Strana 2. Číslo 182.

KATOLICKÉ LISTY.

Dne 5. července 1900.

pravice umožnila, zhatila by prý všecky německé plány na dlouhá leta. — Upřímně řečeno, my těm volavčím hlasům z Vídně nepřikládáme ani mnoho víry, ani váhy. Především by vláda, kdyby jí opravdu na usmíření Čechů a na obnovení pravice záleželo, musila svou dobrou vůli osvědčiti u německých radi- kálů a na ně se stejnou energií uhoditi, jak to je zvyklá činiti u Čechů. Arcizrádce Wolf jezdí doposud po Německu a po Rakousku a káže zjevně rozklad říše rakouské. Nechť alespeň jednou pan dr. Körber ukáže skutkem, že se nebojí nejen ďábla, ale ani Wolfa. Zatím nám nelze jinak, než s velikou nedů- věrou volavky jeho přijímati. Němci — jak nedávno dr. Fochler před svými voliči pravil — »hvízdají« na rovnoprávnost, oni vyžadují nadprávnost (Ueberberechtigung) a ostatní národové rakouští nechť prý toto panské právo Němců uznají. — Nuž nechť p. dr. Körber také jednou apsluje na smíř- livost Němců. K čemu pořád jen leze na nás!

Gustav Adolf-Verein v agitacích proti Ra- kousku pokračuje. Wolfova »Ostdeutsche Rund- schau« přinesla zprávu o výročním sjezdu Gu- stav Adolf-Vereinu pro braniborskou pro- vincii ze dne 19. a 20. min. m. Pastor Bräunlich měl tu řeč na slova písma: U lidí je to nemožné, u Boha ale jsou všecky věci možné — a v níž pra- vil: Ještě r. 1898 spatřil v Rakousku v příčině pro- testantismu lhostejnost takměř beznadějnou, nyní ale pouze ve Štýrsku vstoupil počet evangelických du- chovních ze 6 na 14 a ze 17 kazatelských míst na 37. Nyní je zapotřebí na sta nových svatyň a ka- zatelů. Zdaž spolku Gustava Adolfa podaří se stejný krok udržeti s vítězným pochodem evangelia? U lidí zdá se to nemožné, ale u Boha je možné všechno. Na to spolek zaslal císaři Vilémovi adresu o ddanosti a prosbu o nejvyšší přízeň, rozumějme — v šíření evangelia v Rakousku. 18 nových evangelických obcí v Rakousku má býti podporami Gust. Ad. Vereinu obmýšleno a mezi těmito Hroby a Vrchlabí.

— Vlastizrada dnes smí v Rakousku veřejně býti hlásána — jak to právě vidíme v každém kroku Wolfa. Nedávno bylo několik poloopilých mladíků v Libni pro zpívání velezrádných písní zatčeno, zdaž ale kdy dojde na arcivlastizádce Wolfa? Nový projev císaře Viléma. Dnes spou- štěna byla ve Wilhelmshavenu nová ředová loď na moře. Ku slavnosti dostavili se císař, císařovnaa princ Ruprecht bavorský, dále ministři, sekretář zahr. zál. hr. Bülow, Tirpitz, bavorský vyslanec hr. Lerchenfeld, admiralita a četná družina. Po obřadu císař prohlížel čestnou setninu námořního dělostřelectva, dal si představiti úředníky loděnicea odebral se do kasina k snídani, kdežto císařovna se vrátila na palubu »Hohenzollerna«. V důstojnickém kasině byla slavnostní hostina, při které princ Rup- precht bavorský tlumočil své díky a svou radost nad tím, že byl přidělen a la suite námořního praporua provolal náčelníku německého námořnictva císaři Vi- lémovi třikráte slávu, což bylo přijato s bouřli- vým nadšením. Na to povstal císař Vilém a pronesl přípitek, ve kterém velebil historické spolčení rodů Hohenzollerů a Wittelsbachů a pravil: »Vaše král.

Výsost se přesvědčí, jak mocné vlny oceánu bijí na brány našeho národa a jej nutí, aby hájil jakožto ve- liký národ své postavení ve světě. Zkrátka: K svě- tové politice jest oceán nezbytný pro velikost Něme- cka. Ale oceán dokazuje také, že na něm a v dálí za ním bez Německa a německáho císaře nemůže se více státi nijaké velké rozhodnutí. Nemyslím, že náš německý národ zvítězil a krvácel před 30 lety pod vůdcovstvím svých knížat, aby při velikých zahranič- ních rozhodnutích dal se odstrčiti. Kdyby se tak stalo, bylo by navždy veta po postavení německého národa jakožto moci světové. Nehodlám dopustiti, aby k tomu došlo. Užiti k tomu bezohledně vhodných a musí-li to býti, také nejostřejších prostředků, jest jen mou povinností, mou nejkrásnější předností. Jsem přesvědčen, že mám při tom za sebou německá kní- žata a všecek německý národ pevně semknuty. e Vaše král. Výsost ráčila přijati čestné postavení la suite námořního praporu, jest velmi významno právě v okamžiku, kdy »Bavorsko«, »Virtemberk«. »Sasko« a »Prusko« plují do dalekého východu zje- dnati tam čest německé vlajce. Jako rod Wittels- bachů sáhl ke zbrani, aby bojoval za čest Německa, jeho sjednocení a hodnost císařskou, tak budiž říše vždy bezpečna podporou tohoto šlechetného rodu. Ja- kožto zástupce tohoto osvíceného rodu vítám Vaši královskou Výsost v našem středu s přáním, aby úzké styky, v něž Vaše královská Výsost vešla s mým námořnictvem, vždy udržovaly zájem Vaší král. Výsosti o ně. Připíjím na zdraví prince Rup- recha bavorského. Hurá! Hurá! Hurá!« Německý císař Vilém a biskup Anzer.

Při proslovu a přehlídce vojska do Číny plovoucího. kterou konal císař Vilém ve Vilhelmshavenu, obrátil se císař k setníku dr. Daunhauserovi, který s výpra- vou odplul jako oficielní novinářský zpravodaj,a pravil k němu: »Všichni Němci dali se od Čiňanů ukonejšit a přemluvit, jedinký biskup Anzer jim ne- věřil a nás všechny v čas varoval. K vystěhovaleckému proudu židů z Ru munska. Vídeňské židcvské listy přinášejí denně zuřivě líčené zprávy o hrozném prý pronásledování židů v Rumunsku, a vybízejí k dobročinným sbírkám pro ubohé vyhnance. Listy však rumunské ohražují se proti nařčení, že by židé v Rumunsku byli nějak pronásledováni. Pravda prý je, že v Rumunsku v po- sledních letech panuje namnoze hlad a bída násled- kem víceleté neúrody. Kromě toho židé prý rumun- ský lid, hlavně ale sedláky již tou měrou vyssáli, že již z nich nic vymačkati nemohou a proto uznávají za vhodné, vystěhovati se, ale kam? Do Uher? Uhry jsou židy již tolik požehnané, že více jich přijmouti nemohou. U nás máme židů též nadbytek. Německo se židovské immigraci vzpírá, a tak jim nezbývá než Amerika, t. j. anglická Kanada. Rimunská vláda je hotova židům nejchudším dáti na cestu peníze, jen aby se jich zbavila. Šťastnou cestu!

Oprava kalendáře v Rusku. Sotva bude kdo mezi námi, kdo by neuznal, že stávající rozkol mezi církví římsko-katolickou a pravoslavnou je nej- větší ranou na těle křesťauství a patřil by jistě mezi největší velikány člověčenstva. Jakými pidimužíky jsou ale ti, kdož tu bolestnou ránu opět otvírajía rozšiřují. Stává se nyní tak v Rusku, kde se nalézá otázka opravy kalendáře pravoslavného na denním pořádku. Po leta se očekávalo, že nutná tato oprava z příčin správnosti, účelnosti atd., tedy z příčin ka- ždému zdravému rozumu přístupných ponese se smě- rem k sjednocení s kalendářem gregorianským. Do- kud nebyla oprava ta palčivou, sloužilo pravoslaví poněkud na omluvu, že lid pravoslavný takové opravy vůbec nenávidí, že se musí vyčkat času a příležitosti k tomu vhodných. Takový čas a příležitost nastaly ale rokem běžícím, 1900, kterým se rozdíl mezi leto- počtem julianským a gregoriánským opět o jeden den rozšířil. Oprava stala se tak skutečně nevyhnutelně potřebnou, a proto k ní v Rusku přikročili, zvolivše k tomu cíli zvláštní odbor. O činnosti tohoto odboru podaly svého času ruské listy zprávu. Odbor pro opravu pravoslavného kalendáře se usnesl, že se pře- devším musí shodnout veškeré samostatné pravo- slavné církve o tom, kdy má býti Hod Boží veliko- noční. Tou otázkou zabývá se nyní i zvolený k tomu pododbor. Dle nového ruského kalendáře připadají svátky Velikonoční na dny mezi 4. a 11. dubnem.

Ty dny souhlasí s letopočtem pravoslavných církví o narození, smrti a z mrtvých vstání Spasitele. Do nynějška patřily Velikonoce mezi tak zvané svátky pohyblivé, ale odbor uznává nyní potřebu, aby se světily na třetí neděli po začátku jara astronomi- ckého, t. j. po 21. březnu, tedy mezi 4. a 11. dub- nem. Oprava ta má vstoupiti v život od počátku XX. věku. Tímto usnešením odboru pro opravu ka- lendáře pravoslavného v Rusku nabyla dotyčná otázka. která o sobě v podstatě nemá nic církevního, ráz významně církevní. Leží v něm tendence, rozšířit opět očividně zející propast mezi církví křesťanskou západní a východní. Jeví se to v proměnění zásadně v obou církvích pohyblivých svátků Velikonočních ve svátky nepohyblivé. Lze ovšem předpokládati, že hlavy církví pravoslavných nepodrobí se tak bez ná- mitek v zásadních věcech dotyčných církví diktátu ruské komise pro opravu kalendáře pravoslavného, ale i pravděpodobným budoucím sporům tím byla by se lehce vyhnula, nezatahujíc zbytečně věci čistě církevní do své činnosti. Tato komise nejen že pra- voslavnému lidu nenáviděnou opravu kalendáře ne- uspoří, nýbrž dopouští se na něm i viny, že mu ne- srovnalosti pravoslavného kalendáře s ostatním světem neodklidí; že staví rozum na hlavu činíc ty nesrov- nalosti ještě většími proti vědecky správnému kalen- dáři gregoriánskému a že je přesouvá na pole cír- kevní.

Khedive v Londýně. Londýnský lordmayor uspořádal včera na počest khediva v Guildhallu sní- dani, které se súčastnili přinc Walesský, vévodové z Yorku a Connaughtu, lord Salisbury a několik členů sněmovny. Khedive byl cestou do Guildhallu na ulicích pozdravován značným počtem lidu. Lord mayor, vítaje v Guildhallu khediva, vyslovil naději, že přátelské styky se sesílí. Khedive odpověděl, že doufá, že návštěvou jeho přátelské styky ty jsou stvrzeny. Při hostině připil lordmayor královně a khe- divovi jenž děkoval za přátelské přijetí. Anglická sněmovna. V dnešním zasedání anglické sněmovny poslanců prohlásil parlamentární podsekretář zahraničných záležitostí, že z různých zpráv vysvítá, že veliký počet cizinců a missionářů různých vyznání vyhledal útulek na anglickém vy- slanectví, jež bylo obleháno a že je situace v Pe- kingu velice vážná. Vláda nemá však žádných přímých zpráv z Pekingu. Došel telegram od kon- sula tienteinského, datovaný dne 28. m. m., že byly

naše doporučení, aby je doručila představené sirot čince, obzvláště doporučení od našeho přítele a praž- ského rodáka, Josefa Haasa, t. č. rakousko-uherského generálního konsula v Šanghaji. Po krátkém čekání otevřela se fortna, a u prahu jejího vítá nás líbezná sestra Fernanda. Dobrotaa milosrdenství září jí z celé duše, a skutky pravé, křesťanské lásky, prokazované již po dlouhá leta od- hozeným nemluvňatům, povýšují sestru Fernandu a její družky na světice. Sestra Fernanda je rodem Bavoračka. Mateř- ského svého jazyka německého posud zcela neza- pomněla, ač uvykla již více hovořiti jazykem fran- couzským, a řečí čínských děvčátek, které má na starosti. Se svými družkami evropskými mluví jenom francouzsky. Celkem jest v Si-ka-weji zaměstnáno 14 řehol- nic, z nichž jsou toliko 4 Evropanky. Ostatní jsou Č ňanky, které si řád »Pomocnic ubohých duší« pro lidumilné své záměry vychoval. Na tomto poli křesťanské flantropie vydobyli si Francouzi mnoho zásluh. V tom smyslu posuzuje jejich horlivost i svobodný pán Hübner, jenž navštívil sirotčinec v Si-ka weji už asi před čtvrt stoletíma zprávy o něm na veřejnost podal. V říši ideí mají Francouzové velikou roztažitel- nost a přivodili ve světě mnoho dobrého. Dílo svých ideálů uskutečňují i daleko v cizině. Spatříme-li vláti francouzský prapor na půdě cizích světů, tam jistě vypíná se též chrám, k němu pojí se škola a nemoc- nice dovršuje civilisační záměry, pěstované také v dál- ném kraji čínské říše. V chrámě probuzuje se duše ku konání skutků milosrdenství, srdce otevírá se pro pravdu a s tělem uzdravuje se zároveň zmalát- nělý duch.

Apoštolé křesťanského tohoto učení žijí tam v sa- mém odříkání a chudobě. O palmu vítězství v horli- vém suažení zápasí s francouzskými missionáři fran- couzské řeholnice. Většina křesťanských těch reků. obétujících se pro lidumilenství, náleží Francii, jež jim poskytuje své mocné ochrany, napomáhajíc tak šířiti katolickou věrouku ve všech pásmech zemských. Ale vedou k tomu Francii vždy pohnutky pravého křesťanství ?« (U této poznámky a otázky Kořenského musíme se zastaviti. Povážíme-li, jak hrubě a surově nynější ve Francii vládnoucí socialisticko-radikální sebranka právě katolické lidumilné ústavy, řehole, ba i školy pronásleduje, [vždyť nedávno ve Francii i soud úplně propustil zloděje, jenž docela zřejmě čin doznal, a soud propustil ho jen proto, že tím okradeným byl klášter Jesuitů]: vi líme z toho, že ona nedůvěřivá otázka Kořenského je oprávněna, že Francie hraje dvojí úlohu, doma řehole pronásleduje a v cizině je pod- poruje, a proto tato podpora řeholí v cizině je pode- zřelou. Věru, ti Bohem nadšení, až k smrti obětaví řeholníci a řeholnice neměli by pro nevděčnou Francii, která tak černě se jim odměňuje, ani prstem hnouti, a oni to také nečiní k vůli ní, kdyby se neobětovali jen pro Krista a jen pro spásu duší nesmrtelných. — Ale zkušenost to ukazuje, že vždycky, když někde přičiněním missionářů símě víry Kristovy se ujímáa divocí národové se poněkud civilisují, že se tam pak vplíží různá individua, dobrodruhové, ba i zločinci, kteří ve své otčině stali se již nemožnými, že vplíží se v rouše beránčím mezi novokřesťany dobráckéa

ústupné, aby po delší neb kratší době ukázali svou pravou vlčí, ďábelskou podobu. A v tom je ta je- diná chyba u missionářů, že, sami jsouce bez myšlé- nek lstných a podvodných, pokládají i dobrodruhy — přistěhovalce za lidi jen dobré, obzvláště když tito úlisně se missionářům blíží a k tomu ještě na ně promluví milou mateřštinou, zvuky to každému tak milými a dávno už nezaslechnutými. A přijímají-li dobrodruhy ty s náručí bezelstnou, upřímnou, sami missionáři, přijímají je s náručí otevřenou i domorodci- novokřesťané, a když později pak lid domorodý vidí, jak ti dobrodruzi, domobše se panství, vše tyranysují, okrádají a lid domovský na duchu i na těle ničí : tu musí se ovšem vší elementární silou vzepřít této tyranii, a přenáší mnohdy, ježto nedovede ještě dobře rozeznávati pravdu ode lži, rozhořčení své i na ty ci- zince, kteří jsou úplně nevinni, na missionáře. Doklad toho vidíme i nyní v Číně.) Než vraťme se k dalšímu líčení Kořenského: »Také Belgie, Italie a Španělsko vysílají do Číny apoštoly víry katolické. Ale v Číně, jak píší cestopisci o »říši středu«, je vše sešlé, chatrné, ne- útulné, nelahodné. I příroda zdá se býti nechutnou. Lid vítá cizince s odporem a výsměchem. Pochodeň osvěty, kterou šíří západní vzdělanost po vší země- kouli, odmítá Čína od sebe nevrle, a houževnatě drží se slov svého Konfuce: »Netvořím nic nového; vě- řím jen ve věci staré a ty obnovuji.« (Str. 9.) A proto všichni z těch hlasatelů křesťanství jsou od Čí- ňanů na smrt nenáviděni, byť i žili v největší chu- době a snižovali se k samému lidu životem, zvykem a mravy, nosíce oděv i cop jako Číňané a mluvíce řečí a nářečím domácího lidu. (Dokonč.)