2
masthead
V Praze, dne 20. května 1900.
Praha
4
article
š19. Knte9ce
2podo vne
rre řikossova dliee
čí9lo 200—K.
kalrankované doptey ee
ovptilímají, rukoptay a
nevraceji
snpečetěnéröklamace
sou porta prosty.
leserty účtujeme levne
a pří častější inserci po-
skytujeme výhody.
Vycházejí denně o šesté
hodině ranní.
V pondělí a po svátku
vždy po dvenácté ho-
díně polední.
Jenotitvé číslo xa 8 h
Talefon redakce d. 1126.
5
article
KAl
KAl
Slunce vychází ve 4 hodiny 10 minut ráno.
Slunce zapadá v 7 hodin 44 minuty večer.
Kala
8
article
S v. Bernardi n.
S v. Bernardi n.
Čtyřícetihodinná pobožnost v chrámu P'áně
u Nejsv. Trojice v Podskalí od 17.—20. t. m.
Pedpleiné pro
Prahu
s donáškou 6o
domu:
mnesičně . . . ..
K 2.80
čtvruletně . ..
K 5.40
celoročně . . ..
K 83.60
Pro tuzemeko
poštou:
měsíčně . . . .
čtvrtletně ... K 8.—
celoročně. ... K 36.—
Předplatné do cizozem-
ska: Německa a Srbska:
čtvrtletně . .. K 12.—
celoročně.. .. K 48.—
Do Ameriky, Francie,
Švýcarska, Italie, Bel-
le, Anglie a Ruska:
čtvrtletně ... K 18.2e
celoročně ... K 52.80
Telefon redakce č. 1126.
Bernardi
Podskalí
Praha
Německo
Srbsko
Amerika
Francie
Švýcarsko
Belale
Anglie
Rusko
Italia
9
article
Dnešní číslo jest o 12 stranách.
Příští číslo vyjde zítra v obyčejnou
hodinu polední.
Pferschovým nožem do biskupských
seminářů.
V Praze, dne 19. května.
Hrdina nože zdokonaluje se ve svém řemesle
Nespokojuje se již jen nožem, nýbrž sahá ještě po
zbrani vydatnější, sahá po smolných věncích, jež
zapaluje a vrhá do klidných útulků křesťanské
lásky a vědy. Jeho strana snaží se všude vrhati
pochodně občanských svárů. Nejnověji usmyslilasi
vrhnouti pochodeň též do biskupských seminářů,
mezi bohoslovce obou národností. Divíme se ne-
málo, že jeho nejposlednější interpelace v říšské
radě, v příčině bratrského spolubydlení bohoslovců
v seminářích, nedoznala ihned rázného odbytí od
ministra kultu Něco drzejšího nelze si ani pomy-
sliti, a právě že drzost ta nezná mezí, zůstane v se-
minářích naprosto bez úspěchu.
Biskupské semináře jsou do dneška ještě útul-
nami pokojného spolužití obou národností. Ačkoliv
v Praze fakulta theologická byla národnostně roz-
dělena, zůstala přece spojena co do spolužití boho-
slovců. V ostatních seminářích v Čechách a na
Moravě musejí bohoslovci společně účastniti se
přednášek, konaných v řeči církevní s výklady
českými a německými. A máme za to, že toto
spojení v seminářích venkovských mnohem lépe se
osvědčuje, nežli v Praze, kdež i v ohledu tomto
stalo se Němcům po vůli. A tu najednou vrazil
Pfersche svůj historický nůž do seminářů, z nichž
měl hlavně namířeno na seminář pražský. Jemu
protiví se do té duše, že stává doposud krovu,
pod nímž obé národnosti se snášejí — a proto
vydáno heslo: pryč s tím krovem, všecko musí
býti rozřezáno, rozparcelováno! Národní zášť musí
býti rozseta i mezi mladíky, kteří věnovali svůj
život učení bratrské lásky, milující bližního bez
rozdílu národnosti a näboženství.
Pferschův
Němec
Praha
Čechy
Morava
křesťanský láska a věda
10
article
Co se nedávno dělo na universitě vídeňské, to
jaksi vzbudilo ohlas v srdcích německých irredentistů
a proto se vytasili na ministra kultu s interpelací,
z níž sálá tatáž zášť proti všemu katolickému,
i kdyby sebe více se kryla kulturními cáry. »Pryč
od Říma« je heslem i zde.
Nevíme, kdo všecko na interpelaci té byl po-
depsán, ale předpokládáme v zájmu cti katolického
kněze, že na ní podepsán nebyl. P. Opitz, jenž
pohříchu nemůže se očistiti z obvinění, že on první
započal na německém území štvanice proti českým
kněžím, jimž poslušnost k biskupu vykázala místo
spolupracovnictví na vinici Páně mezi Němcia
kteří mu nemluvili dosti správně německy. Výtku
tuto činil jim P. Opitz v jasném vědomí, že tatáž
výtka právem o mnoho větším mohla býti činěna
německým kněžím ve farnostech s mnoha tisíci
obyvateli českými, ku př. v Liberci, Warnsdorfě,
Ústí n. L, v Teplicích a jinde.
P. Opitz budil první mezi Němci národnostní
zášť proti českým kněžím, v níž teď Pfersche po-
kračuje. A pohříchu musí se zde dodati, že se mu
z místa autoritativního v příčině té až příliš hovělo,
čili shovívalo. Dnes ty štvanice nesou hořké
ovoce.
P Opitz
Němcio
Opitz
Němec
Řím
Liberec
Warnsdorfa
Ústí
Teplice
11
article
Národnostní štvanice jsou tak staré jako po-
hanství vůbec. I vzdělanému Řecku byl každý
Neřek barbarem, tolik co nepřítelem.
Příchodem Krista, zvláště ale sesláním Ducha
svatého byla otázka národnostní rozřešena rázem.
Křesťanství učinilo všecky národy před Bohem
rovnocennými, čímž se i vysvětluje, že čím kdo je
upřímnějším křesťanem, tím i k národům jiným je
spravedlivějším. To lze dnes stopovati od případu
k případu, jak u laiků, tak i u kněží. Proč jsou
Němci z Tyrolska, Solnohradska, Štýrska a Hor-
ního Rakouska k Slovanům spravedlivější, nežli
Němci z Čech? Proto že jsou upřímnějšími kře-
sťany. Křesťanská láska a národnostní zášť v srdci
lidském jsou věcmi naprosto nesrovnatelnými; bud
láska vypudí zášť anebo zášť nadobro vypudí lásku.
Lze to pozorovati zejména v seminářích. Čím
horlivěji se který bohoslovec svému příštímu po-
volání věnuje a na ně se připravuje, tím též hor-
livěji bude používati příležitosti, přiučovati se oběma
zemským jazykům. A představení seminářů mají
v tom osvědčený zkušební kámen.
Krist
Němec
Řecko
Tyrolsko
Solnohradsko
Štýrsko
Rakousko
Čechy
12
article
Kdo v seminářích vyhýbá se stykům s kollegy
druhé národnosti, o tom mohou představení býti
jisti, že má skrovného povolání a že je pouhým
chleba synem, který se chce seminářským chlebem
vyživiti. V biskupských seminářích v tak zvaných
museích čili posluchárnách, bohoslovci bez rozdílu
národnosti zasedají u pultů v abecedním pořadě, což
má za následek, že bohoslovci-sousedi spolu ob-
covati musejí, ať česky, anebo německy. A tu je
ta stará seminářská zkušenost, že se mezi Čechy
a Němci — byť i ne mezi všemi — stálým obco-
váním a bližším seznáváním vyvinuje přátelská
přítulnost, jež trvá i po východu ze semináře a pě-
stuje se dopisy a návštěvami až do pozdního věku.
V seminářích poznává Čech, že ti Němci ve
skutečnosti nejsou přece tak zlí, jak se v novinách
popisují; poznává i Němec, že Čech není tím
Němec
Čechy
13
article
Němcožroutem, za jakého je štváčskými listy ně-
meckými vykřičen. Mladistvá povaha nahlédne
brzy, že se na obou stranách přestřeluje a že při
osobním seznání křivé náhledy se na pravou míru
uvádějí. Kolik již Němců do české společnosti
v Praze přišlo s předsudky proti nám a odešlo na
dobro vyléčených! Zrovna tak to je v seminářích.
Mladí lidé z gymnasií přinášejí si do semi-
náře mnoho podobných předsudků, z nichž bývají
vyléčeni.
Přicházejí namnoze jako nevěrci a nabývají
v něm víry; přicházejí jako zuřiví nacionálové
stávají se snášelivými.
Ten je účel čtyřletého pobytu v semináři. —
A to právě mrzí německé irreden-
tisty, kteří nechtí, aby v seminá-
řích Češi s Němci přátelsky se stý-
kali. Do mladistvých srdcí má býti vštípena
pohanská zášť.
My proto v zájmech křesťanské lásky našim
českým bohoslovcům klademe na srdce, aby co na
nich jest, s německými kollegy rádi se stýkali a
od nich druhému zemskému jazyku se přiučovali
a tím i dobrým příkladem svým kollegům něme-
ckým byli, aby titéž stejně horlivě přiučovali se
češtině. Prospějí tím nejvydatněji svým českým
spolukrajanům na německém území ku spáse ne-
smrtelných duší.
Němec
Čech
Praha
14
article
První přehlídka charity ve Vídni.
První přehlídka charity ve Vídni.
Dnes sejdou se poprvé katolické spolky dobro-
činné ve Vídni, dnes opravdoví přátelé nestárnoucí
charity z Rakouska podají a stis knou si poprvé ruce,
aby se tváří v tvář poznali, dnes vznešená křesťanská
láska k bližnímu — charita — zahájí poprvé tří-
denní svou přehlídku, vinouc k sobě ve Vídni, sídle
jarého kmeta-panovníka, za jehož požehnané vlády
lidumilné snahy, podniky a díla utěšeně u nás roz-
kvetly a zmužněly, nadšené příznivce vždy svěžího
svého pracovního programu, neohrožené bojovníky své
z četných řad upřímných katolíků, již nedají se omá-
miti a zaslepiti studenou novodobou filanthropií, která
chuďasovy ruky nezahřeje a ubožákovým srdcem neza-
chvěje, a všechny, kdo stojí jako zdatní dobrovol-
níci v těžkých sice, ale vděčných službách jejich.
Přehlídka ukáže, co zde se činí, a co by kde ještě
činiti bylo — pod vnitřní silou jednoty a svornosti,
nebo, spojené kde vládnou síly, snadno vše se vy-
koná !
A úkoly charity nejsou dnes malé, nejsou dnes
nečetné. Velikolepé dílo Bohu člověka, vrčené pro
všechny doby, není ztrnulé, nýbrž zdravý organismus
bůh
Vídeň
Rakousko
spolek dobro
16
article
V Praze, 19. května.
K. — Při letošní hospodářské výstavě vzbuzo
valy nemalou pozornost slípky. Byly tam vysta-
veny kočinky, brahamky, dorkinky, ply-
mutky, langhanky, minorky, vlašky,
krevlérky, andalurky, holanďanky,
hamburčanky, houdaurky, jokohamy,
malajky, vitawoud-fowlky a konečně
i české slepice. Pak také slípky trpasli čí.
Hlavní vystavovatelkou byla paní Ida, kněžna ze
Schwarzenberků. To jsem pozoroval, že kohouti všech
těch slípek, ať si byly z plemena českého anebo čín-
ského, zpívali a kokrhali od Božího rána až do ve-
čera a že bez pochyby ani v noci své krky nezavřeli.
Sotva že jsi do výstavního paláce vkročil, slyšel jsi
jejich srdce i uši rvoucí kokrhání.
Ale ještě větší rámus dělali psi, t. j. ta psí
drobotina, jež sem byla zanesena ze salonů. To bylo
štěkotu, vytí a řevu! Ti větší ovšem nesli svůj osud
s resignací, ale za to ta menší havěť. Věru nikdy se
mi pes nestal tolik odporným, jako při této psí vý-
stavě. Řvali tolik babsky — pro nic za nic! Řvali
sice i býci a krávy, řičeli i koně, křičeli i kohouti,
ale činili to po svém způsobu důstojněji, nežli psi,
kteří myslili, že si nejodpornějším kňučením prosadí
svou. V této zvířecí vřavě veskrz apaticky chovali se
vepři, z nichž mnohý mohl vážiti 2—3 metráky. Tito
nechali celý svět kolem sebe řváti a pochutnávali si
na zrní, jež jim na zubech chrastělo jako sladké
mandle. Myslili si asi: řvete si jak chcete, jen když
my se máme dobře. Mnohý z těchto »puchejřů«
chrochtal si zcela spokojeně, jako nějaký hofrath první
služební třídy. Ale jeden i druhý přece si povzdychoval,
jakoby litoval, že nemá dva žaludky.
Ida
Praha
Schwarzenberk
17
article
— Oddělení psů a kurů — myslil jsem si — hodilo
by se dobře na sanatorium pro hysterické dámy, ner-
vosní šéfy kancelářů a pod. Co je naproti tonuto
zpěvu řvaní býků a krav v zadním výstavním oddě-
lení. Zpěv této kohoutí kapely musil by probuditi
mrtvého a pohnouti srdcem i nejzarputilejšího hříšníka
— — a tu mi bezděčně na mysl přišel ten biblický
kohout v domě velikého kněze Kaifáše.
— Ten by tu ještě scházel! — zvolal jsem
v duchu.
— Jsou-li — myslil jsem dále — tito kohouti
potomky kohouta Kaifášova, — a proč bych nesměl
si to mysliti — pak je pochopitelno, že jeden přes
druhého tolik hrozně kokrhá; zajisté kdyby ta němá
tvář místo kokrhání směla mluviti, což by tu bylo
nářku na ty přečetné dnes Petry, zapírající Krista
Pána. Vším právem předpokládám, že to trojí za-
pření Pána Krista bylo tou měrou nepochopitelné, že
probudilo kohouta ze spaní, a že si nad ním hned
dvakráte zakokrhal, aby jako svou rozhořčenost na
jevo dal. Zpívali-li kohouti na výstavě též nad mo-
derními Petry, pak nám pomoz Pán Bůh. Pokud vím,
věnovali spisovatelé kohoutům pozornosti málo. Pes a
kůň měli již své nadšené velebitele, ale kohout —
pokud vím — jich dosud neměl. Je to od člověka
čirý nevděk. O kohoutu děje se zmínka v době, již kdy
pod arabskými stany filosofovalo se o nejvyšších
věcech.
Kaifáš
Kaifášův
Petro
Krist
bůh
18
article
— Kdo složil — táže se trpící Job — u vnitř-
nostech člověka moudrost? aneb kdo dal kohoutu
rozumnost? —
Prosím, zde to máme! Kdykoliv, milý čtenáři,
zaslechneš kohouta zakokrhati si — jak se říká —
z plného hrdla — vždycky se taž, proč vlastně ko-
krhá, čemu se diví, co mu nechce jíti na rozum?
Mnozí si myslí, že kohouti kokrhají jen tak
z dlouhé chvíle, jako mnohé ženské, ale kdyby směli
mluvit — a štěstí, že nemohou mluviti — byli by
měli již dávno krky zakrouceny.
Avšak poslyšme ještě o jiné vzácné vlastnosti
kohouta. V knize přísloví čteme: Tři věci jsou, které
dobře kráčejí: lev, nejsilnější mezi zvířaty, nebojí
se žádného na potkání, kohout přepásaný na be-
drách, a král, ježto není, kdoby odelal jemu. Tedy
lev, kohout a král! — zde vidíme, do jaké
společnosti vřadila kohouta prastará moudrost židů.
O neohroženosti kohouta umějí vypravovati naše ho-
spodyňky. Moje matka často vypravovala, jak prý
do jejich statku blízko lesa loudívala se liška na
slípky a jak prý kohout skočil ji na hlavu a jak ji
bodal, až prý s nářkem dala se na útěk.
Job