1
masthead
V Praze, ve čtvrtek dne 22. prosince.
Praha
2
masthead
K číslu 353.
čísto v Praze za 2n
a na venkové za 3h
Praha
3
article
Na »Národní Listy«
ranní a odpolední
předplácí se
v Praze
v administraci
na měsíc 2 K — h
ve filiálkách
na měsíc 2 K 30h
Pošton:
na měsíc 3 K 20h
s dvojí zásilko
na měsíc 3 K 80h
Praha
5
article
Ruský státník o válce.
Ruský státník o válce.
Z Berlína, 22. prosince. »Kölnische
Zeitung« uveřejňuje rozmluvu svého petro-
hradského zpravodaje s čelným ruským
státníkem, který prohlásil, že lichou je
domněnka, jakoby baltické lod-
stvo plulo před Port Artur. Má úkol
dospěti k Vladivostoku, kdež společně
s třetím loďstvem ruským, jež při-
bude tam v květnu, podnikne ve východních
vodách se dvou stran offensivu. »Jest ovšem
nebezpečí« — pravil státník ruský — »že do-
pravní lodi ruské, vezoucí uhlí a poslané na-
před, budou Japonci zničeny, jisto je však, že
Kuropatkin v únoru podnikne vy-
datnou offensivu. V rozhodujících kru-
zích ruských chovají nezvratný záměr, válku
neskončiti dříve, dokud Japon-
sko nebude naprosto poraženo,
nechť válka vyžádá si obětí sebe větších.«
Z Tokia, 21. prosince. (C.-B.) »Reuterova
kanc.« oznamuje: Není dosud zjištěno, zdali
jsou ruští důstojníci, kteří zrušili své slovo, na
palubě »Nigricie«. Japonci vyšetřují záležitost
tu pečlivě, poněvadž otázka, jsou-li Číňané s to,
vynutiti internování Rusů, má velkou důležitost.
Parník »Manchumaru« odpluje asi
26. t. m. s cizími vojenskými příručími a se
zástupci japonského parlamentu. Účelem jeho
cesty jest, dáti vojenským příručím příležitost
k technickým pozorováním.
K dobytí portarturské tvrze
Kikvansanu.
Z boje o východní tvrz kikvanskou ozna-
mují se londýnským novinám ještě tyto podrob-
nosti: Japonští dobrovolníci, kteří
věděli, že jdou vstříc jisté smrti, na-
vázali si kolem ramen bílé a červené plátěné
nebo bavlněné pruhy a napsali si svoje jména
na čepice, na gamaše a jiné části oděvu, a by
usinadnili zjišťování mrtvol neb
jich částí, neboť znali dobře strašné účinky
granátů a byli tedy připraveni na zkomolení
nebo roztrhání svých těl. Prv ní
Artur
Japonec
Reuterův
Číňan
Rus
Berlín
Vladivostok
Tokio
Kölnische Zeitung
6
article
UDNl
UDNl
lútočící kolonna Japonců byla »strhl se strašný povyk. Číňané postavili se pa-
trně Japoncům na odpor, neboť bylo slyšet rány
zasypána zemí, již byla zapálená mina
z bambitek. Za chvíli pak viděli jsme, kterak se
vzryla a do povětří vyhodila.
velká čínská džunka položila a pak docela po-
Avšak druhá kolonna vyřítila
topila. Všichni Číňané při tom utonuli. »Ted
se průlomem do tvrze, vrhla se bo-
dojde na nás!« pomyslil jsem si. Tím časem
dákem na Rusy a vytlačila po dlou-
setmělo se a japonského torpédoborce bylo zna-
hém a vražedném zápasu muže
menati jenom v temných obrysech. Pojednou
proti muži ruskou posádku ven
začal se na nás sypat déšť malých granátů. Lana
z prvního stálého či trvalého
byla přesekána a plachta sřítila se na palubu,
opevnění. Hrdinou dne jest japonský gene-
při čemž jeden Číňan do vody byl sražen. Tor-
rál Samejima, starý samurajský bojovník,
pédoborec hnal se přímo na nás. Dopadlý granát
který svojí osobní chrabrostí, jež byla vojsku
zaryl se do shrnuté plachty, ale vyskočil pak,
vzorem, hotovou již takřka porážku pro-
roztrhal plachtu na hadry a zabil 2 Číňany.
měnil ve vítězství.
Japonec
Číňan
Lana
Samejima
7
article
Mně zaryla se tříska z granátu do palce.
Naše pozornost byla na torpédoborce tak upjata,
že jsme se na přístav nikterak ani neohlíželi.
Japonci zarazili pojednou palbu. Bylo již docela
tma. Avšak při ústí přístavu portarturského zpo-
zorovali jsme přece dvě černé skvrny, k nimž
třetí, menší skvrna se přidružila. Zaslechli jsme
rachot a praskání a spatřili na japonské lodi
velký výbuch. Na to odplula tato loď s největší
rychlosti a za deset minut vlekla nás už, s ná-
kladem rýže, ruská dělová loď do Tygří zá-
toky . . . Číňané žádali 10.000 rublů za při-
veženou rýži a jakožto náhradu za tři ztracené
lidské životy . . . Z mužstva potopené džunky
nebyl nikdo zachráněn . . .« Jiný důstojník,
Nepraxin, líčí, jak Rusové omylem přátelskou
džunku potopili. Poněvadž Japonci všech blo-
kádu prolamujících džunek schytat nemohli,
pokusili se o válečnou lesť. Opatřili si seznam
signálů, kterých čínské džunky při dorozumí-
vání se s portarturskými úřady užívaly a vy-
slali svou vlastní džunku s odznaky džunek
»zpřátelených« do přístavu. Tato džunka měla
náklad třaskavin, jimiž Rusům měla způsobena
býti pohroma. Avšak nedaleko Tygří zátoky
udál se na ní předčasný výbuch.
Tato událost napomenula Rusy ke zvýšené
ostražitosti. Rusové dávali a přijímali od čín-
ských džunek v povzdálí signály. Za několik
dní přiblížila se skutečně »zpřátelená« džunka
se spíží pro obležené vojsko. Avšak ona dala
nepravé signály, tvrze portarturské zahájily na
ni palbu a džunka byvši střelami zasažena, po-
topila se. Na palubé džunky nalezal se ruský
Japonec
Číňan
Rus
8
article
Jak se do Port Arturu pašuje.
Kdyby mohl generál Stesselj vojenské po-
sily a střelivo do Port Arturu tak snadno do-
stávat, jako se mu přese všechnu blokádu do-
vážejí potraviny, nebylo by vůbec nikdy
možno pevnosti té dobyti. Z dopisů, jež do
Petrohradu docházejí, vysvítá, že se Japon-
cům naprosto nepodařilo zame-
ziti lodím se spíží vstup do port-
arturského přístavu. Pašování potravin
do pevnosti děje se měrou velmi rozsáhlou. Od
měsíce února vniklo do »uzavřeného« přístavu
několik parníků a na sta čínských džunek.
»Blokáda Port Arturu je bajka,«
praví poručík Kuzněcov ve psaní, jež v říjnu
s jinými věcmi z Port Arturu bylo vypašováno.
»V prvních desíti dnech tohoto měsíce připluly
sem z Čifu čtyři džunky a jeden malý parník.
V poslední džunce byl major Melniko v, jenž
prodělal rozčilující dobrodružství. Japonský tor-
pědoborec připlul totiž plnou parou k němu a
pálil na džunku.
Pak ale zarazil pojednou palbu, ježto dle
všeho stroj jeho něčím byl porouchán. — La-
kota Číňanů nezná mezí a velké ceny, jež se
jim za potraviny nabízejí, svádějí četné drobné
obchodníky čínské, aby se vydali v nebezpečí
japonského zajetí.« ... S velkou potiži unikl
ruský námořní důstojník, jenž mezi Port Artu-
rem a Čifu sem tam plavby prováděl, Japon-
cům, kterým se podařilo překvapiti obě džunky,
jimiž důstojník operoval. »Když Japonci na první
džunku sestupovali« — vypravuje důstojník —
Artur
Stesselj
Kuzněcov
Číňan
Čifu
Japonec
Petrohrad
Port Artur
Japonec
9
article
Předplaceni
a inseráty
přijímá administrace
v Marianské ulici,
číslo 3.
Tam je též redakce
a expedice.
10
article
FEUILLETON.
FEUILLETON.
Štědrý večer.
Břeněk Otýn.
Měli jsme daleko domů, zůstali jsme tudíž
přes Vánoce ve Lvově. „Ostatně smutno nám ne-
bude,“ řekli jsme si, „uspořádáme si stromeček
s dobrou večeří, posedíme a pohovoříme si
o vzdálených milých, kteří jistě i nám věnují
vzpomínku, a tak nepocítíme bolesti, že nejsme,
kde obyčejně býváme, doma, u hřejícího krbu
rodinného.“ Bylo nás dosti. Dva Bulhaři, pět
Chorvatů, Slovinec, Rumun, dva Češi a k nám
připojili si příjemní haličtí Rusové, asi deset kol-
legů. Malá slovanská rodina dobré vůle, přející
si, milující se.
Těšili jsme se na tento Štédrý večer, se-
stavujíce společně jídelní lístek, potají jeden
druhému nepatrné dárky chystajíce v upomínku.
Ještě pevněji nás zbližovalo vědomí, že ztrávíme
pospolu večer posvátný, vzdáleni vlasti, domovů.
Hovořili jsme o něm jako malé děti, nedočkavě
počítali, za kolik dní usedneme v teplé jizbě
kolem malinkého stromečku a připijeme si na
dobré bratrství.
Den před Štědrým večerem šel jsem se Slo-
vincem koupiti stromeček; vrátiv se domů, na-
lezl jsem mezi jinými listy dopis úřadní, v němž
jsem byl vyzván, abych se druhého dne dostavi
na doplňovací velitelství ke zvláštnímu kontrol-
nímu shromáždění. Nelíbilo se mi zrovna, že
právě téhož dne kyne povinnost nějaká, ale co
dělat? Večer konečně budu zase svým pánem.
Dle rozkazu dostavil jsem se o 10. hodině
dopolední na „citadellu“. Šel jsem vesele, mysli
Břeněk
Bulhar
Chorvat
Rumun
Čech
Rus
Lvov
11
article
jenom na večer, příjemný, útulný, posvátný. Ni-
kemu jsem se ani nezmínil, že půjdu na kontrolní
shromáždění. V kasárnách přijal ode mne v kan-
celáři pozvánku nadporučík T., zavrtěl hlavou,
podíval se na mne a řekl: „No, budeš mít divné
Vánoce — zde do těch dveří.“ „Proč divné,
příteli?“ táži se. „Uvidíš, jen běž a pamatuj si,
že jsi vojákem, hlas se „gehorsamst“, odvětil
nadporučík.
Vešel jsem do naznačených dveří a stanul
tváří v tvář nějakému podplukovníku, jemuž vo-
jensky jsem ohlásil, kdo a co zde hledá.
„Ah, to jste tedy vy?“ pověděl mocný pán
a kýval chvíli hlavou.
Neříkal jsem ničeho, ale jakási neblahá
předtucha jímala duši mou, že jsem něco vy-
vedl, nač není vyznamenání. „To jste tedy vy?“
Ta otázka není sama sebou a s obdivem také
nebyla vyřknuta. Patrně někdo na mne něco
„šťouchl“
„Patříte do doplňovacího okresu čís. 8..
„Ano, pane podplukovníku.
„Vy jste se nezúčastnil kontrolního shro-
máždění hlavního, ani dodatečného, mám vás
exemplárně potrestati. Jakou máte omluvu?“
přísně se tázal podplukovník.
Mlčel jsem. Co jsem měl říci? Taková ne
patrná osobička přece ničeho nezmění na prů-
běhu kontrolky, a oni mne našli až daleko
v Haliči.
„Mlčíte, přiznáváte se. Máte býti dobrým
příkladem jiným, a zatím —.
Více jsem neslyšel, jen „zavřít... přísně
potrestat... lidi intelligentní... to nemá býti ..
atd.“ Bylo mně líto toho deliktu, protože pod-
plukovník mluvil přísně sice, ale otcovsky do-
brácky, a protože krásný Štědrý večer rozplýval
se jako sníh na slunci, útulná, vyhřátá jizba se
stromečkem měnila se v nehostinný, nucený po-
byt na „citadelle“, „bařč, ryby a pigory v kus
komisárku.
Halič
12
article
„Je mně líto, ale musím vás potrestati sedmi-
denním vězením,“ ukončil podplukovník do-
mluvu a zahleděl se bodavě do mých očí.
Nesnesl jsem toho pohledu a sklopil očl.
Bylo mně skoro do pláče, v uších mně znělo nad-
poručíkovo „budeš mít divné Vánoce...“ Ano,
divné, týden v lapáku.
„Vidíte, vidíte,“ znovu dobrácky a nyní če-
sky pravil podpukovník, „trestat musíme. Ale
přece jste nešel do shromáždění snad proto,
abyste vzdoroval předpisům, co?
„To ne, pane podplukovníku, patrně jsem
přehledl vyhlášku,“ omlouval jsem se.
„Přece vám není jedno, jste-li zavřen, nebo
ne, co?“ tázal se opět.
„Poslušně prosím, ovšem není —“
Znovu vyslechl jsem ostrou domluvu a byl
propuštěn z místnosti do jiné, kam uvedl mne
poddůstojník ve službě. Tam dostal jsem vojen-
ský plášť, čepici, plátěný pytlík na šňůře přes
prsa, a za chvíli seděl jsem na pryčně bolestně
zadumán, zíraje bez myšlenek před sebe, ne-
mysle na nic, jen před očima leskly se malinké,
různobarevné svíčičky, hořící v příjemné zeleni
vonícího chvojí, viděl jsem kollegy bavící se a
hodující. Chtěl jsem upoutati mysl na průběh
slavnostního večera, ale nebyl jsem s to, abych
chvíli myslil na jeden předmět. V hlavě vířilo,
jako venku chumelenice, srdce onemocnělo, duše
tesknila. V poledne přinesli oběd, ale já jsem
jej s díky odmítl. Potom oddal jsem se dřímotě,