Strana 2.

„Nový Jihočeský Dělník.

Číslo 33.

Zaměstnávati se má člověk mravním zaměst- náním, jako je řemeslo a polní hospodářství a nikoliv obchodem, úroky, které poškozují a vy- kořisťují bližního proti přikázání božímu. Šlech- ta světská ani duchovní není oprávněna pro své smrtelné hříchy držeti statky buď koupené nebo zděděné. Majetku společného sice nežádá, ale daleko od něho není. O manželství soudí, že jest pro dočasnou spokojenost na zemi. Jak vidno, zabíhá v nábožensko-sociálních reformách až k theoretickému anarchismu, o- všem na podkladě nejvýše mravním. jeho marné. Mnohé ujalo se v některých du- Nebyly však tyto mnohé myšlenky a učení ších českých; v jeho názorech náboženských hle- daly upokojení duševní i lék sociální proti ná- silnostem šlechty. Pokračovaly tam, kde pře- stali Husité V okruhu těch lidí, zrodila se křesťanská společnost

Jednota českobratrská — čeští bratři.“) Je pokračováním husitismu po odložení me- če a palcátů; jeho zbraně zaměnila za láskuk bližnímu, za trpělivost a mír. Mnoho, jak již řečeno, přijala z učení Chelčického. Hnutí to přirozeně směřovalo k zlepšení sociálních po- měrů jako u jiných náboženských sekt stře- dověkých. Socialismus má v nich podporu —o- všem socialismus prvokřesťanský. Původ její byl v Husitech, jádro její v Chel- čickém. Jednota ta byla v Čechách a na Mo- ravě poslední mocnou náboženskou církví, která měla kořeny jen v písmě svatém a snažila se člověka navrátiti k prvotnímu učení křesťanské- mu, směřujícímu i k vyrovnání hospodářsko- sociálních protiv. Byla pokračováním snah husit ských, poražených u Lipan r. 1434, a snah, za- stavených církevním smírem r. 1437. Přes vše- cky výpady, nástrahy, prosazovala od roku 1464 až do r. 1627 své idee.

Vznik Jednotě dali zbylí stoupenci Husovi horliví křesťané s některými opravdovými knězi, jimž záleželo na mravním životě. Ti sesku- povali se v náboženská bratrská společenstva po Čechách a Moravě. Tak v Praze družili se od r. 1448 kolem výborného kazatele, tehdejšího arcibiskupa pražského, však Římem nepotvrze- néhoR, Jana Rokycany, přítele Chelčického, kte- rý po různých ústrcích církve utraquistické roz- pomněl se na názory Chelčického a je kázal Otevřeně mluvil proti nadvládě, šlechtě, měšťa- nům, proti útiskům sociálním, odsuzoval vymy- šlené nové roboty. I doporučoval svým poslu- chačům čtení spisů Chelčického. Svými vývody v kázáních dokazoval, že základem náboženství křesťanského jest zákon Kristův, že všecko pa- pežské, jako zneuctěné se musí vymítiti, a církev jen dle apoštolských skutků se říditi. Dojímal tím své posluchače a nadchnul je pro tyto hlá- sané myšlenky. Zejména řeholník Rehoř byl tal povzbuzen jeho kázáními, že mínil skutečně kle nich žíti a jiné přiměti k tomu, věře, že Ro- kycana převezme mezi nimi řízení. — Ovšem na- darmo — Rokycana byl příliš nestálý.

V Divišově zase scházeli se podobní nábo- ženští nadšenci kolem kněze Jakuba. K těmto dvěma družstvům lze počítati bratry Vilímov- ské a bratry Chelčické, jichž vůdcem duševním byl Petr Chelčický. Řeholník Rehoř od úmyslu přešel ke skutku; jal se zakládati novou společnost lidí, kteří by žili dle Krista. Jan Rokycana podporoval hoa k jeho prosbě dovolil český král Jiří z Poděbrad (1458—1471), aby Rehoř se svým novým bratr- stvem mohl se usaditi na královském panství Litickém ve vsi Kunvaldě u Zamberka. Tam se odstěhovali r. 1458 mnozí pražštn měšťané a k nim přidávali se stejně smýšlející lidé odjinud, i rozprášené zbytky Táborů. Jali se nazývati mezi sebou bratřími a sestrami. Ře- hoř pak chodil po Čechách a získal mnohé pro *) Goll: Quellen und Untersuchungen zur Geschichte der böhmischen Brüder. Praha r. 1878. Müller: Gemeinde Verfassung der böhmischen Brüder. R. 1896. — Vančura: Překlad Denisov „Konec samostatnosti české s jeho dodatky“ Praha 1893

Sklad arovského pradla saPeg on Vladislav omec, Srsdeneeio ees bratrstvo, zejména v okolí Klatov vypuzené mo- ravské bratry, posluchače to kněze Štěpána z Kroměříže, z nichž pochází i rod autora to- hoto díla. K těmto českým bratřím přidali se též mnozí Valdenští. Všichni však záhy byli pronásledováni i samým králem Jiřím z Poděbrad, jenž seo- bával jich jako nových Táborů a nechtěl též, by Řím ho vinil, že podporuje kacířství. V pevný celek slila se Jednota r. 1467. Té- hož roku sešli se bratří ve Lhotce u Rychnov a dali základ novému společenství, ač již od roku 1464 byla stavena jistá všeobecná pravidla. Stěžejním bodem učení českých bratří byla láska k bližnímu. Neznali násilí, odsuzovali válku, pří- koří snášeli trpělivě, proto i brániti se bylo zakázáno, ač byly doby, kdy od této zbytečné trpělivosti se odchylovali. Tak na sněmu v Lipní- ku r. 1591 usnesli se nezačínati odporu proti vrchnosti; kdyby však jiní evangelíci, jich přá- telé, byli nuceni hájiti svobod proti násilnému vladaři, přispěti jim na pomoc. O majetku stanovili již r. 1464 toto: Jednota bratrská uznává, že dobrovolná chudoba náleží ke křesťanské dokonalosti, ale přece členů svých k ní nezavazuje. Vyžadovali dobročinnost, avšak měla se díti obezřele, by nelákala do Jednoty členů bez pravého povolání. Varovala se však komunismu.

Tedy nestavěla se proti soukromému ma- jetku. Jen žádala, by majetku mravně bratří užívali. Jestliže však někdo z nich nespravedli- vě se ho zmocnil, měl ho vrátiti a nebylo-li by původního majitele, tedy chudým. Žádného pak nesměl nikdo utiskovati, bráti úroky, naopak byl povinen podporovati svého svého bližního a o chudé hojně pečovati. Byli voleni hospodáři, kteří vyhledávali vdovy a sirotky, nemocnéa pro ně konali sbírky. O všech věcech časných měli se bratří a sestry raditi s těmito volenými hospodáři, kteří připomínají úřad jahnův prvot- ní církve, zrovna jako oni ošetřovali nemocné, udělovali podpory, rozdělovali jmění odkázané Jednotě. Umírajícím bratřím, však se nebránilo činiti závěť. Jen kněží neměli míti žádného jmění sami chléb vydělávati si prací rukou svých; čeho pak by nepotřebovali, měli rozdati chudým. Hlavní prací jich bylo starati se o spasení duší. Právo a povinnost však napomínati své spolu- bratry a je polepšovati, se přisuzovalo každé- mu. Kdo by se nechtěl polepšiti, měl býti ko- nečně vyloučen i z Jednoty. Přijímali se noví členové na dvouletou zkoušku. Mezi sebou byli si rovni. Vyhýbali se válkám jako věci nekřesťanské, zakazovali svým na v ojnu choditi, nebo dáti se najímati. Zapovězeno jim souditi se a když pře- ce k soudu z různých příčin došlo a souzený odsouzen, měl býti vždy výrok trestu milosrdný a nikdy neměl zníti na smrt. Z počátku nepří- sahali, aby nebrali jména božího nadarmo. Ke státu se chovali snášenlivě, neřídíce se názorem Chelčického. Uznávali, že sluší se býti poddánu vrchnosti, třeba by byla zlá, jako následek hří- chu, ale proto přece že není třeba vládu pod- porovati, úřady přijímati a panovníkům půjčo- vati peníze. Na státu žádali lidskou spravedlnost (Pokračování.)

Tábor. 1. Původ jeho r. 1420. (Sepsal Fr. Aug. Slavík, profesor c. k. vyš. reálného gym. v Táboře.) Před husitskou dobou bylo v naší krajině mnoho panství a statků světských a duchov- ních s četnými hrady, tvrzemi*) a kostely, z nichž potom utvořilo se většinou panství táborské. Hrad a místo Hradiště s poplužími, nynější město Tábor, patříval sám k panství Ustskému, jež obsahovalo mimo něho: Měšice, vyjma co tu měl Ústský farář, Čekanice ves s dvorem a poplužím. Čabel u Měšic s polovicí dvora, s dí- lem v Dubci a lesem „Kuří Horky“, ves Planou, Kavčí, Strakačov, Doubí, Dlouhou Lhotu, dvůr Borek a ves Doubravu; na počátku XV. století také tvrz Sedlec nad Lužnicí, někdy statek sa- mostatný. S panstvím Ústským sousedilo: jihovýchod- dělnické prádlo, stálé novinky nákrčníků, veškeré přípravy pro švadleny, krajky, ně panství Kozské: hrad Kozí, dvůr při něm, ves Lhota Rybyčná, ves Kravín, ves Lipí, Turo- vec a dvůr v něm a v Bořichově; — statek Strkov; východně statky arcibiskupské v okolí Chýnova, na př. Lažany, Chočiny Vřesce; statky kláštera Strahovského, na př. Bratřice, Utěšo- vice u Pacova; dále severovýchodně panství klá- štera Louňovského, rozšířeno jsouc až k mě- stečku Domašínu; severozápadně a severně stat- ky Rožemberské a kláštera Milevského, menší statky Padařov, Údim, Meziříčí, Výrec, Nasa- vrky, Svrabov, Radimovice, Vrážné, Hlinicea j. v.; západně a jižně panství Příběnická a Ro- žemberská.

Farní kostely měly v okolí: Ústí nad Luž- nicí, kde byl též klášter, Planá, Nedvědice, Klo- koty, Malšice, Příběnice, Dražice, Hodušín, Ji- stebnice a j. U hradu Hradiště byla kaple, nynější kostel hřbitovní, ve které přisluhovali dva kněží oltář- níci: jeden u oltáře sv. Kateřiny a Doroty, dru- hý u oltáře sv. Filipa a Jakuba, ustanoveni jsouce od pánů z Ústí, kteří sídlili též na hradě Hradišti. Město Hradiště leželo od leta 1268, když Sezema Vítkovec nechtěje králi Otakarovi II. vy- dati, sám je spálil a obyvatele do Ústí nad Luž- nicí převedl, z větší části pusto a zdi městské pobořeny. Avšak leta 1412—1414 připravila velikou změnu a rok 1420 vše zjinačil. Na podzim r. 1412 totiž uchýlil se Mistr Jan Hus, nucen jsa pro učení své Prahu opu- stiti, do zdejší krajiny. Zdržoval se na hradě Kozím a v Ústí nad Lužnicí, městě pánů z Ústí, z nichž Jan starší a manželka jeho Anna z Mo- chova byli ctitelé Husovi. I působil zde slovem a písmem k rozšíření učení svého. Vycházel do městeček a vsí kázat a kudyž se kolivěk obrá- til, tam po něm lidé v zástupích šli a jeli a na vozích se všech stran k němu vezli.

Politický přehled. „Opory státu“ anebo: Kdo rabuje státní po- kladnu? Patriotismus rakouské šlechty a velko- statkářů se nám objeví v pravém světle, když po- díváme se po jeho příčinách. Co dává šlechta velkostatkáři státu? Veliké nic! A co dostává? Tučné úřady v zahraniční službě a v centrálních úřadech i u vojska, všude je na prvním místě. Jakémukoli zdanění vzpírá se šlechta zuby, nehty. Dosud není zapomenuta výhružná řeč prince Schwarzenberga v panské sněmovně proti úpravě resp. zvýšení daně z paláců a zámků šlechty. To prý by znamenalo „konfiskaci privátního majetku“. volal princ a přihlížíme-li ku dole uvedeným čí- slicím, musí přijít každý ku přesvědčení, že šlechta je proto patriotická a tvoří „oporu státu“, že dnešní stát setrvačností dějin dosud šlechtě slouží: pře- stane-li to, pak ztrácí stát pro šlechtu jakéhokoliv významu a přestanou se o něj starat. — Bylo zjištěno našimi poslanci, že mimo jiných dostávají následující šlechtici „beneficie“ z výroby kořalky: korun:

Kniže Fürstenberg Max Egon ročně 511.430.— Kníže Schwarzenberg Adolf, Josef a Karel 144.700.— 129.717.— Kníže Auersperg 127.124.— Rodinný fond 97.102.— Hrabě Sternberg 95.216.— Kníže Hohenzollern Wilhelm 109.147.— Biskupství, řády a nadace kněží 91.817.— Rytíř Daněk 76.460.— Hrabě Kolovrat-Krakovský 57.530.— Kníže Thurn-Taxis 42.240.— Rytíř Goldreich z Brucku 49.857.— Goldschmiedová Ottilie atd. atd. Pro úsporu místa nebudeme jmenovati všechny, co jich v Čechách, na Moravě a ve Slezsku je, ale dlužno vyzvednout, že vyplacené „bonifi- kace“ kořaleční činí ročně 14 milionů 488.847 korun a mezi „bonificienty“ nalezneme starou „modrou krev“, zrovna tak jako „potomky Abra- hama“ a katolické biskupy. Zde se plně uplatňuje staré řecké přísloví: „peníze nesmrdí“ a české: vlastenectví a patriotismus „až do těch hrdela statků“ —. Vemte těmto lidem hmotný prospěch uvalte na ně vzestupnou daň z majetku, dědictví atd. a oni se na stát ani nevykašlou.

České Budějovice