slabých praporů s několika tisíci muži, kteří by přejali stráž pohraniční a místní. Recká armáda dle rozpočtu na rok 1911 má míti dle zákona v míru 31.250 důstojníků a muž- stva a 4600 koňů a mezků. Ve skutečnosti však její stav je 20—25.000 mužů. Vojsko je rozděleno ve tři divise se 63 prapory, 18 švadron a 63 ba- terie, z toho ale jen malá část (45 praporů,o švadron, 24 baterie) má plný stav. Válečná poho- tovost se nyní odhaduje asi na 75.000 mužů. Dle těchto čísel z jednotlivých válečných rozpočtů měly by spojené malé státy balkánské dohromady jen 600.000 mužů, proti nimž by Tu- recko mohlo postaviti sotva více než 500.000 mužů, a to ještě jen povlovně. Ovšem protiv- níci Turecka musí překonati při své mobilisaci velké potíže, neboť skoro všecky tyto státy ne- mají dostatečný stav důstojníků pro válečné for- mace, chybí jim také materiál koní pro jízdu dělostřelectvo atd.

Z DENÍKU KHCÍŘE. (Interpelováno v říšské radě dne 10./7. 1907.) Církev umíná. Smrtelný zápas její je zoufalý Několik vteřin ještě a bude na věčnosti. Zavane vůně jara a dýchati budeme volně, svobodně. jsouce živeni pravdou, láskou. To bude znovu- zrození . .. Sám Bůh je již církvi nepohodlným, ba ne- bezpečným. Proč hlásal ten světec galilejský pravdu, lásku, spravedlnost? Což ve své vševědoucnosti nevěděl, že dává odpůrcům budoucí církve bojující a vládnoucí (kterou ani brány pekelné nepřemohou) do rukou zbraň nej- pádnější, zbraň, ktero bude církev odpravena? Věděl On, vševědoucí, že knížata kněžská která budou se vydávati za jeho následníky, ne- rozdají svého jmění a že ho následovati nebu- dou? Věděl, že papežové, Khonové, Drozdi jeho jménem nebudou učit národy, ale otročit dušev- ně i hmotně? Co by učinila knížata kněžská, kdyby Kri- stus teď, skoro po 2000 letech se vrátil na zemi a opět jako tehdy hlásal pravdu, lásku, sprave- dlnost, a kdyby vyháněti se jal prodavače a vo- lební agitátory z chrámů? Nedbala by knížata kněžská a starší lidu, že On je synem božím, ale hledala by, jak by Ho jala. Teď by se ovšem našlo více falešných svěd- ků (viz „Zrcadlo katechetům“). Štváči schovaní za „Čechem“, „Mečem“, „Sv. Vojtěchem““ ap

zběsile (jako tehdy) řvali by: „Ukřižuj, ukřižuj

Nakladatel a zodpovědný redaktor Alois Kříž. — Tiskne knihtiskárna Edmund Janda v Strakonicích.

ho!“ Možná, že by byl vydán i „pastýřský list“ který by jménem boha denuncoval Boha. Tehdy (před 2000 lety) tohoto boha — ka- cíře ukřižovali. Roku 1415 jej upáliti. Dnes by jej — boha — vyobcovali z církve. Církev by dnes exkomunikovala svého zakladatele Bůh, který byl kdysi ukřižován, pozdějiu- pálen a který v církvi dnešní je nemožným, jest: pravda, láska, spravedlnost. Dokud církev nebude skutkově vyznávati to- hoto pravého boha, nemá práva na školu. poněvadž škola je chrámem pravdy, lásky, spra- vedlnosti. Nemůže a nesmí v ní vládnouti bůh takový, který pravého boha pravdy, lásky, spra- vedlnosti, tohoto skutečného učitele (ni- koli zotročovatele) ukřižoval, upálil a vyobco- Povinností každého poctivého člověka (tím více učitele) je všemožným úsilím klerikálního boha ze škol odstraňovati a otevříti s novým jarem okna i dvéře nepřemožitelnému bohu pra- vdy, lásky a spravedlnosti. „Č. Učitel“ val. Úplná svoboda víry a svědomí každému jest pojištěna. Požívání práv občanských a politických nezávisí na vyznání víry; však po- vinnostem občanským nemůže býti vyznán náboženské na újmu. Nikdo nemůže přidr- žován býti k nějakému výkonu církevnímu anebo k účastenství v nějaké slavnosti cír- kevní, není-li postaven pod mocí někoho ji- jiného, který dle zákona k tomu má právo Čtánek 14. základních zákonů státních.)

Jak se provádí v praxi tento ústavní článek.

THK HLOUPÝMI BY U NÁS NEBYLi HNI VELBLOUDI. V časopisu „Progresso“ uveřejňuje soudruh Trampolini tento italsko-arabský rozhovor: A- rab se táže: „Proč jste přišti do naší země a přinesli rozvrat a zhoubu? Co jsme vám u- dělali zlého?o „Přišli jsme hledati novou zemi,“ odpově- děl vojín. „Tedy vám ta nestačí, již máte doma?“ „Země u nás doma?.... Ta nám vůbec ne- patří. Patří našim šlechtickým statkářům, baro- nům, knížatům, kteří ji většinou nechávají la- dem. My nesmíme tyto pozemky u nás doma

obdělávati a abychom nezemřeli hlady, jsme nu- ceni jíti do dálné Ameriky pracovati.“ „To je však komické,“ pravil pln údivu Arab. „Nejste s to zmocniti se půdy ani ve své vlastní zemi a přicházíte a chcete si přivlastniti naši?“ Dotčen touto poznámkou, nevěděl Ital co odpověděti a mlčel. „Tedy dobrá,“ pravil Arab dále. „V pří- padě, že se vám podaří nad námi zvítězitia dobýti naší země, kde bude asi díl země, jjež by tobě připadl?“ „Ach, co pak ti napadá,“ odpověděl smí- chy vojín, „mně nepřipadne ničeho. Vaše země připadne přirozeně oněm, kteří ji mohou koupiti a já nemám peněz.“ „Pak ji jistě koupí tvoji kamarádi ?° „Nikoliv, ti jsou tak chudí jako já.“ „Kdo ji pak dostane?“ „Tu skoupí jistě naši šlechtici a jiní bo- hatí lidé.“ „Tedy titíž, kteří již nechávají zemi u vás doma ladem?“ „Ovšem, že titíž a jejich přátelé, ti jsouu nás v Italii jediní, kteří mají peníze. My, Hěl- níci, nemáme jiného než své ruce.“ „Ale člověče! Pro nebesa, vy sem přijdete, abyste vraždili a dali sami sebe vraždit, abyste nám uzmuli naši zemi, ale ani ne sami pro sebe, nýbrž pro vaše pány! Odpusť již, ale tak hlou pými by nebyli u nás ani velbloudi.“ MILOŠ MARVAN

DAR. Dávám ti rudý květ, květ touhy a květ bolu, jejž ještě vytrh' jsem hladovým černým psům v srdci ho uchovej, zítra už nejsme spolu zítra jen budeš kkát při tonech sladkých dum Po mně tu zůstanou bolesti smutná slova a v běli klávesnic doprovod teskný k nim že kdesi žiji jako tulák bez domova a že se nevrátím, oh více nevrátím. A měl bych ještě přec ti toho tolik říci co v srdci musí jen bezmocně krvácet, bych bolem nezdrásal tvou bílou duši snící Dávám ti proto květ, smutný a rudý květ, jak drahou památku na dobu krásných snění. abys jej chovala jak vzácný drahokam, drahokam pyšných snů a velkých utrpení až zítra odejdu do tmavých dálek sám . . .

paje na koně všecko klení a praskání, jako krupobití. Když si Málka brala nádobí i se zbytky nedojedeného oběda, pravili někteří z těch, co nakládali písek: „Poldík vám vzkazuje, že zejtra nebude obědvat. Málka na tato slova trochu se zarazila, ale vzpamatovala se, když ten její přívozník pověděl: „I jen přineste oběd, zejtra se zase svezeme.“ Tenkrát snažila se, aby Poldíka ještě dohonila; snad cítila, že jest povinna o- mluvit se, ne-li dokonce vyvleci se z po- dezření. Ale Poldík jako by tenkrát ani byl neměl rumařské koně, sám jako by neměl rumařský krok — zmizel a nebylo po něm stopy. Kdy večer Poldík přišel domů, Málka se chystala navštíviti ho u koní, tam do- mluviti to, co vlastně ještě nepočalo. Ale Poldík sotva že koním sypal, zmizel ze stáje a z domu, tak že rovněž po něm ne- zůstalo stopy a Málka se ho nedočkala.

A když nesla na to druhý den oběd za Poldíkem, nenašla ho ani u vysoké zdi, ani na Náplavce na břehu. Čekal tam sice již švarný přívozník s loďkou a vybízel ji pohledem i kýváním i slovy i smíchem. aby sedla, že už čeká; ale Málka se obrá- tila a šla ulicemi nazpět, kudy myslila, že Poldíka potká. Nepotkala ho, ale uvi- děvši jeho povoz u hospody, u níž ne- jednou stával a v níž často popíjeli sou- druhové jeho, vešla za ním a na stůl před něj stavěla oběd. „Co pak tu chcete?“ pravil zhurta Pol- dík, jako když chce zaklít na své koně. „Nesu za vámi oběd, Poldíku,“ pra- vila Málka a chtěla úsměvem všecko u- dobříti. „Do hospody se nenosí oběd,“ odpovídal Poldík. Ale Málka nedbala této námitky, přece postavila oběd na stůl a vybízela Poldíka, aby jedl. „Do hospody se nenosí oběd,“ řekl Pol- dík opět zhurta a při těch slovech vše. co stálo na stole, shodil, tak že na zemi mezi střepy válel se všechen boží dárek pomíchaný. Na to Málka se dala do pláče a v slzách mluvila, to že nezasluhuje, aby si to pa-