Příloha „Nový Jihočeský Dělník“ k číslu 43. r. 1912.

CÍRKEV. (Ze zachyceného rozhovoru.)

SOCIÁLNÍ POMĚRY SLOVANů.

Dva krajani, chalupníčci, sešti se po delší době v hostinci v domovské obci. Jeden jest domácí, druhý odprodav stateček svůj, zakoupi si jiný kdesi v Dolních Rakousích, kamž se před časem odstěhoval. Záležitost přivedla jej zase domů, do vlasti, je mezi svými, jimž může otev- říti směle své nitro — a má radost! „A jak to tu u vás chodí?“ obrátí se po delším hovoru na domácího druha. „Inu, to víš, jako vždycky — v něčem jdem do předu, v něčem jdem zpátky, nebo stojíme Ten klerikalismus nás tu a tam ještě tlačí, al již to s ním jde u nás taky s kopce!“ „Co pak vy zde víte o klerikalismu — al my — u nás v Rakousích! Vy jste tu přec přece volní — ale nás církev drží, že se ai hnout nesmíme!“ „Tak zlé je to u vás?“ diví se domácí „Ba bať! To tak, my tam v neděli sušit se- no jako vy zde! Ani kosu ve svátek klepat ne- smíme!“ „A kdo vám to zakazuje ? „Kdo? Církev! Ale já již i v neděli klepalí Ale vlezl jsem si do sklepa a okýnka ucpal, seby soused nic neslyšel a neudal! „Tak tedy soused, to je ta církev, které s bojíš? No, ty jsi mi pěkně pokrokový agrár- ník — nestydíš se?“ — horší se domácí kama- rád. „Jo, milý příteli! To je těžký! Přijdek tobě soused a řekne ti: „Tak ty v neděli kle- áš?“ A více třeba už neřekne — a máš udání na krku. Jo holečku, copak vy zde víte, al u nás, v Rakousích, tam nejsou s církví žádn žorty Antal

Středověk Změny ty ve středověku a daleko ješte novověku nebyly takové, aby nějaký převrat kollektivismu způsoblly. Je to vlastně vývoo srbský spisovatel Radosavljevič rozeznává tři doby v tomto kollektivním hospodářství a ho- (Dokončení.)

spodaření: dobu plemennou, krvinnou a zadruž- nou. V době plemenné celé plémě hospodařilo společně a společný výtěžek z práce braloz společného hospodářství. K době druhé přešlo se, když nastalo přeplnění plemene, a když následkem toho odcházely některé rodiny jinam a zakládaly nové rody na půdě neupotřebené anebo udělené. Vznikla bratrstva rovněž s kol- lektivním hospodářstvím. Z rodů těch vytvořily se zadruhy — menší rody — ve středověku. Zákonník cara Štěpána Dušana (1335—1356) nich mluví. O zřízení zadruh a o životě v nich možno dosti podati. Dle Vukotinoviče (1813—1893) za- druhy byly spojení se více osob buď pokreven- stvím nebo víceletým spolubydlením společných v jednu rodinu nerozdílnou, kteří pod správou hospodáře od nich voleného všecky domácíi přespolní práce vykonávají. Dle Utiešenoviče byl to onen způsob rodinného svazku, v němž víc rodin nebo spolubydlitelů jako rovnoprávných členů jednoho domácího aneb pozemkového ho- spodářství, ke vzájemné podpoře a zvýšení vý- dělku svého v pospolném držení rodinného stat- ku společnými silami pracovalo. V zadruz nebyl považován ani otec ani nejstarší syn za majitele hospodářství, poněvadž všecky osoby, z nichžto se rodina skládala, stejné právo mají ku statku rodinnému; pročež státi se nemohlo, aby starosta přivlastnil sobě statek a vyplati podíly ostatním příbuzným, tyto ze spolku ro- dinného vyloučil. Statek ten byl útočištěm celé jednoty rodinné. Výnos hospodářský uschoval hospodář a hospodyně, aby zapravili z něh každou potřebu pro celý dům a veřejné po- platky.

Vuk Stefanovič podobně píše: „Starešina do- mácí spravuje a řídí dům i vládne celým jeho jměním, nařizuje mužským i chase, kdo kam jíti a co činiti má; umluviv se s domácím prodává, co na prodej jest a kupuje, čeho třeba . Pokladnice domovní jesť v jeho rukou a on pečuje o zaplacení daní veřejných.“ V témž smyslu mluví o zadruze i jiní spiso- vatelé. Celkem l ze o ní napsati: Zadruha byla společenství pokrevních přátel, mající společný majetek, pracující společně na něm a dělící se o jeho výtěžek, Majetek ten patříl všem če- nům i potomním, kteří pozdějším narozeními čle- ny zadruhy se by stali. Její hlavou býval zpra- vidla starší muž, prvotně otec, později koho si zvolili. Ten na venek zastupoval zadruhu, roz- vrhoval práci a uschovával její zisk a peníze. V důležitých věcech svolával poradu. O nemo- vitých věcech nesměl rozhodovati sám. Výrobky potřebné sami si členové zadruhy zhotovovali, mužští robili polní nářadí, ženy předly domácí len a konopě, by z nich utkaly plátno a ušily z něho prádlo Nynější zadruhy mají tytéž vlastnosti jako dřívější. Co lze říci o těch, lze číci o oněch aneb opačně. Zadruha měla veliký význam sociální netvdřil se proletariát, nerostla bída u jednot- livců, netvořila se šlechta, kteráž proto také mezi Jihoslovany neexistuje. Nebylo bouří, ne- bylo sociálních revolt. život zadruh nepotřeboval toho, byl sám rozluštěním sociální otázky. A přece zadruhy ty mizely a stále ztrácí se. Důkaz to, že kollektivismus není ještě lékem pro sociální poměry za našich dob, že život náš žádá ještě něco jiného, že podléhá vývoji světo- vému. — ——

MAGEI kostky po D (hotová hovězí polévka) jsou nejlepší!

v nejlepší jakosti a vc

hl nách nejlevnějších nabii

Frant.

Sobota. Lfnecka slnlce. Čes. Budějovice

Sukn kdo si přeje pěkné a pevné lodenové, nechť se s dů- věrou obrátí na Frant, Štourače, Mor. Olešni- ce č. 57. Zasílá kostkové i štráfkové okolkové kus za K 1.30, polovlněné K 2.60. Nejmenší zásilka5 kg (7 až 8 kusů) pošt. bal. na dobírku. Kdo zku- sí, bude spokojen. Mno- ho pochvalných dopisů. U jedné vesnice pobřežní dokonce odvázali lodky, jeli jemu vstříc, -pozvali ho k sobě, ano vyhrožovali, že dále ho nepustí, nevy- stoupí-li s nimi na břeh a nedovolí-li, aby si s tou „jeho“ u muziky každý aspoň jednu písničku zatančil. Frantík a Málka byli ochotni, vystoupili na břeh a zašli k hudbě, provázeni vesni- ckými mladíky. U hudby jakmile se Frantík objevil, zavzněly zrovna intrády, celá spo- lečnost k němu se obracela, s Málkou tan- čili a oběma prokazována pocta neobyčejná. Až do večera tu setrvali a večer ploul Frantík se Málkou na zpět. Až k loďce provázela je hudba a hoši zpívali veselé písně.A když plouli, Frantík rozžal světel rozličných na lodi, že vypadala jako ovita růžemi, zá- řícími do modrotemného večera. A u pro- střed růží v úsměvu dleli Frantík s Málkou, nad nimi v úsměvu se klenulo s hvězdami nesmírné nebe a před nimi ploula v úsměvu jasná hladina Vltavy. Přívozník, proto že plouli po vodě, nemusil ani hnouti veslem; voda sama je nesla, Frantík s Málkou mohli se jen držeti za ruce, mohli se dívati na sebe a na svůj úsměv.

rozcházeli Frantík s Málkou, podali si ruce, Málka musila slíbiti, že v neděli hned z rána přijde na břeh, pak že s loďkou pojedou někam na celý den. Málka slíbila, těšila se na neděli nesmírně a když neděle přišla, ještě před umluvenou hodinou stála na určitém místě. Na to přišel Frantík, lehký, obratný jako ta jeho loďka, samý úsměv, vyfintěný po spůsobu pražských šviháků, jež pozná každý na první pohled. A zrovna taková byla dnes jeho loďka. Lehká, obratná, vyfintěná, měla fábory, vlajky, — šátky byla oděna a rozličnými květinami — loďka švihák jako on. Málka byla by nemusela míti oko, ani trochu gusta, aby se jí tato věc nebyla ihned zalíbila. Neboť k vůli komu jest toto vyšňoření? Málka nebyla z těch, které by to bylo nedojalo. Pánové a dámy! Jest,li že již někdo z vás odsoudil Frantíka co člověka lehko- vážného, snad i svůdníka a podobným způ- sobem Málku, snad co svedenou — prosím, abyste se neukvapili. Jest to věc nade vše pomyšlení přiro- zena, že Málce ihned se zalíbila více živá,