V Praze, ve středu dne 18. prosince.

K číslu 349. Čislo v Praze za 2 a na venkově za 4h

Na »Národní Listy« ranní a odpolední předplácí se v Praze v administraci na měsíc 2 K — h ve filiálkách na měsíc 2 K 30h Poštou: na měsíc 3 K 20h s dvojí zásilkou: na měsíc 3 K 80h

Ko

Odpolední vydlání- Předplacení a inseráty přijímá administrace v Marianské ulíci, číslo 3. Tam je též redakce a expedice.

Telefonické zprávy „Nár. Listů. Po odbytém třetím čtení vyrovnacích předloh. Z Vídně, 18. prosince. Dusný vzdu ch je v poslanecké sněmovně po vyřízení vyrovna- cích smluv rakousko uherských a po schválení nové kvoty. Není tam jasno, není tam veselo. není tam povděku, jaký bývá po veliké vyko- nané práci, po díle, které sáhá na celé desíti- letí, naopak jest tam smýšlení vel m stísněné. Všechny listy bez rozdílu konsta- tují faktum, že rakousko-uherské vyrovnání ne- bylo doděláno ve sněmovně za dojmu potěšli- vého a že padá hodně stínu na poslední dobu jeho parlamentního projednávání. »N. F. Presse« jest ovšem se svým úsud- kem ihned hotova. Podle ní jest vinník toliko jeden: dr. Lueger, protože hlasoval pro návrh Chocův, aby se o vyjádřen Beckově proti resoluci Šilingrově zahájila rozprava. Podle vídeňských listů jsou vinni zase Čechové, o kterých vypra- vují celé romány. Mimo jiné, že prý před sa- mým třetím čtením vyrovnacích předloh opět hrozili svými národními požadavky. Jest to jedna ze lží, které lze vysvětliti jenom jejich velikostí. Čechové žádných požadavků před třetím čtením vy- novnacích předloh neučinili, žádali prostě to, co žádati každý občan jest oprávněn: aby vláda a vládní orgány zachovávaly vůči ná- rodu českému zákony a platné řády. To jest věc ve spořádaném státě samozřejmá, věc, které netřeba jinde mluviti a jenom v Rakousku jest možné, aby se vzepřel beztrestně platným zákonům a výnosům úřadník — ovšem, je-li Němec. Týž list posmívá se křesťansko-sociálným ministrům dru. Gessmannovi a dru. Ebenhochovi, že včera sdíleli osud nebo- hého Peschky a byli jako tento svými přáteli opuštěni. Je-li v parlamentě situace taková, jak jsme ji vylíčili, hlavní vinu výhradně má bar. Beck. Učinil, co jest, k tomu v politice

hříchem největším: zbytečnost dvoji. Nebylo především třeba, by bar. Beck opakoval, co udělal již 12. t. m., totiž aby opět prohlašoval, že se tato říše nemůže vměšovati do vnitřních záležitostí uherských. Tímto jeho prohlášením mohl vzíti za vděk dr. Wekerle a nepotře- boval peskovat presidenta posla- necké sněmovny dra. Weiskirch- nera. Ještě méně bylo třeba, by bar. Beck slavně ujišťoval, že resoluci Šilingrovu ne- provede. To nikoho nepřekvapilo. Ve sně- movně poslanecké a ve sněmovně panské bylo přijato již resolucí na tisíce a daleko vážnějších a důležitějších nežli jest resoluce Šilingrova, která přece není ničím jiným, leč osvědčením rakouských Slo- vanů a Neněmců pro uherské ná- rodnosti nemaďarské a žádná z těch resolucí se neprovedla, aniž ministr, jehož se týkala, prohlašoval otevřeně, že ji neprovede. Několika řádkové vyjádření bar. Becka musilo býti právem uznáno ihned po vykonaném třetím čtení vyrovnacích předloh za ránu pěstí do obličeje oněm straná m, které s největším sebezapřením vyrovnání povo- lily. Musila býti však pokládána za nový úklon před majestátem maďarské vlády a za akt poslušnosti velmožným pokynům dra. Wekerla a jeho gardy. Je-li atmosféra ve sněmovně poslanecké po rakousko-uherském vyrovnání prašpatnou, nechat to baron Beck připiše své ochotě: vyskočiti jako mužík ze škatulky, přitlačí-li na ni dr. Wekerle. Baron Beck byl by lépe učinil, kdyby dru. Wekerlovi byl dopsal úřadně, co ve sněmovně pověděl a byl by posloužil samostat- nosti této poloviny říše a samostatnosti zdejš vlády, kdyby byl naproti naléhání dra. Wekerla byl osvědčil více resistence.

Z panské sněmovny Z Vídně, 18. prosince. President panské sněmovny kníže Alfréd Windischgrätz onemocněl a místo něho bude předsedati kníže Egon Fürstenberg.

Ministerská rada. Z Vídně, 18. prosince. O 10. hodině do- polední sešla se v budově parlamentní minister ská rada. Chorvatská obstrukce v uherském říšském sněmu. Z Pešti, 18. prosince. Chorvaté pokračují ve své oostrukci proti zákonu kvotovému. Ne- bude-li hotov tento týden, bude zase poslanecká sněmovna zasedati v neděli nebo ještě v úterý a vánoční prázdeň potrvá jenom dva dny: ve středu a ve čtvrtek. Správka rozbitých puntu. Z Vídně, 18. prosince. Ve sněmovně po- slanecké spravili truhláři pulty poslanci ruskými rozbité. Jest jich 9. Náhradu platiti budou, jako svého času platili Čechové, poslanci ruští, kteří si za to vzali aspoň trosky rozbitých pultů na památku domů.

Telegraflcké zprávy. K úmrtí saské královny vdovy. Z Drážďan, 17. prosince. (K. k.) Dnes večer o 9. hodině byly tělesné ostatky královny-vdovy Karoly slavnostně převezeny z vily Strehlen do ka- tolického dvorního kostela.Velký zástup lidu očekával průvod, jenž za hlaholu všech zvonů města se ubíral ulicemi. Hned za rakví kráčel král s princi královské rodiny. Následovali pak dvorní hodnostáři a členové cizích knížecích rodin. Když pohřební vůz příjel k portálu dvorního kostela, pozvedlo 10 dvornich lokajů rakev s vozu a odnesli ji k hlavnímu oltaří. Po výkropu a krátké tiché modlitbě opustili účast- níci kostel. Z maďarské strany sedmašedesátníků. Z Požti, 17. prosince. (K. k.) Strana sedmašede- sátníků zdejšího komitátu konala dnes poradu v zále- žitosti voleb do komitátního výboru, jíž se zúčastnil též bývalý předseda ministerstva hr Štěpán Tisza. Hr. Štěpán Tisza žádal ve své řeči stranu, aby svou důvěru k vedení strany proje- vila tím, že bude voliti její kandidáty. Naplňuje jej hrdostí, že je v zemi strana, jejíž přesvědčení vlnami různých událostí se nedá zvik- lati. Řeč jeho byla přijata s pochvalou. Rakousko-uherská válečná loď v řeckých vodách. Z Athén, 17. prosince. (K. k.) Královská rodina posnídala dnes na rakousko-uherské válečné lodi »Sanct Georg«.

FEUILLETON

La Voisin.

Nové drama Sardouovo „L' affaire des poisons“, jež bylo právě poprvé provozováno v Paříži, zabývá se nejzločinnější ženou, jakou zná historie. Bylo to v době Ludvíka XIV., kdy Kateřina Deshayesova. později Montvoisinová, nebo, jak jí lid zkrátka na- zýval, „la Voisin“, proslulá travička, dosáhla vrcho- lu své hrozné moci a dosahovala tajnými tykadly až do ložnice královy. Její odhalení, pád a konec na hranici způsobily velký skandál století a v mu- čírně udala pachatelka nesčetných vražd jména, jež měla tehdy ve Francii nejlepší zvuk, i jméno mar- kýzy z Montespanu, všemocné milostnice královy, jež jako spoluvinnice nebo aspoň zákaznice černo- kněžky pozbyla přízně svého královského milence a pokořena prchla ode dvora, kdež pak vzešla hvězda Maintenonové.

Voisinová vyšla z nejnizší vrstvy lidu, v mládí byla žebravým děckem, jež se učilo lží a přetvářkou buditi soucit kolemjdoucích. Později stala se man- želkou ruinovaného obchodníka s klenoty na Pont Neuf. Chudoba a strádání přivedly ji asi na myšlen- ku, využitkovati lidské lehkověrnosti jako kdysi v dět- ství. Octnuvši se na této dráze, kráčela po ní obrov- skými kroky k bohatství, moci a zločinu. Počala jako věštkyně a brzy stala se také pomocnicí ku porodu, jež po případě pomáhala novorozeným hned na onen svět. K tomu přibyl rozsáhlý obchod s růz nými zázračnými nápoji a tajnými jedy, při tom trochu kouzelnictví a za několik let plížila se k Voi- sinové potají celá Paříž, hledajíc a nalézajíc u ní prostředky proti nenávisti a lásce, pomstě a hněvu. Zřídila svou dílnu ve čtvrti Villeneuve-Beaure- gard, jež měla špatnou pověsť, v domě naproti Port- Saint-Denis. Kolem dílny zločinu rozkládala se pěkná zahrada, v níž bylo později nalezeno více než 2000 zahrabaných dětských koster. V pozadí zahrady zbudovala si ponurou jeskyni; zde udílela pověrči- vým zhoubné rady, zde připravovala jedy, jimiž na sta lidí záhadně chřadlo, aniž by lékaři dovedli pomoci. Její dům stal se brzy střediskem společnosti, jež milovala taje nosti. Ve skvostně vyšívaném

nádherném plášti, skutečně královském rouše, za něž Voisinová dala 60.000 korun, přijímala své zá- kazníky. Statisíce přijala a statisíce vydávala plnýma rukama. Tato nevzhledná, skoro ošklivá osoba měla své slabosti. Svým milencům věnovala ohromné ob- nosy a milenců těch byla nekonečná řada, hrabata, baroni, řemesinici, sluhové, zejména však Guille- aume, pařížský kat, jemuž později připadl úkol, do- kázati na ní samé svou zručnost, které se tolik ob- divovala. Když Prinvilliersová, travička menšího ta- lentu, musila položiti hlavu na špalek, nedala si Voi- sinová tuto podívanou ujíti a v obdivu nad svým milencem obrátila se ke zpovědníku se slovy: „Ah, monsieur, není to skvostná rána?“ Když pak byla zatčena a v „ohnivé komoře“ před soudem, jenž zaseda. při světle pochodní na mučení učinila doznání, jimiž byla nejproslulejš: jména zatažena do skandálu, octli se soudcovév choulostivé situaci. Pobouřený král rozkázal, aby soudili bez ohledu na jméno a rod. Zavlekli zločinnou ženu, která doznala více než 2500 vražd, rychle na hranici, aby nedošlo k dalším odhalením. 36 spolu- vinníků jejích bylo popraveno, 5 šlo na galeje, 23 do vyhnanství a na sta do žaláře. Ludvík sám dal část listin spáliti. Jeho zbožňovaná markýza z Montespa- nu byla usvědčena, že travičku často navštěvovala, vyžádala si pro krále prášky k zachování láskya propůjčila své krásné tělo bez váhání ku příšerným obřadům černé mše, aby udržela královu vášeň.

Proces odhalil králi vše. Byl příliš hrdý, aby se mstil. Nepodnikl ničeho proti ní, jednal s ní chlad- ně a s opovržením. Pokořením byla potrestána více než nejpřísnějším rozsudkem a s hanbou odplížila se ode dvora tato žena, jež po léta měla v rukou osudy Francie. A kromě této ženy byl doznáním Voisinové smrtelně zasažen také muž, jenž tehdy stál na vrcholu své slávy, velký, vítězný soupeř Corneil- lův: Racine. Ve chvíli lehkomyslnosti nezabránil, aby jeho milenka, proslulá du Parc, jež se cítila mat- kou, hledala pomoci v umění Voisinové. Zaplatila to životem. Zoufalý seděl Racine u smrtelného lože, Voisinová však později tvrdila, že se Racine milenky zbavil ze žárlivosti a při mučení setrvala na svém výroku. Dne 11. listopadu 1680 psal Louvois stát- nímu radovi Bazinovi de Bezons: „Královský rozkaz k zatčení Racina bude Vám zaslán, jakmile o to po- žádáte!“ Bazin byl přítelem Racinovým, nepožádal o rozkaz nikdy. Již před tím vzdal se básník veřej- ného ivota a hledal klid v náboženských rozjí- máních.

= Šetrný císař. Napoleonovi I. posmívali se ča- sto pro jeho lakotu a skutečně jevil se někdy příliš šetrným a skrblíkem. Tak připadl kdysi na myšlenku, snížiti u dvora vydání za kávu a vydati personálu císařského domu přesné předpisy, Jaké množství kávy se smí spotřebovati; jindy sestavil vlastnoručně tarif pro praní prádla. Jednou prohlížel pokoje Tuile- rií, opatřené novým nábytkem a při té příležitosti uřízl tajně třapec, připevněný na nástěnné dekoraci a strčil jej do kapsy. Několik dnína to dal povolati ča- louníka a přijal nic netušícího muže zdrcujícími slo- vy: „Okradl jste mne, počítal jste si za tuto garni- turu třikrát tolik, co stála.“ Navštívil totiž při svých ranních procházkách, jež často konal v přestrojení, několik krámů a při tom dal dle třapce odhadnouti celou garnituru pod záminkou, že bude podobnou ještě potřebovati. Kdysi z rána při oblékání tázal se komorníka Constanta, co stojí punčochy, které nosí.

Constant odvětil, že pro císařské Veličenstvo stojí pár 18 franků. „Osmnáct franků, protože jsem cí- sařem?“ zvolal Napoleon. „To je zločin, to je da- rebáctví! Od nynějška neplatím za punčochy ani ha- léře více, než platíš ty sám!“ Na punčochách mohl ovšem ušetřiti mnoho peněz, měl totiž zvyk, škrá- bati se podpatkem na nohou, což ovšem punčochám arci nesvědčilo. Lakomý však byl císař jen, když chtěl vzbuditi zdání, že se nedá lehce napáliti, v zá- kladě své povahy byl velmi štědrý, lehkomyslný a marnotratný. Svým oblíbencům daroval během času nesčetné miliony. Naproti tomu byla císařova matka Laetitia povahou hrabivá a lakomá. Císař doufal, že právě svou matku získá rodině Bonapartů sym- patie, ale v tom se zklamal. Dával jí — jak vypra- vuje Vice-Viallet v „Rivista d' Italia“ — značné ob- nosy, aby je každého měsíce rozdílela chudým, ale Laetitia podržela všechny peníze pro sebe. Císařovna Marie Louisa dostala od Napoleona tolik peněz, co jen chtěla. Dík této štědrosti svého manžela mohla ještě podporovati zchudlé příslušníky. Také vůči svým milenkám byl Napoleon velmi štědrý, přílišné požadavky dovedl však rázně odmítnouti. Jedné he- rečce, která ho žádala o jeho obraz, poněvadž dou- fala, že dostane podobiznu obloženou diamanty, hodil císař zlaťák a pravil posměšně: „Zde jest můj obraz; číkají, že jest velmi podobný ...