýc přepychu, bohatství jako u Germánů nebo pí- manů. Společný život Slovanů je tak silným, že i společně ručili za své členy, že společně zod- povídali se i ze skutků svých členů a platil společně za jich přehmaty nebo zločiny. Ale společně i mstili se na těch, kteří ublížili ně- kterému jich členu, někdy docházelo k povraž- dění celého rodu (u nás Slavníkovců, Vršoviců).

Rovnost jednotlivců jeví se i při odvetě a při žádání náhrady za zločin, za každého se dalo stejně, kdežto u Germánů za šlechtice platilo se více; za ostatní obyvatele dle stupňů méně. Toto kollektivní hospodářské zřízení sta- rých Slovanů jeví jako nejkrásnější provádění snah sociálních — snah, po nichž někteří soci- alisté touží. Zvláštní však je, že tento sociální život se neudržel. To nám dokazuje, že tmelem sociálního zřízení nejsou jen hospodářské po- měry a politické, ale i jiné zejména duševní, povahové, že řešení sociální otázky musí míti na mysli tyto duševní (kulturní), povahové, ná- rodohospodářské, zahraniční proudy a dle nich upravovati sociální rozpor. Jak byl výhodný tento kollektivismus, přece byl dost záhy řušen. Změna však dále se velice pozvolna, jak při- rozeno u stavu rolnického, který houževnatě pí na svých názorech, jež však ho nutí měniti duch doby. Časem bylo již dovoleno statek rozděliti, avšak na stejné díly. Dědici statku mohly se státi i ženy, když vyhynuli muži na př. ve válce. ženy již dostávaly, když vyvdaly se, vě- na, ale jen věci movité a podobné věci obdržel i muž, přiženil-li se do jiného rodu. Úplný odklon od kollektivismu nastal nej- dřívě u těch Slovanů, kteří sousedili s Germ ány, u nichž vládl již hospodářský feudalismus, k ně- muž někteří Slované násilně byli Germány nu- ceni, jiní zase z příchylnosti k cizím zvykům ho doma uplatňovali. A tak feudalismus zatla- čoval rodový kollektivismus, rozdroboval rody, lámal rovnost hospodářskou a s ní společenskou.

J. Doubek,