Číslo 211.

V Praze, dne 3. srpna 1900.

Ročník IV.

Redakce, admínistrace expedice Praha. Pštrossova ulice. 1sl0 200 Nefrankované dopisy se nepřijímají, růkopisy se nevraceii Nezapečetěné reklamace jsot porta prostv. Inserty účtujeme levně a při častější inserci po- skytujeme výhody Vycházejí denně o šesté hodině ranní V pondělí a po svátku vždy o dvanácté dině polední Jednotlivé číslo za

KAIULILKE LIS 8 h. Telefon redakce č. 1126.

Předplatné pro Prahu s donáškou do domu 2.80 8.40 čtyrtletně . ..

měsíčně. . . ..

K 33.60 celoročně . . .. Pro tuzemsko oštou: měsíčně. . . .. čtyrtletně . . . celoročně. . . . K 36.— Předplatné dc cizozem- ska: Německa a Srbska: čtvrtletně . . . K 12.— celoročně.. .. K 48.— Předplatné dc Ameriky. Francie, Švýcarska, Ita- te, Belgie s Anglie: čtvrtletně .. K 18.20 K 52.80 loročně Telef, admiistrace l126.

Slunce vychází ve 4 hodiny 32 minuty ráno

Slunce zapid hodin 38 minut, večer.

Pátek: Nalezení ostatků sv. Štěpána, prvomuč. Čtyřicetihodinná pobožnost v chrámu Páně u sv. Tomáše na Malé Straně od 1.—4. t. m.

Mylné názory v lidu o domnělé užitečnosti alkoholu. —a. — Často slyšíme z úst čeledínů, náden- níků, zedníků a jiných pracujících, že by bez hltu kořalky z rána nemohli pracovati. Jistý čeledín mi tvrdil, že když jsou velik vedra a musí venku pracovati, že hlt kořalky ho posilní, že se méně potí a že má méně žízně. Po- dobné názory jsou u našeho pracujícího lidu hlu- boko zakořeněny. Jest však třeba, abychom takové škodlivéa mylné názory o domnělé užitečnosti kořalky z lidu vymýtili. Předně jest naprostou nepravdou, že ko- řalka sílí v práci. Pravý opak jest pravdou. Těžké, dlouhé a namáhavé práce nemůže vůbec žádný ko- řala ani konati. Před několika lety působil v horním Slezsku kaplan Seling. Týž věnoval všechen svůj čas děl- nictvu a hleděl vším úsilím vypleniti, kde jen možno, mezi dělnictvem rozšířený kořaleční mor. Zval dělníky na přednášky, ve kterých jim vyličo- val zhoubnost kořalky. Někteří dělníci, kteří po- slouchali přednášky kaplanovy, byli zaměstnáni na lodích, kde nakládali železné zboží. Byli toho pře- svědčení, že kdyby nepožili tu a tam kořalky, že by tak těžké práce nezdolali. Vyslechnuvše slova P. Selinga, odřekli se na dobro kořalky a od té chvíle byli v práci vytrvalejší, hbitější a zdravější Známý kapitán Ross, který poprvé obejel svět, utrpěl na jednom ostrově veliké poškození lodi. Plavba byla přerušena a mužstvo musilo s největším napjetím pracovati, aby loď byla zachráněna. Ka- pitán Ross, znaje své lidi, dal ihned všecky zásoby kořalky vylíti do moře. Od té chvíle bylo mužstvo zdravější a vytrvalejší. Ostatně nemusíme se shá- něti po všemožných příkladech.

Podívejme se na prvního člověka kořalce od- daného, dejme mu do ruky lopatu nebo jiný ná- stroj a žádejme na něm, aby pracoval. Praští nám lopatou a řekne: Nač bych še dřel. On jde raději na toulku. Pravý kořala je zároveň z povolání syčák. Tělo je naprosto stálé a namahavé práce neschopno a i duch je zkažen, poněvadž alkoholik je zvyklý celý den váleti se v židovské kořalně, domů přijde, když má hlad a žádá na ženě, aby ho nasytila. Toť skutečný obrázek alkoholika. Kdo tedy mluví, že se kořalkou ku práci posilní, klame sám sebe a jiné. Druhý mylný názor o kořalce je, že sklenička kořalky neškodí. Na to my odpovídáme: když ne- škodí, tak také neprospívá, a co neprospívá, za to je škoda každého haléře. I mírné pití kořalky jest škodlivé a přímo nebezpečné již z jednoduché pří- činy, že kdo začíná málem, přestává s velikým. Kdo se přiučuje tu a tam kořalku píti, u toho jest převeliké nebezpečí, že kořalce přivykne až ji odvyknouti nemůže. Mnozí namítají, že i kořalové sestárnou. To jsou řídké jen případy. Jen tací kořalové sestárnou, kteří mají pevnou konstrukci tělesnou a železné zdraví. Hlavně pak, pracují-li většinou na zdravém vzduchu. Jinak jest nezvratně dokázáno, že pití kořalky zkracuje věk. V krajích, kořalečním morem naka- žených, je poměrně nejvíce vdov a sirotků. Ostatně nám podávají veřejné nemocnice a ústavy pro cho- romyslné nezvratné číselné doklady, že alkohol zkracuje věk.

Konečně rozšířil se mezi chudým pracujícím lidem názor, že prý kořalka hojí, že je lékem. — Mnozí sahají po kořalce, když jim je od žaludku špatně, krátce kořalka je u mnohých universálním prostředkem pro všechny možné nemoci. I tento názer v lidu rozšířený jest škodlivým a smutným omylem. Kdybychom měli bolení hlavy a najednou by nás někdo udeřil do hlavy, přestaly by na chvíli bolesti první, ale za krátko bychom cítili bolesti dvojnásobné. Kdo by chtěl nemocný ža- ludek léčiti pitím kořalky, ten by dlouho neléčil, byl by brzy na vždy vyléčen. Zde je naší povin- ností, abychom lid poučovali o léčivé síle našich bylin, heřmánku, pelyňku, zeměžluči a jiných. — Lékařská věda posmívala se v tom směru zemře- lému Kneippovi, ale upřímný přítel lidu dozná, že právě Kneippovi náleží veliká zásluha, že objevil v lidu smysl pro domácí léčivé prostředky bylinné které aspoň pro první okamžik jsou velikým do- brodiním, než přijde lékařská pomoc.

Někteří tvrdí, že kdyby kořala najednou pře- stal kořalku píti, že by bylo s ním konec. I to jest naprostou nepravdou. Každá náruživost člověku ubírá zdraví, a proto jest každý okamžik, v kterém se náruživosti té zřekneme, našim spasením. Každý kořala může kdykoliv s pitím kořalky ustati a nic se mu nestane, naopak, bude zachrá- něn, jako každý kuřák, chce-li přestati kouřiti, ne- vzbudí v těle žádné revoluce, ale spíše blahodárný účinek. Boj proti alkoholismu jest povinností každého upřímného přítele lidu, zejména katolíka. Sociální demokracie hlásá, že jest opravdovou přítelkyní dělného lidu. Ale ještě nikde jsme nečtli a ne- slyšeli, že by kde některý červený vůdce nebo agitátor ve svých řečích nabádal dělnictvo, aby nešlo do židovských kořalen. To jediné si troufá veřejně říci katolický kněz, který za to mnohdy bývá i na životě ohrožen, jak se často děje v Ha- liči a v Uhrách.

Jak dalece přiblížilo se lidstvo v dokoná- vajícím XIX. století splnění svých ideálů (Na valné schůzi Katolicko-politické jednoty pro království české, konané dne 29. července 1900 v Davli, přednesl Alois Svojsík, praefekt kolleje Arnošta z Pardubic v Praze.) Nám, současníkům, dopřáno jest, velectěné shro- máždění, patřiti na vzácné divadlo. Jevištěm divadla tohoto jest svět, jednající osoby celá společnost lidská a co nejpodivnějšího — opona divadla tohoto odha- luje se jen jednou v dlouhé, nedozírné době jednoho sta let. Divadlem tímto jest skon jednoho, XIX. sto- letí, a zrození století nového, XX. Jest to zjev velikolepý! Vmyslete se v duchu, velectění, v tu zvláštní každoroční náladu Sylvestrovskou. Do vší té vese- losti, toho piva, čaje, kouře, jímž lidstvo loučení s prchajícím rokem si oslazuje, jistě i tomu nejlehko- myslnějšímu maně, aniž by věděl jak, zalétnou vážné, opravdové myšlénky: Zase jeden rok za sebou! A v duchu prolétám všecky ty na pohled snad tak nepatrné události, jež tvořily po celý minulý rok buď moje štěstí, neb dny chmurné, dělám si zkrátka jakousi bilanci a účet za celý minulý rok. A rok letošní je vlastně takovým velikým dnem Sylvestrov- ským pro celé XIX. století. Zvláště teď, v druhé polovině posledního roku století XIX, bylo by zá- hodno, aby lidstvo častěji vážně se zamyslilo, v duchu dalo si deflovati před očima dějiny století toho, a upřímně, z duše si odpovědělo na otázku: Jak pak jsme se přiblížili za těch sto let splnění svých tužeb a všelidských ideálů?

Co si už lidu nalámalo hlavy, jak jen toto XIX. století pojmenovat! Století páry, století elektřiny, sto- letí věd přírodních, století politiky, století sociální atd., všecky možné více méně lichotivé přívlastky vynalézány, ale všecky jen částečně vyjádřují chara- kteristiku doby naší. Snad během skromného poje- dnání tohoto vysvitne, který název asi nejlépe b století tomuto se hodil. Slovutný básník náš Julius Zeyer praví ve svém románě »Jan Maria Plojhar«: »Že lidstvo jest schopno tvořiti si ideály, jest jeho chleubou; že však ideály ty zůstávají jenom ideály, jest jeho neštěstím! A lid- stvo vytvořilo si během dob ideálů, k nimž jako ku hvězdám svým směřovati chce, celou řadu. Již staří Řekové znali tři vůdčí ideály: pravdu, dobro, krásno. I v XIX. století neměly se ideály tyto přežíti. Starý místodržící Pilát, známý z dějin umučení Páně, jistě se nenadál, že známý výrok svůj: Co jest pravda? — mohl by zahřmíti lidstvu ješté téměř o 19 set let později, a že málokterý z příslušníků století XIX. dal by mu uspokojivou odpověď I dnes mohli bychom se právem zeptati poněkud jen změ- něnou otázkou: »Kde jest pravda? Kam se poděla pravda?« Ano, pánové, pravda jest příliš ethérické, příliš ideální zboží, než aby na tom materialistiekém trhu života nynější společnosti nalézala odbytu. A jako s pravdou má se to i s ostatními příbuznými cnostmi s poctivostí, spravedlností atd. Splodila-li předešlá století přísloví: »S poctivostí nejdál dojdeš« — usvěd- čuje naše století přísloví to téměř napořád ze lži. »Právě se lží, klamem, podvodem, přetvářkou dojdeš nejdál, staré ony vlastnosti jsou dnes bezcennou ve- teší a byly by ti na cestě životem jen ballastem — obtíží« — tak učí dítky své současný svět.

Vždyť i věda, jež přece v první řadě naprosto měla zůstati věrnou heslu »vždy dle pravdy !«, od- chýlila se od hesla toho v XIX. století až příliš často. V boji proti církvi, proti křesťanství bývaly vědě častokrát i nečisté zbraně výtanými a nehledě ani na bezpočetné příklady věd z historických, na vždy zůstane vědě smutným odkazem dokázaný vě- decký podvod německého přírodozpytce Haeckela, di- ktovaný ovšem zase jen záštím a vášnivým nepřátel- stvím k církvi katolické. Pak ovšem není divu, že došlo až k prohlášení znamenitého filosofa a spiso- vatele francouzského, Brunetiéra, jenž mužně odvážil se veřejně vyznati, že věda nesplnila v XIX. století toho, co tak sebevědomě slibovala, jinými slovy, uče- nec onen prohlásil bankerot, úpadek vědy. Zní-li smutně odpověď na otázku: »kde jest pravda?« ve století XIX. tím smutněji by zněla, kdybychom se sháněli po tom druhém ideálu, po dobru. Ideál dobra, jejž v užším konkrétním smyslu nazvati můžeme mravností, vzdálil se v XIX. století více, než aby lidstvo se bylo k němu při- blížilo. Jak to s tou mravností v XIX. století vyr adá, nejlépe nám pověděti mohou ty ohromné pa- láce na Borech, Pankráci, Kartouzích atd., ty neméně rozsáhlé a přece stále přeplněné útulny nešťastných obětí alkoholu, blázince, rok od roku vzrůstající počet sebevražd, hrozně rostoucí čísla ne- manželských porodů a konkubinátů, zpustlost odrů- stající mládeže atd.

A nejhorším jest, že ozve-li se kněz, který přece v první řadě již z úřadu svého jest stráž- cem mravnosti, ukazuje-li na mravní schátralost ny- nějšího pokolení, zakřikován jest se všech stran jako nepřítel pokroku, jako škarohlíd a pod. Ovšem mno- hem pohodlnější jest mlčky zamhouřiti obě oči k těm nejhorším vadám mravním, ba dokonce snad dekla- movati ještě učeně o pokroku mravnosti ve století XIX. Jenom ne uznat chyby, jenom ne pokárat úpadek! Bohudíky však v době poslední vyskytují se občas i mezi nekněžími mužové charakterní, kteří ne- dbajíce odia a nepřízně, jež tím na sebe uvalí, odha- lují upřímně vředy a vady společnosti, v jejímž středu žijí. Tak dovolují si citovati slova vynikajícího pře- dáka sokolstva českého, Vaníčka, jejž jistě nikdo vy- niti nebude z klerikálního škarohlídství; tento píše v »Sokolském Věstníku« (10. března 1900): »Každý z vás, jenž v době dvaceti let, řekněme raději v po- sledním čtvrtstoletí sledovai dorost náš, jistě že po- zastavil se nad převratem, jejž prodělala naše »na- děje vlasti«. Začněme s tím, co již při povrchním styku do očí padá. Ptám se tu vás všech, kdož pro- žili periodu, která posměchem odbývána bývá jako doba »naivního vlastenčení«, »prázdného fángličkář- ství« atd., má ona na svědomí to smutné sesuro- vění mládeže i dospělých, s jakým se dnes setkáváme na každém kroku? Nikoli; byla snad naivní, ale surovost a sprostota byly jí daleko . . ..

Jak to možno, že dorost náš dnešní místo uhlazenosti klackovitost na odiv staví, místo čilosti mladické cho- robnou unavenost a malátnost líčí, řeč mateřskou zkomolenými výrazy cizími, zejména německými se zálibou potvoří a výrazy — Zolovskými bez ostychu kol sebe hází? Máme snad účinku krajního natura- lismu literárního přičítati to nepříjemné hrubství mezi mládeží, mezi kterouž na př. slovo »pitomec« výra- zem tak obyčejným, skoro mazlivě rodinným se stalo? . . . Toho řevu, té sprostoty a surovosti, co to vše znamená? Není to doklad moderního poblou- zení, jež nevázanost svobodou zove, sílu surovostí za- měňuje? . . . A podívejte se na ty představitele