Strana 4.

ŽENSKÝ LIST.

Číslo 22.

»Oslice!« »To je všecko jedno, stačí, že mu na oči přijít si netroufala. Pojďme radši k oltáři.« »Hezká veselka!« Nyní se tlačí všichni k oltáři, u něhož kněz vyměňuje novomanželům snubní prsteny. V tichu kostelním rozléhá se ječící hlas nevěstin a ba- sový hlas knězův, pronášející střídavě přísahu manželskou: »Já — já, Stanislava, Stanislava, beru — sobě — sobě ...« U sloupu, za nímž se schovala Honorka, bylo prázdno. Děvče klečelo samo tiše naslouchajíc. Teta Kazimierzova cítíc se uraženou, odešla z ko- stela všecka studem zapálená. Sestupujíc se schodů zapřisáhla se, že vyhodí Honorčiny hadry do čtyř koutů světa. Ne a ne! — mohla se slitovati nad bídou té idiotky, ale odpustiti jí její hloupost a nedostatek odvahy při domáhání se svého práva a ke všemu že ji, Kazimierzovou, vydávala na pospas po- směchu a lidskému podezřívání, že brala v zá- štitu nepočestnou věc — to Kazimierzova nechce a nemůže připustiti. Zatím pokračovaly svatební obřady bez pře- rušení. Ženich přísahal jasným, zvučným hlasem a se vztyčenou hlavou odpovídal hlasitě na otázky knězovy; »Nesliboval jste nikomu jinému manželské věrnosti?« »Nikoliv.« Znenáhla podmaňoval si a získával celý zá- stup. Jeho pevný pohled, krk pečlivě vymydlený, frak na něm jako ulitý — imponovaly tlačenici. Vůbec pak celá svatba, družina svatební šumící hedvábím, stříbrotkaná látka sukně nevěstinya její poprsí v hedvábném živůtku — vše to do- hromady působilo nejlepším dojmem. Honorka se svou rozcuchanou hlavou, roztr- haným šátkem a dítětem povitým v cáry pozbý- vala sympatií, a ti, kteří ještě před chvílí byli na její straně, umlkli — překonáni.

Zatím klečela stále u sloupu plačíc, plačíc bez ustání. Jakoby nějaký pramen nevyčerpatelný řinul se z jejích očí. Všecko její zoufalství, hněv, křivda, bolest v slzách těch splynulo a ona jen děcko k tváři vinula smáčejíc jimi cáry, kterými bylo ovinuto. Varhany hučely, lomeujíce její duší do nejhlubších útrob. Jako pošlapaný červ svíjela se na chladné dlažbě svatyně všecka se chvějíc bolem, který vylíčiti nedovedla. Cítila dobře své bezpráví, ale skrývala se s ním v ústranní a ač on jen o několik kroků dále byl — nechtěla se mu již stavěti v cestu se svou bídou. Když ho spatřila, když vidina jejích nocí bezsenných se opět vtělila, objevila se před jejíma očima plna života a neodolatelnosti mužské — padla na kolena přemožena, vysílena, chvějíc se bolem a pocitem své málomoci. »A vás všechny přítomné beru za svědky, že manželství toto právně a řádně uzavřeno bylo.« Na to kněz udělil požehnání a pokropil pří- tomné, kteří se pokřižovali a utírali s nosu s tváří krůpěje svěcené vody. Varhany zaburácely veselým pochodem. U oltáře nastala nemalá vřava, lidé začali opět se tlačit a dívat do očí nevěstě a družičkám. Konečně celý průvod svatební s hlukem, šumem a smíchem hnul se k odchodu. Kočár jeden za druhým přejížděl. Chodci za stavovali se na chodníku, hromádky dětí tlačily se ku dvířkám povozů. Vlečka nevěstina pokryla se celá prachem a špinavé šmouhy černaly se na záhybech hed- vábí. Theodorova paní zbrunátněla zlostí pod ob- láčky damského závoje. »U všech čertů!« řekla vsedajíc jako furie do kočáru. Za ní vskočil Theodor přehazuje jí přes ra- mena krátký svrchník se žlutavou hedvábnou podšívkou.

V kostele zůstala Honorka samotinká. Kostelník oprašoval polštáře a skládal koberce. Honorka plakala stále, majíc pocit, jako by jí skráně hořely. Nadra a bedra bolela ji jako by od pádných ran pěstí. Věděla dobře, že vše pro ni se skončilo, že žádná naděje již v životě pro- vázeti ji nebude. Poznala, že nikdy nebude míti dosti odvahy, aby se postavila tváří v tvář člo- věku, jemuž se vždy poddávala s povolností feny, a říci mu: »Učiň něco pro mne, kterou jsi do propasti uvrhl, a pro děcko, které jsi zplodil! .. .« Kostelník přešel několikráte okolo ní chrastě klíčem. Věděl, co ji přivedlo do kostela, spatřil ji v tlačenici ještě před svatbou, když stála zamra- čena u vrat kostelních a řekla skrze zaťaté zuby: »Nedaruju!« Vida, že stále pláče nehýbajíc se s místa, při- blížil se k ní a dotkl se jí lehce. »Vstaňte a jděte domů . .. tady již nic ne- vyklečíte.« Zvedla hlavu a skrze slzy oči jí zalévající podívala se do šerého prostranství kostela. Po- dívala se a najednou celá její minulost zjevila se jí před očima. Děcko dřímající u prsu, tížilo ji mlýnským kamenem. »Ježíši Kriste!« zašeptala zavírajíc oči. Kostelník však stával se opravdu netrpělivým. »Tak už jděte, což pak myslíte, že tu můžete přenocovat?«