9. číslo.

ŽENSKÝ LIST

Strana5.

Šněrovačka ohrožuje pravidelný oběh krve, tačí žaludek a vnitřnosti z přirozené jich po- lohy. Mnohě ženy namítaji, že šněrovačka hřeje, chrání záda před zkřivením, dodává leposti tělu. Proč nepotřebují muži šněrovaček k těmže úče- lům? Zdravověda má tu jen jednu odpověd: „Pryč se šněrovačkou, nechť je v jakékol formě, ať stále neb jen někdy je nosena; pryči s ní a tělo ženy udrží se zdravé.“

FEUILLETON Lesní snílek. Sestře Aničce věnuje Jo s. Válek-Ještě d s ký. Vyrostla ve stínu stoletých smrků a borovie uprostřed lesa. V hájovně. Otec její, starý hajný, věrný a oddaný slu- žebník „milostivé vrchnosti“, staral se s její matkou, aby vychována byla co nejpečlivěji. Věděli, že Anička je hodným dítětem, a myslili, že „milostivá vrchnost“ na zámku o její bu- doucnost se postará. Takový lesní snílek to byl, ta hajných Anička. „Lesní princezna“ ji kiepavé jazýčky z vesnice přezdívaly. A přece nikomu ani slovem neublížila. Dokud bývala ještě menší, tu jako veverka mrštně vylezla na vysokou borovici a odtud pohlížela do krásné přírody. A tam v dálku zírala přes ty lány polía luk k velkému městu, odkud z nesčetných učerněných komínů valily se k oblakům spou- sty šedého dýmu. A když slezla, byla vždy tak zamiklou . .. Jaké myšlenky vířily v světlovlasé hlavičce lesního snílka? Kdož to může věděti? A po chvili zase již ozývaly se veselé pís- ničky „lesní princezny“ a ozvěnou hromadnou zněly lesem . .. Již po několik dní bylo v hájovně neoby- čejně smutno. Ni jediná pisnička neozývala se z úst „lesní princezny“. Naopak, kdo ji viděl, viděl též, že Anička pláče. To starý hajný těžce se rozstonal. A jednoho dne, když stará zvonice „dole ve vesnici“ zvonila umiráček, rozkřiklo se po vsi, že starý hajný dokonal. A tam v prostřed lesa, v hájovně, nad mrtvolou muže kvilela ne- šťastná vdova s dítětem . ..

Čtrnáct dní po pohřbu hajného zastavil po- voz před hájovnou, aby vdovu vystěhoval. Řekl to pan „fořt“ ubohé vdově hned po po- hřbu, že za čtrnáct dni přistěhuje se nový hajný a do té doby že musí se vystěhovat. Nemoci hajného uveden prý les v nepořádek, a tu musí se dáti rychle vše do pořádku, než „milostivá vrchnost“ přijede na hony. Pro ne- šťastnou vdovu více nevěděl, nežli aby šla k vrchnosti prosit, až přijede na zámek, bud o podporu neb o malou pensi. Místo však novému hajnému musí udělati . .. Vdova Bošková odstěhovala se s Aničkou do okresního města S. Nešla vdova prosit „mi- lostivou vrchnost“, nechtěla tomu přivolit Ani- čka. Byly příliš hrdy. Bořková stala se pradle- nou. Bylo jí trochu trpko, že volí takové za- městnáni. Pak však říkávala: „Jen když je člověk poctivě živ.“ A Anička? Stala se „fabričkou“. Nechtěla zprvu matka přivolit, by dcera její šla do to- várny, když mohla v některém závodě šíti, anebo pěkné místo ve službě mohla dostati. Anička však trvala na svém. Či byla dosud tím lesním snílkem? V továrně rázem probudila se Anička ze svého snění a neurčita. Uvykla brzo ruchu prů- myslového města. Její soudružky, s nimiž brzo se spřátelila, vzaly ji jednu neděli do hostince, který byl středem organisovaného dělnictva, do schůze. A zde probudil se v Aničce život nový —jí dosud neznámý. Přednášky, rozhovory ve schůzích, knihovna, politické časopisy, to bylo dřív ji něčím docela neznámým, cizím. Anička však vžila se cele do nového jí života. A za nedlouho i na schůze řečnit jezdila. A z lesního kdysi „snílka“, z „lesní prin- cezny“ stala se žena s určitým vědomím svého poslání a povinností i svých práv, poznala, že nastává ji nová perioda jejího života, ve kte- rém musí vésti boj za práva ženy, za práva všech utlačovaných . ..

Usmíření. Napsal Polan.

Večer byl pozdní a temný jako hluboká noc. Z rozbité pazderny, stojící opodál vesnice, vyběhla ustrašeně žena, pokrytá špinavými cáry, celá potřísněná krví, jež stékala jí zvolna z ně- kolika ran na hlavě. Za ní sípal chraplavý, rozvzteklený hlas opilého rasa slova nadávek a prokleti. „Nechoď mi, bestie, více na oči — za řvai naposled do tmy, bouchl prudce nahni-