Číslo 167.

V Praze, dne 20 června 1900

Ročník IV.

Redakce, administrace expedice: Praha, Pštrossova ulice, číslo 200—II. Nefrankované dopisy se nepřijímají, rukopisy se nevracejí Nezapečetěnéreklamace jsou porta prosty. Inserty účtujeme levně a při častější inserci po- skytujeme výhody. Vycházejí denně o šesté hodině ranní. V pondělí a po svátku vždy o dvanácté dině polední. Jednotlivé číslo za 8 h.

KAl Telefon redakce č. 1126.

UICKt Předplatné pro Prahu s donáškou do domu: 2.80 měsíčně.. . .. čtvrtletně . .. 8.40 K 38.60 celoročně . . .. Pro tuzemsko poštou: měsíčně. . . .. čtyrtletně . .. celoročně.. . . K 36.— Předplatné do cizozem- ska: Německa a Srbska: čtvrtletně . . . K 12.— celoročně.. .. K 18.— Předplatné do Ameriky, Francie, Švýcarska, Ita- lie. Belgie a Anglie: čtvrtletně ... K 13.20 celoročně . .. K 52.80 Telef, administrace I126.

LlS

Slunce vychází ve 3 hodiny 52 minuty ráno. Slunce zapadá v 8 hodin 10 minut večer Středa:

S v. Silveri a. Čtyřicetihodinná pobožnosť v chrámu P'áně v Emausích na Nov. Městě od 18.—21. t. m.

Z našeho českého života

Pod tímto uveřejnily včerejší »N. L.« v části lokální stať velmi pozoruhodnou, z níž vyjímáme: »V jistých kruzích jest velmi oblíbenou výčitkou těm, již stojí v popředí našeho národního života, že prý se o naše měnšiny nestarají. Nikdo prý k nim nedojíždí, nikdo si jich nevšímá, nikdo nemá prý sou- strast s jejich útrapami, nikdo prý je netěší. Pátrali jsme po tom, pokud výtka tato je oprávněna, i zjistili jsme, že skutečně by mohl býti kontakt mezi krajem smíšeným a mezi krajem českým živější, však žaloba na nevšímavost je neodůvodněna, zejména uváží-li se, mnoholi český lid obětuje do roka peněz na Ústřední Matici, na oba naše spolky národní a na jiné různé podniky, jež rovněž jiného nemají účelu, než posilo- vati krajany naše v kraji onom. Kdo vyhledá si z působiště kraj s obyvatelstvem nám nepřátelským, anebo kdo neštěstí má do takového kraje býti dosa- zenu, nesmí se probůh domnívati, že je v moci ostatní české společnosti takový mu opatřiti život, jako doma.

Kdo v kraji německém anebo smíšeném se usadí, musí býti na boj a jeho nepříjemnosti připraven, chce-li uhájiti svou národnost. A jest vůbec přílišné vměšování se v život Čechů ve smíšeném kraji těmto snad zvláště příjemným? Rub medaile. Z nejedné strany trpké byly činěny výčitky právě těm, kteří přes příliš všímali si záležitostí našich krajanů v území smíšeném a jim rádci a vůdci býti chtěli. Bu, je to charakteristické, že přičítá se příliš okázale péči o če- ské menšiny vina, že nyní tak strašně jsou pronásle- dovány. Jedni doporučují práci tichou a skrytou, druzí okázalou a hlučnou. V jistém listu dočtli jsme se ná- sledujícího vzdechu z uzavřeného území: »Co nám je do takových vlastenců, kteří nás navštíví, ale všude úzkostlivě se vyhýbají srážce, ba jsou samá zdvořilost a vlídnost. A poněvadž s lidmi takovými zdejší Němci rovněž zacházejí zdvořile a vlídně, od- jedou páni do Prahy a rozhlašují tam, že s námi není tak zle.« Uznáváme, že naši lidé rádi se mezi Němce krčí a s přílišnou devotností oproti nim se chovají, však vyjít si do smíšeného kraje a tam se rvát, k tomu ovšem také není každý. Když jsme kdysi — společnost přátel — v místě, kde zuřivě se vede boj jazykový, požádali tamějšího matičního učitele, aby nám opatřil příležítost do blízkého českého mě- sta, poslal ku představenému, známému nacionálu, a ten nám příležitost dal, a syn jeho, jednatel tamějšího Turnvereinu, nás vezl. Když jsme se nad tím poza- stavili, řekl nám učitel, že menšina vždy jiným způ- sobem vésti musí boj, než zápasící strana, která je ve většině nebo silou rovná, a sice mnohem opatrněji

a obratněji. Člověk to s nimi musí uměti a sice ne ve svém, ale v zájmu věci, které slouží. Toho u nás, žel, že často se nedbá. Hr — padesát ženatých, jen dětmi hojně obdařených dělníků na společnost boha- tých fabrikantů nebo sedláků. Dá se mysliti, jak prý to dopadne. Kdo je nezávislý, může hájit své právo jinak, než ubožák, který dnes vypovězen z práce, neví, čím by druhého dne nasytil děti. Kdyby o ty, již v boji za národnost heroicky sebe i své rodiny osud obětují, mohlo býti postaráno, ovšem jinak by to vypadalo tam na obvodu zněmčené vlasti, ale kde vzít na to prostředky? Pravdy drobet na té i na oné straně. Různé okolnosti různou vyžadují taktiku. Na jednom místě škodilo by opatrné tichošlápství, na dru- hém drsná, vyzývavá okázalost. Všude ale dojista na místě bude jednání zdvořilé, formou správné, ale při tom sebevědomé, mužné a věci, o které jde, důstojné. A to doporučujeme.« — Potud »Nár. Listy«. Pozdě sice přichází poznání toto, ale přichází přece. My jsme hned od počátku doporučovali tento »modus vivendi« s Němci, jak to »N. L.« právě činí. Bývali jsme často dotazováni od českých kněží biskupem vyslaných na výpomoc do Němec, kterak by se tam měli chovati po stránce národnostní. A tu vždy doporučovali jsme jim umírněnost. Na českého kněze jsou obráceny zraky nejen Čechů, ale více ještě Němců, kteříž jmenovitě na počátku sledují každé jeho hnutí.

My vždy rozeznávali mezi německým lidem a mezi jeho samosprávnými vůdci, ku př. obecními písaři, starosty, některými učiteli a pod. Německý lid ve svém jádru je hodný, zbožný, poctivý, přímý, ale též snadno popudlivý, jenž velmi snadno podléhá suggescí — zrovna asi jako lidé u nás. Čím více se čte, tím méně se myslí. Když se Němci anebo Čechu — (vše jedno) — jedna věc- sto- a tisíckráte do hlavy vráží, konečně uvázne v ní něco přece, a tak iten nejpoctivější německý Mich naposled řekne: nu tak ti Češi jsou opravdu takovými kanibaly, jak nám to naše listy poví- dají. Nechtěl jsem tomu dlouho věřiti, ale konečně je to pravda přece. Novinářská suggesce opanovala německý lid, nikoliv však tou měrou, aby na dně srdce nezbylo přece jádro zdravého rozumu a rozvahy. Popříti nalze, že i s naší strany české bylo chybováno mnoho. Těch nerozmyslných, často i štváčských řečníků na posílení českých menšin do Němec posílati se nemusilo, protože ti tam na- šim krajanům škodili nesmírně. Nadělali tam z mno- hých ohnivějších Čechů prazbytečně mučedníků. My každému českému knězi na cestu do Ně- mec dávali radu tu: nevystrkujte zbytečně českou podšívku na vrch, varujte český lid před lichými demonstracemi, časy jsou velmi kritické, je velmi nebezpečno přilévati oleje do ohně. Kdyby Češi na německém území jen desátý díl měli toho sebezapření v ohledě národnostním, kolik ho mají v ohledě náboženském, konflikty národnostní bý- valy by co nejřidší.

Stávalo se často i to, že přijel do německého území řemeslný štváč, člověk to často bez víry, jenž doma třeba za celý rok do kostela nepřišela jenž najednou stane se horlivým katolíkem. Začne agitovati: žádejte české kázání, jděte k biskupovi atd. A když po mnohém nátlaku v pražských listech česká kázání byla povolena, ukázalo se, že při prvním kázání kostel byl Čechy nabitý, při druhém již méně plný a při třetím — prázdný. Česká kázání bylá jen agitačním prostřed- kem, s nímž náboženství nemělo co činiti. Na českém lidu mezi Němci bývalo vyžado- váno jakési mučenictví za řeč, zrovna jako v sto- letích prvních za víru. Češi byli předhazováni vlkům a tygrům německých nacionálů. A na sta českých rodin musilo opustiti místo, na němž za- ležili si svou domácnost. Mnoho jich padlo za oběť při sčítání lidu. Vídeňské vlády navlékly to chytře. Místo jazyka mateřského, napsali do archů řeč obcovací.

Jakou řečí obcuješ se svým mistrem— zaměstnavatelem? Rozumí se, že německou. Na to, jakou řečí mluví doma se ženou a s dětmi, se ne- tázali Tak se říkalo českým kněžím: Vy musíte s německým lidem obcovati německy, ergo vaše obcovací řeč je německá. Český kněz mohl ovšem insinuaci podobnou odmítnouti, avšak český dělník dával tu v šanc všecku svou existenci. A když jako žebrák vrátil se do Čech, kdo se tu o něho postaral? Místo práce dostalo se mu doma vý- čitky: proč jsi byl tolik hloupým? Proč jsi upo- slechl hlasu štváčů? To měl za to. Nyní uznávají mladočeští poslanci, že pověstné zde při kontrolních shromážděních bylo prazby- tečnou provokací. A naši záložníci mají teď několik neděl, ba měsíců »stokhausu« k lepšímu. U nás málokdy prozíralo se k těm smutným koncům, do jakých naše dělnictvo v uzavřeném území zbytečným vystrkováním české podšívky přicházelo. Jsme nyní nemálo povděčni tomu, že konečně dospělo se k něčemu lepšímu. Čím méně bude těch štvanic, tím lepší bude i nálada ku smíru mezi Čechy a Němci, čemuž z plného srdce i přejeme.

FEUILLETON. Almužna. — U zeleného papouška. V pondělí, dne 18. t. m., vypraveny na scénu Národního divadla dvě jednoaktovky. Almužna, lyrická hra od domácího autora Ant. Nečáska, a Schnitzlerova groteska U zeleného pa- pouška. Pan Nečásek, žurnalista, známý svými drobněj- šími pracemi, snažil se napsati po způsobě ducha- plných aktovek (proverbů) francouzských scénu, v níž obvykle to či ono moderní thema, otázka sociální na- lézá osvětlení a rozluštění. Děj svůj zakládá ovšem na thematě skrz na skrz již vymrskaném: manželské nevěře. Ale zajímavo, kterak v druhé polovici děj otáčí a celkem příznivě uzavírá. Renata, mladá dívka, pojala za chotě starého, vážného profesora. Ctí jej, byť lásky k němu nepoci- ťovala. Ovšem za to assistent jeho, mladý a ohnivý dr. Matys dovede již roznítiti v ní žár mladého srdce. Jest to krajní individualista. Almužna, již uděluje mladá choť žebrákům, jest mu na nůž protivna. Pokořuje prý obdarovaného a i jest spolu nedůstojna dárce, jenž jí jen z cesty chce od- kliditi lidi jej obtěžující. Mzda budiž heslem společnosti na místě žebrácké aimužny. Profesor pozoruje náklonnost své choti k mla- dému muži, umíní si, že půjde oběma s cesty. Zabije se. V listě svém přímo píše, že d aru je smrtí svou

oběma zamilovaným svobodu. Tedy almužna, zase almužna, byť byla vydána obětí vlastního života. Renata poznává nyní svoji vinu. »Jsme oba vrahové«, dí k svému nápadníku. »Smyjme vinu společnou svojí smrtí!« Ale mladému muži ovšem nyní, kdy má cestu ke své lásce volnou, umříti se nechce. »Sebe- vražda toť přece zbabělost, naprostý nedostatek statečnosti snášeti a tr- pěti životem dále,« vykládá přesvědčivě Re- natě. A ona uznává. Bude žíti dále, život bude jí pokutou či spíše pokáním za zločin, jehož se na man- želi dopustila. A Matysovi, který tolik proti almužně brojil a přece z rukou profesorových té veliké almužny přijal, další život bude almužnou. Renata, vidouc onu nedůslednost zásad, svého nápadníka z domu vyžene. Práce p. Nečáskova svými theoricmi o volném manželství, nových kathedrálách duší, na lásce zalo- žených, almužně, o konvencionellní lži, na níž prý celý nynější řád jest zbudován, ovšem upomíná silně na radikální hesla moderních sociologů. Není zde místa proti nim brojiti. Přirozeno též, že s nimi nesouhla- síme. Ale za to plně podepisujeme jeho názor o sebe- vraždě. Práce jeho druhé poloviny se nám zamlouvá. Ovšem co dramatické stavby se týče, mnohého se ovšem této prvotině nedostává. Hemží se to mo- derními axiomaty, jež tu měly býti jasněji s obou stran osvětleny a zdůvodněny, a nikoli jen nahozeny jako by to byla již všeobecná dogmata. Toť právě onen delikátní úkol podobných proverbů. Ale celkový. zovnějši úspěch by byl zoela slušný.

Pí. Kvapilová jako Renata zjevemi hrou byla výborna. I p. Řada jako její manžel a p. Vojan jako dr. Matys byli případni. Po té následovala groteskní aktovka Schnitzle- rova: U zeleného papouška. Hra uvádějící nás v den dobývání bastilly do krčmy Prospe- rovy, kde herci se svými milenkami, revolucionáři slova i činů se scházejí. Zajímavo, kterak zde dvě různá prostředí společenská, proletář s aristokracií se stýkají. Autor s patrnou tendencí tu ukazuje, jak ve svém jednání, svými zásadami a mravy byli si tak blízcí. Scéna hřmotí vám stále známými hesly revo- luce, grisety zcela po domácku se tu miliskují se svými denními ctiteli. Obraz rozpoutaných mravů, jejž, byť měl snad historické zajímavosti, můžete si na divadle zcela dobře odpustiti. Sem jako v útulek přichází tulák Grain, jenž právě byl propuštěn z káznice, že zabil tetu, » která mu bývala kdys daleko bližší, než tety obyčejně bý- vají«. Co chvíli vrážejí sem též herci, v hořečce své domnělé rekovnosti hrající si na velikány revolučních činů (Guillame deklamující, že zapálil dům prokurá- torův), i mladí, jedva povyrostlí hýřící synkové aristo- kratičtí, hledající nová dobrodružství v náručí kokott. Nejzajímavější jest tu herec Henri, jenž s ve- likou emfasí vypravuje, kterak právě zabil nápadníka své ženy Leokadie, vévodu Čadignanského. Obelstí pravdivostí hry i své přátely, kteří se domní- vají, že vskutku se tak stalo. Líčení všeho činu jest