ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 79111220-65ff-11dc-bbc0-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 27 celkem · entity: person 84, place 13, org 5, work 1
1 masthead
13. ledna 190
2 masthead
edělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 19.
3 masthead
Strana 9.
4 title
Poslední.
5 article
Podivná věc, jak pan Jarolím Salášel jednoho dne zmizel, odešel, zapadl na vždy. jakoby se nechumelilo, a skoro po něm nezů- stalo žádné mezery. Arci, pan Salášek žil tak tichý, staromládenecký život, zcela sobě, svým sloupkovým hodinám, svému bytu s výhledem do staré pražské zahrady, původně krásné, veselé, slunečné, ale během doby zastavěné se všech stran slepými zadky nových, vysokýeh činžáků, jež zamezily všechen přístup slunci na záhony druhdy pečlivě pěstěné a proměnily za hradu v tésný, stinný kout, oddychující i v nej- parnějším létě chladem a vlhkem. Abych mu neublížil, ale zdá se mi, že pan Jarolím Salášek nevyvedl nikdy nic užitečného. ač by k tomu snad byl měl dosti příležitosti Za to však nevyvedl taky nikdy nic zlého. k čemuž má každý člověk ještě více přiležitosti Jemu bylo ve hvězdách psáno, že bude ži béze všeho rozčilování, prost vášní a náruži- vostí, ušetřen jakýchkoli útokův a vůbec nepři jemnosti, jimž se nikdo neubrání, kdo jen trochu v životě veřejném si omočí. Pan Salášek si nikdy neomočil, to je to. Jeho jméno jakživo se ne- objevilo v novinách, neoctlo na žádné kandi- dální listině, ani spolkové, třeba že do několik spolků platil. Zaplatil přesně o Novém roce, již se o nic nestaral: Šťastný ten muž byl pros vší ctižádosti, jakživo ani ve snách mu nepři- padlo, aby kdesi cosi reformoval, aby se uplatnil, aby chtěl proraziti s nějakou zásadou. Upřímně řečeno, jemu bylo vůbec dosti nejasno, co je zásada, a snad — ještě lépe řečeno — v žádné zásady nevěřil.
Jarolím Salášek
6 article
Ani v úřadě neměl nepřijemností, z té prostě příčiny, že neměl žádného úřadu. Nepo- třeboval ho, což bylo zásluhou jeho nebožtíka otce, který po životě rovněž tichém zůstavil synu svému takový majetek, že byl zabezpečen na život nejdelší. S tím blahým vědomím ote jeho mohl zavříti oči. Znal svého syna a věděl, že nerozbází lehkomyslně, co on, starý, po celý svůj věk byl pilně shromažďoval. Tím lišil se pan Jarolím Salášek od jiných pražských synků. Bylo jistě mnoho lidí, kteři mu záviděli ten jeho šťastný, bezstarostný život. Ale jaké štěsti v tom, vleče-li se někomu čtyřiadvacel hodin jako dvaasedmdesát? Jaké štěstí v tom, nevíme-li, jak bychom ubili den od rána do večera, dnešek, zítřek, pozítřek? Klademe-li se večer na lůžko s tím prázdným, dutým vě- domím, že nás taky zítra nic neočekává, jako dnes a jako včera?
Salášek Nepa
7 article
Však taky pan Salášek nevypadal jako člověk šťastný, spokojený. Oblomovský jeho život rýsoval se na jeho tváři. Na tváři tohot šťastného, bezstarostného muže jakoby byla ležela mnohonásobná vrstva nudy. Vráska těsně přiléhala ke vrásce, slále jich bylo víc, a ne- sčetnými jejich rýhami jakoby protékala neko- nečná mrzutost. Snad bylo jeho největším ne štěstím, že ani nechápal, jaký jest původ jeho omrzelosti, že mu nikdy nepřipadlo, aby za- nechal svého neplodného trubčího života vzehopil se k něčemu. Bože chraň, ku práci O té neměl pojmu od nejútlejšího dětstvi. neboť jemu nebylo třeba práce. Ale nemě ani libůstky nějaké. Mládí jeho, bohužel, spadalo v čas, kdy ani nejrozmařilejší pražšt synkové neměli ještě pojmu o velocipedech, míči, o kopané, kdy snad ani známky se ne- sbiraly, kdy nebylo pohlednic, zkrátka, kdy ne- bylo ničeho, čím se může a dovede zaměstná- vati jinoch a mladý muž, který nemá zapolřeb sáhnouti ku práci, aby si chleba dobýval. A když dospěl mužného věku, tu bylo věru pozdě, aby začínal s něčím, v čem by ho každý chlapec byl předhonil.
Salášek Bož
8 article
Avšak, přece něčím zaměstnával se pan Jarolím Salášek, na něco přece upjal svoji po- zornost, všechen zájem. Dvéma sbírkamise obiral ve »prázdných« okamžicích svých, jimi byly vyplněny všechny hodiny a dny jeho ži vota. Byly to listky snubní a úmriní, jež shro mažďoval pečlivě, kladl do příhrad a srovnáva abecedně s archivářskou pečlivostí. Bylť z »pa tricijské« rodiny a přerozmanitými svazky styky znám, spojen a spřátelen se všemi té měř ostatními patricijskými rodinami pražskými Jakkoli hodně stár, odošel jeho pan ote k otcům svým přece dosti časně, kdy Jaro límkovi nebylo plných dvacet pět let, načež on se stal »hlavou« rodiny, které tu vlastně ne- bylo. Prozkoumávaje tatinkovu pozůstalost, na lezl hodný fascikl, v němž svázány byly oznámky sňatků známých lidí a rovněž parte- cedule rozžehnavších se se světem. Byly v tom staré, sežloutlé listy se jmény, na něž pama- toval se Jarolímek jen z vypravování, a byla tu jména v rezavící černí, o nichž vůbec nikdy neslyšel. Zcela bezdéky, bez myšlenky, bez určitého záměru svázal pan Jarolím Salásek zas fascikl a uschoval jej v knihovně své. v níž nebylo ničeho tak málo, jako knih.
Salášek Jara Jarolímek Jarolím
9 article
Rozumí se, že všechna další oznámení tohc druhu byla zasílána po smrti otcově panu Ja rolímovi, hlavě rodiny. A zas je uchovával Tak jeho podivná, smutněveselá sbírka mno žila se, vyrůstala, knihovna páně Saláškova plnila se. Arci, hlava rodiny měla své povin- nosti. Dostaviti se do kostela, když byly vdavky ze známé rodiny, jíli na pohřeb, když odnášel nékoho z jeho vrstvy. A po jednom takovém pohřbu připadl panu Jarolímu Saláškovi, že již za jeho paměti zemřel počet jelo rostenců, vrstevníků »Ubývá nás nějakd« povzdechl si, když vrátiv se, svlékal černý oděv. »Kolik pakje nás vlastně ješté?« A toho večera počal pan Jarolím Salášek psáti seznam všech rodů a rodin, jež toho byly důstojny, aby je vřadil do své vrstvy, člena za členem, po abecedé. Nebyla to práce snadnáa nebyl s ní pan Jarolím hotov za večer jediný Řada jmen množila se a co den vzpominal na někoho, koho včera opominul. Nedéle, měsíce trvala mu tato večerní práce, až konečně jed- noho dne řekl si: »Jsou všichni !« Již co tu práci konal, mřeli mu vrstevníci pod pérem. Kdykoli se to stalo, kdykoli do- šel list s černou obrubou, vzehopil se pan Ja- rolím Salášek svědomitě a šel na pohřeb. A vrá- tiv se, přičinil ke jměnu pohřbeného křížek.
Saláškův Salášk Jarolím
10 article
Plynuly neděle, měsíce, léta, na sta truchl- vých průvodů pohřebních táhlo se pražskými ulicemi, umírali advokáti, lékaři, ředitelé, pro- fessoři, obchodníci, soukromníci — na žádném z těch »lepších« pohrbů nescházel pan Jarolím Salášek. Postava jeho, poněkud sehnutá, kráčel pokaždé za rakví ještě přihrbeněji; slova ne- mluvě, chvílemi povznášel zraky a upíral je na smutnou tu schránu na kolech, drkotající zdlou havě po dlažbě a vezoucí jinou schránku menší, těsnou, řemeny k podlážce připjatou, v níž ku věčnému odpočinku bral se nebožtík, s nímž za živa pan Salášek třeba slova nepromluvil, jebož snad nikdy nepozdravil, jejž byl znal jen dle jména. Ale byl nebožtík z oněch, k nimž se počítal pan Salášek, a náležela mu tedy pocta posledního doprovodu.
Salášek
11 article
Tři desítileti chodil tak pan Jarolím Salá šek, křížků v jeho obsáhlěm seznamu přibývalo, ařehy byly jimi posety, některé strany byly již »uzavřeny«, jako v účetní knize, počet živoucíeh sevrkal se den ode dne. Smrt měla hojnou žen i v písmeně S, nesmírně bohatém, v oddělení, v němž taky zřetelně bylo napsáno jméno ivůrce toho seznamu, jméno páně Saláškovo. V nejbližší blízkosti jména jeho vyrůstaly křížky, těsně nad ním i pod ním. Vidou- címu, kterak se tenčí počet lidí, jimž ješt má jiti na pohřeb, kmitlo se panu Saláškovi jednoho večera hlavou, aby seznam rozmnožil, aby jej doplnil jmény z vrstev mladších. Nebo onoho večera poprvé mu připadlo, až budou označena všechna jména křížkem a zbude jen jeho — — — Ale po krátké úvaze zapudil pan Salášel myšlenku. Připadlo mu dále, že by to vypadalo jako lest — a koho že chtěl pan Salášel obolstit? Smrt? Zas plynul čas, a jednoho pochmurného dne vražedného listopadu chápal se pan Salášek péra, aby načrtal v seznam svůj nový křížek. A při tom zachvěla se mu nějak ruka. Nebo již mu zbývalo jméno jediné — Jarolím Salášek Ypsílou.
Jarolím Saláškův Salášk Salájít Salášek
12 article Konec stoleti.
Konec stoleti. Tatranská silhouetta
13 article
Mrtvý klid ležel na zasněžených svazích horských i po dohledné rovině, když plošťan ský zeman Boczány Károly ujížděl na saních po polní cestě od stoličného města domů. Na vyžilém, v zatvrdlých rysech staženém jeho obli- čeji potrhávaly sebou svaly v hněvivém rozči- lení, kdykoliv mu živěji připadla na mysl vzpo- mínka na dnešní neúspěch. Každou chvili zu- řivě zaklel a rozkřikl se na kočiše, jenž nestačil poháněti uřicené koně. Kdykoliv mihla se mu cestou před očima nahrbená postava některého chodce, znovu překypoval vzlekem, jenž v něm dosud vřel nezkrotitelnou vášní. Prohrál dnes při o sporný pozemek s gu zdou plošťanským Kordošem, jediným z cel dědiny, jemuž úplně od něho i od žida krč máře neodvislému se vedlo tak dobře, že kaž- dým rokem zaváděl nějaké novoty na svém vzkvétajícím gazdovstvu. Spor byl sice ben dlouhých rozborů již na první pohled průhledný. bezprávné nároky Boczányovy byly zřejmy, než nezdaru se plošťanský zeman přece ani ve snu nenadál. Za to hned po polednách zosnovalse služným, přítelem svým z peštských studií, plán na strhnutí Kordoše k odsouzení pro velezrádu, a nové utažení svých a krčmářových dělníků. Umluvili založení óvody (opatrovny) v Plošťa- nech pro okolní dědiny, a vědouce, že Kordoš své malé dva chlapce do ní posílati ne- bude, chtěli míti hned příčinu, jak by mohl proti němu veřejně obrátiti horlivější pozornost úřadů. Služný slíbil, že se postará, aby doprava slovenských časopisů, Kordošovi docházejích, byla buď opozďována nebo i pohozením oněch novin přerušována, že podezřelé dopisy budou otvl- rány, a tak že konečně Kordoš neopatrně ně jaké prudké slovo proti úřadní činnosti v ná- valu hnévu pronese, ač-li dříve z dopisů nebo odjinud neukáže se proti němu záminka jiná silnější.
Károly Kordoš Plošťa
14 article
Tím utišilo se poněkud roztrpčení Boczá- nyovo, jenž dosud marně se pachtil po způ- sobu, jak zničit Kordoše, jenž mu byl trnem v oku. Nie nespomáhaly rady a úskoky krčmá- řovy, marno bylo všecko poštívání — Kordo- šovi se vyhýbaly všechny nástrahy. »Selský smradouch« znenáhla počínal šiřiti nákazu opa trnosti vůči židovi i zemanovi po celé dědině leč tak opatrně a téměř nepozorovaně, že bez úrazu přešel přes všechny křižovatky choulosti- vosti maďarských úřadů a strže nenávisti zbe- ťařeného renegála plošťanského Leč plošfanský »pán vel'komožný a urod zený« měl v poslední době též jiné starosti jež mnohdy ho hnaly až do zoufalého pití a d orgií v městské společnosti stoličných úřadníků kde snažil se utlumiti stále hlasitěji se ozývajíc obavy.
Kordoš Nie Korda
15 article
Nestačiloť jmění jeho už dávno na život, kterému si navykl, a ve kterém vyrostla i jeho žena, čistokrevná Maďarka z dolní země. Ne šťastné spekulace, špatné hospodářství a několik náhodných škod bližící se zkázu jen urychlo- valy. Nejlepší pozemky již před několika lety byly postoupeny arrendáři, a i ostatek byl pod rukou zpola prodán. Jediná naděje dosud zbý- vala, dědictví po ženině strýci, jenž byl boha- tým magnátem v Temešváru. Boczány sice věděl že bohatý jeho příbuzný ho přiliš v oblib němá, jako všechny hornouherské bočkoroše, z nichž — jak řikával — na sto kroků páchne, že je zrodila »ebatta totját« (psí Slovenka) — leč znaje lásku, jíž těšila se od vždy u něho jeho žena, měl téměř plnou jistotu, že na ně připadne co nejdřive celé jmění bezdětného strýce. Zatím zemanský dům v Plošťanech stále více poklesával. Sotva že ještě jmeno Boczányův bylo důstojně chráněno v dřivější úctě a slávě před okolní šlechtou a městskými renegáty. Na ostatních plošťanskému zemanovi nesešlo, Než i jiné trudy kalily Boezánymu dobrou náladu. Měl šestnáctiletou dceru Ilónku, jež se měla provdati za hraběte Aladára Geröho, před
Maďarka Gerö Temešvár
16 article
nedávnem si zakoupivšího nedaleko Plošťan na březích Hronu statek od zkrachovaného, odrodi- lého zemana. Avšak Gerö byl přiliš do světa. dobrodružná pověst ho předeházela, a co dosud provedl v novém svém okolí, činilo ho sice »distinguované« maďaronské společnosti ve mě- stě »zajímavým«, ale zároveň právě tak obáva- ným. K Boczányům dojížděl již od srpna, leč nyní již i krátkozrakému Karlu počínalo sev hlavě svítati, že asi hraběti nejde o nic jiného, než o flirtování, a to nejen s Ilónkou, plachým, nevinným ptáčetem, nýbrž snad i dokonee —při tom pomyšlení v Boezánym vzpěnila s zemanská krev a hrdost — s jeho ženou. Dosud nenalezal na potvrzení svých do- mněnek ničeho závažnějšího, ba ani pomluv. jindy v zápětí každé takové události téměh předbíhajících, ještě nezaslechl, leč jednou po- jatého podezření zbaviti se již nemohl. A tak dnes znovu pod všemi tísnivými sta- rostmi se vzepřel s celou svou prudkostí, povo- loval uzdu vzteku. Umiňoval si, že krčmáře Bernstcina a notáře, renegáta Kubinyho dnes zasvětí i do plánů služného, a mimo to že jim sdělí své obavy o hraběti Geröm. Od nich če- kal, jako vždy, nové rady a přispění.
Gerö Geröm Bernstcina
17 article
Připadala mu dnes cesta širou, úbělovou krajinou nekonečná; chlad mrazivě vanoucí z chorobného ovzduší ho rozrušoval, a tesknota pročištěného obzoru naň působila jakýmsi bo- lestným zadumáním. Pásmo nízkých Tater na severu mu připadalo jako hejno přízraků. V za- myšlení přelětl zrakem řídce po kraji, rozset dědinky, zapadl očima na chvíli do zprohýba ných hřebenů tatranských. Vzpomínky se mu vy bavogaly v mysli pod bílým smutkem zimy. Kočiš Jano šlehl opět do koní, až se vzepjali.
Kočiš Jana šlehnout
18 article
Plošťanský zeman byl statný čtyřicátník nedavší se zdolati ani rozrušeným, bujným ži- votem, ani starostmi. Byl prudké, dobrodružné povahy, docela takový, jako kdyby žile v dobe o století nebo aspoň o padesátiletí starší. Zbuj- nická krev »zeměpánů« z doby roboty, zeman- ská pýcha slovenských renegálů mu vřely ve všech žilách; rozhazoval peníze, jakoby se nan dřelo selské robotnictvo; jezdil a chodil s hla- vou vztýčenou a s hrdým sebevědomím maďar- ského magnáta; plival po lidu, z něhož pochá- zel a k němuž se ještě hlásil jeho praděd- zuřil proti všemu, co dýchalo slovenčinou připínal se celým duchem k tomu, z čeho či šelo odrodilství; před Maďary z dolní země měl cosi jako ostýchavost chudých bočkorošů a ja- kousi nechuť, jíž řikal mezi stejně smýšlejícími přáteli horňáctví; nenáviděl Slováky, ale miloval jejich kraj; okruh tatranských hor a mutné vlny Hronu byly mu s dolinou svou dražší a milejší než Dunaj a Tisa, než dolnouherské puszty život ve stoličném městě byl mu tepléjším útul kem než moře maďarského života v Pešti; ob- časný letní pobytu Štrbského jezera si raději volil než Rivieru, ač žena, závidějící častý po byt v Nizze podžupanově choti, ho tam každo- ročně se snažila dostati; ač prospěch rodiny ho nabádal, aby častěji navštěvoval ženina strýce v Temešváru, radějí trávil léto pod Tatrami než dod usměvavou Banátskou hornatinou.
Maďar Slovák Hron Tiso Dunaj Pešť Nizza Temešvár Riviera
19 article
Boczány ještě dobře se pamatoval, jak js asi desítiletým chlapcem zabloudil kdysi n pohorskou, téměř pět hodi od Plošťan vzdále- nou salaš, kde stařičký bača vyjevil mu první že i jeho předkové patřili mezi lid, jemuž sly šel doma jen spílati. Vypravoval mu, že Boča- nové byli kdysi znamenilými zemany sloven- skými, jak bojovali proti Maďarům, že- ještě ded jeho otce byl Slovákem a psal se Bočan. Po- zději dověděl se kdesi, že kterýsi z jeho předků byl slavné vyznamenán v bitvé u Lučence,že za správcovství Jiskry z Brandýsa patřila rodu Bočanů proslulá tvrz na Turčansku, a v ne šťastné bitvě u Mohače že prý zase hrdina Bočanů proslavil jméno rodu, uchvátiv turecký půlměsíc a s ním v ruce padnuv Ty legendy vznítily mu v mladé duš hrdost nad rodem, leč lásky k vlasti slovenske v ní neprobudily. Nepochopil jich ve zděděn své národní odumřelosti v pravém jejich dosahu Leč sarkastický úsměv v duši mu navždy zůstal když slyšel otce a bratry odvozovat rod Boe- zányů od znamenitého hrdiny z družiny Arpá- dovy. Hazafiášství otcovo se mu z té duše
Boczat Boča Maďar Slovák Bočan Jiskra Lučenec Brandýs Bo
20 article
Podivná směs v duši mladého Boczány se brzo počala usazovati v zemanskou lhostej nost, z niž se během času stalo povrchní, běžné provinciální maďaronství. Nenáviděl vše, z čeho cítil »totštinu« a bojoval proti tomu celou svou vášnivostí. Kandidoval kdysi na podžupanství, právě jeho nejbližší okolí mu naděje ztrosko talo. Nevražil proto na všechny, kteří ho jak propadlého kandidáta kdysi před lety viděli porážkou přijížděti do Plošťan. V naději na dědictví ženina strýce probíje znenáhla celé své jměni právě jako žena. Pan Irena dovedla rozházovati peníze plnýma rukama, ač zase na druhé straně mnoho ušetřila mnohým zbytečným výdajům i nepříjemnostem často zabránila. Byla to žena plná síly a krve, snědé pleti, černých očí a vlasů, rozvážně vášnivá. Byla téměř o deseťí let mladší Karla s nímž od smrti synáčka Nándora, který mez ně před dvanácti lety položil první stín, se stý- kala téměř odměřeně a chladně. A pak byla ona maďarskou hraběnkou, a on — — přec jen pomaďarštělým bočkorošem. Od narození Nándorova přehoupl se Boe- zány střemhlav do nevázaného života plnou prudkostí své povahy a z něho nevybředl ji nikdy. Miloval nade vše pitky v ušlechtilé společno sti zemanů a stoličných úřadníků, soireé vybrané společnosti byla mu vítanou, mírnější toninou celo- roční písničky. Na hostiny se jezdilo, hostiny se dávaly na Plošťanech, zcela jako za starých dobrých časů před zrušením roboty, kdy zeman stvo mělo na radovánkách ustláno. A tak nebylo pranic podivného, že n domě Boczányově nebylo již ani cihly jeho majetku, že z jeho pozemků mu vlastně nepa třila již ani hrouda hnědé hlíny. A plošťanské panstvo žilo po zemansku dále. — protivilo.
Irena Karel Nándora Boczányov
21 article
Pan Boczány netrpělivě vyhlížel ze saní kdy již zajedou mezi plošťanské domky k ze manskému domu, jenž stál stranou nové církve V očekávání, že doma najde hraběte Geröho zapomněl v těch okamžících téměř úplně na dnešní svou prohru u soudu. Konečně zaharašily sáně mezi zasněženým chalupami dědiny. Mihly se mimo hospodu Bern- steinovu a po návsi okolo kostela zajely ke dvorci, jehož vraty, ozdobenými velikým erbem Boczányů, se ocitly na nádvorní cestě před domem. Paní Irena s hrabětem Aladárem stáli již před domovními dveřmi. V hrudí Boczányově se vzpěnila krev a srdcem se mu prolila jakás bolest. Ubohé ptáče, ubohá Ilönka, nezaplati- těžce známost s hrabětem Geröm? Paní Irena byla všecka ve tvářích rozpá lena. Nečekajíc ani vypravování Karlova hne ho chlácholila a rozmlouvala mu s horlivostí jíž se v düchu podivil, hněv a žal nad zmaře nými plány. A když pozdöji i notár Kubiny a hrab Gerö mu při tarocích rozmlouvali litost nad ne zdarem, zapomínal Boczány znenáhla na všechny své dnešní starosti a propadal staré své choutce Rozjařovali se při noční pitce, k níž se na hodil lěkař z vodlejší dědiny se ženou, a vese- lili se jako při »roštauraci« (při volbách).
Boczat Gerö Irena Aladár Geröm Karlův Kubin Bern Boczány
22 article
Kuli za žhava plány proti gazdovi Kordo šovi; humanista lékař, již poloopilý, vyprávěl rozmarně, jak nedávno léčil nemocného Slováka; velkomožný pan notárko rozesmál urozenou společnost, když dámy se z pokoje vytratily. dekameronovskou historkou o stydlavé dívčici. s níž minulého měsíce zažil, co jen nejhezčího mohl; a to jen z té příčiny, aby do maďar ských matrik mohl častěji zapisovat, což prý jen svědčí o jeho úřadní horlivosti. Ani pan hrabě Gerö nezůstal v mistrném ličení za no- tářem Kubinym, neboť jeho rytířské zkušenosti za krátkou dobu pobytu na novém jeho statku byly bohaté a pestré, a byvše jím podány ve skvělé formě básnické, získaly mu svou epickou mohutnosti od celé společnosti uznání a koru- nování na básníka. Pan Boezány ho dokonce stavěl nad Vörösmartyho a Kisfaludyho, at z té příčiny, že onino prý dělali ze Slováků Maďary pouze v básních a na papíře, kdežto pan hrabě Aladár je horlivě a při každé příle- žitosti dělal ve skutečnosti. Bylo pozdě v noci, když se bujará společ- nost rozcházela. Hrabě Gerö, ještě střízlivý, zů- stal tentokráte u Boczányů přes noc. Zat Karel byl po dnešních útrapách úplně znaven a zpit. Kdyby byla v noci nad ním střecha vzplála, nebyl by se probudi. Když přištího dne Karel vystřízlivěl, po- cítil, že se mu do duše vtírají zase tytéž po chyby a že táž mračna mu zatahují obzor roz čilené mysli, jako dne minulého. S čilým, veselým hrabětem Aladárem sotv několik téměř vynucených slov promluvil, na sesmutnělou Ilónku, jíž si včera ani nepovšiml, jen mimochodem se podíval, tak že mu téměh úplně ušel bolestný výraz jejích tváří a paní Ireně, podivně zamlklé, se skoro vyhnul. Za to tím horlivěji jednal po celé dopoledne se Samu- elem Bernsteinem, s nimž mimo to musil ujed- návati též nalehavě záležitosti finanční.
Korda Slovák Gerö Boezat Vörösmarty Kisfaludy Maďar Aladár Karel Irena Sam Bernstein
23 article
K svému překvapení nalezl žida, jindy ochotného a téměř úlisného, daleko méně usmě- vavého a přívětivého i zdrželivějšího, než kdy jindy. A když během dopoledne urovnali »účty«. seznal pan Boezány s ustrnutím, že katastrofa jest téměř neodvratna, nepřijde-li do dvou mě síců aspoň menší pomoc. Kalným pohledem se nořil do cifer sáhodlouhých výpočtů a bilaneí Poznal, že do bahna dluhů a do záhuby ro- dinné cti se stále hlouběji propadává a jen málo že jest třeba, aby zmizelo navždy »čisté« jmeno Boczányů pod rmutným příkrovem, aby se nad ním zavřela hrozivá hladína potupných konců. Ale co činit? Konečně se upokojil starou nadějí, hrabětem Rabószim Rezsöm, ženiným strýcem. Nestane-li se co nejdříve něco — t toužebně očekávané něco — pak nezbude, aby paní Iréna se vypravila k strýci do Temešváru s prosbou o »zálohu na dědictví«, jak správně poznamenal Samucl. A pan Boczány uznáva tuto nutnost a marně se svíjel. Musil dáti krčmáři nové úpisy, obnovil směnky; kde se co dalo, prodlouženo a oddá leno do budoucnosti, A pak ještě přešli na hlavní účel návštěvy Boczányovy, na »smra- doucha« Kordoše, na óvodu a ostatní kulturní práci. — Pan Boczány jako pravý uherský zema setřásl se sebe jho obav a svědomí, vypil se Samuelem něco pálenky na zdraví strýcovo zapiv vínem na zpečetění nového boje proti Kordošovi, šel domů. Cestou se setkal s notárem Kubinym, jenž mu s velikým potěšením sděloval, že již dne nepřinesla pošla Kordošovi žádných novin. Pan Boezány spokojeně zakýval hlavou; ale ještě více mu rozjasnila zachmuřené lice zpráva, že pra- votár, jenž hájil včera u soudu zájmy Kordo šovy proti němu, jest zažalován pro jakýsi vý- rok, nebezpečný státní idei maďarské, jejž pro- hodil v obhajovací řeči.
Boezat Rabószi Rezsöm Irén Boczat Kordoš Samuel Kubiny Korda Temešvár
24 article
Boezány byl tímto činem městských přáte udobřen již docela. Smířil se s obnovenou vzpo mínkou na včerejší nezdar, podíval se usmívavě na Kubinyho a stiskl mu prudce pravici: »Vždy dobrý posel! Po neděli, jen co zde bude vše v pořádku a až se trochu uklidníme. začneme zase jezdit, viďle ?- Pan Boczány se však k obnovení obvyklých návštěv zimních po neděli nedostal. Ochuravě lehce a rozčilení, v němž se často chvělo cel jeho tělo, přinutilo jej k ulehnutí. Zalím hrabě Gerö dojižděl občas do Plo- šťan, očekáván jsa vždy dychlivěji paní Irenou než Ilónkou. »Akce plošťanská«, jak nazval plány Bo- czányovy pochvalně župan, dosud valně nepo- kročila. Vše stavělo se jí na překážku, zvláště churavost notárova i Boczányova a nepřílomnose Bernsteinova, jenž již pátý den byl kdesí v doln zemi za obchodními záležitostmi. Karel stával se bahnitým průběhem všech událostí stále nervosnějším. Denně ho rozčilovala přítomnost Geröho, leč dáti mu svou nepřízen na jevo, se chránil. Přece jen doufal, žes hrabě vezme Ilónku za ženu — a pak co hlavní, v nejhorší tísni počítal na jeho pomoc. Konečně po vánocích okřál z rozháranost posledních dnů a z tělesné únavy a umluvil s choulostivým dosud Kubinym na příští den, bude-li klidné, mírné počasí, »vyjíždku« do města. Když však počalo silně sněžiti a po kruté vánici hodně přimrazilo, dostal notár stracho zdraví a do města nejel. A tak panu Boczányovi nastal zas jednou nudný, mrzutý den. Náhodou toho dne nepřijel ani hrabě Gerö a tak konečně Karel z dlouhé chvíle navlékl zimník a přes něj houňovitou ka- banicu a šel si ven ochladit rozpálenou hlavu.
Boczat Gerö Pla Irena Ilónka Bernsteinův Karel Vánoce Boczány
25 article
Prošel rychle Plošťany a polní, polozavá- tou cestou se pustil k blízké dědině Ipavě, ležící na úpatí svahu nevysokého pahrbku. By- lať odtamtud krátká a dosti pohodlná cesta do Lična, rozložité dědiny za vrškem, kde se mínil Boczány po zomansku pobaviti s ličenským »zeměpánem« Melnayem Szilárdem. Když dostal se za dohled Plošťan, zmírni krok a rozhlížel se zamyšleně po tichém kraji. Zdálo se mu, jakoby všechny ty hory v obzoru jaksi oživovaly, jakoby šedé jich stíny se ta- jemně kymácely v ovzduší třeskutého mrazu a bílých zásvitů. Odpolední slunce pod chmurami bělavých mlh tihlo k zatesknělému západu. Modravý ná- dech se kladl krajem. Od hor k horám se plí- žil divný smutek. Boczány táhl se jako ve snách sněhenm, že mnohdy až po kolena do závějí zabořen, stěží se vybrouzdal. Bylo mu jako k pláči pod smrtelným chladem širého kraje. Vzpomínkya dojmy minulosti mu oživovaly v hlavě a v duši mu po dlouhé době zase zazvučela jemnějsí struna. S oblohy padal již soumrak. Kameněly mraky po obzoru, tuhl zármutek na horských temenech. Šuměla neslyšně nad krajinou bílá peruť Smrti. Když se znavený chodec protrhl z mrákot a udivené se rozhlédi, viděl již nedaleko dé- dinu — leč nikoliv Ipavu; cestou v zamyšlení sešel na jinou cestu — a nyní ocitl se ažu Dreslově. Pan Boczány již dosti promrzl. Kouzla zimního podvečeru se již nasytil a zatoužil nyní po teple a po občerstvení. A tak, došed do Dreslové, zamířil přímo do krčmy. Znal se se žídem Ravelinim, dobrým to přitelem Bernstei- novým.
Ipava Boczat Melnay Szilárd Lično
26 article
Na večer bylo v Raveliniově krěmě živo. Dreslovských gazdů i dělníků tu bylo plničko,a poněvadž byl předvečer neděle, nemusil dnes ani krčmář, pobízeti k »lepší chuti«. Boczánymu, jemuž náhodou při otevření dveři zalétlo ze šenkovny ve sluch pronešení jeho jména, napadlo, aby šel mezi ty »smra- douchy« vyslechnout, co se o něm povídá; nechal tedy zábavy s dreslovským notárem, s nimž seděl v obývacím pokoji židově a téměr se vpližil do temného kouta šenkovny. Skutečně se o něm právě hovořilo. Stařík, sedíci na druhém konci dlouhé, nízké a začouzené jizby, oděný rozdrbanou ka- banicí, právě živé vykládal: — — Oj, biední ludia, to boly inačie časy pre pány plošťanské, keď pred sto roky bola ešte pouština. Dobre im bolo, keď gazdo- via pre nie pracovali a vše porobili, a im ešte zo svojieho děžmu davali. A po pri Hronu vraj krajšie a lepšie ako tuná! Oj, biední ludia, veselšie bolo na plošťanskom kaštělu ako teraz, počujtě — či bola nedel'a, lebo sviatok, mali hostinu, zemanovia boli v Plošťanech z cele stolice a ešte ani neviem odkia!'. Vol' akedy medzi tyždnom se veselili, pili víno i vodku, a keď se dobre posilnili, boli tak slábi, že ani priest domounik nemoholl« »Šak teraz pan plošťanský dl'ho už nie bude gazdovat na bočanskom kaštělu,« zachech tal se kdosi. »Budů mu ho panovia od sádu opatrovat, aby dakto ho neohkradol lebo nepodpálil!. rozesmál se jiný. Boczány rudl v tváři a trhal sebou křečo- vitě v koutu. Leč přemohl se a naslouchal »Hej, to vtedy nebol plošťanský pan taký hliniak, ako tunajší! Ale ožran opitý bol ! Ra- botnikom poplul tvár — nebohý můj otec, Pan Bóh mu daj radosť věčnů, sto ráz mi rozprá- val, ak i jeho vol'akedy uderil — a zle s diev- čaty robil. Najváčšia bieda bola na plošťanskom, ludin odtial' utiekali — — dále.
Bóh
27 article
Pan Boczány se svíjel vztekem, leč po- slouchal stále. Stařik se rozohňoval, výpravoval kroniky o bezprávích jeho děda a ličil, jak po celém kraji se roztrušovala pověra, že plošťan- ský pán nedočká se nového stoleti, že o půl- noci na Nový rok vyhoří plošťanský dům a pro zemana že si přijdou zloduchové. Náhle se zatřásl pradkým vztekem a ná- hlým přívalem obav. Někdo v pozadí jizby se náhle rozkřikl: »Čo vravia ladia, to dakedyi vole božia. Veď vám poviém, že plošťanský pán, keď dědek jeho se nového vieku dočkal, teraz se konca století niedožije. Taký huneůt, ktorý súsedstvo chce okriasť, taký oplan..« Pan Boczány jako vzpruhou vymrštén se vzehopil, přelétl šenkovnu, vrazil do krčmářovy jizby, naházel na sebe šaty a bez jediného slova vyběhl na cestu. Oči mu planuly divým zážehem; jako střeštěnec se hnal úprkem domů . .. Ještě téhož večera, kdy Boczány uřícena únavou do smrtelné bledosti schvácen se do- vlekl z Dreslové domů, příšel telegram, přiná- šející dávno a toužebně již očekávanou zprávu, že temešvárský strýc zemrel. Tři dny chyběly do konce století. Rok 1900 tihnul smutné k poslednímu Sylvestru. Ty dny byly Boczánymu pekelnými mukami. Vypravil totiž hned přištího dne ženu d Temešváru, aby tam vše zařídila. Nesmíru
Boczat Sylvestr Temešvár Dreslová dom