\ у eliaci klidy drn mimo po uodřlt » ^vAikti. Přadpláof и v «dminiitrtoi O*a 1*0▼ni «allСФ 0£»ф 1 ЛОРа-II. w ľras#: • v##t«a : ■létiAisé — sl. 90 kr. I 1 >1 kr. étTTtlfftné . • • • 9 » 70 n I 8 v 76 B celoroční 10 , 80 , I 16 , — ,

CECH.

E>OF»IHY frankптап^ a podrpaaaé plijí r edeilcc • ▼ Oitrovai allei i. 222-П.

Rukopisflv nerradme a nepooepaaaýeh nedbáiat.

Jednotlivá óíala po 4 kr. Za donáteol do doma mésičné 10 kr.

REKLAMACE neMpeietiaé poiýlinj ba<ft«l nafraa- korány. iBMritj poMtima eo ncJlam^jL

Cislo 173.

\ Praxe, r úterý dne 2. srpna 1ДО1.

Roŕniк XIII.

náno tak početné a hromadné putování Slovanů do sv. města a dějepis XIX. století je nucen, nejen naznačit, putování naše na desky historie, nýbrž nucen je naznačit je vo putování neočekávané a velkolepé, representujicí celé korporativně západní Slovanstvo. Číslo poutníků, blížící se к půldruhému tisíci, neni maličkostí nepatrnou, nýbrž číslem na váhu pada ícíin ; tím více, povážíme li. že to byla pro nás severo-zapadni Slovany cesta spotená s velkou obtíží a hmotnou obětí, která by byla snad mnohé z iných národů od putování odstrašila. Neméně povážení hodné jest, že účastníky pouti byli lidé z rozličného stavu, od arcibiskupa až к řeholnímu bratru, od knížete až к dělníku, od zlaté nádhery až к halené : nemožné žádnému liberálu a zednáři napadnout, že to byla hromada lidí nevzdělaných, jediné — pry — držících se idey náboženské. Počet Slovanů však imponoval nejen sveu extensivností, nýbrž i svou intensivností, t. j. patrným projevo ánim ducha křesťanského, katolického; což v Římě velmi dobře účinkovalo a schváleni všeobecné došlo. Sám jsem v Římě dostal к uším porovnávání mezi naší poutí a španělskou i francouzskou. Hromadné navštěvování chrámu se zpěvem a modlitbou, téměř vš' obecná účast v přijetí sv. svátostí a přednost daná prohlídce uniéní náboženského před profannym vyzískala Slovanům uznání nad dosavádné poutníky jiných národů.

Neníf divu, že i sv. otec ve své řeči 5. července vyslovil nad tím svou potěchu, zajisté v té naději, že nábožný charakter naší pouti nezůstane bez spasitelného vlivu ani na Římany ani na svět, kam zpráva o lo ▼anských poutnících zaletí. Korrektnc chování se katolických Slovanů bylo očividným do kazem, že Stolice apoštolská nezávisí od milosti a nem losti italských revolucionářů, nýbrž že má za sebou i mi iony Slovanů, odii- scvněuých za svátou véc církve, kteří json hotovi, odrážet vzteky brán pekelných od skály Petrovy. Vidél svět, že slovanské miliony, jakolivék bydlí na území, kde se ze dnářství a liberalismus atheistický s chlapčenskou chvastavostí roztahuje, drží se základu, jediného základu spořádaných států, náboženství totiž. Tak slovanská aristokracie, jak slovanská demokracie stojí pevné pod praporem sv. kříže, pro atheismus a nihi- lisinus zednářů a liberálů majíce jen opovržení Slované v Římě jasně dokázali, že s takým citem přichvátali к sv. Stolici, s jakým citem šlo se v ústrety jim. Lásku sv. Otce

Uznaiost, kterou Lev ХШ. vénovař klovanům a slovanské mluvě, jest patrným upozorněním, že třeba, býti uznalým к Slovanovi, jemuž patří budoucnost, že třeba býti uznalým к Slovanovi, který nedá se oduševnil nespravedlivým odstrkováním, nýbrž г vnoprávností a svobodou. Národní cit slovanský je>t již tak vyvinutý, že u poctivého Slovana ani se netají; ani udu siti nedá; jen padouši bez citu a šlechetného srdce utíkají к tomu kdo více dá. Ten národní s ovanský cit stal se však v Římě tím mohutnějším a zaocelovaným My jsme se dostavili do svátého města co Slované, a uvítáni i uctěni jsme byli co Slované, ne co Němci a Maďaři kteří by silou a mocí chtěli Ttlačit německo-maďarskou tvář na rakousko- uherskou državu Řím jednáním svým dokázal, že věru nedá nic na diplomatické blouzněni o německo-madarskosti Rakousko Uher eka, a že považuje ho co převážné bydlo Slo- ▼anů. Darmo slavožrouti potupuji a odstrkuji Slovany; co před celým světem učinil Lev XIII

т>л__-_<_».0 lna počest Slovanů, v nivéc obrací vše, co rý- Rorpominka na nadi pont. Ipa£vp kuj( Da SI)(iení slovana Kaidyzn*g Konečné zotavení po útrapách cestovních přinesl z Říma sv. Otcem posvécené vědomi dosáhli jsme sladkého oddechu, v němž uti- slovanské, každý poutník cítí: hrdý jsem, že ieoou myslí ohledáme se nazad na naše vy- jsem Slovan! konané putování do sv. města, Říma. Mekla- : Konečné pout římská byla slávnostným lieine se poetickou obrazotvorností, vidíme li osvědčením vzájemnosti slovanské. Vsickni, v ní velkolepý zárodek do-avád neslýchaného co přišli od Krkonoš a Karpat, od Triglavu. a nevídaného děje na poli slovanského děje- Velebitu a Balkánu, pocítili, že jsou dítky pisu. Čím více hledíme do toho obrazu, tím jedné matky církve a dítky jedné matky Slavíce nahlížíme jeho velevýznamnost, a ne vie, i dle jazyka i dle srdce. Dva tři dni podáme si vzít přesvědčení, že m<še římské pu bytu společného v Římě přesvědčily nás, že tování nemůže zůstati bez vlivu na veškeré nepatrná nářečová různost nedělí nás na

Slovanstvo Cítí to i e lovanské národy.1 sbory, které si vespolek nerozumí, že právé které — jak jejich časopisy svédčí — bud ta nářečová různost je přiroseným důka přejnym bud nepřejnytn, bud závistnym okem zem velikosti kmene slovanského Byt i hledí na tento velikánský zjev Slovan tva vsak jazyková různost sebe vétsí byla. ve před širokým světem, nepatrné a malicherné všech nás bilo jedno srdce, srdce slovanské, události by sob>‘ ani nepovšimly aneb pomi- Jeden vidél v druhém svého bratra, 'l oto vzá nuly by ji mlčením. jemné poznání zajisté nezůstane bez výsledků Z kterékolivěk strany hledíme na tuže pro budoucnost Slovanů Štěstí jednoho bude pout, odevšad — jako z i éjakého slunce — štěstím druhého, a nad křivdéním jednoho vycházejí krásné paprsky, svědčící o její slávé, zatne pomstivou pěst druhý bratr tjlovanský. a významnosti pro přítomnost i pro budou- ■ Dozraje, dá Bůh, strom vzájemnosti slovanské cnoat. |k tomu ovoci, které nosí heslo: „Jeden za V děiinách svéta dosavad není nazusmo- mnoze se nyní děje Pan učitel musil se ne- odménili láskou, ba oduševnením, nadšením: přetržité jenom dětem věnovali, kdežto nyní

všecky a všickni zajednoho!“ Fr. V. Sasinek.

„Posla z Badée“ па pamětnon. Liberální učitelský list „Posel z Budce1 přinesl v čísle 27. od 6. července ve feuille tonu článek nadepsaný : „R o z j í m á n í j e- dnoho tyto dni v Pánu zesnulého řídícího učitele o návrhu Di pauli ho* V článku tomto líčí onen zesnulý řídící učitel, co zkusil, co vytrpěl do roku 1870, dokud ještě na školu dozor niél jeho pan farář a jak okřál, když pak roku 1870 v život vstoupily nynější zákony školské. Jeho pan farář by prý takto hodny pán, ale divný „pavouk;' stále ho chudáka sužo val: Brzy faráři neuměly děti katechismus, biblickou dějepravu anebo něco jiného, do školní světnice každou chvíli v-toupil pana učitele — zhusta i před dětmi — pro to neb ono káral, anebo zas huboval a Lteřil, že děti i dospělí v kostele špatně zpívají.

Když za dobré byl s farářem, zvával ho tento častěji к sobé a při sklenici „deputátniho“ bulku si zahráli. Však to pry dlouho nebývalo; nebo z čista jasna spustil zas pan farář s „kruchty“ naň tolik že on — „řídící učitel“ na nedávné kamarádství zapomněl a do příslušné vzdálenosti naproti panu faráři postaviti se musil. A chtél-li miti opét s panem farářem svátý pokoj, políbil mu na radu své „staré“ jen ruku a — bylo zas dobře atd. atd Co máme těmto a podobným „slovům říkati ?“ Nebyla li již „mutatis mutandi-“ v „Poslu z Budce* bezpočtukráte od roku 1870 přetřepána a ohřívána? Byl-li ten který farář pavouk nebo podivín, což není podobných lidí i ve stavech jiných? Káral li, domlouval li, že děti to neb ono neuměly, za jisté to nebylo vždy bez příčiny. Nebo i nyní přemnohý с. к inspektor zle — i před détmi — leckterého učitele vypeskuje, vi- ným-li jej a nedbalým shledá. My víme néko lik případů, dokladů, jak tu a tam c k. inspektor i před dětmi neesthetických, nehezkých, zcela nepatřících výrazů a floskulí oproti učiteli užil, což by dojista i ten n j- vétší „pavouk“ — f.irář druhdy byl neučinil.

Přeje li si „v Pánu zesnulý řídící učitel" doklady ty znát*, milerádi mu jimi posloužíme. Že jeho pan farář každou chvíli do školy vstoupil, bylo arci mrzuté, nemilé; nebot nedalo se při vyučování dětí tak snadno pašo vati, t j. jinými věcmi se zanášeli, jakož na všelicos si i pro sebe robí. nechávaje děti, by samy si pracovaly a se učily Arcit všude tomu tak a pořád není; ale my zhu>ta nalézali jednoho pana učitele, an vždy na kathedře nějaký román četl, psaní psal a pod. A proč by to také nedělal? VždyC nynější kontrola není přísná a casta. Pan c k. inspektor přijede na školu se podívat jednou za rok nebo za dva roky, odbude s málo jen détmi jakous takous zkoušku, při níž obyčejné nikoho ne bývá a pak slaví a užívá leckterýs pan učitel „dolce far niente.“ Inspekce místního dozorce školního, jímž pravidelné na venkově rolník se neleká, se nebojí. Proto mrzuté a nemilé bylo, vstoupil li „v Pánu zesnulému řídícímu učiteli „Posla z Budče“ každou chvíli pan farář do školy. Chvalitebné bylo, že týž „podivínský* farář i o zpěv kostelní horlil ; nebo co jfmá a uchvacuje mysl i srdce člověka při službách Božích více. jako pěkný zpiv ? 1 Podobné horlení, ano přísné nařízení by neškodilo se

přinesly, udělaly a vyřídily? My dobře víme, že děti na místo učení leckdes p. učiteli i pro tabák chodí, dříví štípají slámu sekají, huůj kydají, vodu nosí atd. Nevyrušují se tímto déti hůře a více z učení, než když kostelník. přišed do ško y, volal: „Ministranti do kostela!?* 1‘řepi oval li řídící p učitel v zimě v letě matriky, tož měl za to obyčejně jakousi malou odměnu, a za „zápis“, po němž chodil a psaní „tři králů“, míval koledu. Avšak tu nadešel rok 1870. a ten učinil z p. učíte e správce školy a z p faráře jen učitele náboženství. V p učiteli oživla prý ihned „důstojnost člověka“, důstojnost Učitele atd. atd. Toto je pravda čistá, nebot nejeden p. učitel příliš vypínavé, arrogantné si hned počínal, ano i čepici s orlickém, jakoby císařský úředník, nosili začal. Však br/.y přišel zákaz a císařská čepice skrýti se musila. A zdaž i podnes tu a tam mnohý p. ňčitel přílišné se nepřeceňuje a nemyslí, že svou důstojností, učeností atd. předčí i gymnasijního "ebo universitního profesora? O knězi ani nemluvíme; nad toho on se hrozně a vysoko povýšeným cítí. Věru troch» skromnosti a bývalé poníženosti by učiteli mnohému neškodilo Tak se mluví skoro všeobecně! Že „řídící“ p učitel svému faráři — „divnému pavouku“ u vyučování náboženství, ač zavázán není, předce nápomocen jest, zdá se nám býti hezké a šlechetné; nebo kněz opravdu za poměrů nynějších nemůže při nejlepší píli a vůli s náboženstvím na venkovských školách nikam přijití Kéž by všickni pp. učitelové dle příkladu jeho je duali, a tak šlechetnými a svědomitými byli ! Než, slyšme ještě, jak našeho f „řídícího“ návrh poslance Dip uliho na říšské radè polekal a jak o tom s pathosem v „ľoslu z Budče“ svůj feuilleton končí.

„Ale tu, o Bože — píše do-lovně — dočí tám se, že v říšské radě radí se jakási ко mise o návrhu Dipauliho. jenž prý nic jiného nemá za účel, než opětné podřízení škol pod správu duchovních. Zrak se mi kalí, duše má s bolem zalétá zpět do dob minulých, vidím tu opět s hrůzou pana faráře rozezleného, kterak ve škole mne kárá a učivo mi ukLuá, vidím ho, kterak nařizuje mi, abych dům od domu, vesnici od vesnice chodil po zápise, udím i toho kostelníka, jak pánovité vola si ministranty ze školy do kostela, vidím tu děvečku, jak každo chvíli se hřmotem do světnice školní vchází s nějakým vyřízením, vidím v duchu již i tu svou „sta rou* jak důtklivč mi radí, abych jen políbil tu ruku, která je ua mne tak rozhněvána — a pot s udeuy vyvstává na čele mém, síly tělesné i duše-ní opouštějí mne, a tuhnoucí rtové moji šeptajíce „Dipauli, Dipauli“ — navždy s» zavírají“ Tak končí v „Poslu z Budče* „jeden v Pánu zesnulý řídící učitel svoje rozjímání o návrhu Dipauliho!“ Než z toho celého jeho pikantního rozjímání videti, že úzkostlivé se bojí, aby školy naše opět pod správu duchovních se nedostaly. Konstatujeme, že nikdy si toho nepře jeme, nýbrž pouze z té duše si žádáme, aby školám našim duch křesťanský vrácen byl — aby i Církev náležitý vliv na školy miti mohla. I náš lid si toho přeje a bohdá se toho domůže a dočká. Litujeme, že p. Josef Král v sloupcích „Posla z Budče“ často dopřává místa slovům, jimiž jen hořkost a nevůle mezi učitelstvem a kněžstvem se rozsívá. Učitel a kněz musí svorné jiti a ve škole na vzdělání a ušlechtění mládeže jednomyslné pracovati.

Politický prohled domácí. V Prase, dne 1. trpn*. V soboto dne 30. července vykonány byly v papežské nantiatnfe ve Vídni veškeré formiini přípravy, jichl třeba k prae conitaci a intbroni- taci nového knížete агНЫякпра vídeňského Coelestýna Ganglbanera Koíie ar- strany okresních, zemských školních úřadů, cibiskup Coele stiň jest osmý mesi vrclsafmi aby zejinena teď pp. učitelové chrámovým pastýři videAokými od té doby, co papei Inno- písním děti bedlivé učili V/dyt na venkově свое XIII. na *&dost císaře Karla VL vldefiskd našem zpěv v kostele jižjiž zachází biskupství proldAsil arcibiskupstvím. Než „nebožtík ndí<í p učitel“ stěžuje Strana t. /.v. „ú-tavovérná* utrpěla znač- si v „Poslu z Budče“ dále na to, že nej- non ztrátu úmrtím hraběte Jeronýma více ho zlobívali a v učení rušili kostelník, Mnnusfťldfl, kterýž dne 18. července uchýlil jenž ministranty do kostela volával a všeliká se do belgických mořských lisnl v Blanken- „čeládka farská“, jež stále nějaké vzkázání bergbe. kdež v patek dne 29. skonal po krátké některému dítěti přespolnímu pro rodiče při- nemoci. Hrabě Jeroným Mannsfeld narodil se nášela Neupírámc, že se tak někde stávati dne 20 července 1842 a byl nejstaršlm synem mohlo; avšak neposílával a neposílá ještě i knížete Josefa Colloredo-Mannsfelda; r. 1800 leckterýs učitel déti při vyučování setu nebo nastoupil jako poručík u husarů službu vojen- tam, aby jemu nebo pí " učitelové všelicosI skon, z níž ale r. 186A vystoupil. Roka 1873

zvolen byl ústaváckýmí velkostatkáři da sněna a pak i do rady říšské. R. 1876 vstoupil do kabinetu Anerspergova jako ministr orby, v kterémž (iřadi setrval až do 12 srpna 1879 — Neočekávaným jeho úmrtím zasáhnuta jest ásta- vácká partaj právě na nejchnuloetivéjiim mleti ; ztrácí jednoho z oněch sobě vzácných mniů, jichž postavení společenské aspoň poněkud udržuje spojení mezi oposični stranou a mezi knihy nejvyššlmi. Proto jest smutek ústaváků upřímný.

„Presse* píše o tom: „šlechtický vůdce ústavo- věrného velkostatku zemřel, čímž celá strana bolestnou ztráta utrpěla, kteráž tím jest bolestnější že hrabě Mannsfeld s neobmezenon oddanosti lnul ku programu strany a že schopnosti jeho i postaveni jeho byly takové, aby v pravém okamžiku moli! býti bodným úplné důvěry koniny.* Sluší připomenonti, že větší část strany ústavověrné spatřovala v Mannsfeldovi „příštího* ministerského předsedu. Konečně ozval se dr Herbst; vlastně slibuje ozvati se teprve v Děčíně, kamž svolává si schůzi voličů jimž podá zpráva o své činnosti na radě říšské Den schůze posad není ustanoven, neboť nebyla ještě nalezena vhodná místnost. Vyklad Herbstův bnde asi velice zajímavý ; celý ústavácký tábor očekává s napnutím obranu „odpraveného“ vůdce.

Pověděli jsme tn již několikráte, že éeský silèni bude letos jevištěm výstupů bouřlivých, čemuž nasvědčují veškeré přípravy ústaváků jakož i zřejmé projevy ústaváckýcb časopisů. Jit i terstský „Tagbl.“ píše: „Na českém sněmu chce si oposice zjednati zadoHučiněnl za všechny ty porážky na radě říšské, na českém sněmu přísný má býti držen sond; z této své poslední hradby chtějí ústaváci učiniti pokns, aby dobyli opět všech ztracených posic a aby opět domohli se vlády. Jet v tom kns opravdové ironie, ie ona strana, kteráž povždy bájila svrchovaná práva státního celku, kteráž v tisici řečnických a novinářských půtkách snažila se potlačit! kompetenci sněmů a povždy prohlašoval я, že rada říšská jest tím jediným místem, na němž politické spory mají se vyrovnávali, nyní pojednou chce postavili sněm proti radě říšské. . * — «Schodek v rozpočtu na rok 1882—1883) Rozpočet na r. 1882 a 1883 vykazuje mnohem menši schodek, než torna bylo v letech předešlých. Odstraněni sebodkn závisí arcit od výsledku opravy soustavy berní, i donfá vláda, že se to podaří před ukončením tohoto zasedání říšské rady. Slib trůnní řeči, že rozpočet bnde bez odkladu zrušen, stal se následkem prohlášeni horkokrevného Chertka; nastoupením Dnnajewského zahájena jiuá střízlivější finanční politika, která ničeho neukvapuje a majíc na zřeteli určité cíle, s jistotou postupuje v před.

Z К rakova (Polské časopisy) přinášejí v posledních dnech skoro vesměs velice pozoruhodné úsndky o vnitřní situaci politické. „Czas*. jehož vídeňské korespondence vynikají nevsedni přesnosti sděluje: „Soustavné pach­ tění se po sensačnich věcech nejde ústavákům к duhu. Oficiosni listy odhalily jich manévry a každá jejich lež byla vyvrácena Kabinet hr. Taaffea stoji teď pevněji než kdy jindy. Německé obyvatelstvo počíná se s odporem a opovržením odvraceli odintrik a lži centralistů a obrací se к nim zády. Vždyť nestarají se ani o skutečné a praktické zájmy obyvatelstva. Možno říci, že centralistická strana odstraněním svého vůdce, totiž dra. Herbsta, zavdala si samasmr- telnon ráno. Jejt dnové json sečteni. Prohrála svon partii s br. Taaffem * — „Oaz. Kar * zatracuje rozhodně bankovkovoa vřava (v příčině „počeitěných desítek*), již cen- tralisté vypěstovali. Žádá naprosté bájeai rovnoprávnosti vžeeb semskýeh řečí v Rakousko a očekává, že ministr finanel nvede toto spravedlivé přáni rakouských národů к platnosti. — „Dxieo. P.“ jo stejného míněni a má sa to, že Čechové json úplně v právu, pakli bojují v sásadě o to, aby na jejich řeč na nových bankovkách byl okled vsát