Číslo 214.

V Praze, dne 6. srpna 1902

Ročník VI.

netskoe, admuinistracn Praha, Pskrossova ulice.

Předplatné vne s donáškou 2.80 m ěsíčně čtgrtletně celoročně . . .. K as.80 o uromsro postgv: měsíčně štvrtletno ssloročně. K a8.— Predplatné do cizoxem- mka 12.— 9eloročnh o Amerlky. rranois. Bvýcarska, rta- . Belgi a Anglle:

K 12 .28 reloroadminisirkoe iiz

Slunce vychází ve

4 hodiny 35 minut ráno. Slunce zapadá v 7 hodin 35 minut večer. Středa:

Proměnění Páně Čtyřicetihodinná pobožnost v chrámu Páně u Karmelitánek na Hradčanech od 5.-8. t. m.

Co se to děje v Haliči? V Praze, dne 5. srpna My v Praze mámkoro denně příležitost na nádražích setkávati se s haličskými vystěhovalci, jichž — dle určitého udání našeho zpravodaje — bývá denně s dětmi 40—50; v neděli 70—80. Na jejich tvářích a rukou je znáti, že je z vlasti ne- vyhání blahobyt nýbrž bída a nouze. — A kolik z těchto ubožáků dostane se zdrávo za moře do nové, veskrze nejisté vlasti? Děje se jim namnoze totéž, jako tažným ptákům. Nežli tito doletí od nás do jižních krajů, více jak polovina jich upadá do pytlů italských čiháků a jiných dravců. Stejně se vede haličským vystěhovalcům. Nežli dojedou do Hamburku, anebo do Brém, upadají do rukou těm známým pijavicím, jež je připraví o poslední groš. Dále pak agenti druhu nejhoršího snaží se najmouti je pro otrokáře do jižní Ameriky, kdež v nejhorší bídě umírají. Právem se může říci, že osud ze všech nejhorší mají haličtí vystěhovalci.

Mohlo by se zdáti, že ti tisícové, jejichž kosti na cestách vystěhovaleckých tlí, měli by doma pů- sobiti odstrašivě a že by měli jejich doma pozů- stalí příbuzní osudem jejich býti pohnuti, vytrvati na žírné půdě otcovské, která doposud poskytuje vezdejší chléb milionům krajanů. Letošní úroda je i v Haliči dosti dobrá a oprávňovala k nejlepším nadějím. Však tu na- jednou z Haliče stihne zvěst o veliké stávce ze- mědělců. Stávka tato poněkud objasňuje příčiny. proč z Haliče skoro denně tolik lidí se stěhuje. Jsou to bídné poměry sociální hospo- dářských dělníků V Haliči doposud panují poměry, jako u ná před 50 i více lety. Vždy přede žněmi z krko- nošských a šumavských hor hrnuly se zástupové ženců do kraje, odkud vraceli se teprve v srpnu na žně své. Žací stroje dnes toto stěhování činí více méně zbytečným, avšak na některých místech trvá dosud. Podobně v Haliči hospodářské dělni- ctvo, ponejvíce Rusíni, v zástupech přichází na žně. Tak mělo se státi i letos. — Je známo, že mzda na velkostatcích v Haliči je velmi malá. Namnoze panuje tam zvyk, dělníkům platiti mzdu »in natura« — desátým, anebo i osmým snopem.

Letos prý zemědělci činili nároky na každý sedmý snop. Nelze tu popříti vliv nové doby, prokvašené socialismem. Ženci vůbec bývají rozděleni na tak zvané party, jejichž náčelník čili gazda ve jménu ostatních se správci na velkostatcích o mzdu vy- jednává. Letos zdá se, že byla mezi těmito par- tami předcházející úmluva v příčině mzdy. Tím se vysvětlují jejich nároky na snop sedmý. V Ha- liči ženci z jeho potu obyčejně po žních zbude málo, zbylo by, kdyby nebylo vodky, ne- bylo židů Každý velkostatek má svou arendu, má svého žida, jenž prodává panské pivo a pan- skou kořalku. Který žnec oddán je pití, tomu pra- videlně nezbývá nic, ať již dostává snop desátý. anebo sedmý a třeba pátý. A aby hodně pil k tomu se animuje. Obilí jeho dostane žid, odnese na trh, a ubohý dělník tře bídu a nouzi dále. Zde je kořen hrozného zla: Žid a vodka. Zde se vysvětluje, proč pouze přes naši Prahu denně tolik lidí z Haliče za moře se stěhuje. Lid v Ha- liči umírá hlady při vší úrodnosti půdy. Můžeme každého dne čísti v insertech: Vykrmené ka- pouny, husy, kachny, kuřata živá i mrtvá z Haliče v bedničkách po pěti kilo. Kdo to nabízí? Vždy jen žid. Je to vždy ta zlopověstná ruka třetí, která haličského země- dělce svléká a jemu takřka poslední skývu chleba od úst bere Život haličského člověka je přebídný. Člověk ten je nucen po calý život strádati, pro- tože na každé sousto sahá mu ta třetí ruka.

A nyní přimysleme si k tomu několik soci- álně-demokratických agitátorů a snadno uvěříme, že v Haliči dnes nic není tak snadného, jako sosnovati stavku. Konečné utrpení toho lidu, e- útiskům se strany třetí ruky musí býti konec. Musíme si živě znázorniti to polské hospodář- ství na velkostatcích v Haliči. Šlechtic jakožto majitel ponechává hospodaření svému špatně pla- cenému úřednictvu. Úřednictvo vyjednává s těmi různými partami práci, snažíc se smluviti mzdu jak se říká až na krev. Dělnictvo bylo letos nemálo nakvašeno; slova: zvýšení mzdy, stávka, boykot vnikají do všech zemí, vnikají do dílen, továren, a odtud i do statků. Kterak rychle může po celém okolí rozletěti se heslo: Letos tak lacino jako jiná leta pracovati ne- budeme! A páni? Postaví si z počátku hlavua odpovídají: Nebudete-li pracovati vy, budou pra- covati jiní, na př. Mazuři. — Na to bychom se podívali! — odpovídají stavkáři. A stávkaa boykot jsou prohlášeny, a pokud možno i násilím prováděny. A zatím obilí dozrává, přicházejí deště, a vše- cka úřoda je ohrožena. — Dělníky musíme míti! — volá úřednictv . ale tyhle nechceme. Tolik, co tito chtějí, dáti ne- můžeme a kdybychom mohli, nedali bychom. Ob- jednáme si dělníky odjinud, z lacinějšího kraje, z Mazurska. Vzdor pánů budí vzdor dělníků a pak dostačuje několik vášnivých slov, anebo nadávek a vzpoura je hotova. Stávkující nechtějí připustiti, aby na rychlo povolaní dělníci mazurští pracovali, začínají jim vyhrožovati, ano i násilí činiti.

—Povoláme vojsko, — zní vyhrůžka nová, — vojáci je naučí. A stalo se! Tekla již krev. ! Zdaž k tomu dojíti musilo?. Proč se se stávkáři nevyjednávalo po dobrém? Docházejí zprávy, že stávkující byli volni od stávky upustiti. Zlověstné jsou zprávy z Haliče dne 5. srpna : V obci Kamionce přes to, že tam nevypukla stávka, bylo velkostatkáři povoláno vojsko. Starosta i sedláci odepřeli je ubytovati. Došlo pak ku srážkám, za kte- rých velicí nadporučík tasil šavli, 5 osob bylo zra- něno, 2 těžce. — V obci Zálezscykách mělo dojíti mezi statkáři a stávkujícími k vyrovnání. Na 500 sedláků sešlo se v širém poli, aby ujednali podmínky k ukončení stávky. Hned na počátku schůze však vrazili huláni do shromáždění a celou řadu osob tezce zraum. Lu se rozuval. byly však zatknuty, veliká část jich svázána pro- vazy a hnána do obce Pazaru, půl míle vzdálené. Tam byli přes noc zavřeni ve velikém chlévě. Dru- hého dne byli zatčeni dopraveni do Czartkova a tam dáni do vězení. Mnozí z nich po 24 hodiny ničeho nepožili, takže byli postiženi mdlobami. Krásné to žně mají letos v Haliči! V jiných krajích propouštějí se vojáci, aby svým rodičům a též jiným ve žních pomáhali, ale v Haliči posílá se vojško n a žen ce. Kde který zlý duch mohl

FEUILLETON- Dějiny Nové doby. (Napssl dr. Jan Kryštůfek. Nakl. Bursík a Kohout. ) (Dok.) Maje vylíčiti účasť Čechů v bouřlivém roce osmačtyřicátém, spisovatel uznal za dobré podati čtenářstvu důkladný přehled dějin českých od roku 1526. Dle soudu našeho jest tato část čtvrtého sva- zku pro každého Čecha nejdůležítější a nejpoučnější. Splsovatel dělí dějiny národa českého od roku 1526 na tyto fáse: I. mravný a politický úpadek (1526— 1648), II. polltický spánek (1648—1790). III. mravní a literární obrození (1790—1848), IV. boj za práva národní a politická (1848 . . . .) Dějinám českým věnoval 342 stránky, tak že by samy o sobě tvořily samostatný svazek. Jest málo splsů v literatuře naší, kde by tolik vlastenecké látky, tolik náboženské vroucnosti a tolik přesných úsudků politických bylo uloženo, jako v tomto oddílu dějin českých. Krok za krokem spísovatel stopuje rozvoj lutheránství v zemích koruny české, ukazuje nám, jak české vlastenectví a s ním veřejná mravnost klesá u nás tou měrou, kterou se zde šíří lutheránství. Země korany české měly býti kristalisačním bodem, kolem něhož měl se vytvořiti stát v podstatě slovanský, ale neschopností stavů českých a převrácenou polítikou jejlch bylo zničeno i to, co zde bylo. Jak hluboko kleslo v Če- chách vlastenectví, toho nejpádnějším důkazem jest národní zákon z roku 1615, dle něhož nikdo neměl se státi příslušníkem království českého, dokud by plnou měrou neosvojil si jazyk český Spisovatel na stránce 269. tiskem proloženým volá k svým kraja- nům: »Dokud národ český bude národem protestant- ským, dokud bude mítl své náboženské a vědecké

středisko v Německu, dotud žádný — žádný zákon nezabrání, aby němectví všemi póry v národ český nevnikalo, jej nerozkládalo a o národní vědomí ne- připravovalo.« Kéž by národ český těchto výstrašných slov byl pamětliv! Přes zákon ten němectví stále v Čechách se vzmáhalo. Při vypuknutí českého po- vstání Staré Město a Malá Strana měly již německé většiny. Ztratí-li národ český Prahu, žádná mocnost nezachrání národ český od záhuby. Pod rouškou náboženskou stavové čeští se vzbou- řili; ale válku vedli způsobem tak hanebným, že po- rážka jejich byla nezbytná. Došlo k ní na Bílé Hoře. Stav národa českého líčí splsovatel na stránce 287 takto:

»Porážka na Bílé Hoře byla veliká, ale pokud stála Praha, věc česká nebyla ztracena. Bylo třeba jen trochu odhodlanosti a škoda mohla býti brzo opravena. Ale národ český byl duševně i tělesně tak unaven, že nepřál si než klidu, třeba by to byl ki hrobu. Také král Frledrich místo na obranu, myslil na útěk. Druhý den byl pro Prahu dnem hanbya smutku. Král, Thurn, Anhalt, Hohenlohe, Roupov dall se na útěk. Tak vypadají rekové bělohorští! Vojsko české opušténo jsouc od krále i od vůdcůse rozprchlo. Se zničením české armády zničena byla če- ská samostatnost. Nemohlo býtl jinak, když stavové čeští nechtěli ani bojovati, tomu příčila se jejich zhý- ralost, ani lid selský z poddanství propustitl, tomu příčila se jejich pánovitost. Kdo v revolucích nechce zemříti na bojištl, musí býti připraven, že zhyne na popravišti nebo ve vyhnanství.- Rána, která stihla národ český, zdála se být smrtelná, ale přece neměl zahynouti! Na sklonku osmnáctého a na počátku devatenáctého století Böh vzbudil národu českému nadšené muže, kteří s ber- příkladnou obětovností jali se pracovatí o jeho mrav- ním a literárním probuzení. Dobrovský, Jungmann, Kollár, Čelakovský, Palacký, Šafařík jsou nedostlž- nými vzory pravého nadšení vlasteneckého. Kéž by vzory ty u mladšího pokolení měli hojných následo- vatelů

Mužům těmto po bok postavilo se katolické du- chovenstvo, jehož zásluhy o zachování národa českého jsou neocenitelné. Na str. 417. spisovatel píše: Ve znamení víry Cyrlllo-Methodějské národ český vstoupil v řady kulturních státův evropských, ve znamení téže víry povstal z mravního a politického úpadku, jen ve znamení této víry může zachovatl svou slo- vanskou národnost a zápasiti se svými sousedy na poli vědy a umění o palmu vítězství. Špatnou službu prokazují svému národu, kdo svádí jej k odpadlictví. nebo k náboženské lhostejnostl. Kdo zapře svou víru, zapře I svou národnost. Budeme-li spolehlivýml spojencl Říma, budeme míti na své straně svět kato- lický a proti sobě svět německo-protestantský; bu- deme-li proti Římu, můžeme spoléhati jen na pomoc protestantského Německa, kterou nám bude zaplatiti svou národní exlstencí. Podobnou katastrofu, jako byla katastrofa Bělohorská, národ český podruhé ne- přežije. K jaké víře může se přiznati Čech od víry katolické odpadlý? K pravoslaví-li? Od toho oddělen jest prostorou a dějlnami. Pokus, který se stal v té příčině za dob husitských, Čechové samí zmařili svou vrtkavostí. Nezbývá, než německé protestantství. K němu-li se přizná, hráze, které dosud chránily ná- roda českého od germanisace, budou protrženy a proti záplavě německé Čech nebude míti nikde ochrany ani mravní, ani hmotné. Je-li výbojné Němectvo pro- testantské, pud sebezachování káže Čechovl, aby byl katolíkom.