Ročník XXXXIl

V Praze, v úterý dne 23. června 1903.

Číslo 170.

Na ranní a odpol. Iisty předpláci ser v Praze v adeainistrasi a měnde na čtvrt leta . . . . 6 K — s dvojí denáškon na k leta . : . . k 0 ve slialkách sa mě-íe . . . . . . 2 K 30 h Toštou: za měsíc natnt pia. . . . 9 K ooi s dvojí zisilkou ra měsíe . lta . . . 11 k soi

Rozpaky rozhodujících kruhů vojenských. Boj Maďarů proti vojenské předloze bude asi prozatím uklizen tím způsobem, že se v Uhrách upustí od zvýšeného od- vodu a provede ce tam opět jen odvo v posavadní staré míře: nanejvýš po volí prý sněm uherský nádavkem oněch 6000 záložníků, jichž potřebuje správa vojenská k ob- sluze nově pořízených houfnie. Však i v tom případě obnášeti bude t ro- fej maďarské opposice na 16.000 mužů, osvobozených od povinno- sti branné!! Jak k tomu přijdou nyni národové neuherstí, aby oni nesli celé břímě zvýšené rekrutýrky, kdežlo uherské »polovině« bude ulehčenoo 16.000 mužů?! Proslulé druhdy heslo: »Stejná břemena, stejná práva« pozbylo sice již od prohlášení dualismu v soustáti habsburském své platnosti, neboť království českému a přislušným k němu zemím koruny české nepřiznána naprosto stejná práva jako Uhrám, ale za to uvalena na nás proti Uhrám neslýchaně veliká kvota bře men na vojsko a státní dluhy, takže pod jieh tihou nesmírnou již po celé pokolení hospodáy sky upadáme a beznadějně zápasíme. Nuže a k této staré, do nebes volajíe křivdě měla by nyní přibýti ještě nová: aby- chom my proti Uhrám byli stíženi také ještě tak nespravedlivě velkou kvotou na dani z krve? Pro Uhry by měla soudobě platit jiná, lchč povinnost branná, než pro národy ne- uherské? U nás by mělo býti zařaděno letos ve společnou armádu o 22.900 rekrutů více nad míru posavadní, kdežto Uhrům by bylo od- pušténo 16.000 rekrutův?

Takový dvojí loket, — toť by bylo přece i na Rakousko již přes příliš. Zde možno sice na zejtří uniknout prostým zatočením klíčeu vrat parlamentu nepřijemné kritice neodvislých poslancův, ale to ještě neznamená uniknout krilice veřejného mínění rozhořčených národův zdejších. A proto věříme, že způsobuje věc státníkům vídeňským chvile té nemalé starosti a mrzulé rozpaky- Parlament cislajtánský schválil novou bran- nou předlohu, jak známo, výslovně s tou výhradou: dokud nebude ona při- jata též sněmem uherským, dotud že nemohou býti zdejší na základě jejím odvedení branci naši zařaděni ke plukům a přidržáni ke službě, po- čínající 1. říjnem t. r. Nuže, nadejde-li nyní tato eventualita v Uhrách, nebude-li sně- mem uherským povolen zvýšený odvod dle nové branné předlohy, nýbrž sleví-li se Uhrám 16.000 rekrutů — čímž bude tam nová branná před- loha fakticky v nic obrácena: smí a může potom zde správa vojenská dotčené výhrady zákonně nedbati? Zajisté ne! Toť by bylo proti vší sluš- nosti, proti všemu právu a zákonu. To prostě nejde; nýbrž také zde musí býti rovnoprávně to plus odvedených nad posavadn počet branců letos sproštěno služhy činné. K tomu jest nade všechnu pochybnost vláda Körbrova i správa vojenská z av á z ána řádným usnesením cislajtánské sněmovny poslanecké, jež stalo se dne 20. února t. r. o půl jedné hodině ranní. Vídeňská sněmovna poslancův 217 proti 108 hlasům schválila tu zákon, jímž rozmno- žuje se počet rekrutů na letošní rok o 22.000 mužů s tím dodatkem (poslance Chlia- riho), že odvedení rekruti letoš na mají býti zařaďováni ke plukům teprve, až bude týž branný záko schválen sněmem uherským. — Dřive ne! — Jakým způsobem však tomuto, platnosti zákonné nabyvší m usnešení správa vojenská vyhověti hodlá. zda vylosováním či jiným vybavením oněch

22.000 odvedených brancův, jest dosud zá hadou. Aneb se v poslední chvíli rozhodující kru- hové vojenští ještě jinak rozmyslí, a než by podnikli a oželeli takovouto ztrátu brancův, ra- ději učiní Maďarům koncesse vo- jenskonárodní? Věc jest na pováženou. Neboť třebas pro ten čas Maďaři přijali za vděk vymožeností 16.000 neodvedených brancův — prolo se přece ještě naprosto neodříka jí svých požadavků po maďarské řeči služební a maďarských důstojnleích i odznačích při plueíéh uherských, nýbrž přijdou s těmito svými požadavky najisto při projednávání no- vého branného zákona jistě koncem tohoto roku znovu, poněvadž nedá se Maďar tak snadno odbýti a odmrštiti od eíle, po němž jednou za toužil a z celé duše své zahořel. A dokonce, má-li pro svou věc dané slovo krále svého jako je má nesporně v císařském onom roz kazu ze dne 9. srpna 1868 k říšskému mi- nistru vojenství, jenž i pro všech ny ostatní neněmecké národy má po- zoruhodný význam a důležito s nevšední; neboť jako se v něm poroučí, aby »dle možnosti byli ke plukům uherským zařaďováni toliko důstojníci zrozen v zemích koruny uherské« — jako se v něm tedy moudře uznává zásada, že plukům každého národa mají ve- leti toliko důstojníci krajané a rodáci a nikoliv důstojníci cizí ch národů a zem!: rovněž tak obsaženo v císař- ském rozkazu tom doslovně tolo pro nás důležité nařizení nejvyššího pána armády: »Záro ven buďtež v paměť uvedeny veškerým sborům armádním opětovně vy- daně ty předpisy o přisvojení i jazykův plukovních a při vřado- vání důstojníkův budiž na zna- lost jazykův při plucích panují- clch obzvlaště ohled brán.« —

Upozornili jsme zástupce národa našeho již jednou na tomlo místě, aby nedali minouti přiležitosti nynějšího zápasu Maďerův za právo řečí plukovních a za dobré právo náro- dův, aby synům jejich, podstupujícím nejtěžší povinnost dlouhé služby branné, bylo v této veleno bezprostředně jen důstojníky ro- dáky a krajany a nikoliv jazyka jejieh neznalými a nemilujícími přislušníky jiných ná- rodů, dále aby zemské obraně naš bylo vymaháno stejné právo národn a jazykové, jakého požlvá již o třiceti let zemská obrana uhierská i chor- vatská. U maďarských honvédů všechna slu žební a velicí řeč jest maďarská, jako u chor vatské zeměbrany chorvalská. Teprv od štábního důstojníka vzhůru vy žaduje se služební řeč německá. Proč by stejně nemohlo býti i u naší zemské obrany? Jes jazyk český snad méně cenným, méně vzděla- ným? Netrpí-li jednolnost armády maďarštinou u honvedů, proč by měla trpěti češtinou u na- šich zeměhranců? Kdy dojde konečně splněn krásné heslo nejvyššího pána společné armády »Stejná břemena, stejná práva« ?1

Události v Srbsku. Kdo je vinen?

V Bělehradě, 20. června. (Původní dopis »Národních Listů«.) Shledahi jsme, že některé časopisy hrozně odsuzují vše to, co se u nás přihodilo před svíláním 11. června. Časopisy takové nám činí velikou křivdu svým požadav kem, abychom byli polrestáni, aneb správněji aby byli potrestáni oni Srbové, kleří provedli převrat. Krveproliti ze dne 11. června lituji i sami Srbové, neboť slovanská duše nikdy ne- byla krvelačná; stalo-li se však to, co se stalo v Bělehradě, je to důkaz, co musili Srbové vy- trpěti, než byli přinucení ke skutku, nezbylnému

pro blaho vlasti a národa. Litujeme toho tím více, že všechny ony časopisy, které nyní od- suzují srhské vojsko a Srby, nenašly slušným aby odsoudily tyranstvo a zvůli Milanovy dy nastie. A přece despotism jeho dýnastie trval děle než třicet let. Bez ustání tyranisovala, lá mala a hubila srbský národ, tak že tento národ konec konců byl přinucen zlomiti jako bouře ono tyranství a zvůli. Kdo si nepřál, aby se ko nečně krvavým způsobem rozřešila vnitřní krise v Srbsku, měl v čas raditi Milanovi a jeho synu, aby nežertovali s národem. Především jsme se toho mohli naditi od evropských panov niekých rodů, jimž nemůže býti lhostejno, aby panovníci scházeli s trůnu jako nešťastný kral Alexandr. Místo připoměnutí a přátelské rady, že se nesmí vládnosti tak, jak se vládlo v Srbsku.

Srbové byli se všech stran prohle šování za zba- bělce, kteří trpí, že vláda beztrestně šlape zá- kladní zákony státní, na něž přece byla povinna složiti přísahu. Nebylo-li to zločinem, jejž by měl odsouditi celý vzdělaný svět, proč se má odsuzovati, co učinili Srbové na své zachrá- nění? Či jest jejich křivda větši a hroznější, že důstojnici, složivší přísahu na věrnost panovníku, zapomněli své přísahy a odstranili panovníka který je svým přikladem učil, že netřeba držeti daného slova, ba i přísahy ? Srbově se krvavým způsobem zbavili zla, kleré vleklo v nezbytnou záhubu. Nyní se zachránili; Srbsko je vráceno sobě a svému národu a od nynějška nebude postrachem pro mír na Balkáně a v Evropě. Oni »přátelé« Srbska, kleří až dosud schvalo- vali každé tyranství, páchané na Srbsku, pře- svědčili se nýní, že Srbové nejsou zbabělci, za jaké je prohlašovali. Zodpovědnost ať nesou nyn li, kdo nebožtiku králi vnukali mínění, že kaž dého srbského důstojníka možno získati pový šením a každého Srba řádem. Toto mínění krá- lovo znali důstojníci i národ; nyní jest vidno jak strašně se mýlil král a jak špatně znal po- vahu důstojníků i národa.

Přese všechny překážky, jež se jim kladly v ceslu, Srbové přecházejí k jednacímu pořadu a upavňují svou državu, svobodu i pořádel Vláda vyhlásila dnes národním zastupitelstvem schválenou změněnou ústavu z r. 1888 a na řídila všem úřadům, aby se ode dneška řídily louto ústavou, občanům pak, aby se novými zá kony spravovali. Národní zastupitelstvo novou ústavou učinilo Srbsko ohniskem pravé svobody a oporou všech balkánských národů. Proto do stává zatímná vláda, která se nazývá »vláds království srbského«, každodenně sta a sta pro jevů, v nichž se projeváje soublas s jejím jed- náním. Schvalují je všechny strany, i takové. které nejsou jinak nadšeny pro zřízeniemon- arch ické. Rusko si opětně zavázalo Srby k díkům uznalosti, protože první uznalo jednohlasně zvole- ného krále a nynější stav v zemi. Rusko ne- opustilo Srbska ani v tomto těžkém okamžiku. nýbrž poskytlo mu svou moenou ochranu. Srbove jsou vděční i Rakousku, které jedná i nyn v souhlase s Ruskem. Za Ruskem a Rakouskem jdou i oslatní sláty a uznávaji nový stav v Srb- sku. Tím je zabezpečen náš vnitřní i vnější mir- Bělehrad se chystá, aby co nejslavnostněj uvilal nového krále, jenž sem přibude v prů- vodu zástupců národa ve středu dopoledne. Všude na ulicích i na domech třepetají se již srbské trikolory. Předsedou slavnostního výboru jest professor vysoké školy a správce muse Michajlo Valtrovič. Mezi lidem stále vzrůstá při- znivá nálada. Srb Slovenin. Telegrafické zprávy. Ze Ženevy, 22. června. (C B.) Srbský král Petr zaslal spolkové radě a zdejš vládě před svým odjezdem telegramy, v němž jim děkuje za pohostinství ve Švý carsku.

Z Cařihradu, 20. června. (C.-B.) Sdělení rakousko-uherského vyslance svob. p. Calice, jenž byl včera sultánem přijat, upokojilo sul- tána velmi a zaplašilo vzhledem k úplné jed- notě v jednání Rakousko-Uherska a Rusk všechny ještě existujíeí obavy v příčině situace v Srbsku a připadných následků změny dy- nastie. 1. Z Kelína nad R., 22. června. »Kölni- sehe Zeitung« oznamuje z Bělehradu: Ve vlád- ních kruzích jsou přesvědčeni, že nemůže se od krále žádati, by dal soudně stíhati strůjce spiknuti. Pronásledování toto není více v jeho moci a zavdalo by podnět k novým zmatkům. Cizí státy nechť přenechají Srbsku, by si samo vyřídilo morální důsledky vzpoury a zjednalosi půdu pro zdravé poměry. Několik slov k jazykové otázce u c. k. celních úřadů v král. českém Známy jsou členářům »Nár. Listů« případy Čeňka Bašleckého z ledna 1901 a pak z března téhož roku. Pan Čeněk Bašlecký, přišed do celnice pro zboží, předložil průvodní list, vyhovující co do obsahu i tvaru předpisům celního úřadu, se- psaný jazykem českým. Přijetí tohoto českého listu bylo odepřeno. Adressát odepřel naproti tomu podepsati německý list a tak povstal konflikt s celním úřadem, který není vyřízen do dnešního dne, ač stížnost k ministerstvu byla podána již v dubnu 1901. V prvním případě sdělilo zemské finanční ředitelství, že se česká prohlášení přijímala za platnosti nařízení Badenových a že jich zrušením pozbylo oprávnění českých prohlášení své platnosti. Proti tomu bylo poukazováno, že Badenova nařízení nezaváděla platnost nové normy, nýbrž že pouze odstraňovala nesprávné praktikování zákonů a vysvětlujíc zákony staré, potvrzené i základním zákonem státním čl. XIX. zaváděla pořádek v otázce jazykové.

Zejmena bylo poukázáno na obnovené řízení zemské ze dne 16. května 1627 C II., kterým německý jazyk teprve byl postaven n stejný stupeň s jazykem českým v tomto krá- lovství českém a kde se praví do slova: »A po- něvadž tomu milostivě chtíti ráčíme, aby řeč česká a německá v našem dědičném království českém zároveň průchod a vzrůst mělar« V druhých připadech připadli úřadové na jinou argumentaci a dovolávali se čl. 65. řádu celního a státního monopolu, daného ve Vídni 11. července 1835. Naproti tomu bylo uvedeno ve stížnostech, že celní řád vůbec nenabyl v království českém moci a práva zákona neb — a to jest velice významné v celé věci — zmíněný celní řád nebyl a není uveřejněn v zákonníku tehdejším pro království české t. j. ve sbírce provinciálních zákonů, vycházejících od r. 1829. O tom svědčí uvedené sbírky svazek XVII. z roku 1836 st. 786., kde výslovně řečeno jest, že řád onen nebyl do sbírky pojat a na téže straně 786. tamtéž se pravi, že se zákon- níky ty přivádějí prozatímně na vědomost kraj ským úřadům. Pokud pak v téže sbírce a sice ve sv. XVIII. z r. 1837 na str. 75. se uveřejňuji prováděeí předpisy, obsahuje čl. 65. ustanovení zcela jiného obsahu, totiž pravidla o veden Avšak nehledě k této okolnosti sluší při- hližeti k tomu, že kdyby řád celní byl nabyl moci zákona v království českém — kabinetním listem Ferdinandovým ze dne 8. dubna 1848 co do jazykové stránky by byl pozbyl moci, protože zákonem tim — kabinetní list uznán od kompetentní k tomu instance za zákon — česká řeč opětně postavena byla ve všech od- knih. větvích státní správy na úplnou ro- nost s řečí německou.

Praví se ve sbírce provincionálních zákonů pro král. české svazek 30. čís. 48. str. 73. dto. vidén 8. dubna 1848 čl. 1. Národnost česká budiž položena na základ tak, že se česká řeč ve všech odvětvích státní správy a ve- řejného vyučování s řečí německou v úplnou rovnost staví. Ustanovení tato jsou platná pro veškerá odvětví státní správy, tedy i pro celniciví. Netřeba ještě poukazovati na čl. XIX. stát- ních základních zákonů. Ač tedy požadavek českého obchodníka jest jasný, ač se zřejmě opírá o ustanovení zá- kona, nevydalo ministerstvo rozhodnutí o stlž- nostech již v dubnu 1901 podaných. Jak se dovolati práva a spravedlnosti ? Buď má ministerstvo pro sebe důvody nám neznámé v zákonech neznámých neb málo známých, nebo jich nemá. Jsme přesvědčenio poslednějším. Avšak ať stojí věc tak neb jinak, zde ne- platí praktika, dle snad druhdy dobrého receplu používaného u politických úřadů, že se kus časem vyřídí sám. V zájmu jazyka svéhoa v zájmu národnosti české, ale zvláště opírajíce se o zákony platně, žádáme za své právo. Ve slov. Praze, dne 21. června 1903. Dr. J. Pný.

Politické zprávy domácí. V Praze, 22. června. (Polský hlas o si- tuacl.) V možnost letního zasedání říšské rady nevěří už ani Poláci. Vídeňský dopisovatel „Czasu“ soudí, že i vláda se vzdala již my- šlénky, svolati říšskou radu znova v červenci. Především možno předpovědět — píše „Czas“ — že červencové zasedání započalo by bouři, způ- sebenou opětným použitím § 14. při zatímném rozpočtu. Zasedání, tak nešťastně započaté, ne- věštilo by nic dobrého ani v obvyklou dobu, tím méně v červenci. V ten měsíc většina vůdců, lidí převahou starších, odjíždí na odpočinek aneb se léčí; vedení stran spadlo by tedy do rukou lidí mladších, horkokrevných a méně zkušených. Mimo to zasedání v letní době způsobilo by ne- spokojenost mezi rolníky, zaměstnanými nejvíce svým hospodářstvím. Marny by tedy byly naděje, že na schválení celního tarifu v plenum sta- čily by nějaké dvě neděle. Jak známe sněmovnu — píše dopisovatel — nejméně dvě neděle by padly na samé úvodní spory. Zasedání by se mu- silo protáhnouti až daleko do srpna, kdežtov září mají býti svolány zemské sněmy. Ze všech těchto důvodů vyplývá, že odročení říšské rady, jež bude vyhlášeno před koncem června, bude trvati do října bez ohledu na to, že vládě z toho vzejdou značné obtíže... Největší obtíž byla by ta, kdyby se Uhrům dostalo jakýchsi ústupků v branné předloze. Neboť pak by se tytéž změny musily provésti také v zákoně rakouském a sice ještě před počátkem řijna. Soudí se však, že ústupky budou rázu čistě národ- ního a sám zákon zůstane nezměněný.

V Praze, 22. června. (Srbové a Chor- vaté.) Násilný způsob, jimž hr. Khuen-Heder- váry se snažil letos na jaře vnutiti Chorvatům lasku k Maďarům, měl ten dobrý účinek, že jak Chorvaté, tak i Srbové poznali, kdo jest jich společným nepřítelem, zanechali svých domá- cích sporů a smířili se, aby společně hájili svých práv proti společnému nepříteli. První podalasi ruku ke smíru akademická mládež srbsko-chor- vatská. Německé i maďarské listy podeeňovaly tento smír, tvrdíce, že nebude míti účinku na sporné strany, srbskou a chorvatskou. Ale časo- pisy ohou stran brzy je usvědčily, že mládež projevila jen to, co se cíti v celých obou ná- rodech. Záhřebský „Novi Srbobran“ psal v té věci: „Nikdo nám nesmi zazlívati, že svou poli- tiku řídíme dle svých zájmů. Tyto naše zájmy nám nyní velí, aby srbský národ vzal v ochranu samostatnost království chorvatského a slavon- ského proti všem činitelům, kteří se jí staví

FEUILLETON. NalovuGulenu. Dr. Mikoláše k, lodní lékař. Člověk, zvláště bílé racy, jest dravec nej nebezpečnější. Krvelačný, bezohledný, nena sytný. Když liška zadáví více slepic, než se ja do žaludku vejde, jest člověk na ni náramně rozezlen. Když vlk z hrozného hladu přepadne stádo ovci, nebo dokonce na krále tvorstva — člověka se odváží, máme mu to už příliš za zlč. Když však člověk sta zvířat pobije — jen pro jejich kůžičku nebo prolo, aby vůbec něco trefil. když uštve jelena k smrti a dá se pak jako vítěz nohou svojí kořist šlapaje, pyšně fctografovati, to rozumí se samo sebou, člověk „má k tomu právo . .. Budiž! Jsem ovšem také z bílé racy, také dravec. Dojemnou svoji úvahu píšu teprve — po lovu. Jsemť dravee! A myslím, že vy všichn zatoužili byste po krvi tuleňů, pelikánů, alek potápek atd. atd., vši té drůbeže, jež Tichý oceán hostí ve skalách i svých vlnách, kdyby se vám událo, jim se přiblížiti. Jedeme do Iquique. Slovo Iquique jest pů vodu indiánského a vyslovuje se tak, jak se píše Totiž, tak to vyslovují všichni národové, až n Angličany, jimž lépe na jazyk jde dle výslov nosti Walkerovy: Ajkvajkvi. Pobřeží holé, pusté, kamenité, bez vege tace. Ani kakt zde neroste. Zde nikdy neprší Nikdy! Jen mlha z večera leží na vrcholcích hře- benů horských. A jako květena, i fauna je sporá Jen vodní pláky zde vidíte, sem tam nějakéh supa-mrchožrouta. Vodních ptáků přerůzné druhy, jeť Tichý oceán bohatý rybami, zvlášte malými. Druhy sardelí v houfech o tisícich.

V dálce vidíme zátoku, v ní les stožárů. Množství plachetních lodí, všech národností, jež z Evropy, Afriky, Australie sem cestu váží, jed- nak přivážejíce uhlí, seno a zeleninu, jednak odvážejíce spousty ledku čilského. Iquique jest z nejhledanějších t. zv. ledkových přístavů.A můžete viděti ohromnou továrnu na břehu moř- ském, do níž surový ledek sváží s hor železná dráha, jež v dlouhých čarách volně stoupá až na samé hřbety horské. Vidíte neustále, jak v jistých vzdálenostech od sebe množství vlaků, o 30—40 vozech, nahoru, dolů, s prava, na levo po- maloučku se šourá, jakoby housenky lezly po stěně. Vjíždíme do přístavu. Lod zatkovila asi dvě míle od břehu. Není radno bliže jiti, příboj je zde velice moený, všude plno útesů a skalisek. A to pro veliký, nemotorný parnik není zdrávo. Překvapeni, hledíme přes zábradli. Zástupy tuleňů rejdí ve vodě, houfy pelikánů, i ostatních vedních ptáků sedí na kamenech, z vody vyční- vajících. Všeeko tak divně působí. Z knih a po- vídek víte, že tuleni zdržují se na skalách pu- stých, že plaše prchají před člověkem do vody.

Zde jich sta, plná zátoka jich, loví, honí se, laškují, voda pleská údery jich ploutví a řev samců až otřásá vzduchem. A to od časného rána do soumraku. Ráno, solva že slunko nad horstvo vystoupilo a koupalo své paprsky v moři. koncertuje ta divná společnost pod okny kajuty! Do toho skřek ptáků, již s tuleni loví. Jsem pře- svědčen, ani vy byste nevydrželi déle v lůžku. Vycházite na palubu na zajímavou podívanou. Lov tuleňů jest velmi spořádán, řekl bych, dle pravidel zařízen. Plují od břehu, kde prospali nce a kožichy své usušili v ohromných houfech. Až černo je od nich vůkol. Rozptýlili se, nevidite jich, leč tu i tam vynořila se hlava, jako řez- nický pes vypadá, zafuní, oddychne si, mrskne ocasní ploutví, převali se na hřbet a zmizí. To trvá tak asi čtvrt hodiny. Pak náhle vidíle, jak

ryby v houfech vyskakují, to si je sehnali do středu a nyní za nepěkného řevu řádí mezi nimi Takových honebných společností lze pozoro- vati na blízku i v dáli dosti. Téměř celý den jsou ve vodě. Jen ku poledni odpočívají trochu někde na břehu. Ubíráte-li se od svého parníku člunem ku pobřeží, obklopí vás ty nestvůry. Bývá až směšně strašlivo, jak vynoři se náhle u samého člunu hlava se štětinatými vousy, ulekne se vás horempádem se pohrouží. Je-li příliš blízko, nedá si jistě plavec ujíti, aby chlapíka po zádech ve- slem nepřetáhl. Tuleni nejsou nijak nebezpečni. Ani pora něno, nevrhá se zvíře na člověka. Jsou mírné povahy tvorové, neškodní a po- živají ve všech přistavech ochrany státní. Nikdo je nesmí střileti nebo chytati. Jsouť zdravotn policií v přistavu. Požírají množství ryb, malých i velikých, shltají odpadky z lodi a čistí tak vodu, jež by jinak rybami a nečistotou silně páchla. Páchne bezloho tak dost. Leč venku, dále od přístavu, nejsou tulen chráněni před dravostí lidskou. Kdož může kon- trolovati každou loďku, jež podél břehu se plíží. A břeh strmě z moře vystupuje, obklopen ska- lisky, útesy, neschůdný, že nemožno ani přistáti Vyjeli jsme si na lov. Časně z rána, kdy slunko sotva vyšlo. V lehkém, mělkém člunu sedíme tři. Muž, veslař, náš první strojmistr lodní a já. Zásobeni jsme na dva dny střelivem. provazy, harpunou i potravinami. Na dva dny proto, poněvadž nemůžeme předvídati, co se při- hodí, nezažene-li nás potměšilý oceán někam na skálu, odkudž byl by těžší návrat. Asi dvě hodiny sedíme již v loďce. Moře v dlouhých vlnách se houpe. Kloužeme po těch kopcích vodstva — sami v té spoustě moku.

Kol ticho, tížící ticho, jen pleskotem vesel ru šené. A vlny vynáší nás zlehka, elegantně d výšky — rozhlížíme se — a zas sjíždíme po hřbetu vlny a nevidíme nic, jen šedě zelenou vedu, šedě zelené stěny, jsme uprostřed moe- ného živlu sami. Časem přelétnou nám pře hlavy hejna potápek, či sluk a kachen mořských. V dlouhých řadách druh za druha, vážně peli- káni do moře od břehu na lov se vydávají. Klid při tom všem až příšerný. Jsmeť hezky daleko od břehu, neslyšíme příboj. V dálce, na břehu, kde pěna bílá vysoko stříká, objevili jsme dalekohledem rodiny tulení. Člun míři na ně. Připravujeme se. Prohlížíme ručnice, rozvinujeme lano harpuny, přehližíme náboj. Mluvíme jen krátce a úsečně. Blížímes na dostřel . ..

Tam na skaliskách, jež omývá moře, o něž tříšti se v sykotu a jekotu voda oceánu, hovísi rodiny tulení. Staří laškují s mladými, vidíte, jak se líhají, jako člověk se líbá, jak se objímaji zmrzačenými prackami, jak se šouravě pohybují. I v té nemotornosti je elegance! Netuší, že kůže lačný člověk jest na blízku, hotov, surově pře- rušiti rodinnou jich zábavu. Bezstarostně, vesele povalují se a baví. Rozeznávám kukátkem, jak veliký jeden kus objímá, do náručí bere své mládě, libá je — na ústa — bych řekl, mazli se s ním jako lidská matka. Blíž a blíže člun vlnami se derc. Vysoko dme se moře, hukot a šum příšerný. V náběhu prudkém říti se vlna na skály, jakoby je roztřištiti chtěla. Syčíc a ječíe, zpěněna valí se zpět — odražena skalou. A v tom boji dvou živlů, v tom zápolení věčném, neustálém, dvou mocností, potácí se náš člun, jejž jen silná ruka veslaře zkušeně nad vodou drží. V němž člověk smrť nese tvorům sobě pod- řízeným. Strašně zmítá námi rozvzteklený příboj. A blíže a blíže člun vlnami se dere. Spatřili nás někteří. Šouravě, zvolna slé- zají do vody a mizí v pěně. Čas k výstřelu! Není však možno dobře mířiti. Zahřmí rána, druhá ve skalách zabouřila a smrtelně raněný tulen zdvihá se, chco utéci, nemůže, nevi, kam, po- zbyl rozvahy. Zase rána! A zas a zase! Po- strašeni, polekáni, vrhájí se zvířata, řvouce, do vody. Vyčkávají vlnu, jež je odplaví. Někteři jsou poraněni. Voda, pěna vody růžově se barví... Ale jen okamžik a jiná vlna rozhání červeň, sama se barvíc.

Jeden tuleň leží, nehýbá se. Druhý se po- tácí — chce do vody, klesá a zas se zdvihá — a v náruči nese dítě — strká je před sebou — chrání je svým tělem. Rána, dobře mířená, vy- razila poraněnému zvířeti duši z těla. Ostatní zmizeli. A v ten šumot, ryk, řeva sykot mísí se jakoby pláč dílěte. Mládě u mrivé matky zbylo. S velikým namaháním přistáli jsme a vyskočili na skaliska. Ještěrky, jež rády společnost s tulení sdíli, udiveně na nás po- hlížejí a střelhbitě na tenkých nožičkách utikají. Dva tuleni, velicí, staří, leži nehybně. A mládě, sotva asi dva dny staré, pláče, jako člověk pláče .. Řekněte mi, není to surovost? Jen z touhy po hravém výstřelu, mnohému nebezpečí v šane se vydávati, k vůli zábavné vraždě dalekov oceán se odvážiti! Vždyť i to zvíře má právo na život. A ten výjev z rodinného živola tulenů, vzorem by mohl býti leckteré lidské rodině! Sedíme opět ve člunu, mládě na dně. Kouše a naříki ustavičně. Vesele naladěni, vracíme se, střílice po cestě na všecko, co nám na oči přijde: mrtvoly pelikánů, alek atd. si odvážíme. Pochlubit se. — Na lodi se slávou nás přivitali, fotografovali nás ze šesti stran — s mrtvolami a s dítětem zabité matky! Vypraven pro kořisť člun. A my oba, šťastní lovci, zapijeli jsme do- brým pivem svízele i rozčilení lovu! Byli jsme vesele naladěni. Dravcil