Románová přiloha „Národnich Listů“ k číslu 140. ze dne 22. května 1900.

Různé zprávy.

= Drobotíny ze Španělska. Z Madridu se oznamuje: Ve Villanueva de la Serena, blíže Bada- jozu, povstala vzpoura následkem vpádu kobylek, jež tamní krajinu stále hrozně pustoší. Obyvatelstvo ob- viňuje majitele velkých statků, že ničeho nepodni- kají proti pohromě. Zejmena obrátila se zuřivost lidu proti jedné majitelce panství, jejíž dům vzat útokem a vypleněn. Ona sama, jež ležela nemocná, byla i s ložem vynesena na ulici a měla býti upálena na hranici, na rychlo zřízené. Avšak statkářka a ještě jedna žena zemřely leknutím. — Při procesí v Cara- ninu, v okresu Lugo, strhla se mezi poutníky hádka. Z hádky vyvinula se konečně hotová pouliční bitka, jíž se horlivě zúčastnily i ženské. Jakýs mladík byl při tom usmrcen výstřelem z revolveru a mnozí jiní raněni. — V Seville zemřel v největší bídě stařec. jemuž uličníci přezdívali »čaroděj«. Při úřadní pro- hlídce jeho bytu, bídného brlohu, nalezeno na 300.000 peset na hotovosti a v cenných papírech, vkladní knížka španělské banky na 425.000 peset hotový poklad drahokamů a šperků všeho druhu.

= List ze zajetí. Ze Sydneye se oznamuje - Zdejšímu časopisu »Herald« dán k disposici dopis, jejž psal burský plukovník Schiel ze svého zajetí v Simonstownu dne 27. února dámě, s níž se by! seznámil v Johannesburgu a jež nyní žije zde. V tomto dopíse, opatřeném razítkem »Prisoners oí War Censor« praví se: »O svém nynějším životě nemohu vám mnoho psát, poněvadž jest příliš jedno- tvárný. Člověku se sprotiví vše, ba i sám život. Na lodi »Penelope«, kdež jsme se dříve nalezali, psal jsem mnoho, ale zde pod stany nemohu náležitě sebrat svoje myšlenky. Záleží právě na tom, kterak zajetí působí na mysl člověka. Nechať válka dopadne jakkoli, nezdá se mi, že bych se opět hodil pro bý- valý svůj úřad náčelníka správy vězení. Myslím, že po svém zajetí byl bych vůči vězňům příliš shoví- vavý, takže by pod mým dozorem vazba více ne- znamenala trest. Nu, musíme vyčkat. O panu * jsem ničeho neslyšel a nevím, mešká-li ještě v Pre- torii. Müsil jsem odejít tak na kvap, že jsem měl jedva pokdy rozloučit se s ním... U Elandslaagte dočkal jsem se podivného shledání. Když jsem ležel raněn na bojišti a probudil se z mdloby, byli první tváře, jež jsem spatřil, tváře známých z Johannesburgu — od lehké jízdy — a důstojník, jenž mne zajal, byl jeden z mých nejlepších přátel, Australan, majo Karri Davis. Tak to chodí ve válce.

= O neštěstí v dolech u Sofleldu v Utahu, při němž usmrceno as 300 dělníků, oznamují se z New Yorku následující podrobnosti: Jeden z prvních, jenž byl vytažen z dolu živ, byl jakýs John Kirton. Pohled na něho byl příšerný. Kůže na lebce spálena takřka na popel, rysy tváře jeho nebyly již k roze- znání. Trpěl hrozné bolesti a prosil lidi kolem sebe aby jej z milosrdenství usmrtili. — W. C. Wilsoy jeden z nemnohých zachráněných, nalezal se, když katastrofa nastala, v jednom z dolů blíže východu. Vypravuje o tom toto: »Zaslechli jsme v dálce temný rachot. Pak nastal k nepopsání prudký hukot vzdu- chu, tlačeného chodbami dolů. Poznal jsem ihned, že se udál výbuch a spěchal se šesti soudruhy k nejbližšímu východu. Tam setkali jsme se s ně- kolika jinými, kteří rovněž se byli spasili útěkem. Oni všichni prudkým tlakem vzduchu málem byl

povaleni k zemi. S největší nouzí dostali jsmese z dolu, polo zadušeni smrtonosnými plyný, ná- sledujícími na výbuch. Věděli jsme, že v dole se nalezalo 250 horníků a poznali jsme ihned hrozný rozsah katastrofy.« — Harry Taylor, jeden z těžce raněných vypravoval: »Upravoval jsem koleje pro uhelné vozíky a odebral se do dolu pro nástroje. Jedva jsem byl 50 kroků od vchodu, ozval se hrozný třesk a kusy skal v černém dýmu řítily se na mne. Citil jsem, kterak mne zasáhly, načež jsem omdlel; když jsem se probudil, naléval mi ně- kdo do úst brandy a slyšel jsem kolem sebe hrozné vzdechy a sténání. Naložili nás do vlaku a tam te- prve jsem se vzpamatoval.« — Zachraňovací práce zahájeny okamžitě, avšak byly zdržovány vystupují- cími plyny. Záhy nalezeni první mrtví, John James a G. James, otec a syn, poblíže vchodu. Drželi sev objetí. Mrtvoly horníků v chodbách vyššího patra nalezeny v hromadách, všichni v takové poloze, jež prozrazovala, že poznali smrtelné nebezpečí a na- darmo se mu chtěli ubránit. Mezi mrtvolami mužů leželo as 20 mrtvol mladých hochů, pomocníků. Ně- kteří měli zakryté tváře kabáty, jiní tváře přitisknuté k zemi, aby unikli otravným plynům. — Bernard Dougall, mladý inženýr ze Springvillu v Utahu, sjel několik minut před katastrofou do dolu. Nalezen mrtev vedle svých přístrojů, připravených ku práci. Kolem něho leželi mrtví jeho průvodčí. Mrtvoly vy vezeny na povrch země v uhelných vozících, za hla- sitého nářku žen a dítek obětí. Vrchní dozorce dolů, Parmley, domnívá se, že výbuchem náboje trhacího prachu způsoben byl následující výbuch třaskavých plynů. V dolech se pracovalo přes 20 let a byly po važovány za nejbezpečnější a nejlépe ventilované.

Zemřelí v Praze. Dne 15. května: Kotrč Rudolf, syn kočího, 2 roky, 404—II. Kalinová Barbora, manželka domov- níka, 59 roků, 563—I. Kyselova Bohuslava, dcera obchodního příručího, 1 rok, 184—I. Sedlák. Josef holič, 26 roků, 114—VI. Strachová Marie vdova 73 roky, 274—VII. Vlasáková Františka, 60 roků. 521—II. — Ve všeobecné nemocni ci Černá Marie, manželka kočího, 51 rok. Rosman Fr. dělník, 53 roky. Vobecká Marie, dcera kočího, 14 roků. Štěpánek Václav, stavitel, 56 roků. Závodský Antonín, soukromník, 47 roků. Šlapák Josef, pozla- covač, 35 roků. Dvořák Josef, rukavičkářský pomoc- ník, 42 roky. — U milosrdných bratří Hejtmánek František, dělník, 24 roky. — U milo- srdných sester: Hlaváček Josef, nádenník, 78 roků. Čelikovský Josef, barvíř, 26 roků. Dne 16. května 1900. Křikavova Libuše. dcera obchodníka, 1 rok, 883—II. Lirschová Fran- tiška, soukromnice, 58 roků, 550—II. Hubáčkova Bohumila, 1 měsíc, 395—II. Dörflerová Barbora, vdova, 66 roků, 715—I. Novotný Emanuel, c. k. rada vrchního zemského soudu v. v., 81 rok, 1757—II. Ritterová Karla, manželka bankovního pro kuristy, 55 roků, 1688—II. — Ve všeobecné nemocnici: Procházková Josef, manželka děl- níka, 22 roky. Hofmannová Karolína, 56 roků. — U milosrdných sester: Vaněk Josef, krejčí, 76 roků. Strejcová Marie, vdova, 80 roků Trefilová Anna, hokynářka, 85 roků.

Král. české zem. divadlo v Praze. Národní divadlo. Dnes v úterý 22. května. Mimo předplacení. První ensemblová pohostinská hra členův ruské císařské opery petrohradské. Vystoupí paní Marie Gorlenko-Dolina, paní Budkěvičová, pan Čuprinnikov a pan Serebrjakov. Ruslan a Ludmila. Velká kouzelná opera o 5 dějstvích. Hudbu složil Michal Ivanovič Glinka. Slova dle básně A. Puškina. Začátek o 7. hodině. Konec o 10. hod.

dlouho ruku a hleděla mu upřeně do očí. Jeho tvář se škubala, a její vlastní tvář hluboce se zarděla, a tu mlu- vila nervosně a trhaně, vyčítajíc mu, že ji tak dlouho zanedbával. »Byl jsem zaměstnán,« počal a tu se zamlčel s po- citem pokrytectví. »Miním usoužen a utrápen,« a tu se opět zamlčel, neboť Drake svěsil hlavu. Zasmála se, ač nebylo nic k smíchu, a nabídla čaj, švítoříc v přerývaných větách, jež byly pronášeny tremolovaným, rozechvěným hlasem, za nímž bylo tušiti slzy. »Mám zazvoniti na čaj, Roso? Oh, vy jste z vo- nila na čaj! Ach tady jej nese! — Děkuji vám, Lizo. Postavte jej sem,« usedajíc. »Nu tak, kdo chce ,děvčeí? Pamatujete se?« a potom nový smích. V tu chvíli přibyla nová návštěva. Byl to Lord Ro- bert Ure. Políbil Rose ruku, usmál se na Glory, po- zdravil Draka důvěrně, a pak se usadil na nízké sedátko u čajového stolku, povytáhl si kalhoty na kolenou, srovnal stažené svaly v půli obličeje a nechal padnouti monokl. Drake odebíral koflíky, jež Glory nalévala. Díval se na ni pozorně, znepokojen změnou v jejím chování, co Jan Storm vstoupil. Když se navrátil na své místo na pohovce, počal tahati za ucho mopslíka, který ležel stočen vedle něho a spal, nazval ho ošklivým morem, a divil se, proč ho nosí s sebou. Glory odporovala, že je to andělský pes, načež on předpokládal že se mu nyní zdá o ráji — poslouchejte 1 — a tu bylo slyšeti hlasité chrápání v tichu a všichni se smáli a Glory výskala. »Prohlašuji na svou čest, má drahá,« řekl Drak se zlomyslným pohledem na Jana, »že to zvíře je ošklivější než ona bestie, jež byla s námi onoho dne, kdy jsme uprchli.«

Čtrnácte dní minulo, a Jan Storm posud nena- vštívil Glory. Nicméně slyšel o ní den co den z novin. Každého jitra pátral po jmeně v dlouhých černých sloup- cích, jež z nich vystupovalo, jakoby jeho litery byly ti- štěny krví. Zprávy byly mnohé a záhadné. První, že brillantní mladá umělkyně, jež učinila tak neobyčejný do- jem před několika měsíci, vrátila se do Londýna a v krát- kém čase bude opět pokračovati ve skvělé kariéře, jež byla přerušena chorobou a rodinnou ztrátou. Následující, blížící se vystoupení bude na pravidelném divadle, v úloze Shakespearovské, jež vždy byla považována za křížovou zkoušku hereckého genia. Oživnutí Romea a Julie, jež zprvu bylo zamýšleno, ustoupí potom nejspíše ještě ctižá- dostivějšímu návrhu zcela nové práce proslulého skandi- navského autora s úlohou, jež zvláště přilehá k osobnosti a talentu debutantky. Konečně, že se utvoří syn- dikát ku koupi jakési staré budovy, a hodlá ji rekon- struovati na divadlo pro tuto novou hru a novou herečku. Jan Storm se hořce zasmál. Řekl si, že Glory není hodna ani nejposlednější jeho myšlenky. Jeho povinností je pokračovati ve svém díle a nemysliti již na ni. Obdržel úřadní oznámení, aby se stěhoval. Chrám měl býti odevzdán za měsíc, farní dům za dva měsíce, a on se zamyslil, že je ponořen v přípravách na přestě- hování klubu a útulny. Dvacet mladých matek a jejich dětí žilo nyní v hořejších místnostech za dozoru Sester- ství, avšak Pollyin chlapeček zůstal u paní. Pincherové. Čas ob čas vídal maličkého přivázaného k židli páskem