Číslo 274.

V Praze, dne 6. října 1900.

Ročník IV

Hodakco, admínistraceu oxpedice: Praha, Pštrossova ulice. číslo 200—II Hefrankované dopisy se nepřijímají, rukopisy se nevracejí. Kexapečetěnéreklamace jsou porta prosty. Inserty účtujeme levně a při častější inserci po- skytujeme výhody. Vycházejí denně o šesté hodině ranní V pondělí a po svátku vždy o dvanácté dině polední. Jednotlivé číslo za 8 h

KAIULICKE LIS Telefon rodakce č. 1126.

Předplatné pro Prahu s donáškou do domu: 2.80 měsíčně . . . .. 8.40 čtvrtletně . .. celoročně . . .. K 33.60 Pro tuzemsko oštou: K 8.— měsíčně . . . .. čtvrtletně ... K 9.— celoročně.. .. K 86.— Předplatné do cizozem- ska: Německa a Srbska: čtvrtletně . . . K 12.— celoročně... . K 48.— Předplatné do Ameriky, Francie, Švýcarska, Ita- le, Belgie a Anglie: čtvrtletně ... K 13.20 celoročně K 52.80 Telef. administrace. lI26.

v 6 hodin 8 minut ráno. Slunce vychází Slunce zapadá v 5 hodin 27 minut večer.

Sobota: S v. Brunona. Čtyřicetihodinná pobožnost v chrámu Páně u Všech Svatých na hradě od 4.—8. t. m.

Ve volebním ruchu Předvídati již nyní výsledek voleb, bylo by dílem marným, jsou však znatelny již jisté pozoru- hodné momenty, které by na výsledek ten jeviti mohly vliv. Především vláda snaží se všemožně usnadňovati volební boj staré straně liberálnía též pokrokové i přes to, že trutnovské hejtmanství důtklivé žádosti starosty Raucha v příčině sjezdu Wolfovců nevyhovělo, či spíše vyhověti nemohlo. Máť i Wolf — jak se při té příležitosti opětně osvědčilo — své příznivce v nejvyšších kruzích byrokracie a těší se neméně přízni ve vládních kruzích prusko-německých. K jeho heslu: »Los ven Rom!« přizvukují i pruští a saští landrath vé. Pověstný »Gustav-Adolf Verein« značnými obnosy podporuje hnutí to a vydržuje lutheránské kazatele a ku protestantismu anebo starokatolictví odpadlé kněze, Starokatolictví má v Čechách protestantismu stavěti mosty. Slovem, vláda nesmí si to zkaziti se žádnou německou stranou. Největší důkaz přízně podala tajným výnosem. aby poslední zbytek češtiny z úřadů byl odstraněn.

Němčina je dnes ve všech oborech vnitřního úřa- dování restituována, zrovna jak to bývalo v nej- horší germanisační době. A je při tom nejzvlášt- nější, že se to stalo v době, kdy na tuctu táborů našeho lidu byl ohlašován vládě nejrozhodnější boj. třeba sesílený obstrukčními píšťalami. Tedy všecky ty zvučné řeči mladočeských poslanců s hlučnými resolucemi vládu páně Körbrovu neodstrašily — zrovna jakoby na ně chtěl odpověděti: justament se vás nebojím. Rozumí se ovšem, že tato kuráž vlády byla balsámem na rány liberálů a ústavácké šlechty, kteráž na to ihned ve vídeňské židovce reagovala úvodníkem: jen touž do těch Čechů, však oni zkrotnou! Maďaři neopomíjejí též přiložiti polínko, vy- soká finance ve svých vídeňských orgánech dává troubiti k útoku na Čechy, a vysoká byrokracie těmto všem dává k tomu své požehnání. Taková je naše situace v přítomné chvíli. Kolo polské, jež pod povozem někdejší pravice počínalo se bortit, nemá pro příští sněmovnu pojištěný někdejší počet mandátů, a Ebehoch ve chvíli té jeví náladu pro všeněmecké souručenství. Je sice pravdou, že Wolf

liberálům a pokrokářům urve několik mandátů, což ale situaci na naší straně nezlepší o nic. Liberál a Wolfovec stejně jsou nám nepřátelští, ba mnohdy liberálové jsou Wolfovi povděčni za to, že vypo- vídá bez bázně, co oni si pouze myslí. Poláci při našem boji budou státi opodál. Na Moravě jeví se rozhodná nechuť k obstrukci a taktéž u našich jinak věrných spojenců slovinských. Tolik lze již nyní předpovídati, že české obstrukci odzváněji umírá- čkem. A bude-li s naší strany pochována, nepro- lejeme pro ni ani jediné slze. Pád obstrukce s naší strany může ještě vzkří- siti starou pravici, před níž Němci mají největší respekt. Kromě toho v Tyrolsku jeví se též po- vážlivé momenty pro volby dřívějších poslanců, kteříž od času slavného Greutera až do posledka stáli věrně po našem boku, tak že jim za to spí- láno bylo černých Čechů. Na Moravě chystají se Němci Čechům jeden i druhý mandát vyrvati, při čemž se spoléhají na nestatečnost českých voličů.

Je známo, že židovské dluhy v příčině té působí časem přímo neodolatelně. A konečně ve vídeň- ských listech vyskytl se návrh, aby opětně učiněn byl pokus s vyšších vládních kruhů na voliče v nesvěřenských statcích — tedy jakýsi nový cha- brusek. To všecko jako by směřovalo hlavně proti nám Čechům, anebo při nejmenším, aby vzkřísení staré pravice bylo naprosto znemožněno. Nám Čechům nebude sice vyrván ani jediný mandát, avšak kromě nás je ještě mnoho jiných faktorů, na něž bude třeba bráti zřetele. Situace tudíž na říšské radě novými volbami nebude sice podstatně změněna, ale přece změněna potud, že nastanou do jisté míry nové poměry. Na nás Čechy svádí se všecka vina za všecky nevyřízené předlohy. ze je mařila již dříve ob- strukce Wolfova, na to se vůbec zapomíná. Co dělá Němec, je všecko dobré, ať je to třeba nej- horší. Němci podle svého filosofa Nietscheho mají na své činy měřítko vůbec jiné, podle něhož Slo- van, kdyby jednal sebe lépe, vždy je inferiorním. Němci ani za Schmerlinga nestáli si tak, jako dnes, což lze nejlépe poznati z kategorických po- žadavků Wolfovců na sjezdě trutnovském: Celní splynutí Rakousko-Uherska s Německem, německou

státní řeč a dokonce i přivtělení k Prusko-Ně- mecku, skoro asi jako Bavorsko a Sasko. Jejich expansivnost nabývá stále rozměrů větších a po hříchů lze pozorovati, kterak se vláda před nimi stále jen krčí a kde jak může každému mráčku na drzých čelech německých irredentistů se vyhýbá. Popříti nelze, že politická situace pro nás na- bývá rázu stále choulostivějšího. Skoro tu může se souhlasiti s výřokem (viz 7. sešit »Aletheii «): »Za celých skoro čtyřicet let kon- stituční vlády v Rakousku nestály státoprávní snahy české tak bezna- dějně jako nyní.« To ví a cítí více méně každý, ale kdo má tolik odvahy veřejně to říci? Příští říšskou radu očekávají práce mnohé, jeť nahromaděno přemnoho »restů« z předešlých let, jež vinou obstrukce Němců a Čechů nebyly vyřízeny. Volání po jejich vyřízení stává se vždy všeobecnější a naléhavější. Průmyslníci všech zemí žehrají velice na neplodnost parlamentu a tu by se zajisté doporučovalo, aby za heslem plodné práce přistupovalo se k volebnímu osudí. Tolik je jisto, že by nová obstrukce se strany české učinila nás nejnenáviděnějšími v celé říši.

Volební ruch. Čechy. Důvěrníci venkovské volební skupiny karlínské usnesli se jednohlasně na opětné kan- didatuře dra. Serváce Hellera, důvěrníci města Police a vůkolních obcí na opětné kandidatuře dra. Jana Dvořáka. Dr. Engel, jenž nehodlal již o mandát po- znovu se ucházeti, kandidovati bude přece, a sice za V. kurii ve slánském okresu, již zastupoval dosud sociální demokrat Antonín Steiner. Důvěrníci ně- mecko rakouského selského spolku prohlásili ve své včerejší, v Budějovicích konané schůzi kandidátem za venkovské obce krumlovské Ferd. Rasche, rolníka v Něm. Rychnově, a pro V. kurii 16 voleb- ního okresu statkáře Karla Pochlatka. Důvěr- níci městské skupiny písecké kandidují opětně prof. dra. Kurze, a důvěrníci venkovské skupiny klatovské navrhují poznovu dra. Dyka za kandidáta. Za V. kurii plzeňskou, za níž dosud byl poslancem soc. demokrat Vrátný, kandiduje národní dělník Zy ka z Klatov.

FEUILLETON. »Figarova svatba«. (Veselohra o 5 dějstvích od Beaumarchais a. Z fran- činy přeložil V. Kalbáč. Regisseur Edmund Ch va- lovský. Nově vypraveno v Národním divadle dne 4. měsíce října) Cthodné stáří veselohry! Když ještě po 115 le- tech má tolik životní síly, přirozené svěžesti a humoru jako »Figarova svatba«, všechen respekt zájem pro takové práce. Však nejprve několik po- známek o činnosti autorově. Pierre Augustin Caron de Beau- marchais byl zajisté geniální hlavou za krvavého jitra veliké revoluce francouzské. Geniální v nápadech právě tak jako neposedný povahou. Nezbedné dítě, bujný mladík, pak nestálý muž jak v pracech tak i zásadách. Šťastný chráněnec mocné, smutně proslulé Pompadourky! Geniální učeň hodinářský, pak bystrý hudebník a vtipný dramatik, smělý finančník, jejž Musa dramatická dovedla na vrchol umělecké slávy snad jen proto, aby ho bohyně Spravedlnosti pro vše- liké malversace uvedla v chlad žaláře, kde vavříny tak rychle tuchnou. Neklid života dobrodružného ne- dal Beaumarchaisovi, aby cele oddal se svému povo- lání spisovatelskému. Vedle několika prací dramatických, z nichž »La- zebník sevillský« a »Figarova svatba« neupadly v zapomenutí — byly též vítaným sujjetem pro 2 veliká díla operní: Rossiniho »Lazebníka« a Mozartovu »Figarovu svatbu« — známy jsou též jeho »Memoiry«, kde háje vlastní pošpiněnou reputaci, ostře bičuje mravy pokleslé své doby a ne- milosrdně odkrývá intriky vyšších kruhů. Ovšem ne jako povolaný mravokárce a čistých rukou, ale spíše z pomsty geniálního člověka, jemuž vše nebylo pardo- nováno.

»Figarovou svatbou« chtěl autor stvořiti více zajímavou a účinnou satyru na poměry současné doby své, než snad věrnou historickou perspektivu její. Vždyť fabule o tom, kterak kavalír činí nástrahy mladé snoubence svého sluhy, jenž, podporován jeho chotí i šťastnou náhodou, je maří, nebyla přece pou- hou specialitou uhasínajícího století. Komedie autorova oplývá vtipem i výmluvností, z níž jemná satyra jen jen srší na hlavy jednajících osob vyšší společnosti. Beaumarchaisovi nebylo též tak snadno práci svoji dostati na scénu. Král, úředníci a celý dvůr vzpírali se tomu v zdravém pudu svém o sebezacho- vání. A když i tento instinkt je opustil a »Figarova svatba« 27. dubna r. 1784 poprve v Paříži byla ve- řejně provedena, byla ovšem revoluce takřka přede dveřmi. Stokrát po sobě dávána »Figarova svatba«. Nával ke hře byl ohromný — a to ovšem bylo nej- větší ironií osudu, že všechna šlechta neznamenala, že v hraběti Almavivovi jest šlehána sama, že jim všem patří okřídlené slovo Figarovo, že »dali si pouze práci naroditi se a nic více«. A tak »Figarova svatba« byla bouřliváč- kem revoluce; a vysoké kruhy, jež tleskaly pochvalu jejímu autoru, jenž pro uhlazený zevnějšek, dvorné chování a jemný takt stal se rázem miláčkem aristo- kracie, netušily as, že tančí rej na samém krateru re- voluční sopky, jež každým okamžikem hrozí se ote- vříti. Beaumarchais sám, jsa svědkem prvních hrůz veliké revoluce, zalekl se jí. A přec nebyl právě po- slední z těch, kteří ji připravovali. Zemřsl 19. května r. 1799 v Paříži v stísněných poměrech.

»Figarova svatba« patří mezi klassické veselohry jak svými situacemi, tak svým břitkým dialogema celou stavbou. Nitky veseloherní tak hojné, splétají se tu scénu co scénu v zajímavé obrázky, jako barevná sklíčka v kalleidoskopu. Milostné poměry a úklady zde nadhozené — celkem ve dvorné formě pařížské se pohybující — mající zcela nepokrytou tendenci, uká- zati duševní převahu a bystrost lidu sloužícího nad panem hrabětem z Almavivy, jsou tu s bravurou sta- rých klassiků veseloherních rozuzlovány. Že- tu Beau- marchais sám často v masce Figarově se scény de- klamuje — vzpomínám tklivého monologu Figarova v posledním jednání, — jest pravidelným zjevem v pracech tohoto věku. Komedie byla nově nastudována a vypravena. Dobové kostumy hlavně Figara — p. Seiferta, a jeho nevěsty Zuzanky — slč. Grégrovy byly velice ladným, parádním kouskem krejčířského umění. Pan Seifert jako Figaro okazoval všude podivuhodnou známou obratnost řeči i postavy. Pravý aristokrat duchem i postavou; velice pronikavý kontrast schy- tralého, obmezeného, v šarlat oděného hraběte Alma- vivy schýlené postavy. Slč. Grégova své Zuzance dala všechnu měkkost a lahodu své řeči, i žádoucí pružnost. Pí. Kvapilová hrála choť Almavivovu s distinkcí i něhou urozené kněžny. A p. Vojan případně utvořil postavu záletného a při tom dosti krátkozrakého, napáleného hraběte. Menší řadu úloh — figurek to typických — vytvořili: pí. Pštros- sová, slč. Hilbertova, pp. Mošna, Havel- ský, Pštross, Kafka a j. Slč. Červen v úloze zamilovaného pážete Cherubína byla velmi dobrá. Za lahodný a oduševnělý přednes své romance zasloužila si věru potlesku i při otevřené scéně.