Strana 2. Číslo 352

KATOLICKÉ LISTY.

Pne 25. prosince 1900.

a veliké moci dosahuje. Potřebujeme se podívati jen do Německa, ale i u nás se duch církevní očividně vzmáhá. A jakkoliv vlády jsou dnes více méně bez- náboženské a po většině překáží rozvoji nábožen- skému, tož přece církev jen sílí a se tuží a bohdá, že zlomí i poslední pouta, kterými je zdržována ve svém rozkvětu. Ale i národ náš, jakkoliv náleží k nejmenším národům v Evropě, vykazuje práci ohromnou. Od to- hoto století datuje se naše obrození národní, národ povstal z hrobu k životu novému a dnes stojí na výši vzdělanosti a osvěty, tak že směle druží se k ostat- ním nejkulturnějším národům a v ničem jim ne- zadává. A jako jindy, jest nám i tentokráte doznati, že církev sv. dala český národ opět národu českému, přivedla ho k vědomí, tak že dnes třímá vítěznou palmu v rukou a vzdor vzteku nepřátel přece je n od- vážně kráčí v před v boji za svá práva. A věru, kdyby moderní vlastenci nebyli opustili šlépěje vla- stenců starých, kdyby v prsou nynějších mužů, jimž svěřeny jsou osudy lidu nového, k lásce vlasti pojila se i pravá láska k církvi, možná dost, že i v ohledu politickém národ náš by byl na tom lépe. — Ale i zde nesmíme zoufati. Jest sice pravda, že přílišný a stálý boj o národnost tlačí jaksi do pozadí boj o dědictví svatováclavské, ale přece jest nám doznati, že tento boj má tu výhodu, že národ nemůže přejíti úplně do tábora liberálního.

A dnes, kdy stojíme na prahu století nového. můžeme s potěšením poznamenati, že národ český až na několik odštěpenců, kteří ve své zaslepenosti po- vrhli statky vyššími, jest národem svatováclavským Ano, můžeme i tu pravdu směle pronésti, že pravá víra žije v lidu českém, v tom lidu, který není ještě otráven nevěrou, jistými lidmi systematický rozšiřo- vanou. Podařilo se sice nepřátelům víry dáti národu jakýsi zevnější nátěr liberalismu, husitismu a čehos ještě jiného, ale to lid nikterak neproniklo, to jest jen zevnějšek, pod nímž doutná nitro jiné, které vždy opět vzplane v pravý oheň, kdykoliv se dotkne struny pravé, kterou český národ cítí. Máť národ český jednu vlastnost, že je sám v sobě národem antisemit- ským. Tuto povahu národa nelze jedním rázem se- tříti, jest v lidu vžita, a proto nemůže ani býti lid český ve svém smýšlení a cítění úplně liberálním. Semitismus dvojím způsobem uvádí v porobu lid, jednak na poli hospodářském, jednak na poli dušev- ním. Na poli hospodářském jeví se tento duch ve vykořisťování hmotném lidu, a tu židovstvo je dnes na vrcholu své moci — na poli duševním snaží se do lidu vpraviti nenávist ke Kristovu náboženství a pod všelikou rouškou, zejména liberalismu moder- ního, vpašuje zásady nezdravé, zásady všeho jádra prázdné. A aby se zásady protikřesťanské tím více ujímaly, buší se do církve sv. jako do klerikalismu národu nepřátelského. Ale přese všechny tyto snahy můžeme směle říci, že národ český jako národ je v srdci věrný víře svých otců, víře svatováclavské, a až jednou pronikne ty prázdné fráse semitského

liberalismu, svrhne jedním rázem toto sebe nedůstojné jho se sebe. Poněvadž však v semitismu duševním vlastně koření i zlo semitismu národohospodářského, proto bloudí dnes přemnozí, kteří chtějí národ vyma- niti ze jha semitismu národohospodářského, ale udržují lid stále pode jhem semitismu duševního. Jako v církvi totiž vládne duch Kristův, tak v židovstvu a zednářstvu vládne duch antikristův čili duch protikřesťanský; je to duch moderního liberalismu, který v tom pozůstává, že vášním a ná- ruživostem jsou dvéře otevřeny dokořán, kdežto duch spoután jest vášněmi samými, bázní lidskou, terro- risováním, nátlakem těch, kteří mají moc v rukou a kteří utlačují sebe volnější hnutí, a jakkoliv s liberalismus honosí svobodou svědomí, nerozumí tím však nic jiného, leč že každému je volno věřiti všem bludům a nesmyslům, nikoliv však víře Kristově. Až lid pozná, že semitismus hospodářský, t. j. řisťo- vání lidu českého má své kořeny v tom, že semi- tismus ovládá ducha lidského a uvedením ducha v porobu svou snadno uváví člověka i v porobu hmotnou, pak setřese národ český i tuto zdánllvou roušku liberalismu a přilne celým srdcem opět kté víře, která ho druhdy činila slavným. A že národ český k tomuto vědomí dojde, pro to máme oprávněnou naději. Přesvědčuje nás o tom dějepis národa našeho, že kdykoliv se odchyloval od od víry katolické, neodchýlil se úplně, nýbrž přilnul opět tím horlivěji k svému pokladu svatováclavskému.

Přesvědčuje nás o tom ale hlavně ta okolnost, že národ český bude jen dotud českým, dokud bude ka- tolickým, poněvadž českým zůstana, zůstane i kato- lickým. Přivedli to u nás sice moderní podporovatele hu- manity již tak daleko, že se i mezi akademickou mlá- deží ozývají hlasy skoro neuvěřitelné, že, má-li totiž nastati pravá humanita také u nás, musíme přilnouti k národu německému, který je nám nejbližší, jinými slovy musíme se státi Němci a pak teprve pokvete i u nás humanita. Člověk by ani nevěřil, že takové zásady mohou přijímati studující čeští, studující, které odkojila česká máti, studující, kteří mají příležitost více nahlédnouti do dějin národa a tam poznati, že to nebude asi ona pravá humanita odhoditi národnost, za kterou otcové naši více než tisíc let bojovali, za kterou tolik krve prolili a uvalili se v porobu národ- nosti jiné; humanita žádá opravdové bratrství, tam však nemůže býti o bratrství žádná řeč, kde je po- roba. Proto jakkoliv mnozí odrodilci zapřevše sami napřed víru, nutně zapírají i národnost, tož přece to není ještě národ celý. Tolik mravní síly bude míti ještě české studentstvo, aby tak nedůstojné jho ma- saříkovské humanity a masaříkovského semitismu se sebe setřáslo. Nám jen to může býti útěchou, že ná- rod by se napřed zvrhnouti musel, než aby mohl osvojiti si takové názory, ale toho se nepřátelé ne- dočkají. Za co národ tisíce let bojuje, to se za den neodhazuje jako veteš; to může učiniti jednotlivec hnán jsa k tomu záměry sobeckými, nikoliv však národ.

Dokud tedy národ opravdově cítit bude sám ssebou a dokud hájiti bude statků svých nejdůležitějších, dotud máme pevnou důvěru, že národem svatováclav- ským zůstane. A poněvadž století jde vstříc svému zakončení, nebude zajisté nic příhodnějšího, než když dáme výraz tomuto přesvědčení mezi jiným také onou slavnou akademii, kterou »jubilejní spolek katolický Praha« za tím účelem ve velkém sále Měšťanské be- sedy dne 30. t. m. o 11. hod. dopol. pořádá. Jubi- lejní spolek se vynasnažil všemožně, by důstojným způsobem vykonal tento svůj vznešený úkol, když jiní se k tomu neměli a pozval dva výtečné řečníky, kteří by podali obraz století minulého a ukázali nám cestu do budoucnosti. — A zajisté k nemalé oslavě celé akademie přispěje i ta okolnost, že Hlahol plzeňský, jehož odbor velikých úspěehů a vavřínů si dobyl na pařížské výstavě, vystoupí počtem čtyřiceti mužůi u nás v Praze při této akademii, aby manifestace jak náboženského tak národního přesvědčení tím okáza- lejší se stala. Proto doufáme, že obecenstvo z blízka i zdálí všimne si této krásné manifestace, kterou ukázati máme, že Čechové jsou tím, čím vždycky byli, věrní synové své vlasti a církve.

Zprávy polhtické.

V Praze, 24. prosince. K situaci. Posvátný vánoční klid rozvěsil již tajemné své roušky po všem křesťanském světě. Ra- dostné »Sláva na výsostech Bohu a pokoj lidem dobré vůle na zemi!« rozléhá se v šíř i dál. Než pokoj ten jest pohříchu namnoze ještě jen pouhým líbezným snem, a také těch »lidí dobré vůle« není zrovna příliš mnoho. Zvláště ne mezi diplomaty a politiky. Jsou sice všecky parlamenty na několik dnů zavřeny, ale strannické vášně a spory zuří také mimo sně- movny. Hlavně v naší polovici říše, v níž bude, jak známo, brzy po vánočních svátcích svedena hlavní vo- lební bitva, kteráž rozhodne o pravé tvářnosti příští sněmovny poslanecké. Zápasící strany nepřestávají ve svém boji ani dnes. Naopak, zrovna na den sv. Ště- pána konána bude v Čechách celá řada voličských schůzí, ze kterých zajisté mnohá rozhodne zároveň o volbě příštího poslance. Uchazečů o mandáty jest mnoho, nesporných voleb pak jen docela málo. Na straně Němců právě tak jako na straně Čechů. Zví- tězí-li o volbách většinou tací kandidáti, kteří jsou skutečně neb aspoň chtějí býti »lidmi dobré vůle«, jest ovšem více než pochybno. Nezbývá proto, než doufati, že do příštích Vánoc bude na politickém našem kolbišti lépe. Pro český národ jsou letošní Vá- noce smutné, neboť nevyjasnila, nýbrž naopak za- chmuřila se klenba jeho oblohy politické. Český ná- rod tuší, ba ví, že ho čekají nové a těžké boje, ale neleká se jich. Víť, že bojuje pouze za právo a spra- vedlnost a také této i onomu musí jednou zasvitnouti třpytná, dlouho čekaná hvězda vánoční. Český národ spoléhá při tom na mocnou přímluvu svých svatých

Ferdinandovy třídy. Jak často na rohu úzkého chod- níku zde vidívám státi dvě i více milostklepen v nej- důvěrnějším hovoru bez ohledu na mimojdoucí. Snad kdyby se tudy valily proudy Niagary, zastavily by se klepny v hedvábných robách i v nich. Často v tramwayi vidívám pány i starší, kteří dámě značně mladší postupují místo. Ale s druhé strany často též vidím, že dáma rozloží se v tram- wayi třeba na místě určeném pro tři a vstoupí-li do vozu pán a ohlíží se, kde by si posedl, dělá dáma, jako by to neviděla. Výslovně podotýkám, že takové tvoří jen vyjímku, kteouž obyčejně shledávám jen u těch, jež si dávají jakýsi nátěr noblessy. Z noblessy takové vyzírá — hloupost. Chtěl jsem vlastně na dnešek popsati veliký v Praze ruch před vánočními svátky. Dnes — na Štědrý večer — již ochabuje. Na náměstích a v různých koutech ulic stojí, anebo leží již jen po různu vánoční stromky, jež jsou nabízeny za ceny nejnižší, jen aby se odbyly a aby prodavač mohl odjeti domů. Z trhů nával již přestal a necky s rybami stojí též jen po různu. Pouze chudina ještě kupuje. Ve včerejším feuilletonu jsem vylíčil, jak i soci- ální demokrat nese pro své děti vánoční stromek. Vlivu kouzla vánočních hodů neubrání se nikdo. Scházívám se s lidmi nejrůznějších povolání, i s těmi, kteříž mají za to, že své vzdělanosti anebo i uče- nosti jsou jaksi povinni, věci náboženské prostě igno- rovati, a kteříž se svým Bohem, jak by Němec řekl, nejsou »im reinen« a vůbec neuznávají jej za hodna, aby se s ním blíže zabývali. A jeden z takých do- znal mi, že i v jeho domácnosti bude vyzdoben vá- noční stromek. — Neuznáváte přece Krista za Boha, — na- mítám, — snad byste mohl svým dítkám říci, že vy na věci takové nedržíte. Mluvil byste pravdu.

— Ani za nic na světě, — odpovídal s důra- zem, — nechtěl bych jim to říci. Betlemský dějje příliš krásný, než abych svým dětem chtěl kaziti illusi vánočního stromku. Nic více než illusi? — Ať je to illuse anebo pravda — zdobím každého roku vánoční stromek. — A bezpochyby dítkám vypravujete o Ježíš- kovi, co všecko jim nadělil. — — Ano, činím i to. — Bylo by snad dobře, kdybyste přes illuse dopracoval se ku pravému Kristu? — — Nemám k tomu času. — A snad ani chuti? Vy ráčíte vedle své vědy zabývati se literaturou, podobně asi jako zesnulý prof. Albert. Myslím, že náboženství, jež řeší nám největší záhady života, zasluhuje plnou měrou, aby mu i vědcové věnovali pozornosti stejné, jakou věnují ku př. libůstce v květinách. Göthe, ačkoliv více let meškal v Římě a v Italii a ačkoliv měl svou li- bůstku v optice, byl krátkozraký dosti, že neprohlédl až k základům kříže. Jako pravý požitkář doznal, že dvé věcí nenávidí: česnek a — kříž. Kde je ne- důslednost větší: zdaž u sociálního demokrata, který, ač nechce věřiti v Boha, přece svým dětem nese vánoční stromek, anebo u vědce, jenž činí totéž, a přece neuznává za vhodné, pátrati po základech pravé víry. Mnohému je komáří křídlo, anebo pa- zourek broučka pod drobnohledem zajímavější, nežli evangelium, jež snad za celý svůj život nepřečetl. Jednu však stránku biblických dějů vědci zhusta přehlížejí, je to stránka poetická, což nevalně svědčí o jejich všestranném nadání. I kdybychom nechali stranou historičnost biblických dějů, měla by každému pro pravou poesii vnímavému duchu do očí bíti jejich poetičnost. Dokazovati poetickou stránku narození Páně, bylo by tolik, jako dokazovati, že slunce svítí a hřeje.

Ale vezměme kterýkoliv děj ze života Kristova, a při bližším ohledání shledáme, že pro dláto a štětec jakož i pro péro básnické je jako stvořen. Kolik již umělců znázornilo kázání na hoře, anebo výjev se ženou cizoložnicí, Maří Magdalenou, pláč nad Jeru- salemem; anebo výjev při pohřbu mládence, dcery Jaira, při hrobu Lazara, — slovem: co děj, to nej- ušlechtilejší poesie. Od Betlema až na Golgotu jeví se v životě Krista cclé pásmo poesie od nejněžnějších pocitů až ku hroznému vzrušení. Kde který básník starého věku vybásnil něco podobného, jakým byl výjev na Golgotě: Umírající Kristus mezi dvěma lotry, žehnající svým nepřátelům a dole plačící matka. Sám Bryson doznal, že něco tragičtějšího lidská fantasie doposud nevymyslila. Tedy kdyby i ta pravda biblických dějin vědce nejímala, musila by ho jímati jejich svrchovaná poe- tičnost. A právě i tato poetičnost jest nejkrásnějším pří- znakem křesťanské pravdy, kteréžto stránce naši apo- logetové dosud málo pozornosti věnovali, totiž, že pravda Boží hned od počátku objevo- vala se člověčenstvu v rouše svrcho- vané poesie a to — což je nejpodivuhodnější — v řeči prostinké, všem, i dítěti srozumitelné a přece co do obsahu pro vědce nedozpytatelné. Kdo by tu chtěl našim písmům svatým po bokn stavěti svrcho- vaně rozvláčná a prosaická písma Indů, Číňanůa pad. neměl by vůbec smyslu pro pravou poesii. Ale nejkřiklavěji jeví se kontrast mezi knihami Staré zákona a mezi talmudem; jakoby mocný pra- men starozákonní poesie až do poslechl kapky vyschl. Tam jeví se život, zde smrt, protože tam je dílo Boží, zde dílo pouze lipské. Jaká to musí býti slepota toho nešťastného národa! A proto ve hlubokém dojmu božské pravdy pějeme druhu: Narodil se Kri- stus Pán — radujme se, veselme sel