Číslo 268.

V Praze, dne 30. září 1900.

Ročník IV.

Redakce, adminístrace expedice: Praha, Pštrossova ulice, číslo 200—I Nefrankované dopisy se nepřijímají, rukopisy se nevracejí

NAl Nexapečetěné reklamace jsou porta prosty. Inserty účtujeme levně a při častější inserci po- skytujeme výhody. Vycházejí denně o šesté hodině ranní V pondělí a po svátku vdo dvanácts ho- dině polední. Jednotlivé číslo za 8 h. Telefen redakce č. 1126.

UICKt Přodplatné pro Prahu s donáškou do domu: K 2.80 měsičně . . . .. 8.40 čtvrtletně . .. coloročně . . .- K 33.60 Pro tnzemsko poštou: měsičně . . . . čtvrtletně ... K 9.— celoročně. . . . K 86.— Předplatné do cizozem- ska: Kémecka a Srbska: čtvrtletné K 48.— celoročně. Předplatné do Ameriky, Francie, Švýcarska, Ita- lie, Belgie s Anglie: 13.20 čtvrtletné K 52.80 celoročně Telef. administrace li26.

Ilo

Slunce vychází v 5 hodin 59 minut ráno. Slunce zapadá v 5 hodin 40 minut večer.

Neděle: S v. Jeronym a. Čtyřicetihodinná pobožnost v chrámu Páně u Voršilek od 30. září až do 3. října.

Dnešní číslo jest se zábavnou přílohou »Nedělí« o 12 stranách. Příští číslo vyjde zítra v pondělí v poledne.

Lev XIII a Slované. V Praze, 29. září. Zítra bude tomu dvacet let, co vydal sv. Otec svou světopamátnou Cyrillo-Methodějskou ency- kliku »Grande munus«, v níž za příčinou tisícileté památky slovanských věrozvěstů Cyrilla a Methoděje obšírně oceňuje zásluhy a význam jejich a nařizuje, aby svátek jejich vždy 5. čer- vence po celém katolickém světě byl slaven. Adolf Srb ve svém cenném sice, ale málo oceněném, tudíž i málo známém díle: Lev XIII trefně vyznačil světoobsáhlou činnost jeho. Veliký papež, jakým Lev XIII. bez odporu je, dobře po- střehl světodějný význam Slovanstva, jež stále více vystupuje do popředí. A ještě mnohem větší byl by význam a vliv slovanského světa, kdyby přede- vším sjednocen byl u víře a jemu po boku stál nesmírný morální faktor, jakým papežství je, což i uznali již četnější, byť i Slovanstvu nepřející dějepisci Slovanstvo samo o sobě tak veliké jest, že již svou hmotnou sílou padá na váhu v rozvoji světových dějin; tím větší byl by význam jeho, kdyby o tento faktor bylo rozmnoženo Jednu a to velikou Achillovu patu má Slovanstvo v Tu- recku. Bolestno je dívati se na jeho rozdrobenost pod panstvím půlměsíce A nejen že je rozdro- beno, ono je i mezi sebou znepřáteleno tou měrou, že každé chvíle je se co obávati nového vzplanutí bratrovražedných sporů. To staleté jařmo turecké zachovalo v povaze tureckých Slovanů mnohé ne- blahé stopy, jež ani za několik pokolení nevymizí.

Při nastoupení Lva XIII. byly ke všemu ještě poměry katolické církve k veliké říši ruslé takměř žalostné. Již za Pia IX. staly se pokusy o nápravu a podařilo se přiměti cara Alexandra II., že vyslal r. 1877 do Říma zplnomocněnce, aby poměry katolíků v ruské říši úmluvou mezi ruskou vládou a Vatikánem se urovnaly. Téhož ještě roku byl ruskému diplomatickému zástupci knížeti Uru- sovi podán pamětní spis, v němž útrapy katolíků na Rusi zevrubně vylíčeny. Spis byl odeslán ca- rovi. Odpověď dala dlouho na sebe čekati a když konečně přišla, byla u věci zamítavá a ve formě tolik příkrá, že Pius IX do té míry uražen se cítil, že knížete Urusova propustil, nepovoliv mu ani audienci na rozloučenou.

Leč tu prozřetelnost Boží na papežský trůn povolala Lva XIII., kterýž sotva že na trůn do- sedl, snažil se navazovati nové styky s Petrohra- dem přátelským listem, v němž mu oznamoval své nastolení. A tu jakoby prozřetelnost božská sama zasáhla k obnovení styku Vatikánu s Petro- hradem. Dne 14. dubna 1879 učiněn byl od So- lověva atentát na cara a tu papež vyslovil mu soustrast svou. Brzo na to, dne 2. března slavil car Alexandr pětadvacetileté jubileum svého pano- vání. Papež zaslal mu prostřednictvím vídeňského nuncia své blahopřání, a když toto příznivě bylo přijato, dopsal mu dne 12. dubna přímo, v němž mezi jiným stálo: »Vašeho Veličenstva smysl pro spravedlnost a právo, stvrzuje v Nás naději, že my oba můžeme docíliti spojení, kteréž by Nám vzájemným bylo za- dostučiněním. Neboť Vašemu Veličenstvu dobře známo je, že katolická církev má za svou povinnost šířiti všude ducha míru a snažiti se o zachování pokoje mezi knížaty a národy. Důvě- řujíce tedy, že naše přání v tom směru šťastně se vyplní, prosíme z plna srdce Boha všemohoucího, aby od vás veškero zlo odvrátil, Vám spasitelnou radu vnukl a Vás v dokonalé lásce s Námi spojil.« List sv. Otce neminul se s úspěchem. Téhož ještě roku zavítala velkoknížata Sergěj a Pavel do Říma. Zavraždění cara Alexandra zničilo pro- zatím naděje Lva XIII. Ale hned nástupce Ale- xandr III obnovil a utvrdil dobré styky s pa- pežskou stolicí a následek toho byl, že papež vyslal ku korunovaci do Petrohradu svého zá- stupce.

Brzy na to byla slavena tisícíletá památka slovanských věrozvěstců sv. Cyrilla a Methoděje. A tu vydal dne 30 září 1880 Lev XIII. svou světopamátnou Encykliku Grande munus, v níž ocenil zásluhy a význam našich věrozvěstců. Ten je dějepisný základ Encykliky, v níž Lev XIII rysy velikolepými vyznačil epochální činnost slovanských apoštolů. Kromě apoštolů Kristových, žádní jiní apoštolové národů, ani Augustin pro Anglii, ani Bonifác pro Německo, nezasáhli do dějin svých národů tou měrou, jako oni. Jejich kulturní význam teprve nyní lze dle zásluhy oceňovati. Praviť sv. Otec o působení sv. Methoděje mezi jiným: »Neb když nejprve sám o sobě Bořivoje, kní- žete českého, potom manželku jeho Ludmilu, kněze jednoho s sebou pojav, k víře katolické přivedl, v krátce způsobil, že se v tom národě křesťanství daleko široko rozhlašovalo. Týmž časem o to po- staral se, aby světlo evangelia do Polska uvedeno bylo, kam, když on prostředkem Haliče vnikl, sídlo biskupské ve Lvově zřídil. Odtud, jak ne jedni kladou, do vlastního Moskevska se uchýliv, postavil v Kijevě stolec biskupský. S těmito va- vříny ovšemévadnoucími na Moravu se vrátil ke svým; a již znamenaje, že chvátá ke konci všem lidem uloženému, sám sobě nástupce určil a kněžstvo i lid posledními naučeními ke ctnosti ponuknuv, ten život, jenž byl jemu cestu do nebe, velmi klidně dokonal.

Těchto skutků, ctihodní bratří, přeutěšená přišla nám vzpomínka a nemálo býváme pohnuti, když daleko v minulost pohlížíme na skvělé dobrými počátky spojení národů slovanských s církví řím- skou. Neb sito dva jména krellanského šiřitelé, o nichž jsme mluvili, z Cařihradu sice k národům pohanským odešli; než přece jichž poslání od této apoštolské Stolice, jakožto středu jednoty katoli- cké, buď naprosto povoleno, aneb, což více, než jedenkráte stalo se, řádně i svatě uznáno býti mu- silo. V samé pravdě tuto v městě Římě od nich jest i z podniknutého úřadu počet složen i k ža- lobám odpověděno: zde u hrobů Petra a Pavla na víru katolickou přísaháno i vysvěcení na bi- skupství přijato spolu s mocí zřizovati vládu cír- kevní s podržením stupňů v církvi obyčejných.

Konečně zde jest vyprošeno užívání řeči slovanské v obřadech přesvatých a letos desáté století spl- ňuje se, co papež Jan VIII. k Svatoplukovi, kní- žeti moravskému, takto psal: »Písmo slovanské . .. jímž chvály Bohu povinné se rozléhají, právem chválíme i, aby v témž jazyku nauky a skutkové Krista Pána Našeho vypravováni byly, přikazu- jeme. Aniž zdravé víře neb nauce odporuje budto mše v témž slovanském jazyku zpívati, anebo svaté Evangelium neb čtení Božího Nového i Sta- rého Zákona dobře přeložená i vyložená čísti neb jiné hodinkové pobožnosti všecky odzpěvovati.«- Od té doby minulo teprve 20 let a s potěše- ním můžeme dodati, že myšlénka Cyrillomethoděj- ská po slovanském světě vždy více se šíří, oč ovšem největší má zásluhu veliký biskup slovan- ský Jiří Strossmayer. Leč i v Čechách a zvláště na sesterské Moravě horlivě se na myšlénce té pracuje, čehož dokladem jsou časté sjezdy na Ve- lehradě. Ve chvíli, v níž národ náš svrchovaně ohro- žen je německým světem, je též svrchovaně třeba na světodějném díle sv. našich apoštolů pracovati. Ideálem Lva XIII. je, aby slovanský svět spojen byl v jednotě víry. Ve spojení tom našel by národ český nemalé posily též v boji svém za státoprávní postavení. Z příčiny té třeba nám vřele slaviti dvaceti- letou památku vydání encykliky: »Grande munus«

Kulturní Listy- V Praze, dne 29. září. K — Hned před Národním divadlem a před ob- chodem p. Urbánka ve Ferdinandově třídé jsou již od několika neděl shrnovací plechová okna spuštěna. Bývala tam elitní restaurace, v níž čepovalo se pivo z pražského pivovaru. Když restaurace byla teprv před málo 2lety otevřena, bývala plna, skoro jako hned naproti kavárna »Slavie«. Poznenáhla však nová re- staurace prázdnila se, až se vyprázdnila na dobro. Nájemník restaurace stěžoval si, že musí příliš mnoho platit pivovaru za duplák piva — a tak restaurace na počátku jako nabitá, proměnila se v poušť. Na- stává otázka: proč se naproti Národnímu divadlu udržuje kavárna a proč zanikla restaurace? Odpověd je na snadě: Kdo jde do divadla, nejde z příčin po- chopitelných na pivo. K čemu před divadlem chodit na pražského »primátora« — snad aby v divadle usnul? Anebo aby mezi představením musil inkommo- dovati své vedle sedící pány a dámy: — prosím — prosím — Ssděl jsem nedávno s pánem, jenž zná nejmo- dernější divadla skoro v celé Evropě a jenž o prakti- okém zařízení našeho imposantního zlatého domu pro- nesl úsudek přímo zdrcující.

— Nedej pak Pán Bůh, aby v divadle vznikl požár! Z herců za oponou, kteří prý nemají garde- roby hned na kraji, unikne málo kdo. A z těch dlouhatánských řad sedadel v přízemí, nežli by prý se při zmatku návštěvníci ze středu dotlačili k vý- chodům, mohli by se desetkráte v dýmu zadusiti. Nej- modernější divadla mají prý v přízemí též průchody uprostřed, zrovna jak prý to bývalo ve starých amphi- theatrech. To však budiž podotknuto jen mimochodem. Já pro svou osobu již přestal divadlo navštěvovati. Factum je, že restaurant hned před divadlem pro nedostatek hostů musil býti zavřen. V Praze vůbec velikým representačním restaurantům se nedaří; Praha není Paříží, není ani Berlínem, kdež o 2. hod. po půlnoci je živěji, nežli v Praze o 10. hod. večerní. Pražan chodí o 10. večer spat, a kdo se zdrží přes tuto hodinu, náleží již k nočním ptáčkům. Průměrný Pražan je náramně solidním člověkem. Jdeš-li po 10. večer domů a potkáš-li známého, ohlídne se po tobě s pohledem, v němž vyjadřuje se před- hůzka: Kde pak se tenhle dnes toulal? Jakmile od- jede divadelní tramway, zavládne po pražských ulicích více méně klid, jejž přerušují jen chodci »mimořádní«, na př. buršáci, anebo tací, jimž na bližším stýkáníse s policií mnoho nezáleží. Průměrný Pražan v létě miluje volnou prostoru v zahradách, ale v zimě rád zasedá v útulných, ne příliš velikých místnostech. On nemá rád, vypravuje-li někdo druhého dne: Byl tam též pan X — anebo pan Y. a povídal to a to. Naše společenské poměry jsou jaksi stísněny člověk nerad blýská se ve veřejnosti a nevede rád

veliké slovo. Každý má mnohem raději užší kruh společnosti, nežli veliký. Našinec je vůbec nedůvěřivý. Našinec chodí sice rád do divadla, třeba i do Va- rieté, ale svou hospůdku mívá v uzším kruhu. Proto i nemiluje večer prostranných restaurantů a i zde, ku př. »u Choděry«, každý denní host má již své vy- sezené místo a svůj důvěrnější kroužek, do něhož nemá přístupu, kdo není svým známým do něho uveden a jaksi doporučen. Z toho čtenář pozná, že průměrný Pražan žár- livě hájí své právo býti — šosákem. Ve veliké míst- nosti jsem jaksi nucen býti světoobčanem, Angličanem, Amerikánem, ale v menší obmezuji se milerád na uzší kroužek známých, mezi nimiž není třeba každé slůvko vážiti. Je to též výsledek naši politické výchovy. Němec smí si houkati na celý svět, aniž by se musil obávati, že snad třeba již zítra bude pozván na jisté oddělení, aby laskavě se vyjádřil, jak to a ono myslil. Kdo má do konce veřejné postavení, je ku př. profesorem, úředníkem a pod., ten za celý svět ne- bude chodit do veliké místnosti a musí-li časem jíti přece, vyhledává si vždycky užší kruh známých. V Praze jde se do větší místnosti, v níž je mnoho neznámých tváří, s pocitem, že někde nepozorovaně jako pavouk na mouchu číhá tajný. Jsou to nezdravé poměry, jež dusí náš společenský život. Ú nás doposud vládne jakési kastovnictví. Každá