Románová přiloha „Národních Listů“ k číslu 38. ze dne 7. února 1905.

Různé zprávy.

= O tragické smrti malíře W. Pawliszaka,o níž jsme přinesli onehdy telegrafickou zprávu, ozna- mují se z Varšavy následující podrobnosti: Profes- sor umělecké školy varšavské Dunikowski, jenž právě pořádá výstavu svých prací, seděl osudného večera v kavárně, když k němu přistoupil malíř Pawliszak a prohodiv k Dunikowskému několik urážlivých slov, napřáhl ruku ku políčku. Ale dříve ještě, než mohl udeřit, chopil se Dunikowski revolveru a střeli!

Pawliszaka přímo do tváře. Střela pronikla okema zůstala vězet v mozku. Raněný zemřel po několika hodinách, nenabyv již vědomí. Dunikowski byl vzat do vyšetřovací vazby. W. Pawliszak, nar. r. 1866. byl vynikající žák Matejkův. Ve svých obrazech líčil se zálibou rytířstvo, polskou historii, Orient a výjevy z rokoka. Jakožto umělec velmi plodný zanechává velké množství obrazů. O příčině sporu mezi Pawlis- zakem a Dunikowským oznamují se následující po- drobnosti: Komitét umělecké výstavy varšavské od mítl obraz Pawliszakův »Prodej otrokyně«, poněvadž obchodník s otroky, znázorněný na obraze, podobal se jednomu varšavskému malíři, s nímž byl Pawlis- zak znepřátelen. Na to napsal Pawliszak výstavnímu komitétu ostrý přípis, což přimělo jednoho ze členů komitétu, že umělce vyzval na souboj. Avšak k sou- boji nedošlo, poněvadž se Pawliszak dostavil příliš pozdě. O zmařeném souboji sepsán protokol, jehož použito k zhanobení Pawliszaka. Štvanice provozo- vána v otevřených listech a v časopiseckých zprá- vách; každý den přinášel pronásledovanému umělci novou mrzutost. Také sochař Dunikowski vmísil se v tuto záležitost: napsal Pawliszakovi dopis, v němž ho prohlašoval za nepříčetného. Pawliszak vyzval na to Dunikowského na souboj, ale ten vyzvání odmítl Aby jej k souboji přinutil, hleděl se Pawliszak s ním setkat a přišel i do místnosti, kde Dunikowski chy- stal svoji výstavu, ale ten se skryl. Den potom pal udál se onen osudný výstup v kavárně.

= Buď — anebo! Z Kodaně se oznamuje: Dosti často stěžují si zdejší diplomaté, že je naši obchod- níci předražují. Někteří živnostníci, jak se zdá, se domnívají, že na cizím vyslanci nebo legačním ta- jemníku vůbec dlužno žádat co možná nejvíc, pa- trně si myslí, že píší účet té které velmoci a nepo- váží, že prostředky diplomatů jsou obmezeny. Tak na příklad žádána svého času na jednom členu zdejšího vyslanectva za zcela nepatrnou správku ná- bytku cena tak nesmyslná, že zaplacení její zcela rozšatně odmítnuto. Teď vypravuje se podobná hi- storka. Cizí vyslanec u zdejšího dvora použil pomoci zubního lékaře a dostal o Novém roce účet, jehož výše překonávala nejhorší jeho obavy. Reklamace jeho byla marna a když v dopise zubnímu lékaři označil jeho požadavek jako nestydatý, dostal od něho dopis, že se nepouští do »šachrů« a že chce buď celou sumu anebo nic. Avšak toto »buď — anebo« dopadlo jinak než lékař počítal. Dostal od svého zákazníka velmi zdvořilý dopis, že se odhodlal ku poslední eventualitě a že nezaplatí nic !. .. = Jízda se šílencem. Z Winnipegu, Man., se oznamuje: Desátník Field od královské jízdní policie přibyl právě do Edmodtonu, nejsevernější železniční stanice v severním území, přivážeje s sebou šílené ho missionáře. Field, jenž přidělen jest k posádce pevnosti Chipewyan, měl nařízeno, aby odebral se

do jiné stanice v arktickém krahu a doprovodil od- tud šíleného muže do Edmodtonu. Cestoval pomocí saní, tažených psy a byl čtrnácte dnů na cestě, než do oné stanice dospěl a svěřeného sobě šílence pře- vzal. Jest to missionář jménem Buckman, kterého v osamělých, smutných končinách severních zmoc- nila se zuřivá šílenost. Nedospěl na zpáteční cestě daleko, když šílence zmocnila se zuřivost a Fielo viděl se nucena přivázati jej k saním. Šílenec potom odepřel přijati potravu a kousal a kopal Fielda, kdy. koliv snažil se násilím potravu do hrdla mu vpra- viti. Plných třicet dnů trvala tato cesta, stěžována jsouc oslepujícími sněhovými bouřemi a krutou zi- mou, až konečně Field na smrt vysílen dostal se se svým společníkem do Edmodtonu, odkud šílenec dopraven byl 2400 mil do blázince v Brandonu Field praví, že na zkoušku, kterou musil cestou pře- trpěti, nikdy nezapomene. = Daň na zahaleče. Jako jinde, zápasí i ve Francii s deficitem ve státním rozpočtu a lék, který spatřuje finanční ministr Rouvier v dani z příjmů nedochází nikterak obliby. Jeden z nespokojenců kteří ve chvalitebné lidumilnosti uvažovali o jiném důkladném prostředku proti schodku, dr. Huchard člen lékařské akademie v Paříži, připadl na zname- nitou myšlenku. Tento učený professor předpokládá že řemeslo má býti podrobeno dani a myslí, že není nijaké příčiny, proč někdo, jenž provozuje zahálku z řemesla, měl by toto řemeslo provozovati bez daně, zejmena když u toho, jenž může žít, aniž by praco- val, dlužno právem předpokládati jakýsi blahobyt.

Poukazuje na nespravedlivost, že lidé, kteří pracují, mají z toho ještě platit daň, kdežto boháči, kteří ne- pracují, nepotřebují platit pranic. Jest prý na čase, učiniti přítrž tomuto bezpráví. Obtíž zjistiti se sta- noviska berního s jakousi určitostí pojem zahálky, luští dr. Huchard hravě smělým tvrzením: »Zahálka počíná tam, kde práce přestává.« Právem poukazuje »République Francaise« na to, že o tuto slabinu se musí rozbít celý návrh, neboť od skutečného majitele důchodů, jenž jím má být zasažen, lze těžko roze- znat nemajetného, jenž beze zlého úmyslu podvodně hraje si na majitele důchodů a naproti tomu nevadí nic skutečnému majiteli důchodů, získat si více méně uměle zdánlivé zaměstnání. Konec konců bylo by tudíž obsáhlé vyšetřování v každém jednotlivém pří- padě s obsílkami, výslechy atd. a na konec bylo by všecko marno. Dalo by se snadno dokázat — posmívá se pisatel článku — že jest mnoho úřadníků, kteří jsou placeni jen za to, že nic nedělají a kolik pak poslanců — táže se na konec — bylo by při přísně provedeném zdanění zahálky bezpečno, že nebudou podrobeni této dani? Jak patrno, má návrh dra. Hu- charda ještě hezky daleko do uskutečnění.

= Drzé loupežné přepadení. Přítel našeho listu píše nám z Lodi: Svého času vypravoval jsem vám. jaké techniky užívají naši zloději, aby levně k ně čemu přišli a že jdou se svými výzkumy ustavičně ku předu, sloužiž zde následující příklad: Onehdy po poledni přišli do bytu Josefa Karsicha na Lipovej ulici tři muži a sice bratři Jan a Martin Klebsattelové a cikán Ad Haň a představili se majiteli domu Karsi- chovi jako tajní policisté a vyložili mu, že musí jeho bytě provést revisi, poněvadž bylo na něho uči- něno u náčelníka oznámení. Karsich, který se cítil docela nevinným, nechtěl revisi připustiti a tu vrhli se všichni tři pobudové na něho, nemilosrdně jej zbili,

až Karsich bez vědomí ležeti zůstal. Potom, když jim již nikdo nepřekážel, podrobili byt Karsichův dů- kladné prohlídce a veškeré cennější věci sebrali a vzdálili se. Štěstí jim náhodou na dlouho nepřálo neboť již den na to byli přistiženi všichni tři na Starém městě i s některými ukradenými věcmi, pra- vými a tajnými policisty, když je prodávali židov- ským vetešníkům. Zemřelí v Praze. Dne 1. února 1905: Rengrová Marie, žena zlatníka, 59 roků, 1004—I. Brumer Antonín, držitel fiakru, 50 roků, 545—II. Klubal Petr, majitel realit, 67 roků, 802—II. Stegmayer Jindřich, c. a k. poručík v. v., 73 roky, 812—II. Janotova Marie, dcera účetní, 2 hod., 1970—II. Záleská Františka, hospodyně, 73 r., 102—III. Žitný Antonín, sluha, 75 roků, 365—III. Klika Jaroslav, syn soustružníka, 4 roky, 155—V. Sudíková Marie, žena c. k. strážmistra, 32 roky. Bacilek Jan, to- várník, 60 roků, 909—VII. — U Milosidných bratří: Perták Jan, dělník, 49 roků. Svoboda Alois, krejčí, 34 roky. — U Milosrdných sesíer Forst Karel, krejčí, 71 rok. — V městském cho- robinci: Sklenář Vilém, obchodník, 64 roky. — Vevšeobecné nemccnici: Hervert Jan, soudní sluha, 48 roků. Habaová Anna, vdova po obuvníku. 62 roky.

Král. české zem. divadlo v Praze. Národní divadlo. V úterý 7. února.

107. hra v předpl. (3. čtvrtka.) Pohostinsku vystoupí Ladislav Pech od Národního divadla v Brně. Flachsmann vychovatel. Veselohra o třech dějstvích. Německy napsal Otto Ernst. Přel. Frant. Petřík. Režisér Josef Šmaha. Po prvním dějství přestávka. Začátek o 7. hod. Konec před 10. hod.

LIdové divadlo „Urania“ v VII. části Prahy. V zahradě 1. pražského měšť. pivovaru V úterý 7. února. Začátek o 7. hod 25. hra v předplacení Novinka. Po druhé: Když přiletí čáp. Komedie o 4 jednáních. Napsali A. Gettke a A. Engel Přeložil J. Berka. Režisér B. Kovář.

Švandovo divadlo na Smíchově. V úterý 7. února. 49. hra v předplacení (úterní) Novinka. Premiéra. Hra o 1 jedn. Napsal V. Dyk. Režisér J. Kubík. Na to novinka: Zamilovaná. Komedie o 3 jedn. Napsal Georges de Porto-Riche. Přel. Hanuš Jelínek. Režisér V. Táborský. Začátek o 7. hod.

Pištěkovo lidové divadlo vnkradth na Král. V úterý 7. února. Začátek o 7. hod. Lidové představení při malých cenách. Po šesté: Prine z pohádky. Kouzelná hra se zpěvy o 6 obrazech. Hudbu i slova napsal O. Fastr.

Kolo cyklistovo sjelo v okamžiku jeho nepozornosti a rozčilení stranou na stezku pro pěší a když se velo- cipedista ohlédnouti mohl, vznášela se vosa již přes lesy k Westerhamu. Když byl cyklista po nějakou dobu velmi nejistě kolo své řídil, zatáhl brzdu a sestoupiv — chvěl se tak prudce, že upadl přes stroj svůj — musil usednouti na cestu, aby se mohl zotavit .. Chtěl jeti až do Ashfordu, ale dne toho nedostal se dále než do Tonbridge . .. Ku podivu celé tři dny po této příhodě odnikud nic se neoznamovalo, že by někde byli viděli podobnou velikou vosu. Četl jsem ovšem povětrnostní zprávy o dnech těch a tu shledal jsem, že tyto tři dny byly studené a zamra- čené, ano místy že i přepršky se snesly, což vysvětluje snad tuto přestávku v objevování se netvorů. Potom ale, ve čtvrtý den, modrá obloha rozklenula se opět nad krajem, zazářilo i slunce oslňující a tu vznesl se veliký roj vos, jakéhož svět dosud nikdy nebyl viděl. Kolik velikých vos v den onen se objevilo, nedá se naprosto odhadnouti. Existuje nanejméně padesát zpráv o jich vyskytnutí se. A byla také již jedna oběť jich zaznamenána: kupec jeden, kterýž shledal jednoho z netvorů takých v bedněs cukrem a zajisté ukvapeně po něm lopatou udeřil, když vzhůru se vznesl. Srazil ho v tom okamžiku k zemi, ale vosa bodla ho botou naskrz, když se podruhé po ní rozehnal, aby ji ve dví přerazil.

Obří ovzduší.

To bylo počátkem června. Několik týdnů zabránil vážný, domnělý katarrh Ben- singtonovi, aby navštívil experimentální farmu; návštěvu nutnou na ní vykonal zatím, ač nakvap jen, Redwood. Když se vracel z farmy, byl on jakožto otec jat větší ještě starostlivosti nežli když jel tam Celkem bylo následovalo již sedm týdnů, týden za týdnem, stálého, nepřetržitého vzrůstu . .. A potom zahájily vosy svoji cestu životní. Bylo to koncem června a skorem týden před tím, dříve nežli slepice v Hickleybrownu vyrazily, když byla usmrcena první z velikých vos. Zpráva o tom vytištěna byla v několika novinách, ale nevím, dostala-li se na oči i Mr. Bensingtonovi a ještě méně vím, uvedl-li ji v souvislost se všeobecnou nedbalostí, jež na experimentální farmě zavládla. Nyní může býti jen stěží ještě pochybnost o tom že, když Mr. Skinner krmil a pěstil kuřata Mr. Bensing- tonova Herakleoforbií IV., jistý počet vos stejně pilně — Zápas a obry .