1
masthead
17. května 1901,
3
title
HLÍDKA LITERÁRNÍ.
Hlídek
4
article
ZVLÁSNÍ
ZVLÁSNÍ
k číslu 135.
5
title
PÍLOHA „NÁRRODNICH
8
article
22— Probíráte-li se korrespondencemi našich
buditelů — jsou to ovšem jen drobty nesou-
stavně vydávané, co dosud máme tištěno —
nacházíte často zajímavé výměny názorů o tom,
jak třeba to či ono přeložiti, jakými českými
výrazy vystihnouti určité cizí terminy běžné ve
filosofii, v literatuře, v přírodopise atd., které
vazby jsou nejvhodnější, kterých třeba se vy-
stříhati atd. Mezi řádky pozorujete tu krušnou
práci, kterou měli tvůrci našeho nového jazyka
a literatury s řečí, s výrazy, s obraty, se sty-
lem, celý ten zvolný krystallisační pochod, jímž
se vyhranila řeč zanedbaná, nepoddajná, nepři-
lehající k novým pojmům a novým duševním
plodům, jež vnikaly k nám odjinud neb rostly
z duší průkopníků našeho nového duševního
života.
A sledujete-li český styl a českou řeč od
prvních zárodků básnických, od počátku novelly
i románu, od prvních překladů i samostatných
spisů filosofických, historických atd. z různých
oborů vědních, je ten zápas o slovo, o jasné
podání duševního obsahu díla i o formu jeho
ještě patrnější.
Psát, znamenalo téměř zároveň tvořit si svoji
řeč, svůj styl, nejen pro umělecká díla, ale i pro
běžné produkty tiskové, od denních zpráv v no-
vinách až po nekonečné epopeje a obsáhlá vě-
decká díla. Nebylo předloh, vzory staré češtiny
musily býti teprve studovány, přizpůsobovány
novým poměrům a novým pojmům. Dějiny na-
šeho stylu za posledních sto let podaly by za-
jímavé ukázky, jak ovládání řeči a stylu bylo
s vědeckým i uměleckým tvořením téměř rovno-
cenné, tak že ten, kdo dovedl psát, již touto
dovedností získával si své místečko, třeba
skromné na českém Parnasu, neb ve chrámu
české vědy.
Parnas
9
article
Ještě dnes není tento zápas s řečí a stylem
dobojován, máme ještě značné mezery v naší
terminologii, hodnota jednotlivých slov a vazeb
nenabyla své pevné, neměnné platnosti, a ro-
manopisci, básníci, vědci i překladatelé často
narážejí na nebezpečná úskalí — řeč naše, tak
bohatá, pružná, skvělého stylu schopná ve svém
jádru, vyžaduje ještě mnohého tříbení, mnohého
úsilí dokonalých stylistů, aby zazářila vším
leskem, jehož je schopna.
Přes to však jsme již nepoměrně dále,
než na počátku obrození. Silně rozkvétající lite-
ratura uvolnila nový proud řeči a stylu, vytvo-
řila celá pásma vazeb, obratů, uplatnila význam
mnohých nových slov, a české školy rozšířily
znalost a užívání spisovného jazyka, schopnost
psáti do té míry, že dnes pouhá dovednost
psací není ještě daleko měřítkem literárního
tvoření. V nejrůznějších oborech spisovného ja-
zyka vytvořily se ustálené frase, celé růžence běž-
ných, ohebných popisů, řady lehkých, obratných
přechodů, dialog, popis osob, krajin, duševních
hnutí, rozvíjení děje, vědecké úvahy, lehká
causerie, vše nabylo ustálených a při tom dosti
rozmanitých forem, tak běžných průměrnému
intelligentu, aby jimi beze všech obtíží vyja
dřoval na papíře své myšlénky.
10
article
Ale v této snadnosti, s kterou dnes možno
se spisovně vyjadřovati, skrývá se jedno nebez-
pečí. Dokud řeč je neohebná, nepoddajná, před-
pokládáme, že jen ten, v němž opravdu vy-
zrály a vyspěly jeho myšlénky a ideje, najde
pro ni vhodný a podajný tvar, vytvořísi
z drsného materiálu případnou, vyspělou formu,
a tím proklestí si cestu do literární říše, jiným
nepřístupné. Dnes však, kdy literární forma řeči
je — díky školám a literatuře — obecně téměř
přístupna, možno s trochou cviku směle vy-
stoupit na literární kolbiště, aniž by myšlénkový
fond odpovídal literární zručnosti. Šablony stylu
nastupují často místo ideového obsahu a obrat-
nost robení vědeckých period, zvonivých rýmů
a rhythmických veršů, dovede nahraditi přemý-
šlení a těžkou práci duševní. Nebezpečí roste
tím, že čtenáři, uvýklí na třpytivé kaskády le-
hounce plynoucích vět, na oslňující hru uvolně-
ných, s řemeslnou zručností přehazovaných po-
pisů, metafor a paradox, dávají se snadněji
unášeti tím zářivým proudem pěknomluvné rhe-
toriky, která ve vypilované, půvabně vystrojené
formě jim předkládá všední, jen nově nače-
chrané kytice odložených a uvadlých myšlének,
než novými, pracně nabytými poznatky a city.
v nichž zapas s novou formou spisovného vy-
jadřování nutí k intensivnějšímu sledování auto
rových inteneí. Jsme v přechodní době mezi
prvními počátky stylu, a budoucí jeho dokona
lostí. Doufejme, že tak, jako na počátku my-
šlénky během času nalezly svoje případné formy
spisovné, rozkvetlá forma, zvrhající se v pře-
chodné době leckdy v šablonu, poskytne doko-
nalejší nástroj novým, silným myšlenkám.
12
article
* Viktor Dyk: Stud. Praha, Moderní Revue
1900. Za 90 h.
Po třech sbírkách předchozích, věnovaných msti-
vému démonu, Molochu Iyrické slávy — výpravná
prosa. To už byl nejvyšší čas. Že je to novella, nic
neškodí. Řekl Bleibtreu, že »špatná novella často
znamená víc tvůrčí síly, než formálně dokonalá pí-
seň náladová.« Platí zde tím spíše, když novella
špatná není, nýbrž naopak dobrá. Tak silná a ži-
votně platná není, jak ji autor míti chtél, ale jen
proto, že zaměřil náhle a prudce na cíl příliš vy-
soký.
Allarmovati ospalé svědomí lidské, opravovati
poměr povinnosti a práva, to značí jistě hesla na
nejvyšším cimbuří umění vztýčená. Dosíci rázem
takové tvrze bylo by nepřirozeno, dokud autorovi
byla více literatura životem, nežli život literatureu.
Dobré zatím je to, že hledí autor dáti umění svému
mocný vztah ke společnosti a mravnímu životu.
Jeho hlas zní jistě příliš rigorosně, znáti v něm více
theorie pokrokové, nežli praxe, ale to vše je zcela
přirozeno a zatím i zdrávo. Jen když by forma práce
jevila dostatečný fond umělecký a svědomitou píli,
vytrvalost a dobrou vůli k trpělivosti. Fond tu jea
píle též, ale trpělivosti dost málo. V epilogu jsou
závěrečná slova znamením příliš vzbuzeného sebe-
vědomí a veliké netrpělivosti. Vězí v tom ještě dávka
naivity.
Dyk
Bleibtreu
Praha
13
article
Kreutzerova sonata vyplašila. A přišli jí na po-
moc silní moralisté, a co ze všeho bylo? Krátké
hnutí mládeže, daleko ne to, co autor chtěl. Ale
i toho bylo dosti. A bylo i k tomu třeba deprovedu
slavného autorova života. Přirovnání není zde bez
účelů. Dykův »Stud« jde cestami, které nejsou o
cest rozhořčeného umění moralistního příliš vzdá-
Okresní soudce Römpler byl vždy tichý, málo-
mluvný samotář. To samotářství s ním rostlo už od
dětství. Byl tak vychován. A zvolil si právnické po-
volání z lásky; měl nějak velice živý smysl pro právo
a povinnosti. Oženil se ale nešťastně. Zůstali si oba
úplně cizí. Jen forma je při sobě držela, zákon a tíha
povinnosti. Ale pozoroval, že je v ženě více smyslu
pro právo (individuální), než pro povinnost. V nitru
jeho se ozvalo podezření a boj na obranu.
Tu byl zavolán k loži své umírající matky. Odjel
k ní. Stařenka vetchá, už dávná leta osaměle žijící
jen ve vzpomíakách na mrtvé a na jediného syna
živoucího. Aten syn jí nikdy nenavštěvoval. A ted,
kdy ona se chápe jeho ruky, aby strach smrti pře-
mohla, vidí s hrůzou, že i on, právě jako všickni
cizí lidé, jenom čeká, aby už byl konec. To bdění
u nemocné ho tak brzy omrzelo. Soudce Römpler je
si toho jvšeho vědom. V něm bojuje cit povinnosti
s pudem sebezachování tak, že se konečně jeho při-
rozenost vzbouří a on ujede do města. A tu uvidí
ještě, že si žena našla milence. On učinil zlo a jemu
se tu činí zlo. Je to vyrovnání? Tu ženu ty nemilu-
ješ, pravil k sobě. Nemáš tedy práva jí brániti, když
ona miluje jinde. Já jí nebráním, odejdu od ní jinam.
Kreutzerův
Dykův
Römpler
14
article
To jí nepomůže, dí zákon, sňatek je nezrušitelný.
Chceš-li ji osvobodit, jako bys měl, neboť nemilující
manžel není žádný manžel, máš jen jednu cestu.
Smrt. A ta řeka hluboká jen volá. Ale soudce Römpler
neuposlechl volání, raděj zvolil další nucené manžel-
ství, raděj stud (= hanbu), nežli smrt. Lež, pokryte-
ctví, falešné zdání spravedlnosti atd.
Co novella chce, je patrno. Ukazuje boj zásadní
povahy a povinnosti s právem (pudem) sebezachování
Autor schválně zvolil právníka a soudce, aby moh
říci: Chceš-li dobře představovati muže spravedlnosti.
konej napřed spravedlnost sám u sebe. Čím se býti
zdáš a zdáti chceš, tím i skutečně buď. Nechces?
Bojíš se smrti? Tedy se styď! atd.
Tu je znáti ono »úsilovné hlodání věcí ctihod-
ných«, jímž se spáči buditi mají. Tu zníti má onen
bojovný signál asi snad slovy: »Styďte se, zakuklení
lháři a násilníci, kteří jmenem práva a zákona pou-
táte k sobě duše, k nimž povinnosti sami neplníte,
ale jim práva přece užíti nedopřáváte«. To vše je
zcela v pořádku. Ale není jisto, zdali je morální
spor Römplerův tímto odsouzením k hanbě rozřešen
dobře a spravedlivě. Hlavní síla novelly, jak toho
čtenář pozorný vycítí, není tak ideová, jako nála-
dová, a to elegicky náladová. Nejsilnější místa
jsou na př. (str. 36—37) v episodě vzpomínky na
chlapcův pohled do panského parku: (Jaká asi krása,
Römpler
16
article
myslil chlapec, vida vrata parku, je tam za těmi
stromy a před zámkem! Jaký as rajský život! A
hle, bláhová illuse! Prázdno tam a nuda !) Elegie
posledních růží. Episoda o doktoru Lukšovi je ještě
silnější. Celý ten doktor, figura velmi dobrá, je vtě-
lená elegie, tklivá poesie zmařeného života. Soud-
cova matka — elegie, Tony — elegie, všude ta elegie,
jenom soudcova choť Marie značí aktivní vášeň, ale
autor jí věnoval nejméně pozornosti. Náladovost a
poetičnost scén je podařena. Idejní část by chtěla
mnohem delší a zevrubnější příběhy a líčení života
obou manželů, zkrátka silnější pravdu života.
Vbk.
Lukš
Marie
17
article
* Gustav Dörfl: Miscelly. Výpravné verše.
V Praze 1900. Nákl. vlastním. Za 1 K.
Tklivá něha duše tohoto autora mě ovanula už
před léty prvním ročníkem »Vánočního alba«. A ta-
ková je síla a důslednost čili pevnost charakteru té
duše, že žádná hořkost života nestačila, aby ji o tu
něhu připravila. Kořeny té síly tkvějí mnohem hloub,
nežli lze tušiti z pouhého pohledu do jeho knih. To
dělá hloubka ideálnosti jeho ničím nezúročitelné,
obětí chtivé, a na víře v dobrotu smyslu všeho světa
založené.
A umělcem je autor své duši tolik, že právě
nejsilnější její stránku, dobrotivost a něhu, a trpěli-
vost v očekávání lepšího, nejsilněji vyjadřuje. Tím
jsou verše jeho tak správné, úprava strof k obsahu
tak přiléhavá, rýmování zvonivě, sloh lahodný a
tklivý, a vše tak přemlouvavé, srdečné a optimisticky
věrné, že té poesii čtenář nemůže upříti zvláštního
platného povolání a významu.
Měly by míti »Miscelly« ještě více takového
obsahu, jaký je v básni »Korrektor«. To je tklivé,
dojemné, neodolatelně pravdivé svou tragikomičností,
jímavé nelíčeností a upřímností. Je to život, ne-
uprosný a hořký, a je to síla duše, která svým ví-
tězným poměrem k životu nemůže sympatiemi se
minouti. Za všecku hořkost zažitou jaké to sladké
tóny a milé úsměvy!
Dörfl
Miscelly
Praha
18
article
Připojme ke »Korrektoru« ještě »Kytici«, prostin-
kou idyllu rodinnou, pak »Povídku z města«, veršo-
vaný příběh mladé lásky, jakoby k prvnímu obrázku
Pirnerova Démona lásky za průvod a konec udělaný,
a verše o »Novinářských sazečích«; to by byl obraz
autorovy literární individuality, jaká jest životnosti
obsahu a původností formy.
Při ostatních povídkách všednost obsahu nebyla
přemožena formou. Zvláště »Čeští sedláci« a »Kru-
hadi« jsou věci tuze rozvláčné a povídavé, »Divný
hest« jest příliš starý známý host, jakýsi Enoch
Vbk.
Arden v českém kroji.
** Oldřich Zenith: Chiméry. Historie
mladíka. V komisi E. Weinfurtra v Praze. (Nákl.
vlastním.) 1901. Za ?
Kdyby se někdo sháněl po knize, z níž by
krátce a dobře seznal život a duši větší části naší
literárně umělecké a i vůbec vzdělané mladé gene-
race, poradil bych mu, aby nezapomněl na tyto Ze-
nithovy »Chiméry«. Tu je uložena jednak z upřímné
vůle, jednak bezděčně a naivně tak výmluvná zpověd,
že lze »Chimérám« za přednější důležitost přisouditi
význam morálně kulturní, než literárně umělecký.
Uměleckou chybou je, že byl autor příliš v látku
svou ponořen, obzorem jejím úplně udán a určen,
kdežto by byl měl nad bláhovosti a komičnosti tam
obsaženou aspoň tolik býti povznešen, aby se sám
svou autorskou působností nestával té bláhovosti
a komičností bezděčnou obětí. Neudal nikdy dosti
určitě svůj poměr k tomu, co líčí, a čtenář neví,
zdali je příčinou komického dojmu mladíkova v prvé
polovici knihy autorův úmysl, aby ten dojem tak
byl, anebo je-li za tím mladíkem všude a zcela autor
sám a to zcela vážně; pak by se arci komičnost
vztahovala na oba, na předmět i na autora.
Pirnerův
Enoch Vbk
Zenith
E Weinfurtra
Arden
Praha
19
article
Čteme knihu jako upřímný denník. Zenith líčí
poznaný život, jak skutečně byl, totiž aspoň, jak on
ho pocítil a viděl.
Mladý student-literát pěstuje v Praze lásky,a
to nejvíce s vdanými paními. Už myslí o ženách,
že jsou jen pro sport mužům. Hynul, padal. Ale
vzchopil se a ujel k matce na venkov. Nervósní,
celý změněný alkoholem a vášní. Před matkou a
bratrem dělá udřeného prací. Chce budit soucit,
soucit. (Sobectví citlivůstkáře.) Ale jde po večeř
s bratrem do hostince pochybné pověsti.
Zazlíváme autoru, že nám chuť toho čtení kazí
zbytečně výrazy sprostě trivialními a nevkusnými.
To není ani upřímnost ani naturalism, když se praví
»ukájeti — — potřeby«, to je nevkus. Ten mladík
v tom jistém hostinci »studuje ženy« a je sám sobě
apoštolem soucitu a lásky se vším padlým. Miluje
ty duše trpící »pomstou neznámé viny« a obdivuje
se jejich »heroismu«. Pravdivé, naivní, tuze naivní!
A poučné je tohle: »Magdalena« chce na něm, vidouc,
že apoštoluje ve jménu lidskosti a soucitu, aby si ji
tedy vzal, že by se mu obětovala. Ale milý Otto
přijme lásku těla, a pak jí dává »královské políbení«
(komedie citlivůstkářská) a opouští ji. »Nemohl (prý)
pro ni nic učiniti.«
Ať zamýšleno, nebo nezamýšleno, zde se po-
vedla dokonalá, zdrcující travestie apoštolů magda-
lenství. Vybarvený saltruista«, všecko miluje, ale jen
pro své povznesení v mysli, žije v lahodě citlivosti
a u vědomí, že on je jemnocitný, vyšší druh člo-
věka. Ješitnost a samolibest měkkého egoismu, ne-
schopného činné lásky. K činné lásce Ottos dospěje
Zenith
Magdaléna
Praha