Ročník XXXXVII.

V Praze, v sobotu 3. srpna 1907.

Číslo 212.

Na ranní a odpol. Histy předplání sei v Praze v ašninistrae a měsíe na čtvrt leta . . . 6 K —h s dvojí denáškeu 50 za měslo 7k o0i na čtvrů ldla ve slialkáck na něsle . . . . . . 2 K 30h Pošton: nesl Br . . . . 9 K an s arojí zlsllke na mařal tvrt ota . . . . 11 K c0k K reformní akci velmocí v Turecku. Veškeré výklady časopisectva, tlumočí cího názory těch kterých vlád o odbytých již neb na dobu nejbližší oznámených schů- zích panovníků a státníků, vyznívají vytrvale ve směru mírumilovného a klidného vývoje politiky mezinárodní na základě čelných již uzavřených aneb ještě připravovaných dohod- Nynější schůzí ruského cara s císařem ně- meckým ve Swinemündu a k polovině mě- síce srpna položenými schůzemi anglického krále s německým císařem v zámku Wil- helmshöhe a na to s panovníkem naším v Išlu, bude dle toho jaksi zakončena tato pozoruhodná mezinárodní kampaň. Kdežto za středomořské cesty krále Edu rda upravily se poměry mezi mocnostmi západními, schůzí v Desiu pak mezi Italií a Rakousko Uherskem v obnoveném trojspolku a to hlavně se zřetelem k otázkám balkán- ským, zdá se, že otázky tyto budou i před- mětem porad jak ve Šwinemündu, tak ve Wilhelmshöhe a v Išlu, či jinými slo vy, že na těchto schůzích rozhodne se o stano visku Ruska, Anglie a Německa k úmluvám jež se staly mezi zahraničnými ministry rakousko uherským a italským v Desiu.

Co se týče stanoviska ruského ve věcech blízkého Východu, jest dle hlasů časopisů ruských nyní hlavním úkolem zahraničné politiky ruské zachování míru v Evropě a odvrácení všelikého pokusu některé moc- nosti, jenž by ohrožoval rovnováhu sil n Balkáně; pročež Rusko bude nejen pěstovat dále staré své svazky s Francií, ale navazo vati dobré styky s Anglií a upevňovati přá telské své poměry s říší německou. Za to nemíní Rusko přistoupiti na žádné dobrodružné záměry, ani kdyby se mu po- mocí jich činily nabídky rozhodujícího vlivu na Balkáně. Projev tento učiněný bezprostředně před schůzí swinemůndskou naznačuje spolu dosti průbledně, s které strany takoveto dobrodružné záměry by mohly přicházeti zvláště vzpomeneme-li, že shodou rakousko uherskou a italskou se pozměnilo posavadn rozhodující postavení Německa mezi troj spolkovými spojenci. S několika stran pak se dnes současně připomíná, že Aoglie bude i na dále pěsto vati politiku reformní v Turecku. Tak pro- hlásil ve včerejší schůzi anglické dolní sně- movny slátní tajemník Grey, že budou re formy v Makedonii podporovány Anglií jako dosud ve spolku s ostatními mocnostii.

Zároveň se oznamuje z Vídně k nastá- vající návštěvě krále anglického v Išlu, že bude otázka makedonská tvořiti důležitou část jednání, a že dospěje se k úplné do- hodě mezi Rakousko-Uherskem a Anglií zachování posavadního územního stavu na Balkáně na základě vytrvalého a energického pokračování v akci refurmní. Dodává se pak k této předpovědi, že jest to pro vývoj udá lostí na blízkém Východě velmi důležité. když Rakousko-Uhersko, kteréž tam jedná dosud v souhlase s Ruskem a Italií, dospěje rovněž ke srozumění s Anglií a když politika velmocí v Cařihradě nebude se říditi proti chůdnými směry. To prý prospěje nejen úspěšnějšímu provádění oprav, ale i zacho- vání status quo v Turecku, čímž se zároveň připravuje i upravení poměrů ve východní části středozemního moře, podobně jakos to stalo dohodou Anglie s Francií a Špa- nělskem v jeho části západní. Za to petrohradský dopisovatel časopisu »Times« zdá se býti odchylného názoru c do stupně souhlasu Anglie s balkánskou po- litikou rakousko-uherskou. Proto jest důležito zjistiti nejen posa- vadní výsledky reformní akce v Makedonii. ale i další záměry reformní, o nichž ve spo- jení se schůzí bar. Aehrenthala s italským ministrem Tittonem, dány byly v Pešti na veřejnost následující podrobnosti a sice v »Pest. Lloydu«. Jak známo, připravují delegáti velmocí přikázaní Hilmi pašovi, jakožto hlavnímu náčelníku akce reformní, samostatnou publi kaci: modrou knihu makedonskou o vý- sledcích posavadní své činnosti. Dle ujednání mürzstegského týká se opravní akce: občanské správy, správy finanční a zřízení mezinárodního sboru čet- nictva. Tato poslední záležitost byla pr předním předmětem dohody desijské, jezto se má rozšířiti i na ostatní vilajety (správní obvody) evropského Turecka.

Se zřizováním četnictva počalo se ovšem již v r. 1903 povoláním důstojníků švěd- ských a belgických, když však se činnost jejich neosvědčila, vzaly velmoci na základě mürzstegské dohody úkol tento samy do svých rukou, a rozdělily mezi sebou zřízení reformního četnictva dle obvodů svých zájmů Anglii přidělen byl vilajet, sousedící s Cari hradem, západně ve vilajetu Seresu praco vala Francie, Rusku přikázán obvod solun ský a athosský, kdež jest známé středisko pravoslavných klášterů; Italii přikázána jižní Albanie s Monastýrem, kdežto Rakousko Uhersku přidělen byl vilajet skopijský (Ueskub). jenž oddělen jest od sandžaku novopazarského vilajely prištinským a giljan- ským a spadá do známého »pozadi mitro- vického«, v němž Rakousko-Uhersko má spo- lečně s Tureckem právo udržovati posádky dle ustanovení konference berlínské. Ne- mecko nedalo si přiděliti žádný vilajet, ale za to vede vrchní dozor na četnickou školu v Soluni. Velení nad četnictvem svěřeno bylo italskému generálu Degiorgisovi.

Během posledních čtyř let organisace četnictva značně pokročila, zřízeny pro ně četné menší, obrany schopné kasárny; roční náklad na četnictvo pak dosáhl výše 164 mill. piastrů; v četnictvu jest 50 důstojníků evropských a 184 tureckých; mužstva pak 4776. Již loni bylo usneseno rozšířiti reformn četnictvo i na jiné vilajety, při čemž výká zány byly Rakousko Uhersku vilajety pri štinský a giljanský, jež leží při hranicích srbských. Avšak první pokus zavedení čel- nictva do těchto vilajetů se nezdařil pro odpor Albánců, kteří se shlukli počtem několika tisíc mužů v Prešově a ohlasili do Skoplje, že každého reformního důstojníka, který by se tam ukázal, zastřelí. Od té doby olázka organisace četnietva v obou nově Rakousko -Uhersku přidělených vilajetech uvázla a nehnuto jí až po dnes. Stane li se nový pokus, dle dohody s Italií

uzavřené, organisovati v obou těchto vila jetech četnictvo, bude prý spojen s nesná- zemi ještě většími, nepodaří-li se prostředky. »jichž užívají v Turecku mocnosti finančně mnohem slabší«, získati vlivné osoby mezi Albánci. Došloť prý od loňska zatím i k sblížení mezi Albänci a pravoslavnými, čímž stíženo provedení »jejich ochrany« Jest prý to tedy důkazem rozhodnosti, s jakou vystupuje bar. Aehrentbal, když po- stavil zřízení četnictva v těchto vilajetech v čelo svých úmluv s Italií. Spolehá dle všeho na účinek, jaký bude míli dohoda tato, podepřená i Anglií, na vládu tureckou a tim i na obyvatelstvo obou vilajetů a dále na vládu srbskou. Jiným odstavcem úmluv s Italií učině- ných řeší se prý otázka dostavení železnie tureckých, zejmena linií solunsko monastýrské a skopijsko mitrovické ve směru starých obchodních cest, které by vyhověly doprav- ním potřebám rakousko-uherské monarchie na Východ, a dále zřízením železničního spojení Mitrovice Uvac s východní drahou bosenskou, jež dosud má pouze význam strategický, by se prý uplatnil i hospodářský význam Bosny. Konečně spojením Skoplje s Kystendilem vznikla by nová dopravní linie do Sofie a Cařihradu — t. j. do Bul- harska a Turecka, jež by se vyhnula Srbsku. Témito drahami by prý Rakousko- Uhersko dosáhlo onoho postavení na Bal- káně, jež by hovělo jeho hospodářským zájmům a bylo přiměřené jeho moci Vše závisí ovšem na tom, zda zamýšlené takto podniky nenarazí na překážký, které by jak rozšíření četnictva tak stavbu oněch spojovacích drah proměnily z mírné akce reformní v akci exekuční.

Politické zprávy domácí. V Praze, 2. srpna. (Situace v Ch or vatsku.) Na rozdil od poslanců uherských. kteří se po odročení sněmuvny věnují úplno lelnímu klidu, chorvatšti poslánci neúnavně pu tují po svých volebních okresích a seznamují své voliče se situaci, nastalou v Chorvatsku p letošním sněmování pešťském. Nemine neděle neb svátku, aby nebylo v Chorvatsku několik vohiěských schůzi, v nichž řeční poslanci koalicní neb z čisté strany práva. Z posledních echůzí zajímava byla schůz ve Vojniči, kdež mluvili poslanci Babič- Gjalski, Muačevič a Supilo. Uherské vláda po roztržce s Chorvaty chopila se staré taktiky vlád liberálních a mimo jiné návody dala novému bánu dru. Rakodezayovi také pokyn, aby se postaral o opětně rozeštváni Srb a Chorvatů. O tomto thematu rozhovořils posl. Babič-Gjalski, proslulý jinak jako jeden z nejlepších chorvatských novelistů. Pro- mluvil s nadšením o svorném postupu Srbůs Chorvaty jako nejpevnější záruce lepší budoue- nosti. Byl jeden z prvých průkopníků smíru srbsko-chorvatského a dnes je naplněn radosti že dávná jeho myšlenka vnikla mezi lid a na lézá v něm hojně přívrženců. Pak vyzval shro- mážděně, aby každý hájil svého maleřského jezyka, který je Chorvatům chorvatský, Srbům srbský, ale pro oba jeden a týž. Chorvatská delegace na sněmě pešťském bude jako dosud neohroženě brániti práva národniho jazy ka

národ proto může důvěřovati svým poslancům kteří ho nezklamou ani neopusti. O poměru uhersko-chorvatském promluvi posl. Supilo. Hraničáři — pravil — byli p celé Evropě známi jako neohrožení obránci hranie proti tureckému Východu. Nyní se po- měry změnily: Chorvaty neohrožuje nepřite z východu, nýbrž od severu. Jest to pange- manismus. Maďaři ve své nynější politice jsou jen nástroj všeněmecké myšlenky. Když jsme se domalvali, že Maďaři se chtěji vyma- niti z této jich nedůstojné úlohy a nochtějí nadále tvořiti štafáž k politice, kterou je ob- myslil dualism vzhledem k Východu, nabldl jsme jim ihned přátelsky ruku. Ale nynější ve- doucí polilikové maďarští vracejí se k oné staré. jim vnuknuté úloze a dávají přednost zaměst- nání nádenníka před polilikou malého sice, ale samostatného pána. Odměnou za takovou ma- darskou politiku mají býti Chorvaté. Tim s vysvětluje obrat maďarské koalice proti Chor vatům. Pokud jde o ministra Košuta, poslane Supilo soudí, že sám není nepřitelem Chorva- tům, ale dává se říditi svým zlým duchem. státním tajemnikem Szterenyem, jenž se do ne- dávna jmenoval Stern. Chorvaté se však nele- kají dalšího zápasu s maďarskou většinou. Boj bude těžký, ale bude úspěšný, jestliže chorvat ský lid bude věrně státi za svými poslanci zejména zachová-li i nadále důstojný klid nedá se z něho vyrušiti níjakou provokací.

V Praze, 2. srpna. (Maďarské proti vládní memorandum.) »Budsp. Hirle opravuje svou zprávu, že panovníku v Ialu byl podáno memorandum proti politice nynější ko aličné vlády, v ten smysl, že podané memoran dum se týče nastávající v Uhrách »reštaurance«, t. j. nových voleb stoličných úřadníků. Nynější stoliční úřadnici, volení ještě ze vlády liberálné jsou většinou přivrženci starého liberálného směru a proto jeví se málo spolehlivými nynější vládě.

Zejmena strana neodvislosti činí prý horlivé při pravy, aby do úřadů stoličných doslala své přl vržence. Na tuto chystanou změnu upozorňuje se prý v memorandu, v němž se praví,ž dvoru nemůže býti lhostejno, budou-li i všechny stoličné úřady obsazeny přivrženci Košutovými. Ze Záhřeba, 31. července. (K úmrt patrisreha Brankovičel) Z úvah zdejších listů o zesnulém srbském patriarehu Jiři Brankoviči zasluhuje zminky stať orgánu samostatné srbské strany, »Nov. Srbobranu« Děli život zesnulého ve dvě, zcelu prolivné pe- riody. Až do počálku let osmdesátých. Jar Brankovič slál v táboře srhské oposice pod vůd covstvím Svelozara Miletiče. V táboře tom. jako člověk vysoce nadaný a nevšedně vzdé- laný hrál vynikající úlohu. Ale počátkem le osmdesálých odpadl od národní strany a hned na to se stal biskupem temešvárským. R. 1890 zvolen pak za patriarcha. Jest na snadě do- mněnku, že Brankovič změnil politické smýšlení aby se domohl kariéry. Od té doby také po- zbyl sympatií v národě a nevymohl si jich ani svými značnými dary na školské a církerni účely srbské. Také ve sporu mezi hierarehif srbským národem Brankovič nikdy nenašel vhodné střední cesty, která by mohla věsti ke smíru mezi oběma stranami, nýbrž vyslupoval vždy jako zjevný stranník hierarchie. V otáz- kich politických Jiři Brankovič podporoval směn hiberálních vlád uherských, potirajících samo- správu chorvatskou i srbskou a proto aniv V drobném prodejtt zanni číslo o sobě . . odpolední . . . . . na 2 Ve úilialkách na venkově ranaí čislo. . . . . . . . 10k odpolední 4h Inserás y plati se hotově napřel Fředplacení a Inzerty přijímá admnlni- Tam naeházejí se též rědakce tlskárna a ezpedice „Národnieh Llstů“ Eukoplsy se nevraesji.

tomlo vzhledě nemohl si získati lásky národa V jedné věci neodpírá však ani »Nov. Srbobr.t zesnulému uznání: učinil mnoho na povznesení srbského školství, sám založil a důstojnými bu- dovami opatřil několik úslavů a staral se vše- možně o povznesení vzdělanosti mezi srbským duchovenstvem.

Politické zprávy zahraničné. V Praze, 2. srpna. Ruští kadeti a okfabristé Vůdce strany národní svobody, P. Milju- kov, vysvětluje v »Réči«, proč se kadeti ne- mohou spojiti se stranou okťabristů. Dělí je zásadný názor na nynější stát ruský. »Sou- hlasím — praví — že mezi ústavností kadetů a »reálnou« ústavnosti oktabristů leží celá pro- past. My (kadeti) vytýčili jsme čáru meze »státem historickým« a »moderním státem«; hranici mezi nimi tvoří manifest ze dne 30. řijna Okťabristé naopak slučují historický ruský stát s moderním státem v jeden nerozdílný celek kadetům ponechávají pouze vyhlídku na »demo- kratický stát budoucnosti«. Spor se toči o to. který názor je správný. Idea moderníh státu spočivá v tom, že stát se bere jako subjekt práva, jako právní osoba, jež projevuje svou vůli určitým souborem svých orgánů. Hlistorický stát nejeví se však subjektem, nýbrž objektem práva, patřícího nikoli právní osobě, nýbrž osobě fysické. Takovéto práv možno vyvoditi z pramenů náboženských, z ideje vlastnietví nebo z ideje rodinné podřízenosti. Ale ku pojmu modernlho státu, ku právnímu pojmu státu nelze takovou cestou dospěti. Z těchto důvodů prof. Miljukov má nemožným, aby se kadeti shodli se stranou oktabristů.

Šalamounské rozhodnutí. Městský hejtman moskevský, gan. Rejn- bot, dal, jak sděluje »Svět«, zavřiti vydavatelku časopisu »Vače«, pl. Olovenikovou, do blázince, ačkoli má zcela zdravý rozum. »Véče« bylo odsouzeno ku pokuté 1500 rublů. Vydavatelka pí. Oloveniková oznámila, že peněz nemá a po- kutu tedy zaplatiti nemůže. Poněvadž pak dle platných výj mečných zákonů redaktory, kteři nemohou zaplatit pokutu, možno posadit ná- hradou do vězení, gen. Rejabot porněil, aby zavřeli pl. Olovenikovou. Ale pl. Oloveniková churaví; je silně nervosná Předložila tedy policii lékař- ské vysvědčení, že má porušené nervy. Na to gen. Rejabot rozhodl, že se pl! Oloveniková, když má porušené nervy, má zavříti do b lázince. A tak se stalo. Politický program hr. Lva Tolstého. Ve fauileloné petrohradského »Slova« lič se návštěva p. Tener ma v Jasné Poljané. Byls reč o nynějším hnutí v Rusku a návstěvnik sdělil hr. Tolstému, že je pokládán za odpůrc osvoboditslnéhio bnutl. Jaký nesmysl! — zvolal Tolstoj — já že jsem proti hnují a k tomu hnuti osvobodntel- němu? Vždyť za jediný přiznak pravého života mám hnutí, směřující ke svobodě. Ovšem vždy jsem myslil a i nyní myslím, že svoboda ne- spočívá v cirkulářich a jednacím řádě parla- mentu, nýbrž v tom, co lidě vědí ode dávna co skutečně tvoří nejposvátnější smýsl lidského ž vola — v bohu On nás zve k lepšímu životu a jen tehdy, když v nás procitne láska k němu

FEUILLETON.

Auglie a Čechy.

Rušné dny sokolského sletu jsou za námi V střízlivých úvahách, uvědomujíce si význam, který mají v rozvoji našeho života, vidíme v nich především sesílení styků mezi námi a cizinou Řada vlivných jednotlivců z cizích národů po byla v našem středu, odkudž odnesla si de svých vlastí nestranný názor o nás a o našieh snahách. Krok za krokem, namáhavě a praeno razi si tak český svět cestu k evropskému foru. Do nedávna obmezovaly se naše vztahy k cizine skoro výhradně jenom na Francii. Teprve v době nedávně byly navázány čilejší styky také s Anglií. Od našich dnů lze je sledovati do dálne minulosti, kde projevily se několikráte v růz- ných směrech a oborcch.

Ku prvním významnějším stykům česko- anglickým došlo za doby Karla IV. Deera Karlova a Alžběty, Anna, provdala se r. 1381 za šestnáctiletého anglického krále Richarde ml. Svou mírností a lidumilností získala si názvu „dobré královny“ a žije doposud u anglického lidu v milých vzpomínkách. Socha její zdob parlament v Londýně a severní portál Westmin- steru, pod jehož klenbou ve vznešené společ- nosti mrtvých veleduchů Anglie r. 1394 byla poltřbena. Přátelské svazky mezi dvorem českým a anglickým vedly také ke stykům obou národo. zvláště ve směru kulturním. Také doba husitská měla vztahy k Anglii. Koncem XIV. století chodívali čeští studenti na vysoké učení do Oxfordu, kdež pro ně zřídil český malíř mistr Vojtěch Raňkův, od- ehovanec této university, stipendium. Tam stu- doval také přítel Husův, Jeroným Praž- ský, který tu přilnul k slavnému anglickému reformátoru Janu Viklifovi. Oxfordští stu- denti přinášeli do Čechy spisy Viklifovy, které znaěně působily na učení Husovo. Známost o re- formní činnosti Husově záhy pronikla také do Anglie. Husovi posílali odtud projevy souhlasu. jako stoupenec Viklifův Wyche a náčelník Lolinrdů Jan Oldcastle. R. 1417 přišel do Prahy anglický mistr Petr P ayne, u nás Engliš zva- ný, který pravděpodobně pro náklonnost k učení Viklifovu musil opustiti rodnou zemi. Jméno jeho často se ozývá v bouřlivých událostech hu- sitského hnuti. V XV. a XVI. století přicházeli občas na- šinci do Anglie. Tak navštívil Anglii švagr krále Jiřího z Poděbrad, Lev z Rožmitála, když v letech 1465—1467 cestoval po západní Evro- pě. Na svých cestách zavítali do Anglie Vácelav Budovec z Budova a Karol starší ze Zerotína Také někteří členové Jednoty Českých Bratří po- byli v Anglii na studiích.

Také Angličané tou dobou bývali v naš vlasti. Tehdy žila tu slavená básnířka latinská Alžběta Vestonie. Narozena roku 1582 v Londýně, v útlém věku přišla do Čech, kan její otec se přistěhoval. Rodina její žila v Mostě- Po otcově smrti přestěhovala se matka s dcerou Alžbětou do Prahy, kdež strádaly hladem nouzí. Později ujal se jich kanovník Pontanus z Breitenbergu a opatřil jim u svých známých podporu a přístřeší. Teprve když se Vestoni v Praze provdala, nastaly jí doby klidnější. Ze mřela v Praze r. 1612 a jest pochována v chrá- mu sv. Tomáše na Malé straně. Ke konci XVI- a v prvních letech XVII. století přicházely do Prahy také kočovné společnosti anglické, ktere tu sehrály některé kusy Shakospearovy. Ani XVII. století nebylo bez styků česk anglických. Chotí zimního krále Bedřicha Fal- ckého, poraženého v bitvě na Bílé hoře r. 1620 byla Alzběta, dcera anglického krále Ja- kuba I. Z tohoto příbuzenského svazku odvozo- vali právě stavové čeští naději, která se usku tečnila jen v nepatrné míře, že král anglický bude jim podporou v boji proti císaři. Po bitve bělohorské uchýlili se někteří čeští vyhnancid Anglie, jako Samuel, syn Daniele Adama z Veleslavína, který přestoupil ke kalvinismu vstoupil do anglického vojska a později zase vrá- til se do své vlasti. Později slavná dvojice exu- lantská, Komenský a Hollar, stanula na půdě anglické. Pozván anglickým parlamentem přišel Komenský v září r. 1641 do Londýna, aby tam uskutečnil své zásady vychovatelské. Poně vadž tehdy vedl parlament válku s Irskem s králem, opustil Komenský Anglii a odešel do Švědska. Proslulý rytec český, Václav Hollar když opustil r. 1627 Čechy, žil v různých me- stoch némeckých, mimo jiné též v Kolíně nad

Rýnem, kdež seznámil se s angliekým vyslan- cem a odešel s ním do Londýna. Tam stal se Holiar posléze král. kresličem. Zemřel r. 1677 v Londýně a tam jest také pohřben. Jeho třista- leté narozeniny, které připadly na 13. červenec t. r., byly právě v Anglii sympaticky oslaveny Z těchto několika dokladů jest patrna exi stence česko-anglických styků již za časů dří vějších. K životní plnosti dospěly však te prve za dob novějších. Vedle vlivů německýeh a francouzských, které působily na naše obro zení, byly to také myšlenkové vlivy nnglické Anglická literatura záhy upoutala pozornost na šich buditelů a překládali z ní do češtiny. Stnč tu uvésti Jungmannův mistrný překlad Milte nova „Ztraceného ráje“ (1811). V po zdějším rozvoji působil na naši literaturu zvláště Byron, který zejména se ozývá z veršů Ma chových. Záliba ve studiu řeči a literatury an glické, překlady z jazyka anglického v dnešn době u nás rostou více a více. Na vývoj našeho novějšího dramatickéh umění platně působil W. Shakespenr e. Úz r. 1782 neznámý spisovatel vydal ve formě po vídkové Shakespearova dramata „Kupce Benát- ského“ a „Makbetha“. Roku 1784 vydal Kare Ignác Thám nový překlad Makbetha. Od r. 185 vycházel nákladem Matice České souborný pře klad Shakospearových dramat, který pořídili J

Čejka, Lad. Čelakovský, Fr. Doucha, Jiří Kolái a J. Malý. A v naší době ve vystižných překla- dech Sládkových objevuje se Shakespeare p druhé v českém rouše. Význam Shakespearůs pro naše divadlo byl vždy uznáván a byl ze jména oceněn r. 1864, kdy minula tři stolello jeho narození. Dne 23. dubna 1864 byla pořá- dána v Novoměstském divadle v Praze na pa- mátku tohoto jubilejního dne Shakespearova slavnost. Byl přednášen Kolárem mladším pro slov, který složil nynější posl. Ervín Špindler byly sehrány čtyři věty z Berliozovy dramatické symfonie „Romeo a Julie“, byly provedeny živé obrazy, k nimž látku poskytly scény z her Shakospearových. Vrcholem slavnosti byl ma- lebný průvod, o němž ubíraly se po jevišti vý- značné postavy shakespearovské. Účastníci vzpo- mínají na tuto slavnost jako na důstojný hold geniu velikého Brita a zároveň jako na zdařilou manifestaci omlazujícího se tehdy našeho umění Také některé plody z české literatury XIX. věku pronikly do Anglie. Podle balady Svobo dovy „Sanet Wenceslaw und Podiwin“, která byla vydána r. 1847 v Praze, složil okolo roku 1856 J. M. Neale píseň „Good King Wen ceslaus“. Vypravuje se fu, kterak sv. Václav setkav se v den sv. Štěpána s chudým mužem poskytl mu potravy i přístřeší. Tato píseň, kter rychle zdomácněla, zpívá se v Anglii o vánoč ních svátcích. Tak děje se na příklad v Kiplin gově povídce, jednající o Indii, „William the Conqueror“. (Její český překlad byl vydá: v čísle 150.—151. Světové knihovny.) Šmilov ského „Nebesa“ pod titulem „IIeavens“ pře ložili do anglického jazyka J. a V. Mourkov (Londýn 1893). Anglický překlad „Babičky“ o Němcové (The grandmothe r) pořidila F se dn ee

Gregorová (Chicago, 1893). Také Anglie XIX. stoleti nebyla netečna k našemu životu a vývoji. Jako u některýchji ných národů, tak i v Anglii již na počátku mi nulého století náš obrozujíeí se národ vzbudi zájem, tehdy zvláště literární. Z prvních spisova- telů, kteří upozorňovali své krajany na Čechy. byl John Bowring (1792—1872). Povoláním politik a diplomat se zvláštní účastí sledoval rozvoj básnických literatur mimoanglických překládal z nich do svého mateřského jazyka. R. 1832 vydal Bowring pod titulem „Cheskian anthology“ sbůrku svých překladů z naší poesie Již dříve psal o Jungmannově Historii české li- teratury (1828) a o Kralodvorském rukopisu (1830). Tyto práce Bowringovy byly přivítány v tehdejších Čechách sympatickými projevy které tlumočil zejména Jan Kollár tím, že umisti Bowringa ve své „Slávy Dceři“ do slovanskéhe nebe. Prostředníkem mezi Čechy a Bowringen byl zvláště Fr. bad. Čelakovský. Stopami Bowringovými, jehož literární čin- nost ve prospěch české věci zasluhuje našt vděčné paměti, dali se záhy laké jiní. Byl to zejména Albert Henry Wratislav (1821—1892). Jako kněz a učitel byl členem koleje Kristovy v Cambridge, později byl ředi- telem gymnasia v Londýně. Jeho děd přistěhoval se do Anglie r. 1771 z Moravy. Wratislaw by si vědom svého vzdáleného příbuzenství a z to- hoto vědomí vzešel právě podnět k jeho literární činnosti, týkající se Čech. K prvním jeho pra- cím z tolioto oboru patři sbírka překladů z česk

poesie, Lyra Czechoslovanska (1819). Přeloži do jazyka anglického také Rukopis Královédvor- ský (1856) a Přihody Vratislava z Mitrovie (1862). R. 1878 vydal obširný spis o české li- toratuře XIV. věku. Mimo to napsal četné menši studie z oboru našich dějin. Stopami Bowringovými a Wratislawovým dali se záhy i jiní spisovatelé angličtI. Ze star- ších je to především D. Benham, kter, s pře- kladem Komenského Informatoria školy mateř- ské vydal zároveň jeho životopis (1858). I po- zdější všimli si Komenského. Jsou to zvlástě M. W. Keatings, který přeložil. Didaktiku (1896), a W. S. Monroe, který napsali životo- pis Komenského (1900) a přeložil jeho Informa torium (1 897). České historii a Iiteratuře věnují v době no vější zvláště zřetel C. E. Maurice a W. R. Mor- fill. Bývalý profesor dějepisu, Mauricie, vydal spis o našich dějinách do r. 1620 (1896). Pro- fesor slovanské filologie na universitě v Oxfor- du Moríill zabývá se naším písemnictvím ve svých dějinách slovanských literatur (1883).

Napsal také českou mluvnici. K těmto jménům druží se James Baker. kter, několikráte pobyl v Čechách, naposledy před dvěma roky jako vůdce výpravy anglických žurnalistův. Své cestovatelské dojmy z Čech uložil v knize Pictures from Bohemia. Napsal také novelu z doby husitské „Gleaming Dawn“ (Zářivý úsvit 1897). Hlavním představitelem anglicko-českých styků v dnešní době jest Frant. hr. Lüt zov Pobývaje, zejména v zimních měsících, v Lon- dýně, při svém význačném postavení společen- ském působí tam platně ve prospěch české věci. Její propagandy týká se také dlouhá řada jeho literárních prací. Psal o českých dějinách, o hi- storii naší literatury, o našem politickém stavu, sepsal důkladnou knihu o Praze a přeložil do anglického jazyka Komenského Labyrint. Vděku našeho národa za tuto neúnavnou činnost byl dán výraz zvláště tím, že byl hrabě Lützow jme- nován členem našich učených ústavů a čestným doktorem naší fakulty filosofické Tak jeví se v stručném obrysu vývoj česko- anglických styků až po naše dny. Bohdá budou- cnost přiřadí k nim ještě nejeden význačný člá- nek.