Příloha „Nový

Jihočeský Dělník“ k číslu 35. r. 1912.

MRAVNOST. Do advokátní kanceláře vstoupila už ne mladá Slovenka, stanula u dveří a čekala. Na mou otáz- ku, co si přeje, počala vyprávěti- „Ná tož, vijů, to je tak. Já mám ditě, a chtěla bych za to neco dostat.“ „Vy jste svobodná?“ „Ne, už dvanáctý rok su vdaná.- „A koho chcete žalovat, snad ne muže? „Ne, muža né, kovářa,“ zároveň udala jmén a přesnou adresu. „A proč ?“ „Na tož, já mám to ditě s ním. „A s mužem bydlíte?“ „Ano. „Tož, abych im to teda řekla, jak to opravdu bylo. Můj muž ležal tři měsíce. Byl nemocný. Šak si možu donést aji cajgnis od dochtora. A ten ko- vář, vám, potvora pořád za mnů lozil a pořád chtěl po mně, abych mu ... teda ... jak vám to mám říct, tož abych mu teda byla po vůli. A dyž pořád ináč nechtěli dat, tož sem u něho párkrát byla, a tak mně to spravili.“ „A co váš niuž, ví o tom? „Ale kde, ten to nesmí vědět, prosímich neří- kajú mu to.“ „Jak chcete dokázat, že dítě je kovářovo,a ne vašeho muže?“ „Ale dyť, jak vám povidám, můj muž byl ten- krát akorát nemocný a nic nemohl, a to ditěje jak dyž kovářovi z oka vypadený. Každý musi řict, že je to celej on. Šak on to ani nebude za- pírat, šak mu kupil aj košulky a čepečky. Enom si ho zavolajů, ať plati, potvora, dyž mně to tak urobili. Jak k temu donde můj muž, chudák, že má cizí děcko živit. Bezteho má svoje tři.

„Tak vy máte čtyry děti?“ „Ano, s mužem tři a s kovářem to štvrté.a „Říkáte, že váš muž o ničem nevi, přece musí vidět nápadnou podobu onoho děcka s kovářem. když vy sama říkáte, že jsou si podobni.“ „Ná tož vijú, on mně to už kolikrát povídal, že to není jeho, že je to kovářovo, ale já mu to dycky zapírám a rozmlúvám. Říkám mu, že šak je více lidí na sebe podobných. — Enom si kovářa zavolajú, a řeknú mu, že chcu za to 200 K, šak on ich dá rád, a pro mě budou jako naité.“ Více ze zvědavosti, nežli doufaje v nějaký ú- spěch, předvolal jsem kováře do kanceláře, vy- světlil mu oč jde, a tázal se ho, chce-li věc nějak vyrovnati. Sotva zvěděl, oč jde, začal se smát a vybra- nými slovy milence nadávat. Na konec pak praví: „Nedám ani grajcár. A žalujte mně, esli chcet Šak sa jí bude těžko dokazovat, kdo je tatikem. Nech si drží aji tych, co k nim lozila přes ploty S pánem bohem.- HERMA JONÁŠOVÁ

SVATÝ (Interpelace poslance Masaryka a soudr. na říšsko radě v 94. sezení dne 20. června 1912.) Skácel jednou prudký vítr Jana z Nepomuku. Půl nosu se urazilo a zlomil si ruku. A když lehce sedřímla jsem na to v podvečeru, zdálo se mi, že si přišel pohovořit v šeru. „Sedni, Jene, na kanape a opři si záda. Já sic v tebe nevěřím už, ale mám tě ráda. Pamatuješ na ty doby, kdy tě bouda kryla? I já jsem v ní často s kluky lezla, skotačila. Ty's byl vždycky trpělivý, ke všemu jsi mlčel, i když kousek komže odpaď', ani's nezabručel. Za to jsme ti na tvůj svátek nosívali kvítí . Svatý milý kývá hlavou: „Jak pak zapomniti! Však tu boudu mohli nechat,“ hlas se lámal v zlyku, „dnes se do mne opřel vítr — byl jsem na šnytlíku. Zahrádka je rozválená a já — koukej na mne ... A svatý mně ukazuje na svůj nos a rámě. „Nevím věru, proč tak stojím jak kůl u silnice! Vždyť už sotva který vandrák dotkne se čepice. „Neplač, milý svatý Jene,“ a suším mu zraky. „On i živý leckde stojí a proč, neví taky Hloupí lidé jiné lidi na výstupky staví a pak jako před svatými, sklánějí své hlavy Ani jedni, ani druzí neví, proč tak stojí. ale jedni poslouchají a druzí se bojí a teprv když zdravý vítr modly v bláto skácí. vidí hloupí, že to byli na ptáky strašáci. Neplač, Jene, pro ten úraz, upadnutim vzniklý na takové smutné svaté jsme my v Čechách zvykli

NOVÁ DRHOT DĚLNICKÉ ŽENY Je po žních. Bursiani opět spekulují s obilím, moukou a jinými potravinami, kartel cukrovarníků s cukrem; vepřové maso podrážilo, podražilo i sá- dlo. Jinak zelí bude, jak se zdá, levnější a i bram- bory, nebudou-li hníti. Celkem však přes pěknou úrodu obilí, která byla sice pokažena více jak 10 dnů trvajícími dešti, nedá se očekávati klesnutí cen životních potřeb, neboť tyto nejsou závislé na úrodě u nás, jako spíše na politice celní, loupeživé čin- nosti bursianské a kartelářské. Naše dělnické ženy

jsou zoufalé ze stálé drahoty životních potřeb; je- likož většina jich nemá možnost poznati bursian- ské rejdy, které jednotlivým velkoobchodníkům vy- náší tisíce obratem ruky, ani nemůže si uvědomiti zdražovací podstatu životních potřeb celní politi- kou agrární a vlivem kartelů, cítí se zklamány v předpokladech, že ceny životních potřeb klesnou. Ženy dělnické nevědí nic o tom, že je to právě řada těch, u nichž nakupují životní potřeby, jež jsou též oporou nynějšího kapitalistického zřízení Vědomé ženy dělnické jdou a nakupují v kon- sumech dělnických — nenosí peníze odpůrcům po- litickým — měšťákům. Od konsumu dělnická žena nemůže očekávati zázraky, nemůže dostati tam vše aspoň o 20 procent levněji. Rozumná žena dělnick chápe, že i do konsumu činí se nákup za těžkých obtíží a že by konsumy dočista nic neznamenaly, kdyby obíraly se pouze sliby a snahou prodávati levněji. Každá vědomá žena dělnická je spokojena když obdrží v konsumu za stejné ceny, jako jinde v obchodě, zboží dobré kvality a váhy a nelenía jde do konsumu půl hodiny i více cesty. Taková žena jest si vědoma vlastního významu konsumu dělnického, aby se vyvinul, nabyl finančních pro- středků a mohl čeliti všem lichvářským nástrahám bursiánů, kartelářů a všech podvodných zdražova- telů životních potřeb.

Mimo pochůzky ze vzdálenějšího místa nepři- nášejí ženy dělnické žádné jiné oběti organisaci družstevní, jež rozvětvena jsouc po celém kraji celé zemi, v několika letech může vyrůsti na fi- nančně silnou dělnickou instituci, která vlastní vý- robou bude moci čeliti kapitalistickému ziskulač- nému zdražování potravin. Tento cíl musí míti ženy dělnické na mysli, když jdou nakupovati ži- votních potřeb. Nákupem v obchodech podporují majitele těchto a celý nynější system kapitalistický, který dělný lid zotročuje; nákupem v socialisti- ckém konsumu podporuje vzrůst dělnického pod- niku, který je vlastnictvím dělného lidu a umož- ňují, aby hospodářsky dělná třída sesílila. Nákup dělnických žen v socialistických konsumech je jed- nou z nejúčinnější zbraní v boji proti drahotě.

KULTURNÍ HLÍDK. PĚVECKÝM SPOLKM A ODBORM! Před- stavenstvo Svazu dělnických českoslovanských pě- veckých spolků v Rakousku, se sídlem v Praze, svolává na 28. a 29. září 1912 řádný sjezd svých pěveckých spolků, odborů a krajů do Prahy, Plo- dinová bursa, s denním pořádkem: 1. Zahájení sjezdu 28. září přesně o půl 10. hod. dopol.a

vinni. Píce dostávali zrovna tolik, aby se mohli udržeti v kůži a ta je držela tak po- hromadě, že Poldík přece se časem i ka- marádům chlubil, že táhnou „jako šrouby“. Snad kdyby byli dostali píce víc, byli by táhli jako namazané šrouby, ale neudála se nikdy taká příležitost, aby byli mohli ji o něco více v krev a maso proměniti; proto můžeme mysliti i to, že o více píce nestáli, i kdyby jim byla bývala předložena. Krokům těch zapřažených koní velice se podobal krok Poldíkův. Byl už tak podle toho povozu vycvičen na krok rovněž zdlou- havý, pomalý, váhavý. Ani v neděli, když za povozem nešel, neudělal krok čerstvější. bystřejší. Měl to jejich tempo zrovna ve svém těle a byl rovněž pravidelný, jako kolečko v hodinách. Ale že obyčejný krok lidský jest o hodně čerstvější, než krok rumařských koní, i Poldíkův krok stal se jaksi jedno- tvárně klátivý: při každém vykročení nohou vrchní tělo učinilo totiž pohyb, jakoby chtělo o půl kroku na zad. Klátivá chůze stala se vůbec chůzí jeho; i v neděli, když se trošku naparádil, klátil se vrchním tělem, jako by jím dohražovati chtěl pomálost kroku skutečného.

švestky, jablka — aneb když nic podobného již na krámku nebylo: za dva krejcary hořké. Tu snad již nemusím k vůli důkladnosti do- plňovat, kterak se to dálo s tabákem. Ale nejednou Poldík tam ve krámku nacpal si čerstvého, zapálil si a pak se mu zdálo, že svět je o fajfku tabáku lepší. Nechci se míchati v koňské svědomí, ale i koně Poldíkovi po takové zastávce viděli svět lepším, protože si na chvíli odpočinuli. Znaliť ty skromné štace, kde jakoby mohli sobě říci: Tamhle to zase zkusíme, půjde-li to. Nakreslím ty koně, ačkoliv jste je viděli stokrát; ale k seznání mého reka jsou ne- vyhnutelni, ačkoliv i jeho jste viděli stokrát. Životopis jejich neznám, bývali-li v ekvipáži, snad ve válce, snad vítěznými s reky, snad na útěku. Nyní byli koňmi, proto že je pán bůh koňmi stvořil. Jinak byli více skelet, jen tak pro imeno potažený koňskou koží; a kdyby u zvířat bylo jako u lidí, že na večer vysvleknou se ze svého šatu: v stáji vždy byli by přenocováni jakožto dvě kostry, na nichž mohl účenec vykládati vědu: Jinak za dne koňský kožich nic nevadil u počí- tání žeber. Na vlas mohl's udati, kde za-