2
masthead
edělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 19.
5
article
Podivná věc, jak pan Jarolím Salášel
jednoho dne zmizel, odešel, zapadl na vždy.
jakoby se nechumelilo, a skoro po něm nezů-
stalo žádné mezery. Arci, pan Salášek žil tak
tichý, staromládenecký život, zcela sobě, svým
sloupkovým hodinám, svému bytu s výhledem
do staré pražské zahrady, původně krásné,
veselé, slunečné, ale během doby zastavěné se
všech stran slepými zadky nových, vysokýeh
činžáků, jež zamezily všechen přístup slunci na
záhony druhdy pečlivě pěstěné a proměnily za
hradu v tésný, stinný kout, oddychující i v nej-
parnějším létě chladem a vlhkem.
Abych mu neublížil, ale zdá se mi, že pan
Jarolím Salášek nevyvedl nikdy nic užitečného.
ač by k tomu snad byl měl dosti příležitosti
Za to však nevyvedl taky nikdy nic zlého.
k čemuž má každý člověk ještě více přiležitosti
Jemu bylo ve hvězdách psáno, že bude ži
béze všeho rozčilování, prost vášní a náruži-
vostí, ušetřen jakýchkoli útokův a vůbec nepři
jemnosti, jimž se nikdo neubrání, kdo jen trochu
v životě veřejném si omočí. Pan Salášek si nikdy
neomočil, to je to. Jeho jméno jakživo se ne-
objevilo v novinách, neoctlo na žádné kandi-
dální listině, ani spolkové, třeba že do několik
spolků platil. Zaplatil přesně o Novém roce,
již se o nic nestaral: Šťastný ten muž byl pros
vší ctižádosti, jakživo ani ve snách mu nepři-
padlo, aby kdesi cosi reformoval, aby se uplatnil,
aby chtěl proraziti s nějakou zásadou. Upřímně
řečeno, jemu bylo vůbec dosti nejasno, co je
zásada, a snad — ještě lépe řečeno — v žádné
zásady nevěřil.
Jarolím
Salášek
6
article
Ani v úřadě neměl nepřijemností, z té
prostě příčiny, že neměl žádného úřadu. Nepo-
třeboval ho, což bylo zásluhou jeho nebožtíka
otce, který po životě rovněž tichém zůstavil
synu svému takový majetek, že byl zabezpečen
na život nejdelší. S tím blahým vědomím ote
jeho mohl zavříti oči. Znal svého syna a věděl,
že nerozbází lehkomyslně, co on, starý, po celý
svůj věk byl pilně shromažďoval. Tím lišil se
pan Jarolím Salášek od jiných pražských synků.
Bylo jistě mnoho lidí, kteři mu záviděli
ten jeho šťastný, bezstarostný život. Ale jaké
štěsti v tom, vleče-li se někomu čtyřiadvacel
hodin jako dvaasedmdesát? Jaké štěstí v tom,
nevíme-li, jak bychom ubili den od rána do
večera, dnešek, zítřek, pozítřek? Klademe-li
se večer na lůžko s tím prázdným, dutým vě-
domím, že nás taky zítra nic neočekává, jako
dnes a jako včera?
Salášek
Nepa
7
article
Však taky pan Salášek nevypadal jako
člověk šťastný, spokojený. Oblomovský jeho
život rýsoval se na jeho tváři. Na tváři tohot
šťastného, bezstarostného muže jakoby byla
ležela mnohonásobná vrstva nudy. Vráska těsně
přiléhala ke vrásce, slále jich bylo víc, a ne-
sčetnými jejich rýhami jakoby protékala neko-
nečná mrzutost. Snad bylo jeho největším ne
štěstím, že ani nechápal, jaký jest původ jeho
omrzelosti, že mu nikdy nepřipadlo, aby za-
nechal svého neplodného trubčího života
vzehopil se k něčemu. Bože chraň, ku práci
O té neměl pojmu od nejútlejšího dětstvi.
neboť jemu nebylo třeba práce. Ale nemě
ani libůstky nějaké. Mládí jeho, bohužel,
spadalo v čas, kdy ani nejrozmařilejší pražšt
synkové neměli ještě pojmu o velocipedech,
míči, o kopané, kdy snad ani známky se ne-
sbiraly, kdy nebylo pohlednic, zkrátka, kdy ne-
bylo ničeho, čím se může a dovede zaměstná-
vati jinoch a mladý muž, který nemá zapolřeb
sáhnouti ku práci, aby si chleba dobýval.
A když dospěl mužného věku, tu bylo věru
pozdě, aby začínal s něčím, v čem by ho každý
chlapec byl předhonil.
Salášek
Bož
8
article
Avšak, přece něčím zaměstnával se pan
Jarolím Salášek, na něco přece upjal svoji po-
zornost, všechen zájem. Dvéma sbírkamise
obiral ve »prázdných« okamžicích svých, jimi
byly vyplněny všechny hodiny a dny jeho ži
vota. Byly to listky snubní a úmriní, jež shro
mažďoval pečlivě, kladl do příhrad a srovnáva
abecedně s archivářskou pečlivostí. Bylť z »pa
tricijské« rodiny a přerozmanitými svazky
styky znám, spojen a spřátelen se všemi té
měř ostatními patricijskými rodinami pražskými
Jakkoli hodně stár, odošel jeho pan ote
k otcům svým přece dosti časně, kdy Jaro
límkovi nebylo plných dvacet pět let, načež on
se stal »hlavou« rodiny, které tu vlastně ne-
bylo. Prozkoumávaje tatinkovu pozůstalost, na
lezl hodný fascikl, v němž svázány byly
oznámky sňatků známých lidí a rovněž parte-
cedule rozžehnavších se se světem. Byly v tom
staré, sežloutlé listy se jmény, na něž pama-
toval se Jarolímek jen z vypravování, a byla tu
jména v rezavící černí, o nichž vůbec nikdy
neslyšel. Zcela bezdéky, bez myšlenky, bez
určitého záměru svázal pan Jarolím Salásek
zas fascikl a uschoval jej v knihovně své.
v níž nebylo ničeho tak málo, jako knih.
Salášek
Jara
Jarolímek
Jarolím
9
article
Rozumí se, že všechna další oznámení tohc
druhu byla zasílána po smrti otcově panu Ja
rolímovi, hlavě rodiny. A zas je uchovával
Tak jeho podivná, smutněveselá sbírka mno
žila se, vyrůstala, knihovna páně Saláškova
plnila se. Arci, hlava rodiny měla své povin-
nosti. Dostaviti se do kostela, když byly vdavky
ze známé rodiny, jíli na pohřeb, když odnášel
nékoho z jeho vrstvy.
A po jednom takovém pohřbu připadl
panu Jarolímu Saláškovi, že již za jeho
paměti zemřel počet jelo rostenců, vrstevníků
»Ubývá nás nějakd« povzdechl si, když
vrátiv se, svlékal černý oděv. »Kolik pakje
nás vlastně ješté?«
A toho večera počal pan Jarolím Salášek
psáti seznam všech rodů a rodin, jež toho byly
důstojny, aby je vřadil do své vrstvy, člena za
členem, po abecedé. Nebyla to práce snadnáa
nebyl s ní pan Jarolím hotov za večer jediný
Řada jmen množila se a co den vzpominal na
někoho, koho včera opominul. Nedéle, měsíce
trvala mu tato večerní práce, až konečně jed-
noho dne řekl si: »Jsou všichni !«
Již co tu práci konal, mřeli mu vrstevníci
pod pérem. Kdykoli se to stalo, kdykoli do-
šel list s černou obrubou, vzehopil se pan Ja-
rolím Salášek svědomitě a šel na pohřeb. A vrá-
tiv se, přičinil ke jměnu pohřbeného křížek.
Saláškův
Salášk
Jarolím
10
article
Plynuly neděle, měsíce, léta, na sta truchl-
vých průvodů pohřebních táhlo se pražskými
ulicemi, umírali advokáti, lékaři, ředitelé, pro-
fessoři, obchodníci, soukromníci — na žádném
z těch »lepších« pohrbů nescházel pan Jarolím
Salášek.
Postava jeho, poněkud sehnutá, kráčel
pokaždé za rakví ještě přihrbeněji; slova ne-
mluvě, chvílemi povznášel zraky a upíral je na
smutnou tu schránu na kolech, drkotající zdlou
havě po dlažbě a vezoucí jinou schránku menší,
těsnou, řemeny k podlážce připjatou, v níž ku
věčnému odpočinku bral se nebožtík, s nímž
za živa pan Salášek třeba slova nepromluvil,
jebož snad nikdy nepozdravil, jejž byl znal jen
dle jména. Ale byl nebožtík z oněch, k nimž
se počítal pan Salášek, a náležela mu tedy pocta
posledního doprovodu.
Salášek
11
article
Tři desítileti chodil tak pan Jarolím Salá
šek, křížků v jeho obsáhlěm seznamu přibývalo,
ařehy byly jimi posety, některé strany byly již
»uzavřeny«, jako v účetní knize, počet živoucíeh
sevrkal se den ode dne. Smrt měla hojnou žen
i v písmeně S, nesmírně bohatém, v oddělení,
v němž taky zřetelně bylo napsáno jméno
ivůrce toho seznamu, jméno páně Saláškovo.
V nejbližší blízkosti jména jeho vyrůstaly
křížky, těsně nad ním i pod ním. Vidou-
címu, kterak se tenčí počet lidí, jimž ješt
má jiti na pohřeb, kmitlo se panu Saláškovi
jednoho večera hlavou, aby seznam rozmnožil,
aby jej doplnil jmény z vrstev mladších. Nebo
onoho večera poprvé mu připadlo, až budou
označena všechna jména křížkem a zbude jen
jeho — — —
Ale po krátké úvaze zapudil pan Salášel
myšlenku. Připadlo mu dále, že by to vypadalo
jako lest — a koho že chtěl pan Salášel
obolstit? Smrt?
Zas plynul čas, a jednoho pochmurného
dne vražedného listopadu chápal se pan Salášek
péra, aby načrtal v seznam svůj nový křížek.
A při tom zachvěla se mu nějak ruka. Nebo
již mu zbývalo jméno jediné — Jarolím Salášek
Ypsílou.
Jarolím
Saláškův
Salášk
Salájít
Salášek
12
article
Konec stoleti.
Konec stoleti.
Tatranská silhouetta
13
article
Mrtvý klid ležel na zasněžených svazích
horských i po dohledné rovině, když plošťan
ský zeman Boczány Károly ujížděl na saních
po polní cestě od stoličného města domů. Na
vyžilém, v zatvrdlých rysech staženém jeho obli-
čeji potrhávaly sebou svaly v hněvivém rozči-
lení, kdykoliv mu živěji připadla na mysl vzpo-
mínka na dnešní neúspěch. Každou chvili zu-
řivě zaklel a rozkřikl se na kočiše, jenž nestačil
poháněti uřicené koně. Kdykoliv mihla se mu
cestou před očima nahrbená postava některého
chodce, znovu překypoval vzlekem, jenž v něm
dosud vřel nezkrotitelnou vášní.
Prohrál dnes při o sporný pozemek s gu
zdou plošťanským Kordošem, jediným z cel
dědiny, jemuž úplně od něho i od žida krč
máře neodvislému se vedlo tak dobře, že kaž-
dým rokem zaváděl nějaké novoty na svém
vzkvétajícím gazdovstvu. Spor byl sice ben
dlouhých rozborů již na první pohled průhledný.
bezprávné nároky Boczányovy byly zřejmy, než
nezdaru se plošťanský zeman přece ani ve snu
nenadál. Za to hned po polednách zosnovalse
služným, přítelem svým z peštských studií, plán
na strhnutí Kordoše k odsouzení pro velezrádu,
a nové utažení svých a krčmářových dělníků.
Umluvili založení óvody (opatrovny) v Plošťa-
nech pro okolní dědiny, a vědouce, že Kordoš
své malé dva chlapce do ní posílati ne-
bude, chtěli míti hned příčinu, jak by mohl
proti němu veřejně obrátiti horlivější pozornost
úřadů. Služný slíbil, že se postará, aby doprava
slovenských časopisů, Kordošovi docházejích, byla
buď opozďována nebo i pohozením oněch novin
přerušována, že podezřelé dopisy budou otvl-
rány, a tak že konečně Kordoš neopatrně ně
jaké prudké slovo proti úřadní činnosti v ná-
valu hnévu pronese, ač-li dříve z dopisů nebo
odjinud neukáže se proti němu záminka jiná
silnější.
Károly
Kordoš
Plošťa
14
article
Tím utišilo se poněkud roztrpčení Boczá-
nyovo, jenž dosud marně se pachtil po způ-
sobu, jak zničit Kordoše, jenž mu byl trnem
v oku. Nie nespomáhaly rady a úskoky krčmá-
řovy, marno bylo všecko poštívání — Kordo-
šovi se vyhýbaly všechny nástrahy. »Selský
smradouch« znenáhla počínal šiřiti nákazu opa
trnosti vůči židovi i zemanovi po celé dědině
leč tak opatrně a téměř nepozorovaně, že bez
úrazu přešel přes všechny křižovatky choulosti-
vosti maďarských úřadů a strže nenávisti zbe-
ťařeného renegála plošťanského
Leč plošfanský »pán vel'komožný a urod
zený« měl v poslední době též jiné starosti
jež mnohdy ho hnaly až do zoufalého pití a d
orgií v městské společnosti stoličných úřadníků
kde snažil se utlumiti stále hlasitěji se ozývajíc
obavy.
Kordoš
Nie
Korda
15
article
Nestačiloť jmění jeho už dávno na život,
kterému si navykl, a ve kterém vyrostla i jeho
žena, čistokrevná Maďarka z dolní země. Ne
šťastné spekulace, špatné hospodářství a několik
náhodných škod bližící se zkázu jen urychlo-
valy. Nejlepší pozemky již před několika lety
byly postoupeny arrendáři, a i ostatek byl pod
rukou zpola prodán. Jediná naděje dosud zbý-
vala, dědictví po ženině strýci, jenž byl boha-
tým magnátem v Temešváru. Boczány sice věděl
že bohatý jeho příbuzný ho přiliš v oblib
němá, jako všechny hornouherské bočkoroše,
z nichž — jak řikával — na sto kroků páchne,
že je zrodila »ebatta totját« (psí Slovenka) —
leč znaje lásku, jíž těšila se od vždy u něho
jeho žena, měl téměř plnou jistotu, že na ně
připadne co nejdřive celé jmění bezdětného
strýce.
Zatím zemanský dům v Plošťanech stále
více poklesával. Sotva že ještě jmeno Boczányův
bylo důstojně chráněno v dřivější úctě a slávě
před okolní šlechtou a městskými renegáty. Na
ostatních plošťanskému zemanovi nesešlo,
Než i jiné trudy kalily Boezánymu dobrou
náladu. Měl šestnáctiletou dceru Ilónku, jež se
měla provdati za hraběte Aladára Geröho, před
Maďarka
Gerö
Temešvár
16
article
nedávnem si zakoupivšího nedaleko Plošťan na
březích Hronu statek od zkrachovaného, odrodi-
lého zemana. Avšak Gerö byl přiliš do světa.
dobrodružná pověst ho předeházela, a co dosud
provedl v novém svém okolí, činilo ho sice
»distinguované« maďaronské společnosti ve mě-
stě »zajímavým«, ale zároveň právě tak obáva-
ným. K Boczányům dojížděl již od srpna, leč
nyní již i krátkozrakému Karlu počínalo sev
hlavě svítati, že asi hraběti nejde o nic jiného,
než o flirtování, a to nejen s Ilónkou, plachým,
nevinným ptáčetem, nýbrž snad i dokonee
—při tom pomyšlení v Boezánym vzpěnila s
zemanská krev a hrdost — s jeho ženou.
Dosud nenalezal na potvrzení svých do-
mněnek ničeho závažnějšího, ba ani pomluv.
jindy v zápětí každé takové události téměh
předbíhajících, ještě nezaslechl, leč jednou po-
jatého podezření zbaviti se již nemohl.
A tak dnes znovu pod všemi tísnivými sta-
rostmi se vzepřel s celou svou prudkostí, povo-
loval uzdu vzteku. Umiňoval si, že krčmáře
Bernstcina a notáře, renegáta Kubinyho dnes
zasvětí i do plánů služného, a mimo to že jim
sdělí své obavy o hraběti Geröm. Od nich če-
kal, jako vždy, nové rady a přispění.
Gerö
Geröm
Bernstcina
17
article
Připadala mu dnes cesta širou, úbělovou
krajinou nekonečná; chlad mrazivě vanoucí z
chorobného ovzduší ho rozrušoval, a tesknota
pročištěného obzoru naň působila jakýmsi bo-
lestným zadumáním. Pásmo nízkých Tater na
severu mu připadalo jako hejno přízraků. V za-
myšlení přelětl zrakem řídce po kraji, rozset
dědinky, zapadl očima na chvíli do zprohýba
ných hřebenů tatranských. Vzpomínky se mu vy
bavogaly v mysli pod bílým smutkem zimy.
Kočiš Jano šlehl opět do koní, až se
vzepjali.
Kočiš
Jana šlehnout
18
article
Plošťanský zeman byl statný čtyřicátník
nedavší se zdolati ani rozrušeným, bujným ži-
votem, ani starostmi. Byl prudké, dobrodružné
povahy, docela takový, jako kdyby žile v dobe
o století nebo aspoň o padesátiletí starší. Zbuj-
nická krev »zeměpánů« z doby roboty, zeman-
ská pýcha slovenských renegálů mu vřely ve
všech žilách; rozhazoval peníze, jakoby se nan
dřelo selské robotnictvo; jezdil a chodil s hla-
vou vztýčenou a s hrdým sebevědomím maďar-
ského magnáta; plival po lidu, z něhož pochá-
zel a k němuž se ještě hlásil jeho praděd-
zuřil proti všemu, co dýchalo slovenčinou
připínal se celým duchem k tomu, z čeho či
šelo odrodilství; před Maďary z dolní země měl
cosi jako ostýchavost chudých bočkorošů a ja-
kousi nechuť, jíž řikal mezi stejně smýšlejícími
přáteli horňáctví; nenáviděl Slováky, ale miloval
jejich kraj; okruh tatranských hor a mutné vlny
Hronu byly mu s dolinou svou dražší a milejší
než Dunaj a Tisa, než dolnouherské puszty
život ve stoličném městě byl mu tepléjším útul
kem než moře maďarského života v Pešti; ob-
časný letní pobytu Štrbského jezera si raději
volil než Rivieru, ač žena, závidějící častý po
byt v Nizze podžupanově choti, ho tam každo-
ročně se snažila dostati; ač prospěch rodiny
ho nabádal, aby častěji navštěvoval ženina strýce
v Temešváru, radějí trávil léto pod Tatrami než
dod usměvavou Banátskou hornatinou.
Maďar
Slovák
Hron
Tiso
Dunaj
Pešť
Nizza
Temešvár
Riviera
19
article
Boczány ještě dobře se pamatoval, jak js
asi desítiletým chlapcem zabloudil kdysi n
pohorskou, téměř pět hodi od Plošťan vzdále-
nou salaš, kde stařičký bača vyjevil mu první
že i jeho předkové patřili mezi lid, jemuž sly
šel doma jen spílati. Vypravoval mu, že Boča-
nové byli kdysi znamenilými zemany sloven-
skými, jak bojovali proti Maďarům, že- ještě ded
jeho otce byl Slovákem a psal se Bočan. Po-
zději dověděl se kdesi, že kterýsi z jeho předků
byl slavné vyznamenán v bitvé u Lučence,že
za správcovství Jiskry z Brandýsa patřila rodu
Bočanů proslulá tvrz na Turčansku, a v ne
šťastné bitvě u Mohače že prý zase hrdina
Bočanů proslavil jméno rodu, uchvátiv turecký
půlměsíc a s ním v ruce padnuv
Ty legendy vznítily mu v mladé duš
hrdost nad rodem, leč lásky k vlasti slovenske
v ní neprobudily. Nepochopil jich ve zděděn
své národní odumřelosti v pravém jejich dosahu
Leč sarkastický úsměv v duši mu navždy zůstal
když slyšel otce a bratry odvozovat rod Boe-
zányů od znamenitého hrdiny z družiny Arpá-
dovy. Hazafiášství otcovo se mu z té duše
Boczat
Boča
Maďar
Slovák
Bočan
Jiskra
Lučenec
Brandýs
Bo
20
article
Podivná směs v duši mladého Boczány
se brzo počala usazovati v zemanskou lhostej
nost, z niž se během času stalo povrchní, běžné
provinciální maďaronství. Nenáviděl vše, z čeho
cítil »totštinu« a bojoval proti tomu celou svou
vášnivostí. Kandidoval kdysi na podžupanství,
právě jeho nejbližší okolí mu naděje ztrosko
talo. Nevražil proto na všechny, kteří ho jak
propadlého kandidáta kdysi před lety viděli
porážkou přijížděti do Plošťan.
V naději na dědictví ženina strýce probíje
znenáhla celé své jměni právě jako žena. Pan
Irena dovedla rozházovati peníze plnýma rukama,
ač zase na druhé straně mnoho ušetřila
mnohým zbytečným výdajům i nepříjemnostem
často zabránila. Byla to žena plná síly a krve,
snědé pleti, černých očí a vlasů, rozvážně
vášnivá. Byla téměř o deseťí let mladší Karla
s nímž od smrti synáčka Nándora, který mez
ně před dvanácti lety položil první stín, se stý-
kala téměř odměřeně a chladně. A pak byla
ona maďarskou hraběnkou, a on — — přec
jen pomaďarštělým bočkorošem.
Od narození Nándorova přehoupl se Boe-
zány střemhlav do nevázaného života plnou
prudkostí své povahy a z něho nevybředl ji
nikdy. Miloval nade vše pitky v ušlechtilé společno
sti zemanů a stoličných úřadníků, soireé vybrané
společnosti byla mu vítanou, mírnější toninou celo-
roční písničky. Na hostiny se jezdilo, hostiny
se dávaly na Plošťanech, zcela jako za starých
dobrých časů před zrušením roboty, kdy zeman
stvo mělo na radovánkách ustláno.
A tak nebylo pranic podivného, že n
domě Boczányově nebylo již ani cihly jeho
majetku, že z jeho pozemků mu vlastně nepa
třila již ani hrouda hnědé hlíny.
A plošťanské panstvo žilo po zemansku
dále. —
protivilo.
Irena
Karel
Nándora
Boczányov
21
article
Pan Boczány netrpělivě vyhlížel ze saní
kdy již zajedou mezi plošťanské domky k ze
manskému domu, jenž stál stranou nové církve
V očekávání, že doma najde hraběte Geröho
zapomněl v těch okamžících téměř úplně na
dnešní svou prohru u soudu.
Konečně zaharašily sáně mezi zasněženým
chalupami dědiny. Mihly se mimo hospodu Bern-
steinovu a po návsi okolo kostela zajely ke
dvorci, jehož vraty, ozdobenými velikým erbem
Boczányů, se ocitly na nádvorní cestě před
domem.
Paní Irena s hrabětem Aladárem stáli již
před domovními dveřmi. V hrudí Boczányově se
vzpěnila krev a srdcem se mu prolila jakás
bolest. Ubohé ptáče, ubohá Ilönka, nezaplati-
těžce známost s hrabětem Geröm?
Paní Irena byla všecka ve tvářích rozpá
lena. Nečekajíc ani vypravování Karlova hne
ho chlácholila a rozmlouvala mu s horlivostí
jíž se v düchu podivil, hněv a žal nad zmaře
nými plány.
A když pozdöji i notár Kubiny a hrab
Gerö mu při tarocích rozmlouvali litost nad ne
zdarem, zapomínal Boczány znenáhla na všechny
své dnešní starosti a propadal staré své choutce
Rozjařovali se při noční pitce, k níž se na
hodil lěkař z vodlejší dědiny se ženou, a vese-
lili se jako při »roštauraci« (při volbách).
Boczat
Gerö
Irena
Aladár
Geröm
Karlův
Kubin
Bern
Boczány
22
article
Kuli za žhava plány proti gazdovi Kordo
šovi; humanista lékař, již poloopilý, vyprávěl
rozmarně, jak nedávno léčil nemocného Slováka;
velkomožný pan notárko rozesmál urozenou
společnost, když dámy se z pokoje vytratily.
dekameronovskou historkou o stydlavé dívčici.
s níž minulého měsíce zažil, co jen nejhezčího
mohl; a to jen z té příčiny, aby do maďar
ských matrik mohl častěji zapisovat, což prý
jen svědčí o jeho úřadní horlivosti. Ani pan
hrabě Gerö nezůstal v mistrném ličení za no-
tářem Kubinym, neboť jeho rytířské zkušenosti
za krátkou dobu pobytu na novém jeho statku
byly bohaté a pestré, a byvše jím podány ve
skvělé formě básnické, získaly mu svou epickou
mohutnosti od celé společnosti uznání a koru-
nování na básníka. Pan Boezány ho dokonce
stavěl nad Vörösmartyho a Kisfaludyho, at
z té příčiny, že onino prý dělali ze Slováků
Maďary pouze v básních a na papíře, kdežto
pan hrabě Aladár je horlivě a při každé příle-
žitosti dělal ve skutečnosti.
Bylo pozdě v noci, když se bujará společ-
nost rozcházela. Hrabě Gerö, ještě střízlivý, zů-
stal tentokráte u Boczányů přes noc. Zat
Karel byl po dnešních útrapách úplně znaven
a zpit. Kdyby byla v noci nad ním střecha
vzplála, nebyl by se probudi.
Když přištího dne Karel vystřízlivěl, po-
cítil, že se mu do duše vtírají zase tytéž po
chyby a že táž mračna mu zatahují obzor roz
čilené mysli, jako dne minulého.
S čilým, veselým hrabětem Aladárem sotv
několik téměř vynucených slov promluvil, na
sesmutnělou Ilónku, jíž si včera ani nepovšiml,
jen mimochodem se podíval, tak že mu téměh
úplně ušel bolestný výraz jejích tváří a paní
Ireně, podivně zamlklé, se skoro vyhnul. Za to
tím horlivěji jednal po celé dopoledne se Samu-
elem Bernsteinem, s nimž mimo to musil ujed-
návati též nalehavě záležitosti finanční.
Korda
Slovák
Gerö
Boezat
Vörösmarty
Kisfaludy
Maďar
Aladár
Karel
Irena
Sam
Bernstein
23
article
K svému překvapení nalezl žida, jindy
ochotného a téměř úlisného, daleko méně usmě-
vavého a přívětivého i zdrželivějšího, než kdy
jindy. A když během dopoledne urovnali »účty«.
seznal pan Boezány s ustrnutím, že katastrofa
jest téměř neodvratna, nepřijde-li do dvou mě
síců aspoň menší pomoc. Kalným pohledem se
nořil do cifer sáhodlouhých výpočtů a bilaneí
Poznal, že do bahna dluhů a do záhuby ro-
dinné cti se stále hlouběji propadává a jen málo
že jest třeba, aby zmizelo navždy »čisté« jmeno
Boczányů pod rmutným příkrovem, aby se nad
ním zavřela hrozivá hladína potupných konců.
Ale co činit? Konečně se upokojil starou
nadějí, hrabětem Rabószim Rezsöm, ženiným
strýcem. Nestane-li se co nejdříve něco — t
toužebně očekávané něco — pak nezbude, aby
paní Iréna se vypravila k strýci do Temešváru
s prosbou o »zálohu na dědictví«, jak správně
poznamenal Samucl. A pan Boczány uznáva
tuto nutnost a marně se svíjel.
Musil dáti krčmáři nové úpisy, obnovil
směnky; kde se co dalo, prodlouženo a oddá
leno do budoucnosti, A pak ještě přešli na
hlavní účel návštěvy Boczányovy, na »smra-
doucha« Kordoše, na óvodu a ostatní kulturní
práci. —
Pan Boczány jako pravý uherský zema
setřásl se sebe jho obav a svědomí, vypil se
Samuelem něco pálenky na zdraví strýcovo
zapiv vínem na zpečetění nového boje proti
Kordošovi, šel domů.
Cestou se setkal s notárem Kubinym, jenž
mu s velikým potěšením sděloval, že již dne
nepřinesla pošla Kordošovi žádných novin. Pan
Boezány spokojeně zakýval hlavou; ale ještě více
mu rozjasnila zachmuřené lice zpráva, že pra-
votár, jenž hájil včera u soudu zájmy Kordo
šovy proti němu, jest zažalován pro jakýsi vý-
rok, nebezpečný státní idei maďarské, jejž pro-
hodil v obhajovací řeči.
Boezat
Rabószi Rezsöm
Irén
Boczat
Kordoš
Samuel
Kubiny
Korda
Temešvár
24
article
Boezány byl tímto činem městských přáte
udobřen již docela. Smířil se s obnovenou vzpo
mínkou na včerejší nezdar, podíval se usmívavě
na Kubinyho a stiskl mu prudce pravici:
»Vždy dobrý posel! Po neděli, jen co zde
bude vše v pořádku a až se trochu uklidníme.
začneme zase jezdit, viďle ?-
Pan Boczány se však k obnovení obvyklých
návštěv zimních po neděli nedostal. Ochuravě
lehce a rozčilení, v němž se často chvělo cel
jeho tělo, přinutilo jej k ulehnutí.
Zalím hrabě Gerö dojižděl občas do Plo-
šťan, očekáván jsa vždy dychlivěji paní Irenou
než Ilónkou.
»Akce plošťanská«, jak nazval plány Bo-
czányovy pochvalně župan, dosud valně nepo-
kročila. Vše stavělo se jí na překážku, zvláště
churavost notárova i Boczányova a nepřílomnose
Bernsteinova, jenž již pátý den byl kdesí v doln
zemi za obchodními záležitostmi.
Karel stával se bahnitým průběhem všech
událostí stále nervosnějším. Denně ho rozčilovala
přítomnost Geröho, leč dáti mu svou nepřízen
na jevo, se chránil. Přece jen doufal, žes
hrabě vezme Ilónku za ženu — a pak co hlavní,
v nejhorší tísni počítal na jeho pomoc.
Konečně po vánocích okřál z rozháranost
posledních dnů a z tělesné únavy a umluvil
s choulostivým dosud Kubinym na příští den,
bude-li klidné, mírné počasí, »vyjíždku« do
města.
Když však počalo silně sněžiti a po kruté
vánici hodně přimrazilo, dostal notár stracho
zdraví a do města nejel.
A tak panu Boczányovi nastal zas jednou
nudný, mrzutý den. Náhodou toho dne nepřijel
ani hrabě Gerö a tak konečně Karel z dlouhé
chvíle navlékl zimník a přes něj houňovitou ka-
banicu a šel si ven ochladit rozpálenou hlavu.
Boczat
Gerö
Pla
Irena
Ilónka
Bernsteinův
Karel
Vánoce
Boczány
25
article
Prošel rychle Plošťany a polní, polozavá-
tou cestou se pustil k blízké dědině Ipavě,
ležící na úpatí svahu nevysokého pahrbku. By-
lať odtamtud krátká a dosti pohodlná cesta do
Lična, rozložité dědiny za vrškem, kde se mínil
Boczány po zomansku pobaviti s ličenským
»zeměpánem« Melnayem Szilárdem.
Když dostal se za dohled Plošťan, zmírni
krok a rozhlížel se zamyšleně po tichém kraji.
Zdálo se mu, jakoby všechny ty hory v obzoru
jaksi oživovaly, jakoby šedé jich stíny se ta-
jemně kymácely v ovzduší třeskutého mrazu
a bílých zásvitů.
Odpolední slunce pod chmurami bělavých
mlh tihlo k zatesknělému západu. Modravý ná-
dech se kladl krajem. Od hor k horám se plí-
žil divný smutek.
Boczány táhl se jako ve snách sněhenm,
že mnohdy až po kolena do závějí zabořen,
stěží se vybrouzdal. Bylo mu jako k pláči pod
smrtelným chladem širého kraje. Vzpomínkya
dojmy minulosti mu oživovaly v hlavě a v duši
mu po dlouhé době zase zazvučela jemnějsí
struna.
S oblohy padal již soumrak. Kameněly
mraky po obzoru, tuhl zármutek na horských
temenech. Šuměla neslyšně nad krajinou bílá
peruť Smrti.
Když se znavený chodec protrhl z mrákot
a udivené se rozhlédi, viděl již nedaleko dé-
dinu — leč nikoliv Ipavu; cestou v zamyšlení
sešel na jinou cestu — a nyní ocitl se ažu
Dreslově.
Pan Boczány již dosti promrzl. Kouzla
zimního podvečeru se již nasytil a zatoužil nyní
po teple a po občerstvení. A tak, došed do
Dreslové, zamířil přímo do krčmy. Znal se se
žídem Ravelinim, dobrým to přitelem Bernstei-
novým.
Ipava
Boczat
Melnay Szilárd
Lično
26
article
Na večer bylo v Raveliniově krěmě živo.
Dreslovských gazdů i dělníků tu bylo plničko,a
poněvadž byl předvečer neděle, nemusil dnes
ani krčmář, pobízeti k »lepší chuti«.
Boczánymu, jemuž náhodou při otevření
dveři zalétlo ze šenkovny ve sluch pronešení
jeho jména, napadlo, aby šel mezi ty »smra-
douchy« vyslechnout, co se o něm povídá;
nechal tedy zábavy s dreslovským notárem,
s nimž seděl v obývacím pokoji židově a téměr
se vpližil do temného kouta šenkovny. Skutečně
se o něm právě hovořilo.
Stařík, sedíci na druhém konci dlouhé,
nízké a začouzené jizby, oděný rozdrbanou ka-
banicí, právě živé vykládal:
— — Oj, biední ludia, to boly inačie
časy pre pány plošťanské, keď pred sto roky
bola ešte pouština. Dobre im bolo, keď gazdo-
via pre nie pracovali a vše porobili, a im ešte
zo svojieho děžmu davali. A po pri Hronu vraj
krajšie a lepšie ako tuná! Oj, biední ludia,
veselšie bolo na plošťanskom kaštělu ako teraz,
počujtě — či bola nedel'a, lebo sviatok, mali
hostinu, zemanovia boli v Plošťanech z cele
stolice a ešte ani neviem odkia!'. Vol' akedy
medzi tyždnom se veselili, pili víno i vodku, a
keď se dobre posilnili, boli tak slábi, že ani
priest domounik nemoholl«
»Šak teraz pan plošťanský dl'ho už nie
bude gazdovat na bočanskom kaštělu,« zachech
tal se kdosi.
»Budů mu ho panovia od sádu opatrovat,
aby dakto ho neohkradol lebo nepodpálil!.
rozesmál se jiný.
Boczány rudl v tváři a trhal sebou křečo-
vitě v koutu. Leč přemohl se a naslouchal
»Hej, to vtedy nebol plošťanský pan taký
hliniak, ako tunajší! Ale ožran opitý bol ! Ra-
botnikom poplul tvár — nebohý můj otec, Pan
Bóh mu daj radosť věčnů, sto ráz mi rozprá-
val, ak i jeho vol'akedy uderil — a zle s diev-
čaty robil. Najváčšia bieda bola na plošťanskom,
ludin odtial' utiekali — —
dále.
Bóh
27
article
Pan Boczány se svíjel vztekem, leč po-
slouchal stále. Stařik se rozohňoval, výpravoval
kroniky o bezprávích jeho děda a ličil, jak po
celém kraji se roztrušovala pověra, že plošťan-
ský pán nedočká se nového stoleti, že o půl-
noci na Nový rok vyhoří plošťanský dům a pro
zemana že si přijdou zloduchové.
Náhle se zatřásl pradkým vztekem a ná-
hlým přívalem obav. Někdo v pozadí jizby se
náhle rozkřikl: »Čo vravia ladia, to dakedyi
vole božia. Veď vám poviém, že plošťanský pán,
keď dědek jeho se nového vieku dočkal, teraz
se konca století niedožije. Taký huneůt, ktorý
súsedstvo chce okriasť, taký oplan..«
Pan Boczány jako vzpruhou vymrštén se
vzehopil, přelétl šenkovnu, vrazil do krčmářovy
jizby, naházel na sebe šaty a bez jediného
slova vyběhl na cestu. Oči mu planuly divým
zážehem; jako střeštěnec se hnal úprkem
domů . ..
Ještě téhož večera, kdy Boczány uřícena
únavou do smrtelné bledosti schvácen se do-
vlekl z Dreslové domů, příšel telegram, přiná-
šející dávno a toužebně již očekávanou zprávu,
že temešvárský strýc zemrel.
Tři dny chyběly do konce století. Rok
1900 tihnul smutné k poslednímu Sylvestru.
Ty dny byly Boczánymu pekelnými mukami.
Vypravil totiž hned přištího dne ženu d
Temešváru, aby tam vše zařídila. Nesmíru
Boczat
Sylvestr
Temešvár
Dreslová dom