Románová příloha „Národníeh Listů“ k číslu 197. ze dne 19. července 1900.

Různé zprávy. = Perský šach baví se za letošní horké se- zony v lázních contrexévillských, trávě tam dny blaženého, nerušeného klidu. Ráno mezi šestoua osmou hodinou požívá pět číší léčivé vody, načež prochází se zahradami hotelu, ve kterémž se svou družinou bydlí. Spustí-li hudba některou z perských melodií, pospíchá šach ke kapelníkovu pultu a dříve nežli mu na znamení nejvyššího uznání podá pra- vici, naslouchá pilně směsíci zvuků koncertujícího orkestru, jehož výkon pak odměňuje »vlastnoručníme potleskem. Šach jest veliký milovník psů; spatří-li hafana, který se mu zalíbí, pošle k majiteli ihned někoho ze své družiny, aby za psa nabídl určitou odměnu a jej koupil. Před nedávnem učinil na něho mocný dojem bílý pudlík s plstí nad hedváb jem- nější i nabídl za něho neprodleně cenu 2000 franků. Velmi něžně chová se šach k dětské drobotině. Žer- tuje s dětmi na veřejných promenádách, směje se na ně při každé příležitosti a na památku za to roz- dává jim zlaté peníze. Monarcha z východu jest také dobrým střelcem. Nedávné odpoledne strávil střelbou po minci, již velký vezír do vzduchu vyhazoval. A skutečně tak šach skoro nikdy neminul se cíle. Jde-li potentát do města činit nákup, znamená to pro závody vždy den štěstí. Ale nejen tito, nýbrž i četní diváci mají se při tom dobře. Hlavním roz- marem jeho veličenstva je, že obědvá až teprveo 11. hodině, kdy se z divadla vrací a že záhy ráno vstává. Hotel, ve kterém sídlí, obývá téměř celá jeho družina, sestávající z 80 mužů.

= O příšerném pokusu sebevraždy ví- deňského advokáta dra. Adolfa Pollaka zazna- menávají vídeňské listy tyto pozoruhodné podrobno- sti: Dr. Pollak zápasil v poslední době se značným nedostatkem, ba možno tvrditi, že cítelná bída to byla, jež dohnala jej v pondělí k zoufalému činu. Pomalu, ale jistě dorážela na ubožáka nelítostná ve- třelkyně Nouze a ač jí sedmdesátiletý kmet dosti dlouho a srdnatě vzdoroval, přece jen konečně pod- lehl krutému osudu, jemuž v oběť přinesl poslední zbytek žítí. Dr. Pollak byl jen »malým« advokátem a bydlil v posledních dobách v Mariahilfstrasse čís. 25, kde též měl svou kancelář. Neměl nikdy větších processů a k posledu své činnosti již ani nezaměst- nával ve své úřadovně písařů. Menší práce, jimiž ověřen byl nepatrnou klientelou, obstarával sáma také osobně je podával k soudům. V životě neměl nikdy štěstí, nepoznal dobrých časů a až do smrti zůstal jen malým člověkem. V označeném domě by- dlil po 15 roků s chotí o 20 let mladší než byl sám. Manželství bylo bezdětné, ale také klidné, bezvadné. Pollakovi neměli služek, neboť život jejich byl od- měřený, prostý, spíše chudičký. Každého večera vy- cházeli manželé procházkou do Volksgartenu, kde skrovně povečeřeli a krátce před uzavřením domu se vraceli. Dr. Pollak uspořil si sice za mladších dob několik zlatých, nicméně přišel o ně, když se před léty těžce rozstonal a náklad na živobytí krýtí musil ze starých úspor. Nemoc byla těžká a trvala dlouhá léta a když se nešťastník vystonal, upadl v zádum- čivost, neboť utkvěla v něm myšlenka, že zemře i se ženou hladem. Znenáhla stával se nebohý muž sa- motářem, vyhýbal se lidské společnosti, ba stával se i tak nevrlým, že ani nechtěl, aby jej na vycház- kách jeho choť provázela. Konečně se rozhodl, žese

sprovodí se světa a úmysl svůj také minulého pon- dělí uskutečnil. Jak jsme již v této rubrice stručně uvedli, zavřel se dr. Pollak o 1 hodině odpolední ve svém pokoji a kapesním nožem způsobil si na hrdle těžkou ránu, přeřezav si současně žíly na pravém spánku a tepnu na rukou. Na to polil si oděv líhem, jejž zapálil. Překvapená manželka, jež v pokoji svého chotě zahlédla plamen, vnikla v průvodu několika sousedů dovnitř a zrakům všech objevila se scéna hrůzostrašná. Z počátku panovalo domnění, že poli- tování hodného starce postihlo neštěstí. Ubožák však chraptícím hlasem prosil choť svou za odpuštění a louče se s ní truchlivě několika slovy, prohlašoval, že byl zoufalostí k smrti dohnán. Lidé uhasili pla- meny a neprodleně dopravili těžce popáleného muže do nemocníce. Stav jeho jest povážlivý, ne-li bezna- dějný a nešťastná žena div že si také nezoufá.

= Důstojník defraudantem. Všeobecnou sensaci vzbudilo za poslední doby v peštských vo- jenských kruzích zatčení jednoho z nejoblíbenějších důstojníků 4. vozatajského pluku, nadporučíka Leopolda Höhlmüllera. Požívaje důvěry představených i kol- legů, prováděl 24lětý nadporučík již po dva roky podvodné manipulace s penězi pluku a jen náhoda byla toho příčinou, že činnost jeho pojednou byla objevena. Před 3 týdny totiž odebral se velitel pluku Antonín Venus na dovolenou a velení převzal po něm nejstarší důstojník major Billig. Hned druhého dne, kdy substitující major vstoupil do úřadovny. jal se prohlížeti psaní poštou došlá, jelikož Höhl- müller právě byl ve službě. Mimo jiné otevřel i do- pis od ředitelství peštské plynárny, kteráž vyzývala velitelství pluku o zaplacení starého účtu v obnosu 3000 K za plyn, k osvětlování kasárenských místno- stí dodaný. Když se ve chvíli na to Höhlmüller do- stavil a major mu sdělil, jaké odhalení právě v té chvíli učinil, vymlouval se nadporučík, že asi ply- nárenská společnost vede nepořádně účty a že tudíž chyba povstala nedopatřením či přenáhlením někte- rého z její úřadníků. A skutečně již na druhý den zvěstoval majoru Billigovi, že účet společnosti jest již dávno vypořádán a že zaslání účtu vzniklo jen pouhým omylem. Hned po této události zažádal Höhlmüller o pětidenní dovolenou z příčin prý ro- dinných a když se mu jí dostalo, vzdálil se z Pešti.

Nicméně se v době té nevrátil, za to však zaslala společnost pluku druhou upomínku o vyrovnání svého účtu. Major jat již podezřením, dal nyní věc vyšetřiti a tu objeven v úřadní pokladně schodek 62.000 K, o nichž se zjistilo, že jich Höhlmüller užil ke svému prospěchu, vydav na ně padě- lané účty, jež jmenem dodavatelů saldoval. Neprodleně prohlášen byl Höhlmüllerž majorem za desertéra a vydán na něho zatykač. Dne 12. t. m. stihla do Pešti zpráva, že spatřen byl zpronevěřelý důstojník v krajině u Oerkoeny dvěma nadporučíky místní posádky. Major Billig nařídil jim telegraficky, aby Höhlmüllera jmenem zákona prohlásili za zat- čena a předvedli jej garnisonímu soudu. Nadporučíci skutečně vyhledali jeho byt a legitimovavše se tele- grafickým příkazem, vyzvali Höhlmüllera o vydání sečné zbraně. Služební revolver, jejž spatřili na stole, ponechali mu k disposici, dopřávajíce mu možnosti, aby zemřel jako důstojník. Když pak na hodinu z jeho bytu se vzdálili a teprvé po této době opět sem vešli, ležel revolver nedotknut na své místěa nadporučík lhostejně díval se do ulice. Tu teprvé byl

vyzván, aby se dal dobrovolně zatknouti a současně mu oznámeno, že v průvodu obou místních nadpo- ručíků dopraven bude do vazby vojenského soudu. V době, kdy meškal Höhlmüller před bezprostředním zatčením v bytě o samotě, napsal dva dopisy, jež však ihned roztrhal. Jak všeobecně známo, udržoval zatčený mladý muž láskyplný poměr se sličnou vda- nou ženou, jež k vůli němu opustila manžela az Vídně přesídlila do Pešti, kdež byla majitelkou domu. Jak praveno, vzbudilo zatčení všeobecnou sen- saci a městské kruhy mají si opět jednou co po- vídat.

Zemřelí v Praze.

Dne 13. července 1900: Töpfer Rudolf, syn obuvníka, 5 minut, 185—I. Vodičková Barbora, vdova po tkalci, 70 roků, 233—III. Linek Alois, kameno- tiskař, 24 roky, 20—VI. Stránská Ida, dcera obchod- níka, 3 roky, 229—III. Lincová Alžběta, manželka majitele domu, 56 roků, 383—VII. Schlindenbuchová Marie, manželka c. k. dvor. rady, 58 roků, 1413—II. Hlava Josef, soukromník, 75 roků, 277—II. — Ve všeobecné nemocnici: Chadima František, dělník, 27 roků. Block Otokar, obchodní příručí, 20 roků. Příhodová Marie, prodavačka, 68 roků. Vitejček Jan, sluha, 42 roky. Tučková Anna, dělnice, 44 roky. — V chudobinci; Fürstová Josefa, vdova po zedníku, 86 roků. — V chorobinci: Schustrová Rosalie, švadlena, 61 rok. — V josefovské ne- mocnici: Kalašová Anna, manželka dělníka, 47 roků. — U milosrdných sester: Skřivánek František, nádenník, 71 rok. Dne 14. července 1900. Dlouhý Jan, ob- chodník, 61 rok, 544—VII. Kohn Bernard, soukromník, 87 roků, 1569—II. Noskova Anežka, dcera rukavič- káře, 7 dní, 1847—II. — Ve všeobecné ne- mocnici: Ložková Anna, almužnice, 73 roky. Vožická Anna, manželka výměnkáře, 50 roků.

Pištěkovo letní divadlo na Král. Vinohradecb. Ve čtvrtek 19. července. Začátek o 1/27. hod. Za spoluúčinkování vlasteneckého dobročinného spolku »Slovanská Praha«. Po prvé: Václav Hrobčický z Hrobčie. Drama o 3 jednáních od Ladislava Stroupežnického. Koncertní produkci v mezihře řídí při úplném orkestru ředitel Pištěk. 16786

Arena na Smíchově. Ve čtvrtek 19. července. Začátek o 3/47. hod. Ve prospěch pana Aloisa Charváta. Plukovník Pemperton. 16795 Fraška o 3 jednáních. Napsali K. Laufs a L. Krenn. Přeložil Jan Kubík ml. Režisér pan Jan Kubík.

Villa Gaby.

Divadlo „ Urania“ na výstavišti v Kr. Oboře. Ředitel V. Suk. Ve čtvrtek 19. července. Začátek o 1/27. hod. Po druhé:

»Proč zvláštní?« pravil jiný tenkým hláskem. Tento nekouřil a měl ulekané oči enthusiasta. »Eliáš byl také vzat za živa do nebe, či ne? A proč ne Otec Storm ?« »Cože?« vzkřikl prvý, vyňav dýmku z úst. »Někteří lidé tomu věří,« řekl tenký hlas ostýchavě. »Oh, vy byste potřeboval dávku mediciny, víte,« řekl prvý mluvčí, vyklepávaje popel a rozhlížeje se kolem významně. Mladíci vystoupili v City; Jan jel dále k West- minsterskému mostu. To bylo děsné. Proč by nemohl využitkovati vše- obecné pověry a zmizeti skutečně a vzíti Glory s sebou Avšak ne, ne, ne! Přese všechna muka duševní zůstala jeho zbožnost táž, a nyní vystoupila před ním jako oblačný a ohnivý sloup. Učiní, co zamýšlel, nechť jsou jakékoliv následky, a budou-li na něho uvaleny zločiny, jichž nespáchal, bude-li viněn z přečinů svých následovníků, nebude se brániti; bude-li nutno, dá se usvědčiti a ježto je v tomto případě nevinen, přijme bůh jeho trest jako pokání z jiné jeho hříchy. Slavná oběť! Učiní to! Učiní to ! A Glory sama bude na to někdy hrda. Roznícen tímto rozhodnutím zahnul do Škotského Dvora a vešel směle do kanceláře. Úřadník, který měl právě službu, přijal jej s uctivou poklonou, avšak roz- mlouval dále tlumeným hlasem s policejním inspektorem, který také stál za pultem. »Podivné?« pravil. »Myslll jsem, že ho viděli vstu- povati do vlaku v Eustonu.« »Nevím, snad to přece není on, přese vše co říká.« »Pomyslíme-li na psa.« »Nu, ano, pes také,« řekl inspektor a potom spa- třiv Jana, »Haló ! Kdo jest zde ?s

Jan neposlouchal. Věděl, že všichni mluví o něm, přece však, jakoby se ho to nyní netýkalo, nýbrž patřilo to nějaké jiné bytosti, jež jeho duši mívala. Konečně napadla jej myšlenka a on se domníval, že ví, co by měl činiti. Měl by jíti do Bratrství a požá- dati, aby jej vzali zpět. Avšak ne jako syna tentokráte, pouze jako sluhu, aby myl a drhl do konce života. Býval tam takový člověk, který čistil chrám a vyzváněl na chrá- mové zvony — mohli by mu dovoliti, aby konal podobné hrubé práce. Osvědčil se nevěrným svému ideálu, nebyl schopen odolati vnadidlům pozemské lásky, avšak bůh jest milostivý. Nezavrhne jej zcela. Jeho sebeponižování bylo nechutné, přece však mi- nulo tolik hodin, než se odvážil provésti svůj úmysl. Ozývaly se již večerní zpěvy, když došel ku chrámu; bratři zpívali svou poslední hymnu: Ježíši, duše mé miláčku, Skytni mi na prsou svých útulku. Stál u brány a poslouchal. Ulice byly velmi tiché; skoro nikdo nešel. Skryj mne, ó, Spasiteli, skryi, až bouře života přeletí. Srdce se v něm svíralo a on jedva snesl tu bolest. Ano, ano, ano! Jiného útočiště nemá! Pojednou udeřila jej nová myšlenka, a bylo mu, ja- koby byl probuzen z hlubokého spánku. Glory! Myslil pouze na svou duši a spásu své duše a zapomněl na svou povinnost k jiným. Měl svou povinnost ku Glory především ostatním a nemůže a nesmí jí uniknouti. Musí zaujati své místo po jejím boku, a předpokládá-li to odřeknutí vlastního ideálu, budiž! Ukázal se nehodným Elerta. — 593-