Číslo 37.

ŽENSK

LIS.

Strana 5.

až na hodnost domácích pánů, jsou ve společnosti zábavni, srdečni a nenuceni. I tázal jsem se ho, jelikož mne nenapadlo nic lepšího, hodlá-li si ote- vříti závod v našem sousedství. Přisvědčil. Nechtěl jsem se ukázati nevědomým, ale doufal jsem, že se mnou sdělí, s čím obchoduje. Dovolil jsem si, otázati se ho, kterak jdou mu obchody, i pravil: „Tak, tak!“ Po té jsem pravil, že se příležitostně ještě setkáme, a bude-li se nám obchod jeho zamlouvati tak jako jiné, že mu věnujeme další pozornosta staneme se jeho odběrateli. Odvětil, že doufá, že obchod jeho s dostatek se nám zalíbí, abychom se obmezili jen na jeho závod — neboť nebylo prý ještě doposud jediného človíčka, aby, přišel-li s ním jednou do stykův obchodních, od něho odešel a vyhledával jiného zástupce živnosti podobné. To znělo dosti samolibě, nicméně však přes přirozený ten výraz ošemetnosti, jenž všem nám jest do jisté míry vlastní, vyhlížel muž ten dosti počestně. Nevím, kterak k tomu došlo, ale za chvilku zdálo se, jakobychom se pomalu rozplývali a sbli- žovali — ve příčině vzájemné zábavy totiž — a za chvíli šlo to jako hodiny. Vykládali jsme a vykládali — alespoň já. Smáli jsme se a smáli — alespoň on. Ale po celou tu dobu zachoval jsem svou duchapřítomnost, pozoruje jej „plným proudem“ — jak říkají inženýři — své vrozené schytralosti. Byl jsem odhodlán přes

všechny temné a neurčité jeho odpovědi vyzvěděti od něho všechno vzhledem k jeho obchodu —a byl jsem odhodlán, dověděti se toho, aniž by měl o tom tušení. Mínil jsem polapiti jej do pasti hlu- boko nastražené. Byl jsem odhodlán pověděti mu vše vzhledem na své záležitosti, maje za to, že svůdným projevem důvěry stane se téžon sdíl- nějším a prozradí mi všechno, co týká se jeho zá- ležitostí obchodních, aniž bude míti jen tušení, co zamýšlím. „Můj milý,“ myslil jsem si v duchu, „nemáš ani zdání, s jakým starým lišákem jeti jednati.“ Pravil jsem: „Sázím se, že byste neu odl, co jsem minulou zimu a jaro vydělal svými přednáškami? „Nikoli — to asi sotva, za živý svět nikoliv. Počkejte — počkejte trochu. Tak asi dva tisíce dolarů? Ale to to, kde pak — můj pane, to vím, že tolik jste nemohl vytěžit. Řekněme tak asi sedm- náct set? „Haha! Věděl jsem, že neuhodnete. Mé příjmy z přednášek činily za tu dobu čtrnáct tisíc sedm setpadesát dolarů — nu, co tomu říkáte? „Věru, toť úžasné — přímo neuvěřitelné! To si musím poznamenati! A pravíte, že to ještě nebylo všechno? „Všechno? I bůh uchovej! Z časopisu „Buffalo- Extramail“ činily mé příjmy za čtyři měsíce asi — asi, nu, co byste tak řekl — asi k osmi tisícím?“ „Co bych řekl! Že bych také jednou rád chtěl se ocitnouti v takovémto moři nadbytku. Osm ti- síc! To si poznamenám. Hm, milý pane — a při

moře vycházel. Bez smyslu slova, bez cíle pří- sahy šeptem jsem zasílal vstříc za mořem vychá- zejícímu měsíci. Stříbrné vlny odrážely se o temný břeh. Asi za hodinu pluly jsme zpět k Venecii. Cizinci vystoupili z loďky u dogany, a já jsem plul k pří- stavu. Vjel jsem v průplav mezi Pala zzo du- cale a vězeními pod most vzdechů, nevěda sám proč. V dlouhém paprsku táhlo se světlo měsíce úzkým průplavem a po vysokých nade mnou stěnách. Zpíval a plakal jsem a nevěděl jsem co, nevěděl jsem proč. Upevnil jsem loďku a vystoupil jsem na pevnou zemi. »Proč ke mně nepřišla odpo- ledne?« byla myšlenka, která mne trápila. »Ráno byla u mne, proč nepřišla odpoledne? — Vždyt skoro vždy ke mně chodívá odpoledne. — Proč ale právě dnes nepřišla?« Ty a podobné námitky se budily ve mně. Nemoha se konečně zdržeti, spě- chal jsem do jejího bytu. Byla doma. Zdálo se mi, že je dnes úpravněji oblečena, než jindy. Pozdě jsme se rozloučili. Já jí činil výčitky; ona plakala, že jí nevěřím. Uvěřil jsem opět, ač ne docela. Šel jsem, a celou noc jsem strávil v loďce na ote- vřeném moři. Druhého dne šel jsem odpoledne do bytu jejího, abych se přesvědčil, zdali doma jest. Od té strany, od zahrad Napoleonských přicházel cizinec, jehož jsem tak tuze nenáviděl. Ve mně se vzmáhala strašlivá bouře. Spěchal jsem, ano běžel jsem k bytu jejímu. Příbuzní její všickni byli před domem. Kvapně se ptám, je-li doma? Řekli, žeje

necie z obkličujících ji vod, a zvuky zvonů plouly po hladině vodní. Cizinec rozmlouval s milenkou mou, a dotazoval se na vystupující věže, paláce a tak dále. Ona mu odpovídala. Já jsem se třásl. Tak jsme připluli až do velkého průplavu, cizinec vystoupil z loďky, po- ručil sloužícím, aby jeho věci donesli do hospody Di Grand Bretagne, kamž jim společník můj měl ukázati cestu. On sám chtěl se ještě podívati do města a žádal, aby milenka má jej dovedla až na náměstí sv. Marka. Já jsem jej chtěl dovézti v loďce až na místo, ujišťuje, že mezi tím mnoho znamenitých paláců uvidí. Plat za převezení z Mester sliboval i za toto dovedení velkou ná- hradu. Chtěl jsem ho sám dovésti, aneb jíti s nimi; ale společník můj se služebníky již odešel a doď'ka nemohla zůstati osamotnělá. One též chtěla jíti s ním, pravíc, že beztoho musí k rodičům s poří- zenou. Má žárlivost rostla, nechtěl jsem tomu připu- stiti; před cizincem však toho nedaje na sobě znáti, dělal jsem, jakobych ji poučoval, jakby as velká mohla za dovedenou vypadnouti odměna. Ona se usmívala mé žárlivosti, já vyhýbaje se její vyčítce, pravil jsem, že jest žádostiva odměny. Ona však, že odměna, kterou dostane, bude mou, připověděla; a opět zvítězila ziskulačnost nad žár- livostí mou; přivolil jsem, a brzy zmizel cizinec s milenkou mojí v úzké ulici za Ponte Rialto. Sotva že odešli, zmáhala se bouře v prsou