Románová příloha „Národních Listů“ k číslu 289. ze dne 19. října 1900.

Různé zprávy.

= Ke krádeži ve Vatikáně oznamují se z Říma následující podrobnosti: Pro podezření, že se zúčastnily na krádeži 360.000 lir, byly dosud zatčeny tři osoby. Měrou stále značnější jeví se po- dezření, že zloději měli spoluvinníky mezi obyvateli Vatikánu. Zlodějské nástroje, zanechané vedle vy- prázdněné pokladny, jsou zcela nové a byly dle ná- zoru znalců zhotoveny schválně k tomuto účelu. Bylo třeba odemknout několik dvéří, než se zloději dostali do místnosti, v níž nalezala se pokladna. Oznamuje se, že nějakou dobu před krádeží dostala italská policie anonymní dopis, jímž upozorňováno, že se ve Vatikáně připravuje velká krádež. Komisai Borga, čtvrti petrského chrámu, oznámil obsah do- pisu náčelníku vatikánské policie Tagliaferrimu, načež Tagliaferri otázal se kardinálů Rampolly a Mocennia, zdali kromě v pokladnách petrského haléře v Cassa dei pagamenti a v sixtinském po- kladě chovají se peníze ještě na jiných místech. Kardinálové odpověděli záporně. Na to věnoval ná- čelník policie papežské pozornost výhradně oněm třem místnostem. Když po objevení krádeže v kan- celářích Forrerie tázal se obou kardinálů, proč mu dali nedostatečnou zprávu, vymluvili se, že to úřadní tajemství. Tajemství toto nyní zaplaceno bylo dosti draze. = Špatně odměněný soucit. Z Londýna se oznamuje: Velmi podivný čin milosrdenství způsobio hodné jedné zdejší kuchařce veliké nepříjemnosti.

Mary — v Anglii má každá třetí kuchařka toto hezké jmeno — ubírala se onehdy, vracejíc se z pochůzky. po ulici, když zaslechla z nitra drožky sténání a tlu- mená slova. Mary jest děvče dobrého srdce. Přistou- pila ke drožce a soucitně tam pohlédla. Spatřila tu drožkáře, ležícího ve zbědovaném stavu na sedadle a zdánlivě svíjejícího se v bolestech. — »Co jest vám?« tázala se Mary vlídně, »mohu vám pomoci? Chybí vám něco? Mám přivést lékaře?« — »Ale kde,« zamručel nevrle drožkář, »žádného doktora . .. ale buďte tak hodná ... (milý drožkář totiž při tom neustále škytal) a dovezte mne domů ... než přijde policajt... sebral by mne... já jsem totiž . . . zpit pod obraz boží.« — Mary stála ustrnulá, nevědouc si rady. Co měla počít? Byla sice z venkova a jižv mladých letech dovedla řídit koně, ale sednout na kozlík londýnské drožky a přede všemi jet ulicemi jako nějaká baronka? ... — »Dovezte mne domů,« sténal drožkář nanovo. — Tu Mary odhodlaně vy- drápala se na kozlík a jela. Bylo to znamenité di- vadlo, viděti dobráckou, tlustou kuchařku, vezoucí opilého drožkáře. Ale daleko nejela. Záhy se objevil policajt.« — »Co děláte tam nahoře? Mate povolen k jízdě? Sestupte!« — Kuchařka, drožkář a drožka dopraveni na policii. Kuchařka a drožkář pohnani před soudce. — »Vždyť jsem to učinila jen z lidu- milnosti, z milosrdenství k ubohému, opilému člo- věku« — omlouvala se Mary a štkala do svého ba- vlněného šátečku. Obecenstvo se smálo, soudce byl dojat. Ale zákon žádal trest. Tak odsouzena Mary ku pokutě 10 shillingů, poněvadž bez policejního dovo- lení řídila drožku. = Odyssea Itala. Ve »Figaru« vypravuje Chincholle odysseu Itala Jesse Brandaniho, jenž po deset let potuloval se pěšky světem. Brandani byl inženýrem a spolu žurnalistou. Když manželka

jeho ve Florencii zemřela, smrt její zarmoutila jej tou měrou, že nemohl více pracovat a pojal dobro- družný úmysl podniknout pěšky, bez peněz, pouze s kytarou, velkou pouť světem. Odevzdal svoje tři dcerušky do jakéhos ustavu v Miláně a uskutečnil svůj plán. Na kytaru hrát sice neuměl, ale pone- náhlu se tomu přiučil a nehrál-li na kytaru, dekla- moval krásné italské verše, aby si vydělal na živo- bytí. Tak procestoval Brandani jižní Francii, Švýcar sko, Belgii, Anglii, odtud přeplul do Ameriky a při- šel pak do Asie a sevarní Afriky. V Egyptě zažil dobrodružství, jež naň učinilo hluboký dojem. Byl zajat mahdisty, kteří jej zavřeli do velké klece, kdež musil zpívat a hrát na kytaru, při čemž mahdisté tančili jako posedlí. Předce však se mu podařilo uprchnouti a dostati se do Kahýry. Po četných po- tulkách přibyl Brandani před třemi nedělemi do Pa- říže, zde však trpí nouzi a hlad. I svoji kytaru musil zanechati jakožto zástavu v rukou hostinského. Chincholle doufá, že se mu podaří pohnouti někte- rého impresaria, aby propůjčil Brandanimu sál, kde by mohl před četným a štědrým obecenstvem vy- pravovat o svých dobrodružstvích. = Hrozící plemenná válka. Z Columbie, S C., se oznamuje: Guverner McSweeney dostal de- peši od mayora W. D. Morgana z Georgetownu, kte- rýž žádal o rychlou vojenskou pomoc, poněvadž v obci hrozí propuknouti plemenná válka. Na to za- slal guverner plukovníku Sparkmanovi v Georgetownu rozkaz, aby škadronu milice přikázal k disposici místním úřadům. V Georgetownu zavraždil jakýs černoch bělocha a tím plemenná zášť dosáhla vrchole.

Georgetown leží na pobřeží a v obci žije mnohem více černochů nežli bělochů. = Po rozvodu. V soudní budově v Ženevě vy- pravovali si onehdy advokáti následující historku Jakýs prodavač novin dopadl před několika měsíci svoji manželku ve společnosti jakéhos mladého Itala. Podal žalobu na rozvod, jenž také těchto dnů civil- ním soudem prohlášen. Když se rozvedený manžel vrátil opět do svého bytu, nalezl tu svoji kající ženu. — Velice dojat pravil k rozvedené manželce: »Mojí ženou nemůžeš již být, ale chceš-li zůstat u mne jako hospodyně, nechám tě tu.« — Manželka svolila, ale připomenula: »Ale smí teď Italian zase dochá- zet?« — »Ovšem — nemám teď již ničeho proti tomu,« odpověděl dobrácky manžel, »vždyť jsme roz- vedeni.« = Kterak platí City královné anglické nájemné. Z Londýna se oznamuje: Starý obyčej. platit nájemné z pozemků a podobné dávky v natu- raliích zachoval se v Anglii dosud ojediněle až na dnešní den. Zajímavým příkladem tohoto obyčeje je obřad, konaný těchto dnů ve velkém paláci justičním na Strandu. Londýnská City odváděla tu v referce- courtu roční nájemné za kus pozemku ve Shropshiru a za nemovitost v Londýně ve farnosti Saint-Clement Danes, nazvané »kovárna«. Za pozemek ve Shrops- hiru odvádí londýnská City od dob Jindřicha III. ročně »dobrou sekeru« a »horší sekeru«, za »ko- várnu« ročně šest podkov, celkem s 61 hřebíky. Obě sekery dodal právní zástupce City a vedle nich po- ložený plochý špalek a dvě otýpky klestí. Právní zástupce City vzal »dobrou« sekeru a jediným seknu- tím rozťal otýpku klestí na dva kusy. Pak vzal »horší« sekeru a měl zapotřebí tří seknutí, aby roz- seknul druhou otýpku klestí. Zástupce královnin

Qeens Remembrancer prohlásil, že jest přesvědčen, že obě sekery jsou »dobrým platem«. Na to přepo- čítal hlasitě 6 podkov a 61 hřebík a zjistil, že »do- dány ve správném počtu«. Na to prohlásil Qeens Remembrancer, že královna neučinila nijakého roz- hodnutí o dodaných předmětech, načež referce, t. j. smírčí soudce, v jehož úřadovně obřad konán, dostal sekery a podkovy darem. Hřebíky rozebralo si pří- tomné obecenstvo na památku. Zemřelí v Praze. Dne 14. října: Novák Antonín, syn velitele jízdní polic. stráže, 10 neděl. 266—III. Bílá Marie, manželka obuvníka, 38 roků. 1103—II. Kejřova Ka- rolina, dcera řezníka, 11 měsíců. 766—VII. Hovorka Václav, mlynář, 59 roků. 1290—II. Honejsek Jan, rolník, 88 roků. 789—I. Ptáčková Anna, manželka hostinského, 40 roků. 807—II. Preiningrova Barbora, dcera pekaře, 22 roky. 1360—II. Buchta František, syn domovníka, 3 hod. 263—III. — Ve všeobecné nemocnici: Zemanová Marie, manželka statkáře, 53 roky. Jirásková Josefa, vdova po tkalci, 60 roků. Doušová Klára, manželka řezníka, 63 roky. Noskova Marie, dcera nádenníka, 2 roky. Straka Josef, tov. dělník, 28 roků. Paříková Anna, 50 roků. Průša František, kočí, 45 roků. — U milosrdných bratří: Zvelebil Václav, dělník, 20 roků. — U mi- losr dných sester: Hnízdo Josef, dělník, 49 roků. Černá Marie, manželka dělníka, 40 roků.

a rozeznali tvary ženské postavy, jichž jemnost, ač ne- bylo možno ji jasně rozeznati, urychlila tlukot jejich srdcí. — Oh! To jest ona, zvolala Bretoňka. Slečna de Verneuil stála, jak se zdálo, s resignací vztýčena uprostřed několika postav, jichž pohyby prozra- zovaly nějakou hádku. — Je jich více, zvolal setník. To nevadí, pojďmel — Dáte se zbytečně zabít, pravila Francine. — Dnes již jsem jednou umřel, odvětil vesele. A oba se ubírali k tmavé bráně, za níž se ona scéna odehrávala, v polou cesty však se Francine za- stavila. — Nikoli, nepůjdu dále! pravila potichu. Petr mi zakázal do toho se míchati; znám jej, pokazíme vše. Čiňte, co chcete, pane důstojníku; ale odejděte. Kdyby vás Petr u mne viděl, zabil by vás. V té chvíli se objevil za branou Pille-Miche, volal na postilliona, který zůstal ve stáji a zpozoroval setníka a zvolal, měře na něho ručnicí: — Svatá Anno d'Auray ! Pan farář z Antrainu přece měl pravdu, když nám pravil, že modří mají kontrakt s dáblem! Počkej, naučím tě vstávat z mrtvých! — Eh! mám bezpečnou cestu! volal na něho Merle, vida, že jest ohrožen. Hle, rukavice tvého generála. — Ano, takoví jsou duchové, odtušil chouan. Já aspoň ti nedaruji život . . . Ave Maria. Vypálil. Setník byl trefen do hlavy a padl. Když se k němu přiblížila Francine, slyšela jej nejasně proná- šeti slova: — Zůstanu raději u nich, než abych se vrátil bez nich.

Máte snad také příčinu mstíti se tak podle jake ona žena? tázala se. Když pak shlédla mrtvoly, ležící na slámě, zvolala s hrůzou: — Slovo šlechtice, hahaha! A zasmávši se takto strašlivě, dodala: — Jaký to krásný den Zajisté, krásný, odvětil markýz a nebude mít zejtřka. A popatřiv posledním dlouhým pohledem na tuto rozkošnou dívku, kteréž se odříci bylo mu téměř nemož- ným, pustil ruku slečny de Verneuil z ruky své. Žádný z obou těchto hrdých nechtěl povoliti. Markýz čekal snad slzu, ale oči mladé dívky se nezarosily a zůstaly hrdy. Odvrátil se prudce a ponechal Pille-Michovi jeho kořist. — Bůh mě vyslyší, markýzi! Vyprosím pro vás u něho krásný den, který nebude mít zejtřka. Pille-Miche uveden byv téměř v rozpaky takovou překrásnou kořistí, vlekl ji s sebou s něžností, v níž byl příměsek vážnosti a ironie. Markýz si vzdychl, vrátil se do sálu a obrátil se k svým hostům s tváří mrtvoly, již nebyly zatlačeny oči. Přítomnost setníka byla účastníkům této tragedie ne- vysvětlitelnou; proto všichni naň pohlíželi s překvapením, tázajíce se vzájemně svými zraky. Merle znamenal úžas chouanů a věren jsa povaze své, pravil k nim se smut- ným úsměvem: — Nemyslím, pánové, že odepřete sklenku vína muži, kterýž hodlá se vydat na poslední svůj pochod. Právě v okamžiku, kdy společnost uchlácholena byla těmito slovy, pronesenými s pravou francouzskou lehko- myslnosti, kteráž se musila Vendejanům zalíbiti, vkročil Chouani.