Číslo 12.

ŽENSKÝ LIST.

strana 3.

rého jednotlivého místa, ale že jejich tužby jsou tužbami všech spoludělníků, že všichni přejí sobě, aby výtěžkem jejich práce neplýtval stát na děla a podobné zbytečnosti, ale použil ho konečně také k upravení životních poměrů dělnictva, k řádné pomoci v chorobě, neschopnosti ku práci a ve stáří. V tomto smyslu byla konference soudr Boschkovou za provolávání slávy solidaritě děl- níků a dělnic ukončena.

FEUILLETON. Košikářka- Napsal Guy de Ma upassant. — Přeložil Pavel Projsa. Ze sbírky »Sám a sám«, vydané u J. Otty. Bylo koncem hostiny po zahajovacím lovu u markýze de Bertrans: jedenáct střelců, osm mladých žen a místní lékař sedélo kolem velkého osvětleného stolu pokrytého ovocem a květinami. Hovorem přešlo se právě na lásku a horlivé a podrobné bylo rokování o věčně sporné otázce, zda opravdově milovat možno jedenkrát jenči několikráte za sebou: uváděni byli za příklad lidé, kteří v životě svém toliko jedinou byli měli vážnou náruživost milostnou, ale neméně do- kladem dovoláváno se i lidí, kteří vášnivě byli milovali častokrát. Mužové dosvědčovali vesměs, že láska jako nemoc stihnout může téhož člověka kolikrátkoli a nejen stihnout, nýbrž i zahubit, jestliže s do- statek vydatná překážka nenaskytne se jí na závadu.

Ač hledisku tomu nevalně dalo se upírat správnosti, tvrdily ženy, jichž názor spíše v po- esii oporu hledal, nežli ve zkušenosti, kterak láska, pravá láska, velká láska jedenkrát pouze může ovládnout smrtelníkem, kterak podobna jest láska ta blesku a kterak srdce jaté láskou onou nadále zůstává tak vypráhlým, ochablýma prázdným, že nijaký nový mocnější cit, ba pouhý jen citový přelud není s to vzniknout v něm veň se vkotvit. Markýz, jenž často byl miloval, mínění tomu co nejrozhodněji se postavil na odpor: »A jak pravím vám, milovat možno několi- kráte s celou svojí vroucností a z celé své duše. Na doklad nemožnosti druhé lásky takové na- mítnete mi lidi, kteří v záchvatu sklamaného citu milostného byli se usmrtili. K tomu vám odpovím, kdyby se nebyli dopustili hlouposti té, sáhnuvše si na život, což odňalo jim veškeru čáku na lásku následující, že bývali by se vy- léčili a že byli by milovali po druhé, po třetía dále až do smrti své přirozené. Se zamilovanými má se jako s opilci: kdo pil, bude pít stále a kdo miloval, bude milovat opět a opět. Vec prostě spočívá v povaze a v rozmanitých její odstínech!« Za rozhodce vzat byl doktor, starý na ven- kov se uchýlivší pařížský lékař a požádán byl, aby v záležitosti pronesl svůj úsudek.

Pominul rozbor předmětu a odvětil: »Jak markýz pravil věc prostě spočívá v po- vaze a v rozmanitých její odstínech. Pokud na mne, vím o lásce, která bez ustání jedinkého nevyjímaje dne, trvala pětapadesát let a jíž přítrž učinila posléz až smrt.« Markýza zvučně zatleskala v dlaně a zvolala nadšeně: »Příklad to nevšedně krásný! A láska ta, jaký to vznešený sen! Co to za štěstí, žít pěta- padesát let a stále obestřen být vřelou a jíma- vou onou náklonností! Jak musil být blažena životu musil žehnat ten, kdo takto byl milován!« Lékař se usmál a odpověděl: »Věru, madame, nemýlíte se alespoň v tom ohledu, že takto milován byl muž. Znáte jej, je to pan Chouquet, zdejší lékárník. Pokud se týká jí, ženy, znala jste ji rovněž, byla to stará ona košikářka, jež každoročně přicházela také do zámku. Ostatně historku mohu vám vylíčit po- drobně.« Nadšení dam utuhlo a tváře jejich jevily nevrlé sklamání, jako by láska údělem byla to- liko bytostí zušlechtěných vychováním, jedině hodných účasti lidí vytříbeného vkusu. A lékař jal se vyprávět.

As před čtvrt rokem povolán jsem byl ke smrtelnému loži staré oné ženy. Večer před tím přivezena byla ve voze, jehož byla užívala k svým projíždkám a jenž tažen býval známým vám vychrtlým koněm, v průvodu obou velkých svých černých psů, svých přátel a svých strážců. Farář byl již tam. Učinila nás testamentárními svými vykonavateli a aby odhalila nám smysl poslední své vůle, sdělila nám v krátkosti osud celého svého života. Neznám nic podivnějšího a dojemnějšího zároveň. Otec její býval košikářem a matka její ko- šikářkou. V celém žití svém neměla přístřeší, jež bývalo by jí skytalo útulný pobyt u domácího krbu. Od malička s rodiči svými potulovala se odraná, špinavá a nevědomá. Ti před vesnicemi zastavovali se podél příkopů, kůň vypřahán bý- val od vozu a ponechán pastvě, pes klímával s tlamou položenou na tlapách a děcko válívalo se v trávě, co otec a matka ve stínu alejových akátů látávali veškeré staré košatiny z obce. V kočovné domácnosti té valně nebývalo hovoru. Po několika nevyhnutelných slovech, jež za účel mívala rozhodnutí, kdo pochůzku má vykonat po domech a ohlásit se v každých dveřích, tváří