Románová příloha

„Národních Listů“ k číslu 134. ze dne 17. května 1905.

Různé zprávy,

— Černý don Jnan. Zvláštní kouzelné moci nad ženským srdcem zdá se požívati černoch Wilson, jenž pro zločin podvodu odsouzen byl v Londýně k donucovací práci na 13/4 roku. Wilson nehonosí se sice nijak zamlouvajícím se zevnějškem, ovládá však virtuosní dovedností umění řečnické a jest v tom směru pokladem přímo nevyčerpatelným. Čítá celkem 28 roků a představoval se v poslední době velmi rád jakožto »Pastor Wilson«. Od roku 1893, kdy do Londýna přibyl ze Sierry Leony, živil se výhradně švindléřskými kousky. Dal se mimo jinéi fotografovati v kněžském rouše a skutečně také vy- stupoval jako duchovní a kázal. V roce 1902 seznal se na jedné z cest, již prý za účelem náboženským podniki, s jakousi anglickou rodinou a brzy potom přemluvil dceru její, aby s ním sdílela domácnost. Děvče však bylo v pozdějších dobách svým bratrem a přítelem téhož z rukou Wilsonových vyprostěno. Ná- sledkem toho přísahal Wilson rodině krvavou po- mstu. Rodina, učinivší o případu oznámení, docí- lila toho, že Wilson potrestán byl vězením v trvání jednoho roku. Při prohlídce jeho domácnosti nale- zeno u něho množství dopisů, pocházejících od žen a dívek. Dopisy vesměs provanuty byly nejvrouc- nějším citem. Mimo jiné prohlašovala jedna z žen, že skončí sebevraždou pro případ, že by Wilson zemřel. V Bedfordě ošidil Wilson kterousi dámuo 3000 korun a jinou o 1200 korun. Jednomu z míst- ních úřadníků vypálil 2000 korun a v Madeiře olou- pil jistého občana o lístek na loď. Moc a kouzlo jeho mluvy působily tak mocně, že se bedfordský soud, kterémuž se před nedávným časem v jakési menší záležitosti zodpovídal, po plných osm dní věcí tou zabýval.

= Touha po sensaci v Americe. Bezvýsledné soudní stíhání choristky Patersonové, obviněné, jak už jsme několikráte uvedli, ze zločinu vraždy jed- noho ze svých nápadníků Younga ve chvíli, kdy jel v drožce ulicemi novoyorskými, provázeno jest neu- stále ještě nemalým zájmem americké veřejnosti. Se všech stran dostává se jí projevů sympatie a ve mnoha dopisech, ano i básnickými projevy nabízí se jí pomoc. Mimo jiné činí se ji s různých stran na- bídky, aby vystoupila na jevišti některých divadel rozmanitostí. Jeden z agentů nabízí jí 4000 ko- run týdenního honoráře. Dramatik David Belasco prohlašuje, že na její prospěch zahájí sbírku pro pří- pad, kdyby snad potřebovala peněz pro nové líčení. Jakýs millionář oznámil prý obhájci Pattersonové, že složí za ni kauci 200.000 K za účelem úplného a tr- valého pojištění její svobody pro doby příští. = Zavraždění kaimakama z Vučitru Čerkesa Nafiga beje, jež událo se 30. dubna, má dle zpráv z Cařihradu došlých ráz velmi záhadný. Kaimakam byl zastřelen při příležitosti, kdy se po velikonoční návštěvě vracel od srbského metropolity křesťanskou čtvrtí. Poněvadž se za to mělo, že osudná rána vyšla z jednoho ze srbských domů, bylo několik Srbů za- tčeno, aniž se jim však něco sebe nejmenšího v té příčině dalo dokázati. Mimo to bylo zjištěno, že směr, jímž rána byla vedena, byl zcela zvláštní.

Když pak vyšetřování se zatčenými Srby ukázalo se býti bezvýsledným, přihlásil se konečně četník, jenž kaimakama provázel a učinil přiznání, že hodlal ja- kýsiš předmět, jejž mu kaimakam dal podržeti, scho- vati pod kabát. V té chvíli však prý zavadil o pušku. z níž vyšla rána a kule proletěla kaimakamu hlavou, Doznání toto zdá se býti poněkud podezřelým. Přede- vším stává se zřídka kdy, že by ze šesti úřadníků, kaimakama provázejících, nikdo nebyl zpozoroval na- hodilý výstřel pušky. Kromě toho pak jest nesmírně podezřelou okolností, že by se četník teprve doda- tečně odhodlal k takovému doznání. Veřejné mínění ve Vučitru vyznívá v tom směru, že vraždu asi spáchal jeden z úřadníků, kteří kaimakama prová- zeli. Dle toho zdálo by se odpovídati pravdě, že pa- chatel vraždy byl mohamedánem. Původcem zločinu označován jest zvláště jeden z úřadníků, náležejících místní straně madjumské. Choval prý na kaimakama strašnou zášť z té příčiny, že kteréhosi člena z pří- buzenstva dal zatknouti a vsaditi do žaláře. Případ jest nejen toho dokladem, z jakých útvarů sestává sbor úřadnictva albánského a nutí ku přemýšlení, nebylo-li by na místě, aby pokud možno nejdříve na- stala v zemích těch očista.

= Z denníku zavražděného krále. Osud posled- ního Obrenoviče, krále Alexandra, jenž současně s královnou Dragou stal se obětí spiklenců ve známé červnové noci, zajímá ještě dnes značnou čásť ve- řejnosti. Z příčiny té vzbuzují veškeré publikace, tý- kající se srbského dramatu, všeobecnou pozornost. U lipské firmy B. Elischerovy vydány byly právě listy královských manželů srbských a jakkoliv není pů- vodnost jich plně zaručena, zdá se přece jen, že ale- spoň pravděpodobnosti nasvědčují. Mladému Alex- androvi bylo asi smutno, když pod datem 12. června 1889 napsal do svého denníku: »... Ve knížkách, jež mi nedávno můj učitel Rösner přinesl, našel jsem báseň, kterouž projevována byla stížnost chudého dítěte, nemajícího otce, matky, bratří a sester. Když jsem báseň přečetl, dal jsem se do pláče . .. Nej sem-liž sám chudým děckem?« Dne 15. května 1891 napsal Alexandr: »Dnes ráno zahnali mou matku násilím do Zemuně. Slyšel jsem po celé odpoledne střelbu a křik. Bylo asi mnoho mrtvých. Byl jsem střežen jako zločinec, abych nevyšel a skandálu ne- učinil přítrž... Snad přijde jednou den, kdy se za všechna znásilňování, jimž jsem nyní vydán, po- mstím...« Den pomsty se také záhy přiblížil, a sice

1. dubna 1893, o němž zmiňuje se Alexandr ve svých zápiskách: »Dnes bude rozhodnuto. Buď se skutečně stanu zejtra králem, nebo budu zbaven trůnu a Ristič stane se diktátorem. Neopouštějž mne, bože!« V do- pisech Alexandrových uvedeno jest i psaní jeho krá- lovně Draze, datované ze dne 18. června 1900, tedy z krátké doby před královým sňatkem. Ve psaní onom stojí: ». . . Od té doby, vřele milovaná ženo, kdy mi Tvými ústy sděleno bylo sladké tajemství, že pod srdcem nosíš klenot naší lásky, jest mou povinností starati se o to, abych Tě vedle sebe na trůně umístil, neboť nechci a nesmím strpěti, aby děcko srbského krále narodilo se jinde nežli v konaku. Nejraději ovšem žil bych s Tebou v tichém ústraní, ale máš pravdu: jsem králem a musím na trůně setrvati až do chvíle poslední...« Dopisy a denníky oplývající žárem štěstí a lásky, uvedeny jsou na to na několika stech stránkách, avšak následuje jim nej- trpčí a nejtěžší zklamání a konečně nalezáme list, jejž Alexandr dopsal 20. prosince 1902 kterési matčině příbuzné. V listě tom uvádí pisatel: ». . . Od sňatku s Dragou očekával jsem svě vlastní štěstí i blaho

země, bohužel však musil jsem zkusit mnoho zkla- mání a dnes stojím před záhadou, jež mne nutí k no- vým rozhodným krokům. Prosím Vás, zajděte k mě matce a sdělte s ní, jak jsem roztrpčen a poproste ji mým jménem o prominutí. Prosím drahou svoji máť na kolenou o odpuštění. Nechť se opět vrátí do Srb- ska, aby mi po boku stála svou pomocí a radou.« Dne 9. června 1903, tedy v den před osudnou nocí krvavé tragedie, psala královna Draga kterési přitel- kyni: »... Blíží se trudné a těžké doby, má drahá! ... Král skálopevně důvěřuje v armádu, ale i tyto sloupy počínají kolísati, neboť byly objeveny stopy vojenské vzpoury. Král jest úplně zničen od té chvíle, kdy se o věci oné dověděl. Chvěji se při pouhé vzpo- mince na příšerné chvíle ...« A obavy pisatelčiny sku- tečně také se prokázaly býti opodstatněny ..

= Cholera na Kavkaze. V měsíci dubnu zjištěno bylo v místech Kušku, Askabadě a Caricyně po jed- nom případě cholery. Vzhledem na panující obavy, že by nemoc mohla každého dne propuknouti, byla učiněna tato opatření: Lékaři, duchovními, učiteli a nižším nemocenským personálem pořádány budou o choleře přednášky. V případě, že by místní pro- středky nestačily na nutná opatření, povolen bude ze státní pokladny mimo prostředky jinak za nejnepříz- nivějších podmínek půjčkou poskytnuté, nesplatiteiný obnos 200.000 rublů. Dále pořízeno pude podél Volhy 59 zdravotních stanic. Většina lékařů pro stanice tyto určených byla již v zimě na místě; mimo to bylo ještě v dubnu 36 lékařů a 50 pomocníků vysláno do Kavkazu

= Zvláštní povolání mají někteří lidé XX. sto- letí, povolání, o němž naši předkové neměli ani zdání. Důkazem toho jest navštívenka, před nedávnem redakci listu »Gaulois« zaslaná. Na visitce stojí psáno: »Georges X . . . . Quaterzime, Rue de Cour- celles No...« A že co znamená onen přívlastek »Čtr- náctý?« Georges X. není právě požehnán bohatstvím vezdejších statků, přes to však rád dobře a vese le žije. Poněvadž však práci nevynalezl, ba naepak, protože používá všeobecné pověsti lenochoda, oblí- bil si povolání zcela zvláštního druhu: jest výtečným společníkem a proto zvou jej k hostinám jakožto »čtrnáctého« účastníka tabule. Jakmile starostlivá ho- spodyňka seznává, že se hosté nesejdou sudým po- čtem a že jich za stůl zasedne toliko počet lichý, ne- mešká a pošle panu Jiřímu X. lístek pneumatickou poštou a pozve jej k hostině, aby počet doplnil do čtrnáctky. A pan Jiří dostaví se přesně, osvědčí se v příčině kuchyňských výrobků jako vyškolený po- chlebovač, baví společnost a — těší se v duchu opět na nejbližší dobu, kdy bude opět vystupovat ve funkci »čtrnáctého« účastníka tabule.

Menšinový věstník. Provolání Sokola teplického v če- ských listech všímla si nejprve »Bohemie« ve svém nedělním článku a tento článek byl povelem ke křížovému tažení všeněmeckým listům v Teplicích proti tamějšímu Sokolu. Tak učinila »Teplitzer Ztg.« článkem ze dne 8. května. »Teplitz-Schönauer An- zeiger« článkem ze dne 8. května, kde píše: »K české agitaci!« Jakého způsobu tato činnost je, kterou zdejší jednota Sokol podniká, vyplývá z provolání, které výbor tohoto spolku v českých listech adresoval »če- ským hostům do Teplic zavítavším!« Na to vytrhává 312-

Hrdinové pořádku.

Caddlesova pouť po Londýně dospěla druhého dne ráno ke krisi. Hlad přemohl totiž mladého obra. Caddles stanul na místě, kdež teplý a libě vonící chléb skládán byl právě do vozu, poklekl potom velmi zvolna a počal krádež. Vyprázdnil vůz, zatím co pekař- ský pomocník běžel pro policii a potom veliká ruka jeho sáhla do krámu a vyprázdnila prodavačský pult i při- hrádky. Na to vydal se mladý Caddles, pojídaje ještě a pod ramenem drže ještě pár bochníků, dále a ohlížel se po jiném krámku, aby v jídle svém pokračoval. Byla to právě jedna z oněch dob, kdy práce jest vzácná a kdy potraviny jsou drahé a massy lidu v oné čtvrti sympatisovaly dokonce i s obrem, kterýž vzalsi prostě chleba, po němž všichni toužili. Lid tleskal druhému období jeho hostiny a smál se jeho neomalenému posuňku vůči policistovi. »Měl jsem hlad,« pravil, maje ještě plná ústa. »Výborně!« volaly zástupy, »výborně !«

Drožkářšti kočové sledovali jeden druhého očima orlíma bez přestávky — a stáli při okraji chodníku, na němž hemžilo se množství lidí. Lidé hrnuli se z restaurantů aneb vcházeli do nich, vážně zaměstnáni svými záležitostmi, v důstojných posicích lehounce a příjemně rozčilení, aneb bdělí a bystří — pod- vodu nejobratnějšího číšníka nepřistupní. Obr stál u svého rohu a prohlížel si je všechny. »K čemu jest to vše?« zamumlal měkkým a za- rmouceným hlasem šeptavým. »K čemu jest to vše? Všichni se tak vážně dívají! Co jest to? Proč že tomu nerozumím?« A nikdo z nich nedovedl toho jako on, viděti odtud z rohu opilou bídu líčených žen, rozedranou chudobu, jež se ulicemi plížila, nekonečnou nicotnost všeho toho ruchu. Nekonečnou nicotnost! Nikdo z nich nezdál se pocifovati i jen stín oné obrovy potřeby, stín budoucnosti, kterýž padal na příč stezek jejich. Na druhé straně ulice vzplála vysoko nahoře taju- plná písmena a zmizela opět; kdyby mladý Caddles byl uměl je čísti, byla by vyměřila snad pro něj rozměry lid- ského zájmu, byla by mluvila k němu snad o základních potřebách a rysech života současného, jak ho malý lid pojímal. Nejprve zjevilo se plamenné »T«; potom následo- valo »U«; TU. Na to objevilo se P: TUP! Až konečně zazářilo tu na příč veselé poselství pro všechny, kdož pociťovali břímě vážnosti života : „Zápas s obry.“